15. Nebyl tam, ale ví toho víc
Jack opustil ošetřovnu hned na druhý den. Jeho zdravotní stav se zlepšil již předchozí večer a včerejší noc spal naprosto klidně.
Vrátil se do svých komnat a nejprve si dal dlouhou teplou koupel. Takové osvěžení vážně potřeboval. Na oběd pak zamířil do Velké síně. Na pořádné jídlo se opravdu těšil.
Zahlédl dokonce i Snapea, který mu však nevěnoval jediný pohled a celou dobu se tvářil nepřátelsky naladěn vůči svému okolí.
Odpoledne čekalo Jacka překvapení. Nečekaná návštěva.
Zrovna si četl knihu, když někdo zaklepal. Zvedl oči od řádků v knize.
Kdo to může být? Kdo by ho asi tak chtěl vidět? Mnoho lidí ho v Bradavicích nenavštěvuje.
Že by se ředitelka dozvěděla o jeho včerejších zdravotních potížích?
Ale že by ho kvůli tomu navštívila?
Anebo madame Pomfreyová?
Chce se snad ujisti, zda-li je mu lépe?
Anebo Hagrid?
Občas si s tím dobrákem popovídají.
Co když je to…?
Ne, Snape by tu přece nemohl přijít.
Zaklepání se ozvalo znovu.
Jack odložil knihu na stůl a zvedl se z křesla. Zamířil ke dveřím. Na chvíli se zastavil u zrcadla, aby se ujistil, že vypadá dobře. Trochu si uhladil vlasy a sáhl po klice. Otevřel dveře a…
„Ahoj, Jacku!“
Dovnitř vpadl blonďatý chlapec.
„Willy?“ hlesl překvapeně.
„Řekl jsem si, že tě navštívím. Chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku,“ vysvětloval. A pak dodal: „Víš, po té oslavě.“
Willy zamířil do obývacího pokoje. Jack přemýšlel, jestli je takhle vlezlý pořád. Nepamatoval si totiž, že by ho zval dovnitř. Jako by ho neznal. Samozřejmě že se sem hrne. U svých přátel musí být Willy vždycky zván už automaticky, že?
Zavrtěl hlavou a zabouchl dveře. Následoval Willyho do svého pokoje. Ten už seděl v křesle a prohlížel si jeho knihu.
„Četl jsi?“ ptal se ho blonďák.
„Tak nějak,“ odpověděl a sedl si do křesla naproti Willymu. Ten protivný blonďák seděl zatraceně v jeho oblíbeném křesle. Co si sakra myslí?
Willy odložil knihu. Čtení nebyla jeho oblíbená činnost. Nejspíš si ani nepřečetl titulek knihy. Jack byl o tom přesvědčen. Nejspíš chtěl jenom nějak začít.
„Tak,“ začal Willy trochu nejistě. „Jak se máš, Jacku?“
„Dobře,“ odpověděl a měl chuť dodat – než jsi přišel.
Ne, že by Willyho neměl rád, spíše naopak, ale právě teď na něj náladu prostě neměl.
„Neměl jsi po té oslavě…? Víš co? Kocovinu?“ vyptával se Willy.
„Měl a velkou,“ odpověděl Jack nevzrušeně a klidně. „To jsi chtěl slyšet? Proto jsi sem přišel?“
„Jenom jsem si dělal starosti,“ bránil se blonďatý chlapec, což nebývalo u něj příliš obvyklé. „Hodně jsi pil a dělal jsi spoustu hloupostí.“
„Já vím. Vzpomínám si,“ ujistil ho Jack.
Willy si ho chvíli starostlivě prohlížel.
Jack byl zmatený. Navenek se tvářil klidně a lhostejně, ale něco mu tu nesedělo. Willy se chová divně. Něco tu nehraje.
„Dáš si kávu?“ zeptal se ho najednou Willy.
Jack zvedl obočí. Willy mu nabízí kávu v jeho vlastním bytě? To jsou mi opravdu novinky, když host nabízí pohoštění hostiteli.
Přikývl. „Proč ne?“
Willy na chvíli zmizel v kuchyňce.
„A jak ses bavil ty, Willy?“ křikl na něj. Nejlepší bude Willyho trochu rozpovídat.
„No, já… Ano, ušlo to,“ odpověděl na Jackův vkus hodně nervózně a váhavě.
