06. Kdo je vlastně Willy?
Poté, co si Jack zranil nohu, musel jít pro onu bylinu do Zapovězeného lesa Snape, což nezapomněl následující den pěkně rozpitvat. S radostí si do Jacka rýpal kvůli jeho kuriózní nehodě. Utahoval si z něj, že se takový velký kluk dostal do takových potíží. Upozornil ho, že kdyby se choval jako dospělý a dával si pozor, tak se mu taková pitomost nestane.
Taky se na něj zlobil, protože kvůli zranění musel Jack některé činnosti omezit. Nemohl například chodit po laboratoři a podávat profesorovi věci a přísady. Seděl na židli a něco krájel anebo sepisoval, pokud musel zase něco vytvořit pro Ministerstvo. Tohle papírování Snapea pěkně štvalo. Všechno to nakonec vždy vyřídil Jack, ale například zprávu museli psát společně. Jack nebyl odborný pracovník a nebyl ten, který provádí výzkum.
Do týdne začal Jack opět chodit, ale Snape mu to nezapomněl. Stále se k tomu vracel a vyžíval se, když to mohl Jackovi připomenout.
Začínal listopad. Výzkum probíhal nadmíru dobře. Sice Snape udělal pár chybných rozhodnutí. Ty ho však vždy vrátily ze špatné cesty zpátky a on pak musel přijít na jiné řešení. Vážnější problémy ohrožující jejich výzkum nenastaly.
Byla neděle. Oba scházeli po obědě do sklepení, kde měli pokračovat ve své práci, kterou začali už ráno. Během oběda vletělo do síně opět hejno sov a jedna z nich přinesla dopis i Jackovi. Jack dopisy nedostával často, takže to byl spíš neobvyklý jev.
„Kdo zase píše?“ zeptal se Snape se zájmem. „Otec nebo Willy?“
„Nejspíš Willy,“ povzdechl si Jack. „Otec nemá beztak čas.“
„Na vlastního syna?“ podivil se Snape.
„Vy byste měl?“ opáčil mladík.
„Jak to myslíte?“ zamračil se Snape tak napůl. Dneska měl dobrou náladu. Jack ho zatím nerozházel, což bylo u těch dvou spíše výjimečné. Většinou se rafli už po ránu a pak nepromluvili jeden na druhého.
„Vy byste dokázal učit, opravovat práce, chystat materiály na hodiny, pracovat na lektvaru, vyvíjet lektvar a k tomu ještě psát dopisy?“
„Copak Váš otec je taky vědec?“
„Možná,“ odpověděl Jack neurčitě. „Taky vymýšlí různé věci. Psát mi dopis - možná by se ošidil o inspiraci.“
„Říkáte to, jako by Vašemu otci na Vás nezáleželo.“
„Záleží,“ řekl Jack s náznakem skrytého smutku. „Ale jeho vlastním způsobem.“
Snape nevěděl, co na to říct. Určitě nebylo vhodné vyptávat se na Jackovo dětství. „Nebudete ten dopis číst?“
„Budu,“ odpověděl Jack a zmateně na něj pohlédl. „Proč bych ho nečetl?“
„Myslel jsem, že byste si ho mohl přečíst v laboratoři,“ upřesnil Snape.
„Jistě,“ přikývl Jack s úšklebkem. „Položím si ho na stůl před sebe a budu přitom krájet přísady.“
„I to je možnost,“ souhlasil Snape.
„A přes rameno mi bude koukat další pár očí,“ dořekl naštvaně.
„To si myslíte? Mohl byste si na chvíli sednout ke stolu a v klidu si ho pročíst. A pak třeba uvařit bylinkový čaj.“
Jack protočil oči. „To si mě plete se sekretářkou.“
„Nepletu,“ ujistil ho Snape rázně. „Nejste blonďák a nespíme spolu.“
„Ha, ha, ha. To bylo ohromně vtipné. Už teď se válím smíchy po zemi,“ řekl Jack a tvářil se u toho smrtelně vážně.
„A mě říkali, že nemám smysl pro humor.“
Otevřel dveře do laboratoře a vstoupili. Snape šel kontrolovat lektvar. Jack zastrčil dopis do kapsy a následoval profesora.
