Tohtoroční prezenčka se ustálila na třech motocyklech se čtyřma lidmama:
Petr (já) s Míšou – Honda CB 750 Seven Fifty
Libor – Honda VFR 750
Michal – Honda Africa Twin 650

1.den

A tak se nám jednoho nedělního rána, chvilku po deváté, podařilo vyrazit už skoro klasickým směrem z Č.Budějovic rovnou na Dolní Dvořiště, potom přes Linz, Salzburg a někudy k Zell am See. Tam, jestli najdeme v okolí nějaký kemp, budeme spát a to nejspíš pod stanem.

Až k Alpám se počasí drželo jakž takž na uzdě, sice frišno, ale dalo se to. Okolo Mondsee se ale nějak přichladilo, že Míša nevydržela, a i když ještě nepršelo, navlíkla na sebe přes všechno to oblečení ještě nepromokavou kombinézu. Moc to prej pomáhá. A tak jsme do nepromoků za pár kilometrů vlezli i my – mimochodem, to už teda začalo regulérně pršet. Inu není to ta pohoda takováhle nepohoda. Alespoň, že nemáme před sebou nějakou dlouhou štreku. Ještě to chvíli vydržíme a někde pak zmrzlí na kost upadnem z motorek a budou muset okolo nás vymyslet nějakej kemp, abychom jako nespali načerno (teď už vím, že déšť v přeháňkách vydržel až do večera). Nejsme žádný měkouni, ne? něco přece vydržíme, ne? …mamí, kdy už tam budem?

Inu dojeli jsme až do Krimmlu, tam co mají ten slavnej vodopád. Údajně pátý nejvyšší ze světa. Správnost tohoto údaje sice nedovedu posoudit, začátek vodopádu ani nebyl vidět, protože byl někde v mracích a v oparu a stejně jsem srovnatelný vodopád nikdy neviděl, ale to co bylo vidět nebylo vůbec špatný. Voda tady, asi třema hlavníma skokama, sletí o 380 výškových metrů a to v takovém objemu, že jsme byli i rádi, že máme ty nepromoky. Dole, jak ta voda dopadá, je z toho všeho totiž takovýho něco, asi jako když ve Wimbledonu kropí pažitku. Dá se jít dokonce po stezce nahoru, až k začátku vodopádu a pozorovat ho z různých krásných vyhlídek, ale my jsme tu na motorkách, nééé pěšky, jasný?! Chtěli by jsme se na ten hroznej, dlouhej krpál vyškrábat, fakt hrozně rádi, ale bohužel. I motorkaření má své stinné stránky a my to musíme respektovat, chození pěšky se prej k motorce nějak nehodí. Ani vlastně nevím proč, ale rozhodně to teď nebudeme zjišťovat.

Jak tak bylo už navečer a trochu hnusně, tak jsme cestou zastavili v pár kempech, že by jako možná i chatku, bungalov nebo dokonce zimmer frei, ale buď neměli volno, nebo měli jinou představu o cenách než my a nedošlo ke consensu. A tak jsme stejně skončili v prvním poptávaném kempu v nějaký vesničce kousek za Mittersillem. Docela malej šikovnej kemp, dobrá cena, skoro bez lidí, trochu stranou, i sprchy s teplou tu mají a když postavíte stan u starýho seníku, půlmetrový přesah jeho střechy vám bude šatnou, kuchyní i útulným obývákem. A ještě tady umí zařídit to, že přestane konečně pršet.

Než usnu, trošku přemýšlím. Ne moc, jenom jak to asi zítra bude vypadat v těch 2.500 metrech nad mořem pod Grossglocknerem, když tady v nějakých cca 1.200 metrech je takovej listopad. Tam to bude tak počítám prosinec až leden a my asi nejspíš umrznem a to bude konec. Tomu říkám červen. Ale co, teď je mi ve spacáku teplo, nemám hlad a tak přemýšlím opravdu jenom trošičku…

Rakouská dálniční známka: 147,-Kč / 1motocykl
Vstupné k vodopádům: 1,5€ / osobu
Kemp: 14,-€ / 2osoby,1moto,1stan

2.den

Ráno vypadá počasí znatelně lépe než včera večer, naštěstí. Je sice zataženo, ale sem tam připluje po nebi kousíček modrého nebe a to nám dává naději, že dnešek nebude tak úplně na odpis.