Taky něco opravdu nehraje. Měl víc než jen tušení, že se něco děje. Zatím nevěděl co, ale hodlal to brzy zjistit. Navíc si byl jistý, že mu to Willy dřív nebo později řekne. Pokud to neřekne rovnou, pak oklikou, zdlouhavou cestou, než se doberou jádra. Willy sem přišel, aby mu něco řekl, aby se s něčím svěřil. To byl celý Willy. Nikdy si nic nenechal pro sebe. Vždy byl jako otevřená kniha, ve které se dalo číst.
Willyho něco trápí. Jack nehodlal zasahovat, věděl, že se Willy rozpovídá sám od sebe. Jenom by ho zajímalo, jestli to, co Willyho trápí, je opravdu něco důležitého nebo opět nějaká pitomost. To by mu bylo dost podobné.
Počkal, dokud Willy neuvařil kávu a nepřinesl ji. Ocukroval a zamíchal a přitom sledoval svého hosta. Willy byl trochu nervózní. Zřejmě nevěděl kde začít.
„Co… Co to máš na krku, Jacku?“ zeptal se nesměle a ukazoval na zmíněnou část Jackova těla.
„Oh,“ vzdechl, jako by ho při něčem nachytali, a jeho ruka vystřelila ke krku. Povytáhl si rolák o něco výš.
„To nic. Jen takové modřiny. Nejspíš jsem si to udělal na té oslavě. Asi jsem se praštil.“
Sám se divil, když to poprvé uviděl v zrcadle. Nevěděl, kde k takovým modřinám přišel. Nepamatoval si nic. Nepamatoval se, že by se nějak uhodil.
„Mo-modřiny?“ vykoktal Willy nevěřícně. „Jacku,“ napomenul ho tak typicky, jak to uměl jenom on. „Jaké modřiny? To jsou přece cucfleky!“
„Cuc- co?“ zakuckal se Jack kávou a hleděl na Willyho.
„Cucfleky!“ zopakoval Willy důrazně, ale trochu nesměle. „To je, když…“
„Já vím, co jsou to cucfleky!“ okřikl ho naštvaně. „Kde si sakra myslíš, že bych k nim asi přišel?“
Willy nejistě pokrčil rameny, sklopil zrak a zamíchal šálek své kávy. Usrkl si. Když promluvil, stále se díval ho svého šálku kávy, jen aby se nemusel dívat Jackovi do očí.
„Třeba od Snapea?“ vysvětlil Willy otázkou a trochu zrudl.
„Snapea?“ vydechl Jack překvapeně. A najednou se šíleně rozesmál. Kdoví proč mu tohle přišlo neskutečně vtipné. K tomu všemu se Willy u toho ještě tvářil tak vážně! Tohle je ten nejlepší vtip, jaký mu kdy Willy řekl. Netušil, že Willy má takový smysl pro humor. Smál se jako šílený. Málem se smíchy udusil a taktak že nesletěl z křesla.
Když se zklidnil, s vážnou tváří se podíval na Willyho, který vypadal jako přešlý mrazem.
„Jak jsi na tohle vůbec přišel?“
Tohle by opravdu rád věděl. O Willym věděl, že je na tyhle věci expert. Dokáže spoustu věcí pokroutit tak, aby z toho byla obrovská senzace. Nejspíš zase něco viděl a špatně to pochopil. Vysvětlil si to po svém, aby mu to dávalo jeho vlastní osobitý smysl.
„Viděl jsem vás spolu odcházet ze slavnosti,“ řekl tónem, jako by odhaloval usvědčující důkaz.
Jack si povzdychl. Tady to bude složité. Willy, Willy. Ty mi dáváš zabrat. Tohle přece nic neznamená. Já vím, že ty rád s někým odcházíš a pak s ním někde trávíš příjemné chvilky, ale já přece nejsem ty. A Snape? Co by asi řekl, kdyby tohle slyšel. Možná by se taky zasmál. A pak by tě uřkl.
„Willy,“ promluvil uklidňujícím hlasem, jako by mluvil k pětiletému dítěti, které mělo strach, že dostane vyhubováno. „Byl jsem opilý. Svlékal jsem se tam. Viděl jsi mě, ne? Není div, že mě Snape odtamtud vyvedl. Dřív než ztrapním sebe, jeho a celou školu. Neudělal nic špatného.“
„Sledoval jsem vás,“ přiznal se Willy provinile.
„Cože?“ zarazil se Jack se šálkem na půli cesty k ústům.