„Pane Talkingu, co byste řekl tomu, že bychom si dali zítra volno.“
„Skvělý nápad,“ ozval se Jack ironicky. „Taky Vás to mohlo napadnout dřív.“
„Pozor na jazyk, nebo si to rozmyslím.“
„To by mi nevadilo. Stejně o volnu nemám co dělat.“
„Mohl byste navštívit Willyho. Nebo svého otce.“
„To určitě. Ani nevím, jestli budou doma.“
„Tak jim napište dopis.“
„Ne, děkuji, raději se budu řídit vlastními radami.“
„No, prosím. Ale pokud nemáte zítra nic na práci, já bych něco měl.“
„Jistě, záliby počkají, práce ne. Tak co je to tentokrát?“
„Zítra půjdu do Příčné nakoupit nějaké přísady. Nechtěl byste jít se mnou?“
„Potřebujete nějaký doprovod?“
„Dá se to tak říct.“
„Mluvte raději vážně.“
„Dobře,“ přikývl Snape. „Co kdybychom si tam zašli do cukrárny?“
„Proč?“
„Nemáte rád zmrzlinu?“
„A to je nějaký důvod?“
„Ano, pro mě ano.“
„Mám rád banánový pohár a čokoládovou zmrzlinu. A taky cokoli s třešněmi a mandle. Lízátka a dortíky,“ zasnil se mladík nebo to aspoň předstíral a pak pohlédl na profesora. „Platíte Vy?“
Snape se ušklíbl. „Protentokrát Vám to projde.“
„Počkejte? Vy mě zvete na pohár?“ Tvářil se teď naprosto vyvedený z míry.
„Ano,“ odpověděl Snape klidně.
Jack se rozesmál. „Děláte si ze mě blázny. Tohle je nějaká zkouška, ne?“
„No,“ zamyslel se Snape, „už spolu nějakou dobu pracujeme a vlastně vůbec nic o sobě nevíme.“
„Nechci Vás poznat,“ zarazil ho Jack a zvážněl.
„A z jakého důvodu?“
„Už Vás znám. Býval jste mým profesorem. Zlý, nespravedlivý, věčně zamračený a zlostný chlap, co si na druhých léčí své poraněné ego. Nevím, jestli chci poznat víc.“
„Mohl byste změnit názor.“
„Ano, to mohl. Zjistil bych k tomu ještě navíc, že jste podvodník, lhář, sobec, idiot, lstivý, nepoctivý mizera. Co víc si můžu přát.“
„Já Vás nikdy nepoznal, tak bych to chtěl napravit.“
Jack se poprvé zatvářil, že je nesvůj a na rozpacích. „No, dobrá, možná bych tam mohl jít. Ale nic na mě nezkoušejte. Nejsem tak hloupý, abych Vás neprokoukl.“ Odmlčel se. „No, fajn, i kdyby to byla lest, tak co. Stejně jsem za hlupáka už od té doby, co … No, asi už od narození.“
„Co tak přísná sebekritika? Vy se vůbec nešetříte,“ podivil se Snape.
„Měl bych? Nebudu dělat ze sebe někoho lepšího, když vím, že jsem jenom ubožák. Ubožák, co si chtěl hrát na… na krále, na hvězdu, na boha a nikdy jím nebyl.“
„Co se stalo?“ zajímal se Snape.
„Vyrostl jsem,“ odpověděl Jack klidně, ale s podtónem hlubokého smutku. „Už vím, že pohádky neexistují. Z ošklivého káčátka nevyroste překrásná labuť, pro Popelku si nepřijde krásný princ, spící Růženku nevysvobodí urostlý mladík polibkem z čisté lásky. Nic. Pohádky nejsou. Nečeká na mě lepší zítřek.“
Snape přemýšlel, co mu uniká.
