Cestopis napsal Kamil. Až s ním někdy budu a vzpomenu si, zkusím od něj vyloudit laskavé svolení ke zveřejnění :-)

Slovensko 2000, Motovýprava na velmi blízký východ

Můj milý deníčku, zatraceně bych si teď dal panáka… Ale už nemám a sousedům taky došlo… No jo, tak nezbejvá než začít makat na záznamech o naší expedici na blízký východ, aby se další pokolení motorkářů mohla přiučit z chyb nás průkopníků, odloučených od rodin, oblíbených hospod a práce na celej jeden dlouhej, lidskej tejden.

Aby se vědělo, o kom se mluví, krátké představení zůčastněných:

Petr - Bandit 600 N, Lyleburne - VFR 750, Karel - CB 500, Venca - CB 750, Kamil - FJ 1100

V sobotu 8.7.2000 nás pět lidí na pěti motorkách vyjelo z Českých Budějovic směr Rakousko. Ačkoliv jsme měli letos díky Cyrilovi, Metodějovi a Honzovi Husů docela dost času na přípravu motorek a balení věcí (nepočítaje oženění jednoho bratrance), všim jsem si bohužel až v pátek, že nemám dosud přidělány zadní blinkry a veškerá elektrika z baterky někam odešla a neřekla, kdy se vrátí. A že musím přišroubovat svůj šílenej kufr, jenž jest neuvěřitelně hnusnej a trošku do něj prší, ale zase se do něj vejde VŠECHNO. Blinkry dlouho nebylo kam dát, a tak pomohl velkej truhlářskej nebozez. My silničáři na rozdíl od čopristů moc na parádu nedáme a dvě díry v umělohmotným blatníku skousnem. Kufr prask, a tak tak jsem si ho stih nechat zavařit. Bohužel, při následném zkušebním ponechání na dešti můj legendární kufřík opět nesplnil normu vodotěsnosti. Půl litru za hodinu deště stále neodpovídá mým přísným požadavkům, a tak jsem ho znova obešel s pistolí bílýho silikonu, nekompromisně oblemcávaje všechna podezřelá místa zevnitř i zvenku. Na designu mu to nepřidalo, na těsnosti jo.

Výhodou cesty na Slovensko jsou podobné ceny jídla jako u nás, takže odpadá návštěva megamarketu s dvoukolákem a dlouhé, mučivé postávání před regály s konzervami. Bral jsem si jen svou oblíbenou zančku čaje Milford De Luxe na vylepšení ranních zmrtvýchvstávání a tři konzervičky na sobotu a neděli. A taky ešus. Koupil jsem si fungl nový nerez ešus a můžu ho všem doporučit. Původní hliníková klasika trpí vibracemi a jak se o sebe třou vnitřní a vnější díly, vzniká jakási černá hliníková pasta, s oblibou špinící všechno čisté. Kdykoli ji zapomenete otřít, dochutí čaj specifickým průmyslovým buketem a udělá na jeho hladině hezké duhové obrázky. A pak se hliník také snadno poškrábe. Načež se blbě myje a při vaření na lihu zůstavají v rýhách saze – a vůbec! Jedině nerez.

Jako tranzitní zemi při cestě na Moravu používáme Rakousko. Kdo zná české cesty (nějak mi přijde nepřesné napsat silnice, protože ty by měly být tvořeny souvislou a hladkou vrstvou asfaltu), ví, že přes Rakousko je to opravdu lepší. Jednak tam nemají bordel, druhak vystačíte s benzínem natankovaným u nás a třeťak jsou tam k vidění typicky rakousky přepečlivě upravené domky. Okna a balkóny přetékají přebujelými květinami, jejichž barva bývá, decentně řečeno, šíleně řvavá.

Vyjíždíme ráno v deset i přesto, že předpovídač počasí Slunce v duši vyhrožuje deštěm po celý týden. Dešťové mraky jsou všude kolem, ale první prška nastává až před Třeboní. Zatímco dosud vedla cesta šikovně akorát mezi mraky, v Třeboni už to buď nešlo, nebo v době stavby pršelo jinudy – i to je možné. Vpředu jedoucí navigátor Petr bohužel usoudil, že těch pár kapek vydrží cmrndat až k benzínce dva kilometry za Třeboní. A protože oblékat si nepromoky na krajnici není pohodlné, než jsme k pumpě dorazili, jsou některá místečka na těle již „durch“. Smutně pod stříškou pumpy pozorujeme šňůry vody společně s již poněkud prochcanými trampy a hlasuje se, jestli pokračovat v nepromokách dál, nebo to vzhledem k předpovědi zabalit a odložit o den, dva. Vítězí optimismus (doufám že ne dementní touha vyzkoušet nepromoky), takže následuje vybalování a navlékání. Petr si při tom všímá čůracího otvoru na mých jégrovkách a pobaveně se táže, není li zhruba šestkrát předimenzován. Lyleburne odporuje že není, byl li konstruktérem spodků zamýšlen pro hlavu. Nebo pro čtyři ruce. Už to zase začíná..