„Když tě Snape popadl a vyvedl ze síně, vyběhl jsem za vámi,“ pokračoval Willy v doznání. A hned nato začal svůj čin omlouvat. „Měl jsem strach. O tebe. Já… Víš, co si myslím o Snapeovi. Bál jsem se, že ti chce ublížit. Chtěl jsem tě zachránit.“
„Ale nezachránil,“ dodal Jack suše.
„Snape…“ začal Willy nesměle. „Je na mě příliš silný soupeř. Zaklel by mě dřív, než bych tasil hůlku. Tak jsem jenom vyčkával. Chtěl jsem vědět, jestli ti bude ubližovat. V nejhorším případě bych zavolal pomoc.“
„A?“ opáčil Jack s hraným zájmem. „Co jsi zjistil?“
„Nejdřív jste se strašně hádali. Strašně jsi na něj křičel. Použil jsi na něj slova, za které by tě mohl proklít až do třetího kolene. Byl jsi nesmírně vulgární. Snape byl hodně naštvaný, ale držel se. A pak…“
Willy se dramaticky odmlčel.
Jack ho gestem vybídl, aby pokračoval. Vážně by rád věděl, co ten zvědavec vlastně viděl.
„Křičel jsi něco v tom smyslu, že… že… že ho miluješ. Nebo tak něco,“ ani se neodvážil vzhlédnout k Jackovi. „Že chceš, aby… aby si tě vzal. Že s ním chceš být, že... Moc jsi toho neřekl, protože on tě pak…“
Blonďák se zarazil.
Jack ho vybízel, ať pokračuje. Tohle se mu přestávalo líbit.
„Políbil tě,“ řekl stylem, jako by prozrazoval nějaký odporný zločin.
„Políbil?“ zopakoval po něm nevěřícně.
Willy přikývl, ale neodvažoval se mu zpříma podívat do očí.
„Ale já jsem…“ pobízel ho Jack dál.
„Padl mu kolem krku a přilepil se na něj jako pijavice.“
Jack si ho nechápavě prohlížel.
Je to vůbec možné? Copak tohle Willy mohl opravdu vidět? Tohle se mu nezdálo.
Tak urážel ho vůbec nebo mu vyznával nehynoucí lásku? Moc z toho zatím nechápal.
„Když se Snape od tebe odtrhl,…“ pokračoval Willy nesměle a tiše dál. „ Asi se ti to nelíbilo, protože ses na něj znovu vrhl. Jenomže on tě odstrčil. To se asi třikrát opakovalo. Pak jsi křičel, že.. že ho miluješ, tak ať se nechová jako idiot. No, spíš jsi použil ostřejší slova a on tě znovu popadl a začal tě někam odvádět.“
Willy na sucho polkl a zmlkl. Očividně se v téhle situaci necítil příliš jistě.
„Kam mě vedl?“ zeptal se Jack s nehranou zvědavostí. Tohle začínalo něčím zavánět.
„Do sklepení.“
Willy se odmlčel. Usrkl si opět kávy a zhluboka se nadechl, aby našel odvahu a sílu pokračovat. Jack by řekl, že se ten chlapec nepatrně chvěje.
„Sledoval jsem vás,“ přiznal a opět začal svůj čin omlouvat. „Měl jsem o tebe strach. Myslel jsem si, že tě odvede někam do sklepení, kde nikdo nebude a on bude mít možnost ti ublížit, aniž by ti někdo přišel na pomoc. Ve sklepení se vyzná jenom Snape. Ideální místo k utajeným hrám.“
„A?“ opáčil znovu Jack. „Co se tam stalo?“ Tohle už totiž začínalo přímo smrdět.
„Sledoval jsem Snapea, ale držel jsem se stranou, aby si mě nevšiml. Křičel jsi a protestoval jsi docela nahlas, takže mé kroky v tom hluku zanikly. Minuli jste učebnu lektvarů i Snapeův kabinet. Tak hluboko ve sklepení jsem nikdy nebyl.“ Bylo vidět, jak je Willy vyděšený. Vzpomínka na temné chodby v podzemí hradu ho stále strašila.
„Až jsem zahlédl, jak za vámi konečně zaklaply dveře. Nejdřív jsem váhal, mám-li jít dovnitř nebo ne. Kdyby tam byl Snape, asi by mě proklel, kdybych se tam bez pozvání zjevil. Chvíli jsem jenom tak na chodbě přešlapoval.“
Willy si opět usrkl trochu kávy. Chtěl tím nejspíš získat čas.