„Souvisí to nějak s Vaší matkou?“
„Ne,“ přerušil ho Jack rázně. „Nikdy jsem ji nepoznal. Zemřela při porodu. Nikdy jsem nepoznal, jaké to je vyrůstat s matkou.“
„Otec Vám… Neměl jinou?“
„Ne, měli jsme babičku,“ odpověděl Jack a Snape zase cítil ten strašný smutek. „To ona mě vychovala.“
„Babička,“ opakoval Snape. „Jenom babička?“
„No,“ zaváhal Jack. „Vlastně… Asi… Nejspíš jsem…Tak nějak všechno sám.“
„Jak sám? Měl jste otce. Babičku.“
„Babička… Ona byla moc hodná, ale… Stejně mi nikdy nerozuměla. Jako táta. On… nikdy neměl čas.“
Snape postřehl, že Jack najednou strašně zvážněl. Na chvíli se mu zdálo, že se Jackovi lesknou oči.
„No, nic,“ probral se Jack rychle ze vzpomínek. „Je čas připravit ty přísady.“
A odkráčel do skladu. Snape tam zůstal úplně sám a přemýšlel o Jackových slovech.
Takže vyrůstal bez matky, která ho opustila vlastně ve chvíli, kdy Jack přišel na tento svět, a bez otce, který ho z nějakého důvodu nejspíš zanedbával. Žil u babičky. Logicky si takový mladý kluk nebude rozumět s paní, která je o dvě generace starší než on. Sourozence zřejmě nemá. O žádném se nezmínil. Tak to vypadá, jako kdyby ten kluk byl na všechno v životě sám. Možná odsud ten smutek. Byl ale odhodlaný zjistit o tom klukovi co možná nejvíc.
***
Druhý den vyrazili společně do Příčné ulice. Byl sychravý podzimní den. Jack měl na sobě dlouhý kabát, šálu a čepici. Oblékal se jako typický mudla. Nejprve to Snape považoval za odporné – tohle mudlovské oblečení, než si nakonec všiml toho, že ať má Jack na sobě cokoli, vždy mu to z nějakého důvodu sluší.
Jednou byl dokonce ohromen tím, že Jack přišel v naprosto přiléhavých černých kožených kalhotách. To Snapea ten den naprosto paralyzovalo. A dokonce kvůli němu úplně pokazil jeden lektvar. Měl dávat pozor, až začne lektvar vřít, ale jeho oči místo toho zabloudily k tomu klukovi. Vrátil by se opět k lektvaru, jež měl vřít každou vteřinu. Jenomže Jack se pro něco sehnul na zem a Snape v tu chvíli nedokázal odvrátit oči. Jeho kožené kalhoty dokonale obtáhly každou linii jeho zadečku. Byla to dokonalost sama.
Až pak si všiml, že mu lektvar už dávno vře. Ba navíc první, kdo si toho všiml, nebyl on, ale Jack. Jack, který dokonce jeho, lektvarového odborníka, musel upozornit, že se mu jeho práce vymyká z rukou.
Ta kůže dělá prostě divy. Škoda, že ty kalhoty nenosil častěji. Ten den jeho hlavou taky problesklo, jestli pod těmi kalhotami nenosí stejně přiléhavé spodní prádlo. Naštěstí ty myšlenky pak dokázal potlačit. Svalil to všechno na přepracovanost. To jediné vše vysvětlovalo.
Z Prasinek se přemístili přímo do Děravého kotle a odsud zamířili do krámku pro přísady.
„To myslíte vážně?“ opáčil Jack naštvaně. „To sem jdeme jenom kvůli tomuhle?“
„I taková drobná přísada je potřebná,“ odvětil Snape.
„Doufám, že bez ní v tom lektvaru nemůžeme pokračovat. Jinak bych si myslel, že je to vážně chabý důvod, jak mě vylákat z hradu. I průměrný puberťák by si uměl vymyslet lepší lest.“
Snape se usmál. „Tak si myslete, že bez té přísady jsme ztraceni. Abyste měl v duši klid.“ (1)
Po pár krocích dorazili k cukrárně.
„Tady to je,“ upozornil jej a galantně mu otevřel dveře. Jack vstoupil jako první a oba se usadili k volnému stolu tak, aby neseděli přímo veprostřed místnosti, ale spíš někde v koutku, kde na ně nebylo tolik vidět.
„Líbí se Vám tu?“ optal se Snape.
„A Vám?“ odpověděl otázkou.
„Já se zeptal první,“ upozornil ho Snape.