Vyrážíme přes Zell am See, kde pro jistotu tankujeme, přece jenom nevíme kolik je pumep na alpských horských sedlech :-). Dál přes Bruck na Grossglockner Hochalpenstrasse, dnešní hlavní atrakci. Předpokládám, že naprostá většina lidí tuto nejvýše položenou rakouskou silnici, spojující střediska Fuchs a Heilgenblut, zná nebo o ní alespoň slyšela. Ten kdo neví o co jde si laskavě zakoupí motocykl, pokud ho už nemá, a pojede se tam příští léto podívat.

Myslím si totiž, že každý, kdo to myslí se svojí motorkou trochu vážně a má k ní hlubší a upřímný vztah, by ji měl alespoň jednou za její život, třeba k nějakým jejím kulatým narozeninám, dopřát tenhle nádherný vysokotauernský kus cesty. Krásný asfalt položený jak podle šablon na přepychové zatáčky je opravdu za odměnu, fakt krásný sjetí. To dokazuje i spousta motorek všude po cestě. Převládájí né zrovna nejmladší ročníky posádek na vyloženě cestovních strojích. V četnosti modelů vedou rozhodně různé typy od BMW, pak Pán Evropan, FJR, Várádéró a do první pětky by se kupodivu podle nás dostal i V-Strom. Najdou se ale samozřejmě i horkokrevnější piloti na R1 až 6, GSX-R, SP 1 až 2, TL, CBR i na různých italech. Co se nám tu ale přátelé rozmáhá, to jsou skůtry od obsahu 400 ccm a výš. Normálně navěšený kufry a jede se na dovolenou a třeba i ve dvou a třeba i přes takovýhle kopce jako by se nechumelilo.

Celá tahle taškařice se skládá z jakoby hlavní silnice, která prostě „jenom“ vede nahoru přes kopec a zase dolů a ze dvou slepých odboček. Kdo chvátá, nemusí samozřejmě vůbec nikam odbočovat a už jenom díky přejezdu tohoto sedla bude mít krásný odpoledne. Přijde však o následující:

Na 1.odbočce (počítáno ve směru od severu na jih) – nejvyšší bod Grossglocknerské vysokohorské silnice, kterým je Edelweiss-Spitze ve výšce 2571m.n.m. Pokud chytí pěkný počasí, může tu z rozhledny napočítat přes 30, odtud viditelných, třítisícovek. Nám počasí zase tak nevyšlo a v mlze a mracích jsme viděli tak na prodejnu suvenýrů a nedalekou hospůdku.

Na 2.odbočce – vyhlídku císaře Františka Josefa, 2369 m.n.m.. Jak hovoří průvodce, „zde vás uchvátí pohled přímo do tváře nejvyšší hory Rakouska, Grossglockneru (3798 m.n.m.)“. No nevím jestli jsme byli přímo uchváceni pohledem přímo do tváře, ale čumenda je tu opravdu pěkná. Celá vyhlídka, taková terasa s takovým velikým barákem, je totiž k tomu všemu přímo nad takovým jedním ledovcem, myslím, že se jmenuje Pasterze a je zrovna nejdelším ledovcem východních Alp. K němu se dá buď sejít, nebo sjet lanovkou. Nám zrovna moc horko nebylo a tak jsme zůstali nahoře – myslím, že ještě nepotřebujeme jít k ledu.
Dokonce i mraky se jakž takž roztrhaly a tak jsme jen tak koukali po kopcích, nahřejvali si vyfoukaný klouby a bavili se tím, jak se pod náma předváděj turistikou zblblí svišti. Oni se totiž přijdou tak jako nenápadně producírovat, jako že nic, jako že jsou normálně pravý alpský divoký a když do určitého časového limitu nepřiletí alespoň sušenka, podívají se po vás nahoru na terasu, jako co se děje – já se tu dřu, dělám ze sebe svištěšaška a ty mi jako nehodíš ani rohlík, jo? no to snad není možný, co si to ti turisti poslední dobou dovolujou, a jdou to zkusit jinam. Na tomto místě dlužím Michalovi takovou poznámku (mám to v cestovním deníčku, tak to sem musím dát): Pochopitelně, že první z nás, kdo viděl prvního sviště byl samozřejmě on a drží tím prvenství v prvospatření prvního sviště ?