„Tak jsem zkusil zaklepat. Počkal jsem, jestli mi náhodou neotevře, ale nikdo se neozval.“
„A klepal jsi důrazně?“ ujistil se Jack.
„Klepal jsem třikrát a pokaždé o něco víc. Počtvrté jsem málem rozbil dveře, ale nikdo neotevíral. Uvnitř bylo ticho, a tak jsem vzal za kliku. Bylo odemčeno.“
„Odemčeno?“ podivil se Jack.
„Ano, já… Snape zapomněl zamknout.“
„To není možné, aby Snape na něco zapomněl,“ bránil se Jack.
„On…“ polkl Willy nervózně. „Zřejmě jsi ho plně zaměstnával, víš?“
A jal se opět pokračovat. „ Objevil jsem se v nějaké předsíni a přímo z ní jsem se dostal do obývacího pokoje. Snape ani ty jste tam ale nebyli. Rozhlédl jsem se kolem a všude na zemi se válely věci.“
„Počkej,“ zarazil ho Jack. „Chceš říct, že Snape má v bytě nepořádek?“
Tohle už bylo hodně divné. Willy musel něco poplést. Snape by nezapomněl zamknout a určitě nemá v bytě nepořádek. Tím si byl jistý. Snape byl totiž perfekcionista. Vše muselo mít svůj řád.
„Totiž nebyly to obyčejné věci,“ opravil ho Willy nesměle. „Bylo to oblečení.“
A po dramatické pauze dodal: „Tvoje a … Snapeovo.“
„A čí?“ zeptal se Jack překvapeně. Nejspíš špatně slyšel.
„Snapeovo oblečení,“ ujistil ho Willy a začal mu to vysvětlovat jako úplnému debilovi. „Jeho černý hábit, kalhoty, košile a spodní…“ Willy nervózně polkl.
„Jsi si jistý, že to bylo Snapeovo a ne třeba moje? To já se přece svlékal!“
Teď už jasně pochyboval, že Willy mluví pravdu. Zase něco popletl. To je celý on. Jak si něco umane, nic mu nevymluvíte. Tak si teď umanul, že on a Snape spolu něco mají.
„No, asi nenosíš dvoje spodní prádlo,“ opravil ho Willy a začal to podkládat důkazy. „Navíc tvoje slipy visely na hodinách a Snapeovy trenky ležely na stole.“ A pak pokračoval opět ve svém vyprávění. „Byla to velká spoušť. Vypadalo to, jak byste ze sebe spěšně strhali veškerý šat a ledabyle ho odhodili prostě jenom tak, ať si spadne kdekoli.“
„Willy, tohle snad nemyslíš vážně? Děláš si srandu, že ano?“ ujišťoval se černovlasý mladík. Vypadalo to tak nadějně a teď se zdá, že přece jenom se tam něco dělo. Ale co?
„A jak jsem tam stál v té změti oblečení,“ pokračoval Willy a úplně ztratil barvu ve tváři, „zaslechl jsem nějaké divné zvuky.“ Opět ten omluvný tón. „Myslel jsem, že ti Snape ubližuje. Zdálo se mi, že křičíš v ukrutných bolestech. Napadlo mě, že na tebe Snape použil kletbu Cruciatus. Šel jsem tě zachránit. Přišlo mi, že to Snape tentokrát přehnal.“
Willy se odmlčel. Zdál se na pokraji svých sil. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí.
„Cos viděl, Willy?“ pobídl ho Jack klidně, ale srdce mu rozrušením divoce tlouklo.
„Byli jste na posteli. Ty jsi klečel na všech čtyřech a Snape…“
Zdálo se, že to Willy nedokáže říct. Jako by to byla smrtící kletba, kterou když vyřkne, tak zemře.
„A Snape?“ pobídl ho Jack důrazně s jistou naléhavostí. Znělo to jako rozkaz. Jako tvrdá otázka u policejního výslechu, která musí být okamžitě zodpovězena.
„Snape,“ nadechl se chlapec. Kyslík mu teď nutně chyběl. „Klečel u tebe a… a… a…“
„A?“ přerušil ho Jack tvrdě, aby zastavil to jeho opakování tohoto elementárního znaku řeči.
„A strkal ti ho do zadku,“ dopověděl. Zavřel oči a čekal krutý trest.
„Cože Snape dělal?“
„Uspokojoval se,“ odpověděl Willy už o něco klidněji.