„Dobře, líbí,“ ustoupil mladík. „Víte, že už si vlastně nepamatuji, kdy mě někdo někam pozval? Vlastně myslím, že mě ještě nikdo nikam nepozval. Tedy kromě Willyho,“ zasmušil se Jack.
„Poslyšte, kdo je vlastně ten Willy? Mluvíte o něm nějak často.“
„Willy je…“ Jack zaváhal. „kamarád.“
„Odkud se znáte?“
„Ze školy.“
„Z Bradavic?“ podivil se Snape. Pak nejspíš toho kluka bude znát také. Pokud učil Jacka, musel učit i Willyho.
„Ano,“ přikývl Jack.
„Jaké je jeho celé jméno?“ vyslýchal Snape dál.
„Williams,“ odpověděl Jack. „Vlastně se nejmenuje Willy. Je to přezdívka podle jeho příjmení. Křestním se jmenuje Andrew, ale všichni mu říkají Willy.“
„Panebože,“ vyrazil ze sebe Snape šokovaně. „To je ten buzík, co se ve škole oblizoval s kdekým?“
„Vy si ho pamatujete?“ podivil se Jack a jeho oči se rozzářily.
„Na takové číslo se nezapomíná,“ upozornil ho Snape a svraštil obočí.
„Willy je nezapomenutelný a nepřehlédnutelný,“ usmál se Jack mile.
„Chcete mi říct, že se přátelíte s někým, kdo nemá mozek?“
Jack se rozpačitě usmál. „Občas si to taky myslím, ale víte, pane profesore, Willy má srdce. Někdy to tak nevypadá, ale má ho.“
„A proto chodil ve škole s kdejakým buzíkem jako on?“
„Za prvé,“ zatvářil se Jack přísně, „mu přestanete říkat buzík. Správně se říká gay. Mě to uráží. A za druhé Willy za to nemůže, že…“
„…sbalil ve škole snad všechny gaye, kteří tam byli. A ty, kteří jimi nebyli, tak z nich udělal.“
„Jste na něj moc přísný. On… Byl mladý. Hledal lásku. A… Víte, když už si myslel, že našel pravého, tak… mu do života vstoupil jiný a…“
„Tomu se říká přelétavost,“ opravil ho Snape. „Nedokázal s nikým tak dlouho vydržet. To je ta správná diagnóza. Časem ho všichni omrzeli, a tak se začal porozhlížet jinde. Není to tak?“
„No, asi…“ zaváhal Jack. „…ano. Ale moc byste mu křivdil.“
„Poslyšte, že Vy jste se do něj taky zabouchl?“ provrtal ho Snape svým pohledem.
Jack odvrátil oči. „Já? Ne, my… byli jsme vždy přátelé. On… měl jiné. Já… nikdy jsem… Víte, Willy byl pro mě vždy jako bratr. Jediný přítel. On… mi ukázal novou cestu. Poslyšte, vůbec Vám nemusím odpovídat.“
„Vy jste s ním nikdy nic neměl?“
Jack na něj vrhl zlostný pohled. „Promiňte, ale nemyslíte, že přeháníte?“
„Máte pravdu,“ přiznal Snape. „Omlouvám se. Jenom mě to prostě napadlo. Nebylo moc těch, kteří s ním nic neměli.“
Vyrušila je servírka. Objednali si a za pár minut už stál před Jackem banánový pohár. Snape si objednal pouze kávu.
Snape ocukroval, zamíchal a pak pohlédl na Jacka. „Kolik partnerek jste už měl?“
Jack zvedl oči od poháru. Tvářil se zděšeně.
„S kolika děvčaty jste už chodil?“ zopakoval Snape svou otázku.
Jack nervózně polkl a hleděl si raději svého poháru.
„Chápu, že neodpovídáte. Nic mi do toho není.“
„To bych řekl,“ přitakal Jack, ale nezvedl oči.
„Existuje v současné době nějaká dívka, která by Vám učarovala?“
Jack na něj pohlédl. „Co máte pořád s těmi dívkami?“
„Mám snad říct, že Vám učaroval nějaký muž?“ opáčil Snape ledabyle.
Na Jackově tváři se matně objevila růž.