Potom, již voděodolní, musíme čekat na Vencu, složitě se zakuklujícího jakýmsi khaki protichemickým oblečkem z armádního výprodeje. Aplikace oblečku trvá dobrých dvacet minut, a pak si Venca uvědomí, že zapomněl klíček od motorky v kapse bundy pod nepromokama. Skandál.

Hlubinná těžba klíčku je na dalších deset minut, v pronikání ke kapse bundy úspěšně brání zejména armádní lacláče. Lyleburnovi to bohužel dává čas k filozofii a předkládá úvahu o stárnoucím motocyklistovi, navlékajícím v mládí nepromoky, ve stáří nepomoky. Lyleburne.

Jízda v dešti v dobrých nepromokách není až tak nepohodlná, jako spíš hodně pesimistická. Naštěstí se po pár kilometrech dělá hezky a můžeme se svléct. Za dalších pár kilometrů ovšem zase prší a musíme se zas voblect. Jenom v Rakousku se takhle převlíkáme asi čtyřikrát – děsnej vopruz. Jenže když se nesvlečete a začne pálit sluníčko, koledujete si o plísňové tetování.

Na Moravu přijíždíme přes Mikulov a pokračujeme do kempu za Šakvicemi na vodní nádrž Nové Mlýny. Studnice Petr o nádrži tvrdí, že byla bolševikama postavená na principu hladové zdi – kvůli umělému snížení nezaměstnanosti. Jaká zhovadilost, stavět přehradu, když jsem moh mít krásnej barák !! Navíc to není na koupání (ačkoliv už neprší), neboť v kalné vodě už bydlí nějaká řasa. Pete uklidňuje tvrzením, že není agresivní a mažou-li četní windsurfisté své kombinézy pravidelně chemikáliemi, vydrží jim i s prknama celou sezónu. K dedukci takových závěrů nás vede i panoráma mrtvých šedých stromů, napůl trčících ze studených vln. To se naskytne, když přejíždíte přes hráz mezi nádržemi II a III. Stromy nikdo před napuštěním přehrady nevykácel, takže při pohledu na ně se mi první vybavil termín „mrtvá voda“. Chápete, že koupat se v mrtvé vodě mezi mrtvými stromy se nám nechtělo…

První pokus ubytovat se v kempu a dát tak provozovateli vydělat peníze se nesetkal s pochopením – jak nás jakási ženská s tlustým zadkem nacpaným v elasťákách uviděla vjíždět do kempu, přibouchla dvěma posledním, Vencovi a mně, bránu před nosem. Beze slova vysvětlení se otočila k odchodu, zjevně s potěšením ignorujíc, že už dovnitř tři naši kolegové vjeli. Takže zastavit, vyřadit, motorku na stojánek, helmu sundat a se značným sebezapřením se slušně zeptat odcházející třaslavé prdele, proč zavírá bránu, když vidí, že jedeme dovnitř. Odpověď byla šokující: „Tady je to jen pro ubytované!“ „Ale my bychom se právě chtěli ubytovat“, říkám spíš už jenom ze setrvačnosti, neboť mi zároveň dochází, že TADY se teda neubytuju, ani kdyby mrzlo a půjčovali zdarma piliňáky. „Tady už je plno,“ odsekla třaslavá prdel pohrdavě (??), odcházejíc ke stolku pod slunečník. Nechápali jsme. Jediné možné vysvětlení je, že si nechala dělat liposukci a začali mozkem. Naštěstí se kluci za chvíli vrátili a jelo se podél břehu najít nějaký jiný kemp. Byl tam a byli v něm normální lidi. Načež nastalo dlouhé debatování, jestli půjdeme do chatičky, nebo do stanů.

Nejzávažnější nevýhodou demokracie totiž je, že si nemůžete dělat co chcete. Nemůžete například zařvat „Táhněte sakra do tý zasraný chatičky než začne pršet!“ Musíte stát půl hodiny na zesilujícím ledovým větru a každému dát slovo. Potom hlasovat… Ve finále se celosvětová nespravedlnost projevila zlomyslně nejvíc na mně – na otci nápadu spaní v chatce. Vylosoval jsem si spaní na zemi, protože ta blbá chajda má jen čtyry postele. Ach jo. Ani s kempovní hospodou to není ono. Uvnitř je plno, a tak musíme ukusovat pivní led a pizzu na zahrádce ve zmrazujícím vichru. Jediný Lyleburne si nachází pozitivum – alespoň nám nezteplá pivo. Vzápětí je upozorněn, že mu vítr fouká přes pizzu (které odnímá teplo) na pivo, kterému to teplo předá…

V neděli 9.7. se budím do deště šumícího po střeše chatky. Na dnešek je naplánováno Gabčíkovo, ale zatím to vypadá na fernetový dýchánek v chatce. Vykouknutí z chatky nabízí pošmourný pohled na větrem a deštěm bičovanou přehradu s mrtvolami stromů, trčícími z vody na pozadí nízkých, tmavě šedých mraků, nacucaných vodou. Fuj.