„Počkej. Cože Snape?“
„On ti to dělal,“ odpovídal se slzami na krajíčku.
„Cože dělal?“ skoro křičel.
„Jacku!“ vykřikl Willy přes celou místnost, aby ho zarazil. Tohle byl Willy, kterého znal. „Slyšel jsi někdy o análním sexu?“
„Samozřejmě že ano,“ zamračil se Jack. „Jak jsem to asi dělal se Sidem? Jasně, že vím, jak se to dělá.“
„Tak se teď netvař, tak překvapeně!“ káral ho Willy dál. „Zdálo se totiž, že se ti to líbí. Pořád jsi křičel: no, Severusi, ještě, Severusi, víc, ještě víc, někdy jsi to změnil na ne, ne, pak zase ach ano, ano, Severusi. Šíleně jsi u toho křičel. Kdybych mohl, řekl bych, že jsi vzdychal, ale to by pak neodpovídalo skutečnosti. Proto jsem ti taky myslel, že ti ubližuje! Ale ty jsi ve skutečnosti nekřičel, protože by to bolelo, ale protože se ti to líbilo!“
Jack se tvářil stejně šokovaně jako Willy.
Tohle nemůže být pravda. Ne, to ne. Nejspíš muselo dojít k omylu. Nejspíš… Kdoví, co Willy viděl. Přece nemohl…
Chytil svou hlavu do dlaní.
„Willy,“ povzdechl si.
Je možné, že by si něco takového nepamatoval?
„Proto mě teď bolí tak strašně zadek?“
„Cože tě bolí?“ zeptal se Willy se zájmem. Teď už to byl zase ten starý, dobrý kamarád Willy.
„Ale nic,“ přešel to Jack.
„Měli jste použít lubrikační gel.“
Jack pohoršeně vzhlédl. „Skvělý postřeh od někoho, kdo anální sex neprovozuje,“ dodal ironicky. „Raději mi řekni, co se dělo pak.“
„Nemohl jsem se na to dívat…“
Jack se v té chvíli musel pro sebe ušklíbnout. Aspoň jediná pozitivní zpráva v celé téhle záležitosti. Willy zhnusený pohledem na dva souložící muže, pohledem na ztopořený penis mizející v hluboko v zadku druhého z nich.
„… a tak jsem utekl. Snape si mě vůbec nevšiml. Divil bych se, kdyby si mě všiml. Soustředil se jenom… Ty víš na co. Byli jste v takovém zapálení, že by… že by vás nevyrušil ani výbuch sopky, zemětřesení nebo požár.“
Pak pohlédl opět na svůj šálek. „Už jsem se nevrátil na oslavu. Odjel jsem domů. A s nikým jsem o tom nemluvil.“
Pohlédl zpátky na Jacka a dodal: „ Ani s tvým otcem. Chtěl jsem si nejdřív promluvit s tebou, co mi k tomu řekneš ty.“
„Co bych ti k tomu řekl? V životě jsem neslyšel větší nesmysl. Ovšem jako vtip to není zlé.“
„Ty mi nevěříš?“ opáčil Willy dotčeně.
„Jasně že ne. Takové blbosti by neuvěřil totiž nikdo.“
„Ale já… Já přece nelžu. Jacku, já to vážně viděl.“
Jack si promnul čelo.
Tohle přece není možné. Vždyť je to snůška nesmyslů.
„A Snape u toho taky vzdychal?“ Najednou mu na mysli vytanula tahle zvláštní otázka. Ani netušil, kde k ní přišel.
Willy se ušklíbl. Očividně ho tahle otázka vážně pobavila. A Jack se ani nedivil. Willy viděl obávaného profesora, člověka, kterého se děsil, v takové situaci a poloze, jako nikdo jiný před ním. Viděl jinou stránku profesora lektvarů.
Willy přikývl. „Funěl jako kanec a řval jako lev.“
Nakonec se Jack musel usmát sám pro sebe. Je možné, že by jeho maličkost donutila takového mrzutého člověka bez emocí nadrženě vzdychat a poddávat se svým nejnižším pudům a odhalit tak svou masku?
Pak ale nasadil smrtelně vážný výraz.