Počas sjezdu po cestě dolů se počasí počalo poněkud polepšovat a pomálu nám poodhalilo, jaká by to byla pohoda, kdyby polojasno ještě více poodstoupilo po směru někam pryč, slunce by povylezlo a podnebí by tím bylo poměrně ideálním a ne takovým pochmourným jako po ránu nebo v poledne. Jo to by bylo poježdění. :-)

Možná je lepší jet sem až tak na konci srpna nebo možná až v září. Možná nám tohle řekne každej znalec Alp, že jsme prostě jelimani a jenom horskej analfabet sem jezdí v době, kdy jsou tady dvoumetrový sněhový mantinely. Ale i tak to nebylo špatný. Včera jsme s Míšou sice chtěli vyměnit motorku za auto, to je pravda, ale dobře, že jsme to neudělali. Dneska by jsme lítali po Alpách a sháněli někoho, kdo vymění nějaký auto alespoň ža čopra.

Kemp bereme kousek za italskýma hranicema (jsou pochopitelně prázdné a opuštěné), hned za městečkem Dobiacco Toblach. Velice sympatický kemp na břehu jezera uprostřed hor. K dobrému dojmu z kempu přispívají minimálně tři věci:
a) krásné okolí v kombinaci s malým počtem spolukempovníků
b) luxusní dvoupatrové toalety a sprchy. A když říkám, že luxusní, tak tím myslím luxusní. Něco podobného uvidíte u nějakého zbohatlého známého, když vás pozve na exkurzi do jeho nového baráku.
c) úplně se vyjasnilo a je krásně – jo to je vidět, že si tady to počasí umí zařídit.

Krásný ráno slibuje pěkný den. Zřejmě za odměnu za ten první, nepovedený den.To vám je takový to krásný ráno, co může bejt jenom v horách - jak je úplně jasno, ale protože jste mezi kopcema, tak je ještě dost frišno. Jenom na vrcholcích je vidět jak to slunce asi bude pražit až se vyhoupne dost vysoko na to, aby nakouklo i do údolí. A to pak z ničeho nic tak báječně zatopí. No tak takový mi máme dneska ráno. Ještě k tomu si s radostí dojdeme něco umejt do těch vykachličkovanejch komnat a jedem zase kus dál. Dneska se nám trasa stočí jihozápadně.

Začne to Cortinou d` Ampezzo, jedním z nejznámějších lyžařských středisek v italských Alpách. Jasně je vidět, že toto městečko je připravené odbavit a zabavit značné množství turistů. Ale přesto, že je to tu v podstatě hotel na hotelu na penzionu, tak tím, že skoro všechny baráky jsou z většiny provedené ve dřevě, v takovém tom alpském stylu, vypadá to tu celkem útulně a příjemně. Vím o čem mluvím, protože jsme díky typicky italskému značení projeli Cortinu celou a to dokonce dvakrát. Nakonec jsme, to když už jsme do ní vjížděli podruhé z toho samého směru jako prve, odbočili zcela proti dopravním směrovačům někam tím směrem, kam jsme to tak nějak vnitřně cítili a považovali za správné. A klaplo to. Dostali jsme se na známou Dolomitenstrasse a to jsme právě chtěli. Z toho vyplývá, že až pojedete do Itálie, berte na vědomí, že některé značky se dají vykládat jako „Tudy se dostanete do města, které je uvedené na ceduli“ a některé se musí holt vykládat jako „Tak tudy se nedostanete do uvedeného města ani kdyby jste se zbláznili“. Bohužel se nám nepodařilo najít žádný identifikační znak, který by tyto dva typy směrovadel rozlišoval. Tudíž je toto nutno přijmout jako součást místní kultury. A nakonec buďme rádi, že si Italové alespoň nějaké tradice drží, teď v té unii s tím jednotným ojrem jich sakra ubývá.

Vejlet pokračuje dál již zmiňovaným přejezdem Dolomit. Nevím jak po italsku, ale po německu zvaná Grosse Dolomitenstrasse vede právě přes Cortinu. Nevím přesně odkud a kam vede a kde přesně končí a kde začíná, ale vím že je super. Nebo alespoň ta část po který jsme my jeli. Normálně co vám budu povídat, když budu hodně skromný tak řeknu, že jsem v životě takový kroucenice neviděl. A to už jsme byli s mojí holkou dvakrát na Lipně a jednou v Českým Ráji. Opravdu krásný svezení. Počasí pěkný, času dost a ty krajinky okolo vůkol… ty hory tu vypadají zase jinak než ty v Rakousku. Tady je to takový jakoby veselejší. Sem tam tráva, tutam keřík a i ty skaliska nejsou jenom šedivý, jsou místama trochu takový do hněda, nahoře ještě sníh, no jak říkám moc pěkně to tu mají vybudovaný. Tady za to zaslouží ten šéfkonstruktér rozhodně pochvalu.