„Chčije a chčije…“ Kupodivu ale ne celý den, ale ještě dopoledne přestává a ke slovu se dostávají liháče, čaj a svetry. Cestou na Gabčíkovo je odhlasováno zastavit se v Lednickém zámku, kde mají kromě perfektního parku taky ukázky vycvičených dravých ptáků. Funguje, teda mělo by, to takhle – rybářským navijákem táhnou po zemi vycpanou lišku na sáňkách a vypustí orla, který by ji měl ulovit. Liška má na zádech přivázaný kus masa jako odměnu pro vorla. Takže liška jede, ale vorel nic. Liška jede čím dál tím rychleji, asi aby to starýho vorla víc rajcovalo. Jenže pak se jim na hrbolu převrátila, he he he he – a na to asi vorel čekal, protože se ani nenamáhal lítat, přišel pěšky k trapně povalený vycpanině s nohama trčícíma do stran, sežral maso a zas odešel. Docela slušná sranda. Kromě orlů jsou k vidění ještě luňáci, puštíci, sovy, sokoli a jiní draví ptákovci, předvádění v útocích na atrapy menších ptáků a hlodavců. Jakýsi druh sovy je předváděn v letu několik centimetrů nad hlavama diváků. Je to dobrá investice a rozhodně doporučuju vidět.

To jak cvičení ptáci lítají na poměrně malým prostoru docela připomíná modeláře s rádiem řízenýma modelama letadel. S tím zásadním rozdílem, že ptáka tak snadno nerozbijete, ale zase vám může ulítnout do teplých krajin. Václava to dokonce inspirovalo k úvahám, že by se dal na modelaření, když už by doma orla těžko prosadil.

Kromě parku s obrovskými skleníky pro tropické rostliny a dravců, naleznete v Lednickém zámku ještě pavilón s několika obřími akvárii s exotickými sladkovodními i mořskými rybami, želvami, krokodýli, ba i se žralokem. Největší ryby jsou i přes půl metru dlouhé a je škoda, že zrovna ten žralok nemá víc jak 40cm. Ale i tak je žralok nádherně dokonalá elegantní ryba (teda paryba) s úžasně ladnýma pohybama. Labutí jezero v nastudování souborem žraloků by musel být zážitek na celý život…

Někdy potom (pro milovníky přesných dat) přijíždíme v Hodoníně do Slovenska a rovnou měníme peníze. Kurs se nedá nazvat výhodným – za 1995,- kč jsme obdrželi 2000,- sk. Takže i zde je benzín dražší než u nás – litr okolo 35,- sk.

A jedeme se podívat na legendární Gabčíkovo – na toho slavnýho vodního giganta. Očekával jsem, po všech těch řečech kolem toho, něco velikosti Bajkalu, a tudíž jsem byl poněkud zklamán. Tož betonu tam zařvalo dost, to je v pořádku, ale plošně mohla být ta hráz rozlehlejší. Vylezli jsme na vyhlídkovou plošinu, abychom se ujistili, že větší to nebude ani z vejšky a počkali si na průjezd jedné lodě plavební komorou – nevim, jestli se tomu dá říkat zdejmadlo. Hm, loď projela a byla v čudu. Žádná světová atrakce, natož vrhači nožů. A to nás ještě slovenský kamarád Roland varoval před návštěvou restaurace Titanik, kam jsme teda radši opravdu nešli.

Na vyhlídkové plošině věže, odkud se údajně řídí plavby komorami, je umístěno několik informačních tabulí s fotkama celé hráze a různými informacemi, například jaký je objem komor a kolik elektriky vypotí osm darů přítele Kaplana za hodinu – je vám to užitečné asi jako ženská v dílně. I když, pro lovce zajímavostí to snad jakýs význam má. Naopak jsem postrádal památeční, nejlépe bronzovou desku v památku otrokům padlým při výstavbě, nebo třeba pamětní soupis pracovních úrazů – to by mohlo být zajímavé, kolik lidí tady upadlo, skříplo se, utopilo, uchlastalo a podobně. I taková busta neznámého dělníka betonáře v nadživotní velikosti a s lahváčem v ruce by to oživila. No nic.