„Jacku,“ vzdychl Willy. „Copak ty si na nic z toho nepamatuješ?“
„Willy,“ nasadil káravý tón. „Něco takového bych si určitě pamatoval.“
„Byl jsi opilý.“
„Tohle bych si pamatoval!“
„Zřejmě ne,“ urazil se Willy a odložil nedopitý šálek kávy na stůl. „Myslím, že půjdu. Chtěl jsem vědět jenom proč. Teď už to vím. Byl jsi mimo. A jsi mimo celou dobu. Jacku, nezačínej si se Snapem. Je příliš nebezpečný. Varoval jsem tě celý ten čas. Copak to nechápeš? On tě využil. Zneužil tvého stavu, aby tě dostal do postele. Copak to není dostatečný důkaz jeho špatnosti? Je mi z toho úzkou, když vidím, jak hluboko jsi klesl. Celou dobu ti chci pomoct. Jsi můj přítel. Mám tě rád. Tak proč sakra věříš Snapeovi? Je to lhář a podvodník a zlý člověk. Nezáleží mu na tobě. Nikdy mu nezáleželo. Děláš špatně, když mu věříš.“
Willy se zvedl z křesla a zamířil ke dveřím.
„Willy!“ křikl za ním Jack s naléhavostí v hlase.
Blonďák se zastavil a otočil.
„Neříkej nikomu o tom, co se stalo toho večera,“ požádal ho a pak ještě dodal, „prosím.“
Willy svěsil hlavu.
Jack věděl, jak těžké to pro něj bude. Věděl, že to pro něj bude velké břímě, že to nedokáže sám unést. Wily se vždycky potřeboval o svá trápení podělit. Ale teď se s tím bude muset vypořádat sám. Nelehký úkol pro citlivého chlapce.
„Dobře,“ kývl nakonec.
„Díky,“ oddechl si Jack. Pokud se to nedozví jeho otec, pak vyhrál.
Willy se měl opět k odchodu.
„Počkej ještě, Willy?“ zarazil ho opět. Měl pocit, že mu něco dluží.
„Vlastně… Petr je důvěryhodná osoba, že? Můžeš mu to tedy říct, pokud to nevyžvaní dál. Čím méně lidí to bude vědět, tím větší pravděpodobnost, že se to k otci nedostane. Rozumíš?“
Willy přikývl.
Jack si nebyl jistý, jestli dělá dobře. Petr byl Willyho bratranec. Byl to mudla, který v žádném případě nezná Snapea. Taky věděl, že Petr se s jeho otcem nestýká. Willy si s ním rozuměl, svěřoval se mu a chodil si k němu pro radu a Jack věřil, že tenhle muž je důvěryhodná osoba. Willy mu věřil.
„Sbohem, Jacku,“ otočil se Willy naposledy a odešel.
Jack chvíli stál naprosto zmatený. Vypadalo to, jakoby Willyho neměl rád, ale opak byl pravdou. Mohli byste nenávidět někoho, koho jste kdysi milovali a možná stále milujete? Willy byl bezvadný přítel, jenom na něm občas nesnášel jeho chování.
Willy byl typický Lev. Myslel si, že se svět točí jen kolem něj a že jedině on všemu rozumí. A když bylo něco jinak, nehodlal se s tím smířit. Jako třeba teď. Jack a Snape – tohle by nikdy nedopustil. Jack si byl jistý, že tohle by byl dlouhý boj. A co teprve kdyby musel začít Snapea bránit před svým otcem?
Posadil se znovu do křesla a upíjel svou kávu. Je možné, že Willy nelhal? Jistěže ano. Willy nemá ve zvyku lhát a něco tak absurdního by si rozhodně nevymyslel. On nebyl lhářem, jenom občas nesprávně prezentoval to, co viděl nebo slyšel. Vždyť to, že ho Snape odvedl do sklepení, pravda byla. I v jeho bytě přece byl. A co víc, byl i ve Snapeově ložnici, protože právě tam se probudil. Aspoň tohle se zakládá na pravdě.
Jenomže to, co se dělo v ložnici, je už trochu složité. Ano, probudil se sice nahý, ale to ještě nemusí vůbec nic znamenat. Vždyť se přece svlékal celý večer. V souvislosti s tím na tom nebylo nic zvláštního. K tomu tam Snape s ním vůbec nebyl.
Jenomže co potom ty cucfleky a bolavý konečník? Dává to vůbec smysl?
Je jen další osoba, která ví, co se ten večer dělo. Snape. Ale toho se vyptávat určitě nebude. Uvidí, jak se zachová Snape. Jestli něco nenaznačí. Jack se rozhodl, že bude vyčkávat.