„Jenom chci vědět,“ pokračoval Snape, „jestli se cítíte pohodlněji v něžném náručí půvabné dívky, která o Vás pečuje se vší láskou a něžností, anebo ve Vás vzbudí silnější emoce mužná náruč, která Vám poskytne bezpečí a oporu.“
Jack se zatvářil nervózně a zrudl o něco víc. „Do toho Vám nic není.“
„Takže chlap,“ usoudil Snape.
„Ani jedno,“ odsekl Jack popuzeně. „Nikdo…“ Chvíli přemýšlel. „Stejně zůstanu sám.“
„Proč ten pesimismus?“
„To není pesimismus,“ opravil ho Jack. „ale realita. Nemám v životě štěstí.“
„Co se stalo? Někdo Vás podvedl? Nějaké špatné zkušenosti?“
Jack zavrtěl hlavou. „Proč bych Vám to říkal? Známe se teprve… Ani se neznáme. Hledáte senzace?“
„Ne,“ odpověděl Snape. „Pouze mě to zajímá.“
„Zajímá,“ ušklíbl se Jack. „Jsem jen atrakce. Vám na mně nezáleží.“
Snape toho mladíka sledoval. Najednou ten chlapec nebyl mladý, hezký, atraktivní kluk, ale smutný, zlomený člověk, kterého potkalo něco velmi zlého. A Snape se pořád nemohl dopracovat toho, co vlastně to bylo. Jen usoudil, že není vhodné pokračovat dál. Naopak, bylo třeba toho chlapce rozveselit. Jen nevěděl čím. A tak prostě najednou mlčeli.
Jack odložil lžičku. V jeho poháru zbývalo ještě víc než polovina.
„Raději bych už šel,“ promluvil najednou.
„Nechutná Vám?“ zeptal se Snape, když spatřil, že mladík ani nedojel svůj oblíbený pohár.
„Nemám hlad,“ tvrdil Jack. „Ani chuť. Měli bychom pokračovat v tom lektvaru.“
„Nějak moc Vám na něm záleží,“ popíchl ho Snape. „Ten lektvar přece není Vaše starost. Já za něj nesu odpovědnost. To já bych dostal postih, kdybychom se dostatečně nesnažili.“
„Nechci odvádět Vaši pozornost a dostat Vás do možných potíží. Proto navrhuji, abychom se vrátili.“
„Dobře,“ souhlasil profesor a zaplatil.
Vrátili se zpátky do hradu a ihned zamířili do sklepení, kde pokračovali v jejich práci na lektvaru. Oba se už nepouštěli do hlubšího rozhovoru a Jack byl zamlklý a skleslý. Trápil se. To Snape poznal. Ten chlapec je nešťastný. Jen nevěděl proč.
***
Další dny s ním Jack sotva mluvil. Snapea napadlo, že to s tím vyptáváním nejspíš přehnal. Jack se mu zdál nějaký přecitlivělý. V poslední době ho to docela štvalo. Když měl Jack náladu, dalo se s ním docela vyjít.
Jako obvykle pracovali na lektvaru. Snape zrovna přišel na řešení jednoho problému, který ho trápil již několik dní.
„Co kdybyste ten lichokořen řezal pozorněji? Každý kousek máte jinak velký. Já to potřebuji na stejné kousíčky jinak je mi to k ničemu. Přece nechcete, abych to vyhodil?“
„Mé peníze to nejsou,“ odsekl Jack.
„Trochu skromnosti a úspory nám neuškodí.“
„Je to velkolepý projekt, který si zaslouží velké investice,“ opravil ho Jack. „Vždyť jsou to peníze Ministerstva.“
„Ministerstvo ale naše výdaje bedlivě sleduje.“
„Neříkejte, že byste je nedokázal přesvědčit, že potřebujete více financí. O jeden lichokořen víc nebo míň. Vy si myslíte, že vůbec vědí, kolik přísad přesně potřebujeme na jeden lektvar? Neříkejte, že neumíte lhát a podvádět.“
„Zatímco Vy ano, že?“ dodal Snape.
„Když se to hodí…“
„Au!“ vykřikl chlapec a zasténal bolestí.