Během čučení po hrázi probíráme, je-li Gabčíkovo na hovno či nikoliv a je-li, tedy zda je více na hovno než naše Lipno. Závěr myslím byl ten, že obě díla jsou z prostě lidského hlediska víceméně na hovno. Neboť při teoretické koupeli v Gabčíkovu vás přejede loď s uhlím, zatímco do studeného kalného Lipna radši vůbec nepolezete. Mírně zklamáni tedy odjíždíme do nedalekého městečka Velký Meder se značnou maďarskou menšinou (poznáváme snadno podle všude znějící maďarštiny).

Hledání kempu je spíš spanilou jízdou městem, neboť nás nejdřív Petr zavedl na fotbalové hřiště (tam se nám nelíbilo) a následně velení se ujímající Lyleburne provláčel jakousi maďarskou čtvrtí. Nicméně v ní byl privát minikemp (stany na zahradě rodinného domku) a ani nebyl drahý - dokonce měl i malou hospůdku open air. Takové kempy doporučujeme. Měli jsme klíč od brány, která je na noc zamčená, takže po dobu našeho, víceméně tedy chlastání ve městě, byly motorky a věci uvnitř zamčené.

Na Slovensku je k dostání opravdu dobré pivo Kelt, cena zhruba 20,-Sk, prodávané v lahvích s porcelánovým uzávěrem – takovým, co kdysi dávno mívaly flašky na mlíko. Je výrazné, ale jemné plné chuti, syté barvy a bohaté, husté pěny. Vožrali jsme se, až to hezké nebylo. Po návratu do kempu padla ještě láhev meruňkovice během vášnivých debat o motonavigaci. Poněkud hlasitá diskuze řešila, zda je lepší, když všichni přesně ví kam a kudy se jede a odbočí-li první jezdec podle mínění ostatních špatně, jede zbytek jinudy, nebo zda odbočit za ním, předjet ho, zastavit a hromadně pokračovat korigovanou trasou. Shodli jsme se po dlouhé debatě se zastáncem první varianty Petrem, že bude lepší držet se spíš pohromadě, než nechávat zbloudivšího o samotě zpytovat svědomí. Bohužel se přitom probudil čokl v sousední zahradě a do minuty štěkala celá místní zpravodajská síť PsíNN.

V pondělí 10.7. ráno svítí slunce a dělá se horko! Paráda, konečně to začíná připomínat motorkářskou dovolenou. Nějak po ránu se postupně a nepříliš křepce vysunujeme ze stanů za účelem snídaně a po nějaké době zjišťujeme absenci Petra s Lyleburnem. Nehlásí se ani na výzvy silným hlasem a třepáním stanem, což vede k otázce, jak můžou v takovým vedru vydržet ve stanu. V bezvědomí asi ano, a tak to necháváme na přírodě. Však ona si je moudrá matka vzbudí. Předmětem pozdějších ranních debat se pak stává otázka, kam dneska. Již obživlý Petr celkem logicky poukazuje na to, že jestli se v našem týdnu chceme podívat na Zemplínskou šíravu, měli bychom tam vzhledem ke vzdálenosti dnes dojet a obětovat tak dnešek jakožto transportní den. Lyleburne by zase rád na chvilku do Maďárie podívat se na Ostřihomskou katedrálu – to nás překvapilo, protože nikdo netušil, jak je zbožný. Když se od Petra dovídá, že vzdálenost na šíravu činí přes 400 km, ptá se ho naléhavě, jestli mu takhle náhodou nemrdá. Petr se trošku urazil a zase logicky (kupodivu, po noci) poukázal na zdržení na přechodech atd. Nakonec teda že pojedem, kam až snesem.

Začátek nebyl úplně hepy – po prvních pár kilometrech beru žihadlo do krku a patřičně mě to nasírá. Abych nenadával v podstatě pro nic, dostávám výchovně asi za hodinu druhý, zase do krku, asi centimetr od toho prvního. Zatímco první žihadlo asi nestihla majitelka odevzdat celé, tohle druhý jsem si vychutnal jaksepatří. Včetně zbytku žihadla zapíchnutého v kůži, který lékařským hmatem odborně vyňal Petr s pomocí zavíracího nože švýcarské armády. Poté pokračujeme v jízdě podél jižní hranice Slovenska s Maďarskem, dokud si nevšimnu, jak mi po zavřeným plexiskle zevnitř leze vosa. K předchozím úvahám, za jak dlouho se po dvou žihadlech udusím, nyní přibývá další, že s vypíchnutýma očima na to ani neuvidim. Řeším situaci bleskurychlým otevřením plexiskla a otočením hlavy do strany – vítr vosu vypláchnul, pro jistotu ale stejně vcelku intenzivně brzdím, stavím a helmu sundavám pro kontrolu, nemají-li v ní vosy hnízdo. Ostatní zdvořile čekají, ale je cítit nevyřčené – že stavíme kvůli každý blbosti. Příště tedy pro změnu stavíme kvůli žihadlu, které utrpěl Karel do prsou. Je to dneska nějakej Vosí den, nebo jsme pro ty malé svině neodolatelní. Karel vypadá, že hned tak neumře, tož pokračujeme po nezbytném obdivování statečnosti obdržitele žihadla dál, dokavád nenarazíme cestou na motorest. Neobešlo se to bez prudkých brzd, neboť čtyřpístový navigátor Pete si vzpomněl na moje brzdy pozdě. A jelikož mám přední kotouče křivé, přejíždím stojící soudruhy o pár metrů, sklízeje nespravedlivě veselé pohledy. Šmejdi.. J