A když už jsme u těch konstruktérů, mají tady pár lanovek, který fakt stojí za to. Ten kdo má dobrý oči, tak ten na jedný z fotek uvidí vedle skaliska, jakoby ve vzduchu se vznášející dvě kabinky jedný z těchto lanovek. Zřejmě jim, klukům italským, někdo poradil, že je lepší dát silnější drát nežli stavět nějaký sloupy. Ale že jim na to slabší nátury nevlezou, to už jim asi nikdo neřek`.

No a jak praví známé staročeské přísloví: “Po každém dobrém sjetí si na motorce na krásné silnici musí následovat zase něco otravného, přeplněného a nudného” tak i nám muselo po dobrém sjetí si na motorce na krásné silnici následovat něco otravného, přeplněného a nudného. Tím byla hlavní silnice, tzv. státní, po které bychom se měli dostat k Lago di Garda, dnešnímu cílu dne. Jakoby na závěr té zajímavé části cesty nám italové nastavili do cesty poslední zatácskowitoszc, která nás jak výtahem dostane z nějakých takových ani nevím kolika metrů nad mořem až na takových nějakých pár metrů nad mořem. To je vám panečku takové převýšení, že zvrchu vypadá město Ora jako kdyby se smažilo na dně obrovskýho pekáče a zatímco nahoře je počasí tak akorát, že se tu ještě snesou kožený kaťata, dole je to tak akorát na kraťásky. Fakt je cítit s každou serpentinou jak se otepluje. A jak tak vjedeme do toho města, kde zase vládne takovej ten italskej chaoz a už nás trochu bolí zadky a teď to horko do toho a ta křižovatka byla fakt nepřehledná ... no já si to opravdu nedovedu vysvětlit, proč by jinak Michal strkal přední kolo pod kola toho Escorta. Na štěstí se skoro nic nestalo, prasklej nárazník, řídítka se s trochou síly narovnají, výměna telefonů (jenom čísel, ne těch krabiček), jmen, čísel pojistek a jede se dál. Vyřídí se to jenom přes pojišťovnu až budeme doma. Nic moc, ale ještě že né moc.

Následuje nakupovací zastávečka v městečku Salo, potom nám už známý kemp Eden kousíček za tímto mestečkem (viz Itálie, Slovinsko 2002), odhodit svršky z nejhoršího, postavit stan a do sprchy. Mají je tady docela slušný, pochopitelně s teplou vodou, jak jinak. Jenom já si musím vybrat tu jedinou, která má urvaný jeden z kohoutků, no uhádli jste – právě ten s tím červeným kroužkem. Ale protože už jsem tak nějak svlečený a mokrý od tý vody, kterou jsem si na sebe úspěšně stihnul spustil, sprchuju se tedy jenom studenou. Vždycky dělám tohle jenom když musím a pokaždý jako kdyby to bylo poprvé – takové uchvátané a jakoby nervózní ...

Spaní je dnes poprvé v provedení podle našich představ, bez teplých spodků a s rozepnutým spačákem jenom tak na přikrytí – to kdyby přišel k ránu mráz, jak nám o něčem podobném zpívá ten Honzík Nedvědovic.

Kemp: 17,25€ / 2osoby, 1moto, 1stan

4.den

Furt jenom sedíme na motorkách, pohyb žádnej a tak jsme se rozhodli, že dneska ráno to napravíme. A žádná jenom taková šolíchačka, dáme si rovnou závody, teď jenom vymyslet v čem. No vyhrála to dispiclína nám všem asi nejbližší a to taková, že kdo jako vydrží dýl spát. Dneska nikam nejedeme a tak si můžeme tenhle "Flákačův memoriál" klidně dovolit. Vyhráli ti od sousedovic, ale jenom asi o třičtvrtě hodiny.

Dopoledne vycházka do Sala, odpoledne koupačka v LdiG, večír opět do města na melouna, tentokráte mit moto. Má to něco do sebe taková podvečerní projížďka, triko, kraťasy teplý vzduch…a tak si předplácíme kemp ještě na další dvě noci.