V motorestu přichází s objednanými smažáky i zklamání – na naše zvyklosti jsou porce poloviční. Vracím brzdové pošklebky dotazem, proč si dávali dětský porce – jenže přítomný číšník mne probodne pohledem tak, že hned zmlkám a vážím si toho, že můj kuřecí řízek obsahuje maso.

Po obědě se Venca ptá Petra, proč mu mezi sedlem a podsedlovou kapotáží raší květáky. Jdeme se na Banďoura podívat a Petr po sejmutí sedla diagnostikuje ejakulaci antipich spreje do podsedlového prostoru. Sprej se prodřel a následně prorazil o rám – následky jsem se snažil fotograficky zdokumentovat. Naštěstí to nepoškozuje lak ani plasty a jde to poměrně snadno odrolit. Pěna má konzistenci molitanu. Při kávě po očistci Bandita ještě nadnáším postřeh o ceně nafty – u jedné pumpy jsem si všiml, že nafta tady stojí okolo 32,-sk, to je jen o 3-4,- sk míň než speciál. Možná by se tady dal sehnat levně starší diesel. “No, třeba starou Avii”, chytil se hned Václav. Ňákej vtipnej, po vyprážaným sejru.

Václav se taky postaral o další zastávku – na dálniční krajnici. Upad mu z plotny vrchní kufr (co jsem mu ho trošku záviděl) a proskotačil se mezi auty, nutíc jejich vodiče vyzkoušet si naostro vyhýbací manévr, tzv. losí test.

K pozdnímu odpoledni konečně přijíždíme na legendární Zemplínskou šíravu. Kempy ale téměř zejí prázdnotou, protože tu celý týden předtím pořád pršelo. Nádrž je trochu upuštěná, čímž se pláže prodloužily o pás vysychajícího dna. Rozhodně, taky vzhledem k počasí, mě to ke koupání neláká.

Po stavbě stanů končíme v kempovní zahrádce, kde jsme skoro sami. Obsluha se snažila mermomocí navodit atmosféru bláznivých letních nocí a pouštěla do repráků krutě nahlas nepopsatelně strašnej kravál (nazval bych to nejspíš lidový Bača rock) vzniknuvší patrně zrychleným nahráváním vesnických folklórních písní. Po půlhodině už jsem byl vysloveně vzteklej, neboť se ty, odpusťte, sračky, fakt nedaly poslouchat. Zvlášť když jste unavení (nakonec z toho bylo 480 km), sedíte v liduprázdným kiosku v bundě a srkáte Smädný mních. Naštěstí v počátku úvah o sražení a rozdupání repráků přešaltovali na Olympic a to už se dá. Když mi potom ke všemu Carlos nabídl doutník Churchill morning, změnil se studeným průvanem zmítaný kiosek na téměř útulné místo. Posledním bodem programu dne se stalo hlasování o činnosti v dalších dnech. A protože meruňka padla včera, šli jsme slušně spát.

V úterý 11.7. zjišťuji, že jsem se na nafukovačce dobře vyspal a NEBOLÍ MNE ZÁDA (proč jsem dřív vozil tu pitomou karimatku?). Zdá se, že většina obratlů po včerejší ethapě již zapadla přibližně na svá místa a rovněž pohmatem zjišťuji, že také pokožka na prdeli už neobsahuje reliéf džínových kapes. Jo jo, jak si kdo ustele…

Doporučuju: vykašlete se na tenkou neskladnou karimatku! S nafukovačkou, máte-li v pořádku plíce, nemusíte dvě hodiny lítat po kempu a hledat rovné místo na spaní – strávíte je nafukováním J. V případě zatékání vody do stanu jste taky v suchu (pokud se nepřevrhnete) a dobře složená matračka zabere daleko míň místa než kariroura. Ovšem je nebezpečné nafukovat matraci ústy po požití tvrdých alkoholických nápojů. Jednak byste mohli v případě náhlé nevolnosti napodobit antipich, druhak, v blízkosti kuřáků a vařičů, riskujete cosi jako vystřelovací postel. A nesmíte ovšem matračku píchnout. V tom případě, bez lepicí soupravy, jste spíš v prdeli…

Lehkým problémem je ranní hygiena, neboť neteče teplá voda. Umývárny tohoto kempu připomínají průmyslový desinfikátor dobytčích mrtvol a když za mnou s hlasitým železným řachnutím třísknou těžké, mnoha vrstvami barvy polité dveře, zmocňuje se mně strach, co poteče z kohoutků. Vzhledově je to voda, tepelně tekutý dusík. A protože mýdlo, jak možná několik motorkářů zná, nejde ledovou vodou rychle spláchnout, rozkoš se prodlužuje.

Okolo poledního, jelikož je jasno a teplo, zkrátka konečně léto, je vylosována vyjížďka severovýchodním směrem na sopečné jezírko Morské oko. Je to asi 20 km, ale Karlos stejně odmítá kvůli údajně natrženým zádům ze včerejška. Mořský voko údajně vzniklo nalitím vody do bejvalýho kráteru a nějakým divným způsobem tam začaly žít ryby. O něco později tam už lidi vysadili jiný ryby, americké pstruhy, a na ty se dá velice dobře koukat z břehů, jelikož voda je perfektně průhledná. Koupání se nesmí, ale jak bylo vytěženo z hlídačů parkoviště, lidi se tam běžně koupou. Návštěva tohoto jezírka je šikovná i pro líný lidi – dokola má jezírko asi tři kilometry, takže se moc nenachodí a celá cesta kolem vede lesem, v chládku. Pouze Václav se nezdá být nijak nadšen. U Václava je divné, že vůbec jezdí někam na dovolenou. Vyprávěl jak byli v nějakých jeskyních a popsal to tak, že "je tam tma jak v prdeli, zima a nic k vidění. No a v tý ledový jeskyni je akorát větší zima, klepeš tam celou dobu kosu jak blbec, jdeš pořád někam potmě dolu a na konci je kus ledu." Petr jej upozornil, že pokud by se dostal v čase zpátky o nějaký ty miliony let, připadalo by mu to taky jako "desetimetrový přesličky, všude se pletou trilobiti, vobčas nějakej ten ještěr a co z toho." Tak byl Václav definitivně zařazen do podřádu flegmatiků a už mu to zůstalo.

Zpátky na Šíravě, vydáváme se obhlídnout zdejší kempovní hospody za účelem oběda. A to je průser. Všechny stánky mají jednotný jídelníček, sestávající z opečených klobás, langošů, vietnamských polívek a jen tu a tam zřídka vypráženéhu syru. Dalo by se tomu říct odhánění turistů na principu rozhořčeného: "Postavil jsem si pracně hospodu, a teď mi tam lezou lidi!" Alespoň to pivo že je k pití..

Zbytek dne je válecí, odpočinkový a pro několik z nás i koupací, ačkoliv sem tam mírně přichcává a je střídavě oblačno. Navečer pokojně lemtáme smedného mnícha v ohrádce, dokud nezaslechneme v rádiu předpověď o dešti a ve vyšších polohách nad 1000 metrů přeháňky sněhové. Pobledle se tedy společně modlíme a zásun do spacáků se děje s tichým přáním, aby to nebyla pravda.

Středa, 12.7. ještě před rozedněním se s Karlosem probouzíme, protože se stan prohýbá jednak větrem, druhak několika tunami vody na čtvereční stan za sekundu. Chčije velice intenzivně a navíc má Karlosův stan konstrukční nedostatek u vchodu – stěna je nepromokavá jako filtr na kafe a dosti vydatně tudy prší dovnitř. Karlos dostal tenhle stan zadarmo od nějakých němců, asi jako pomstu za odsun. Za chvíli už mam mokrej konec spacáku a nezbejvá, než se vydat ven a překolíkovat tropiko. Návratem vnášíme do vnitřních prostor stanu ještě více vody, než kolik tam nateklo vchodem a stejně jsme tomu moc nepomohli. Navíc už je stan skoro plnej všech našich věcí, který jsme nechtěli nechat přes noc venku. Situace zcela nepříjemná, kurva drát, protože se musíme tísnit mezi všema těma krámama, částečně už navlhlejma a do toho venku pořád leje jak z konve.