Teď je tak akorát místo na pár postřehů jen tak mimo téma:

- připadá mi, že místní, když už jezdí na „velké“ motorce, tak na Monsterech od nějaké lokální fabriky Duc a Ti. Pouze pár, asi cestovatelů, sahne po kapotovaných verzích jako 916, 900SS nebo 996, popřípadě po RSV od Aprílky.

- možná je to normální a jenom my to viděli poprvé, ale místní labutě si tu dávají občas jednu nohu na záda. Normálně to vypadá, jak kdyby si ji odmontovaly a hodili si ji na hřbet pod křídlo, jsme si skoro mysleli, že to jsou ještě následky Černobylu.

- klimatizovaná samoška, to je investice správným směrem. Tomu se nevyrovná sebelepší reklama. V takovým pěkně vychlazeným kšeftě se člověk zdrží minimálně dvakrát dýl než původně plánoval a podle toho pak i ten nákup vypadá, si teda myslim.

- na záchodě v kempu hraje muzika ve stylu něco jako „neposlušné tenisky já mám“ smíchaná se zvukem z národní zkušebny kladiv. Z toho vyplývá, že minimálně se zácpou tady turisté problém nemají, a to je dobré.

- místo abych se teď válel a mastil karty, musím psát tenhle deníček :-) a to není dobré.

5.den

Ať se to někomu líbí nebo ne, dneska už bychom měli sednout na motorky a jet se někam podívat. Na mapě je vidět na jižním břehu Lago di Garda takový tenký jakoby caflík, nebo výrůstek vybíhající z pevniny a na jeho konci je napsáno Sirmione, tak co takhle tam? Je krásně, tak by z toho mohl být pěkný výlet okolo jezera. Teda ne okolo celýho, to by bylo na moc dlouho, jenom tak okolo kousku jezera, tak odhaduju čtvrtokolo jezera. No výlet by to mohl být pěkný, kdyby byl pěkný, kdyby se víc povedla ta cesta, teda kdyby to nebylo tak jak to bylo, to znamená kdyby se nejelo jakoby furt městem. Jak se jede moc blízko vody, tak jsou okolo silnice pořád nějaký baráky a provoz a chodcí a musí se jet hodně pomalu a není to prostě ono. Až když už se jede po tom camfrlíku, tak je zajímavý, že je vidět voda po obou stranách, teda jako nalevo i napravo. No ne teda moc dlouho, ale že to bude takhle úzký, to jsem teda nečekal.

Na konci toho jakoby poloostrůvku je právě městečko Sirmione. Docela pěkná osada, stromy kytky, všechno to kvete, krásný dřevěný motorový čluny na vyjížďky, mají tu hodně starej, velkej barák uprostřed i s hradbama a vodním příkopem okolo – asi nějakej hrad. A krásnou pláž tu mají, skoro jako u móře a úzký uličky s krámama a krámkama na kdejaký krámy a krámky ... a na zmrzlinu. To mají takovej jakoby pult nebo tak něco a na tom mají krásně naaranžovaný různý zmrzliny a vypadá to fakt skvěle a je výborná. A vy už ani nemůžete a už ani vaše peněženka nemůže, máte ale na ní taaakovou chuť ...a krásný prodavačky (pro chlapí) a urostlí prodavači (pro babí) na vás mávaj a mrkaj, že prej právě ta jejich zmrzlina je teprve ta pravá a nejlepčí a to samý je to s pizzama a s koláčkama a tak dál a tak podobně.

Evidentně městečko turisticky i turistama nabitý. Nu což jednou za dovolenou je potřeba i něco takovýho absolvovat. Ale protože nikam nechvátáme a nemáme s sebou ani žádnou batožinu, tak je z toho prostě pohoda.

Odpoledne trocha toho povalování u vody a i když voda nebyla zrovna nejteplejší, tak i na to koupání došlo a tady musím pochválit Míšu. Kdo ji zná, ví, že se do vody dvakrát nežene. Ale tady, jako by nám ji nekdo vyměnil, ve vodě byla jako první, jednoznačně na pochvalu. ... no tak už polož ten nůž, už jsem to tam napsal jak si chtěla, no opravdu :-)
Jinak jsme se, nejspíš všichni, spálili, protože jako správní jelimani, kteří zase po půlroce vidí pořádně svítit slunko ... však to možná znáte.