Nějakým zázrakem, patrně vyslyšením modliteb zakódovaných do drsných nadávek, ale přestalo kolem deváté pršet, čehož jsme využili ke zrychlenému přesunu pod střechu kempovní zahrádky. Teda, přesněji řečeno, přestalo pršet, ale nepřestalo krápat, takže sušíme navlhlé věci pod stříškou. Žádná radost to ale není… Vzhledem k tomu, že se nacházíme na nejvýchodnějším bodu tratě, musíme dneska vyrazit zpátečním směrem – cíl termální koupele Vyšné Ružbachy, aby zbyl čas projít Slovenský ráj. Před polednem přestává pršet úplně, tož dobalíme mokrý stan a jedem směr Poprad, neboť nedaleko za ním se Ružbachy nachází.

Přijíždíme odpoledne do kempu Mížava, kde jsou k dispozici chatičky pro šest osob, po 150,- sk za jednoho. Ale schází rozhodčí, který ví, jestli je ještě nějaká volná a tak jedem ještě asi 8 kilometrů do Vyšných Ružbachov, kdbyby tam byl někde ještě další kemp.

Vyšné Ružbachy je poměrně menší obec, kde najdete sopečný kráter o průměru asi dvaceti metrů, do kterého odkudsi zezdola vyvěrá teplá, termální voda o teplotě asi dvacet stupňů. Voda je průzračná, zelenomodrá a okraje tohoto překrásného přírodního bazénu jsou tvořeny ztuhlou lávou. Dá se v tom vykoupat a ačkoliv je menší, je tohle jezírko ještě daleko zajímavější a hezčí než Morské oko. Chvilku se tady zdržíme a potom jedem do nedalekého hotelu zjistit ubytování. To vychází jen o maličko dráž než chatka v Mížavě, leč s vidinou příjemnějšího chlastání hlasujeme jednotně pro chatku a vracíme se do Mížavy.

Chatička je volná, takže máme dnes o ubytování postaráno. Celkem vzato jsme dost rádi že nemusíme zase stavět stany a máme zas jednou dost místa na všechny věci. Ve zděné chatce je i záchod s koupelnou - zatím nejvyšší luxus co jsme kdy kde byli. Jediným drobným nedostatkem je shledána vzdálenost a poloha motorek od vchodu, protože chatka stojí kousek stranou od asfaltky, ale přeparkovávat motorky podle Peteho návrhu na plácek před chatku už jsme líní – navíc jsou v kempu kromě nás už jenom děti na táboře a pár lidí. Kuchyňku v chajdě nejde použít, protože tam není místo na liháče. V podstatě je to jenom linka s dřezem, takže se musí konzervy ohřívat na betonovém soklu, co na něm kromě těch liháčů stojí celá chatka. A protože v místní jídelně mají Kelta, není důvod večeři zbytečně protahovat.

Bylo toho Kelta zase dostatek, a tak se do chatičky vracíme jak po šichtě v lihovaru. Až skoro unaveně a téma pozdního večera – jak zasáhnout proti načapanému zloději motorky – se nám proto zvrátilo až do hustější, hlučnější a místy ostřejší debaty. Pro mne to byla situace “proti všem”. Zastával jsem alkoholicky “zzzamoszřejmě ne-kom-pro-mi-zz-hyk-ně ty kurvy zzzassraný possstřílet devítkou”, kdežto ostatní členové komise, na kterých se Kelt tolik nepodepsal, celkem rozumně argumentovali, že zastřelit někoho do mrtva jenom kvůli majetku je nesmysl a kdo by s tim pak celej život žil. Trošku jsem teda povolil a připustil, že bych teda střílel na nohy a motorku. Opět ale dostávám od rozjetých zastánců lidských práv slovní nakládačku, že “A ty bys riskoval, že ho zabiješ?”. To už je ale na mně moc a ačkoliv mi mlhavě dochází, že doopravdy v reálný situaci střílet na člověka asi fakt není žádná sranda, hádám se dál. Přeci když jdete něco vzít, je to druh podnikání a jako každej jinej má svoje rizika. Samozřejmá rizika, řekl bych, jako například že vás někdo uvidí a zavolá policii, nebo když polezete do zahrady přes plot, že si roztrhnete kalhoty, vystartuje na vás krvelačná bestie a nepříjemně vás pokouše, anebo že si ponesete páčidlo, okrádanej v něm potmě uvidí pušku (fantazie pracuje, zvlášť když máte strach) a nasype to do vás první. Ano, souhlasím s tím, že vědomě zabít loupežníka odjíždějícího na vaší motorce hned bez výstrahy by byla skoro vražda. Ale nikdo nikdy mi nevymluví, že nemám právo bránit svý věci všema dostupnejma prostředkama. Bohužel jsem v debatě neuspěl ani s opraveným názorem, že teda střílet pokud možno na motorku. Neshodli jsme se v bodě, jestli motorka stojí za riziko, že se trefím nešťastně do zloděje a zabiju ho – může to přece bejt patnáctiletej kluk, co se chce project a neuvědomuje si všechny možný následky. Jenže ani tohle mně nepřesvědčilo, a tak jdem spát. Kluci s pocitem, že jsem vrahoun, já s představou, jak někomu z nich kradou motorku a oni stojí, pozorují svojí odjíždějící motorku a mávají tomu chudákovi, co si prostě neuvědomuje co dělá, šátkem, šťastni, že v podstatě zachránili jeden život….