V podvečer proběhla pizza v jedné z pobřežních restaurací, protože být v Itálii a nedat si pizzu - to jsme mohli zůstat na Bezdrevě. No a večer proběhlo ještě nejaké to víno, protože být v Itálii a nedat si víno???

parkoviště v Sirmione 1€ / h

6.den

Je docela příjemný zážitek být v Alpách, ještě lepší je tu jezdit na motorce a ještě lepší je, když ta motorka není obtěžkaná bagáží a když vás vůbec netlačí čas. V kempu totiž už stojí stan a v něm je všechna ta zátěž uložená a vy ať přijedete v kolik chcete, tak se jenom uložíte vedle ní. Nemusíte přemýšlet nad tím, kam dneska hlavu složíte a kde seženete nějaký rozumný kemp. V tomhle bych viděl výhodu, zůstat pár dní na jednom místě.

Dneska pojedeme tak nějak napůl náhodně, napůl plánovaně někudy někam, nejlépe do kopců. Ono to tady vlastně ani nijak jinak moc nejde. Pokud teda nechcete jet po hlavním tahu. Jinak jakmile odbočíte kdekoli z hlavní, začne se cesta během chvilky kroutit a stoupat a ještě se víc kroutit a klesat a pak se ještě zůží a jde to nanovo. V některých zatáčkách vás rozhodí i proti jedoucí cyklista, takový je to tu místama uzounký ... a ta hloubka vedle vás. Je to prostě pěkný, jak se tu ty cestičky vinou po kopcích, doma to není a tak to jednomu přijde opravdu jako nevšední zážitek. Pokaždý, při každý zastávce nechybí zhodnocení a podivení se nad právě ujetým kusem cesty. Možná jezdit tudy každý den do rachoty, jezdili by jsme na dofču na holandskou dálnici. Ale takhle to prostě pobaví.

Cestou je pak k vidění ledacos. Dneska například, to si takhle jedeme k nějakýmu jezeru a kde se vzala tu se vzala místo něj tu stojí přehrada (v mapě je to modrá jako modrá). Taková ta pěkná, opravdu horská, taková ta betonová šlupka mezi skálama. Já takovou viděl poprvý a je to opravdy zajímavý, že to ta voda nevohne naruby. No asi tam dávají do betonu takový ty dráty a ono to pak víc drží, sem to tůhle viděl v receptáři...
Škoda jen, že tu nebyly břehy dobrý ke koupání. Přehrada byla asi napuštěná nedávno a tak byly stromy po celým břehu až k vodě, některý dokonce byly tak do půly zatopený. No nic, vykoupeme se jinde, sem tam se tu nějaký jezírko na koupání najde.

Když už jsem zmínil ty cyklisty, tak to jsou ozajstný magoři. Já když už bych přežil ty krpály nahoru tak bych se dozajista zabil při tom švunku dolů.

Večer, při laboratorní večeři (byla uvařena něco jako na kahanu) byla upřesněna, vlastně úplně změněna naše zpátečnická cesta. Protože jsme se znovu shodli, že nás moc nelákají dlouhý štreky, vyrazíme proto někudy k domovu už zítra a tak během tří dnů by jsme měli celý výlet ukončit.

7.den

Trasu Salo, Madona d` Campiglio, Bolzano rozhodně doporučuji. Krátký, zavřený, pomalý zatáčky střídají dlouhý, široký, rychlejší, opravdu příjemný sjetí. Obzvláště v sobotu - je znát, že provoz je výrazně menší. Nebo spíš, že náklaďáků je míň. Osobáci zase tolik nezdržují, zvláště když některý z nich jsou různé typy od Porsche, Ferrari a podoných nezdržovadel a uhánědel. Pár takových jsme potkali a teď už vím, že až se neudržím v jedné stopě, tak takhle budu trávit víkendy.

Před Bolzanem jsem poprvé viděl ony, mezi studenty našich vysokých škol tolik navštěvované, plantáže jabloní. To jsou opravdu nekonečný plochy stromů a stromků. A při představě, že se maká pomalu do mrazů a dvanáct hodin denně, řekl bych, skutečně zasloužený výdělek.

Po úspěšném projetí Bolzana už nás pěkně bolí zadky a tak přemýšlím - dojedeme to až do Brixenu, kde chceme přespat a je to už jenom nějakých 35km nebo dáme ještě pauzu? No nebudeme to lámat přes koleno, čas je výborný, tak zastavíme, jen až uvidím nějaký odpočívadlo. A tu jedno vidím, je dost malý a tak abychom nebrzdili nějak na kách, brzdím pozvolna s tím, že ho přejedeme, zastavíme na krajnici a kousek couvneme. No nebyl to asi zrovna šťastnej nápad. Když už skoro stojíme slyším pískání gum a ve zlomku vteřiny mi je jasné co bude následovat. Nějaký Ital se asi kochal a nabral posledního stojícího Libora pravým rohem svojí Fiesty do jeho levého kufru. Mimo odřenin se Liborovi naštěstí nic nestalo, ale motorka upadla tak nešťastně, že i kdyby jsme všechno dali nějak do kupy, uražený kus levého víčka motoru asi dohromady nedáme. Libor ještě k tomu stačil drbnout do Michala a ten to s naloženou Afrikou pochopitelně taky neustál. Tady to odnesl pouze blinkr a odřenej padák.

Ital na naši žádost volá Carabiniery (něco jako naše městská, státní policie prý nemá čas) a těm se evidentně nechce sepsat protokol o nehodě. Prý že to tak stačí, že se to tak v Itálii dělá a že to stačí jenom mezi pojišťovnama a dokonce se mi snažili namluvit, že oni tam u toho vůbec nebyli. Až když jim poměrně razantně vysvětluji, že ten protokol potřebujeme, otráveně něco sepisují. Zajímavá zkušenost, hádat se s policajtama a ještě k tomu v cizině. Ale jak se později ukázalo, dobře, že jsme ho měli. Proplacení škody tak proběhlo bez větších problémů. Asi se předtím (italštině nerozumíme, komunikace probíhá oboustraně špatnou angličtinou) s místním dohodli, že to bude bez pokuty. Nebo jsou opravdu dost leniví něco sepisovat, nevím.

Co já vím, tak minimálně od 4 hodin ráno prší a vzhledem k tomu, že teď je asi 9 hodin, tak to nevypadá, že by se na tom mělo hned tak něco měnit. Nebe je šedivý od obzoru k obzoru. Navíc z Čech nám přišla SMS (Smutné Meteorologické Sdělení), že tam to je v podstatě stejné, cca 10 stupňů a vytrvalý déšť. No balíme a vyrážíme, nic jiného už nevymyslíme. Přiznám se, nemám to rád tyhle stavy, všechno navlhlý, studený a nejhorší, když dojde na balení stanu. To už se není vůbec kam schovat. V nepromokách se člověk opotí a v helmě se fungovat nedá. Palici pak máte v helmě takovou zapařenou. No jo no, to je ta horší strana motorkové mince. Vůbec nechápu, že někteří (a modří už dobře vědí kteří :-)) mají oblibu jezdit na dovolenou například do Anglie, kde je ta pravděpodobnost děště a zimy dosti pravděpodobná. Ale nic ve zlém...

Ještě k tomu jsem včera nějak zapoměl při tom všem zmatku natankovat, protože v neděli ve vyspělé kapitalistické zemi je většina menších pump přepnuta do samoobslužného režimu a vy natankujete pouze na nějaký jejich karty. Potkali jsme takovéto pumpy asi tři a nezbylo nám tedy nic jiného, než veplout na dálnici a doufat, že rezerva v nádrži je o malinko větší, než smůla která se za námi táhne. Naštěstí to dopadlo dobře.

Tahle cesta je z těch, na které člověk nezapomene. Je to jak za trest a jednomu nezbývá než doufat, že je to daň za dny hezký, teplý a suchý. Přes Brenner a vlastně až někam za Mondsee je k tomu dešti ještě taková kláda, že přes všechno to oblečení a nepromoky stavíme tak každých 20-30km na pumpě na čaj nebo alespoň na ohřátí. Tam se potkáváme se spoustou jiných, poddobně postižených motolidí a nezbývá, než se na sebe pousmát a pozdravit se, tentokráte „Fucking Weather“. Mám pocit, že bylo normálně něco k nule. Při každý zastávce první věc kterou děláme je to, že chytneme i v rukavicích parohy a pustíme se, až když se ruce trochu ohřejou. Během cesty jsem se několikrát načapal, že necítím malíčky na rukou. Teď musíte k tomu všemu mít ještě malinko pootevřený plexi, protože je taková zima, že když ho zavřete je za chvliku zamlžený. Ponožky mokrý i přes to, že jsme boty vylepšily vloženýma igelitkama, tomu nerozumím.