Čtvrtek 13.7. 2000 Ráno se jenom tak převaluju. Čekal bych, že budu na normální posteli krásně vychrněnej do spokojena, leč nějak to není to pravý. Že by to bylo tim Keltem, nebo spíš tou skoro hádkou před spaním? Asi tou neshodou, přece jenom mám radši, když se můžu s někym shodnout, než bránit svý názory proti přesile. Mám z toho dojem, že jsem za blbce a čím dál tím víc pochybuju, jestli nakonec není na čase přehodnocovat. Moje neveselý úvahy přerušil Venca. Vletěl do chatky a věrně roztřeseným hlasem zařval, ani ne moc na hlas, ale zato fakt naléhavě, že nemá venku motorku. “Ale hovno”, říkám, ale pohled na Vencu s vytřeštěnejma očima mě přece jenom jaksi nutí vstát a jít ven. Venku stojí v řadě tři motorky. Muj autobus, Lyleburnovo VFR a Petrovo Bandit. Panebože... Není tam Vencovo CB 750 a Karlovo CB 500. Panebože. Panebože, kurva ! Bez přemejšlení letim zpátky do chatičky, Karel si v koupelně čistí zuby. “Karle, ty vole, kde máš motorku? Kams jí včera dal? Venku neni! “ Karlos se útrpně otáčí od zrcadla, pusu plnou bílý pěny a huhlá přes kartáček, že sou to fakt blbý fóry. “Ty vole !”, ječim a nevim proč, “nejsou, neblbni ty vole fakt tam není a Vencovo taky ne, pojď se podívat !!” Karlos teda jde a bledne. Není. Je pryč. Tam kde ještě včera stály, není vůbec nic, žádný stopy, žádný přeštípaný zámky, nic.

Petr volá mobilem na policii a tim padá poslední šance, že to někdo nějak narafičil po včerejším hádavým večeru. V blátě na cestě, vedoucí někam do lesa, nacházíme otisky pneumatik, mizející do louky za kempem. Do příjezdu policie není moc co dělat. Je až zarážející, i když přece logické, že se musíte zabývat jakoby přízemními, praktickými věcmi, jako sbalit si věci a začít uvažovat jak se odtud dostanete domů. Vlakem, nebo autobusem…. Pořád jako by vám naplno nedochází, co se vám přihodilo. Jistě, je to lepší než se na tý motorce zabít nebo zmrzačit, je to lepší než fatální nevyléčitelná nemoc. Je to ale zároveň něco, co se vždycky stane “někomu”. Někomu jinýmu, ne vám. Do týhle doby jste četli spoustu inzerátů, výzvy k pátrání, vědeli jste o tom, že se to může stát. Najednou to vnímáte kompletně jinak. Kulička boží rulety se zastavila na vašem čísle a vám to připadá jako sen. Statisticky tak nepravděpodobnej, jako byste měli jedno v životě navštívit casino a vyhrát milion dolarů. Nesmysl. Znova se podíváte, ale ta kulička tam neuvěřitelně pořád stojí. Motorka za oknem chatky ne.

A tak skončila naše dovolená. Zbytek dopoledne jsme strávili na vyšetřovně Slovenské kriminálky. Přístup vyšetřovatelů byl velmi sympatický a dokonce nám došli koupit oběd. Bohužel také ovšem neskrývali lítost nad skutečností, že pravděpodobnost nalezení motorek je velmi malá. Věci okradených kamarádů jsme si potom my zbylí přivázali na motorky za sebe a kluci jeli domů autobusem. Cesta domů byla pochopitelně mlčenlivá a neveselá. Řítit se zimou a deštěm po zmoklé silnici proti studenému větru už takhle nepatří k oblíbeným epizodám. Dobře utěsněn v nepromokách je člověk jen sám se sebou. Jediné přímé spojení s okolním světem se děje úzkou štěrbinou pootevřeného plexi a občasnou kapkou vody na rty. Jedinou vodou, která pronikne do téměř hermetického oblečení. Po první stovce kilometrů s kapkami jedoucími po plexiskle helmy do stran už jedete automaticky. Probírá vás jen předjíždění náklaďáků, a pravidelné uklouzávání pneumatik na mokrých bílých čarách vnímáte jako standardní součást jízdy…

Kamil.