Snape se otočil. Spatřil na stole nakrájené stroužky lichokořene a mezi tím kapky krve. Vedle ležel zakrvácený nůž. Jack nad tím vším stál se zdviženou rukou, ze které mu stékaly pramínky rudě zabarvené tekutiny.
„Ukažte to,“ natáhl se Snape po jeho ruce a dosti neohleduplně ji vzal do své ruky. Jack měl na ukazováčku velkou řeznou ránu.
„To máte za to, že místo krájení se věnujete jiným činnostem. Myslíte Vy někdy?“
„Myšlení není v náplni mé práce,“ odsekl Jack. „Myslet tu máte především Vy.“
„A to i za Vás, že?“ zamračil se Snape.
Vzal ho za ruku a násilím, aniž by cokoli řekl, dovedl Jacka k umyvadlu, kde mu ránu omyl pod studenou vodou. To však ničemu nepomohlo. Krev se na tom samé místě zjevila téměř ihned po opláchnutí.
„Vy jste si chtěl nejspíš uřezat ruku, že?“ rýpl si profesor. „To už Vás ta práce tak silně nebaví, že hledáte jakýkoli způsob, jak se z ní ulít? Upozorňuji Vás, že ani pracovní úraz Vás nevyřadí z pracovního procesu. Potřebuji Vás tu stále. Máte ještě druhou ruku, tak si na ni dávejte lepší pozor. Počkejte tady, donesu nějaké obvazy.“
Pak Jacka usadil do křesla za pracovním stolem a ošetřil mu ránu. Zafačoval mu celou ruku.
„A jak mám s tímhle asi krájet?“ povzdechl si Jack.
„Na to jste měl myslet předtím, než jste si to udělal,“ odsekl Snape. „Promiňte. Vy vlastně nejste schopný tak složitých mozkových procesů. Zajímalo by mě, kdybych Vás teď začal pitvat, jestli narazím na nějaký mozek.“
„No, pokud mi rozpáráte břicho, tak se obávám, že ne,“ušklíbl se Jack. A pak dodal: „Vy jste přece lektvarista a ne lékař. Třeba vůbec nevíte, v které části těla je uložen mozek.“
„U zdravého jedince je to v hlavě,“ podotkl Snape. „Ale u Vás si nejsem jistý, kterou částí těla vlastně myslíte.“
„A já se zase obávám, že Vaše myšlení se vymyká běžným standardům. Vy máte myšlení zcela jistě na jiných principech než běžní jedinci.“
Snape se na něj zamračil. „Vy jste nějaký drzý. Kdo Vás to naučil? Na škole jste takový nebyl.“
„No, víte,“ zaváhal Jack. „Mám jeden vzor. Totiž - Vás.“
„Dovolte?“
„Ano, dovoluji Vám,“ kývl Jack a zatvářil se zaujatě. „A s ním vědět, co vlastně?“
„Myslíte si, kdovíjak vtipný nejste, že?“
„Ani ne,“ odvětil Jack.
„Tak vstaňte a běžte míchat ten lektvar. A dávejte si pozor. Teplota lektvaru nesmí překročit hodnotu 80 stupňů.“
Jack se zvedl a odešel ke své nové práci. Snape se zatím věnoval krájení lichokořenu.
„Hmm, nová přísada,“ zamručel Snape zaujatě, „Vaše krev. Obávám se ale, že Vaše krev nemá žádné zvláštní vlastnosti. Spíš naopak. Mohla by ten lektvar zcela zničit.“
A tak ještě než začal krájet onu přísadu, omyl pracovní stůl a potřísněné stroužky vyhodil. Místo toho se natáhl do pytle pro zcela nový lichokořen. Jack předchozí přísadu zničil. I taková krev, která by se dostala do lektvaru, by ho mohla zničit. Je to přece něco, co tam nepatří, a zcela jistě, by to mohlo zničit jejich práci. Pamatoval si na pár případů, kdy kvůli takové banální chybě zničil nějaký lektvar. Do lektvaru nepatří nic, co není psané v návodu, například krev, prach, voda, zbloudilý hmyz jako moucha, která proletí nad horkou párou a spadne do lektvaru. Již mnoho takových náhodných událostí ho ujistilo v tom, že míchání lektvarů je těžší než se může zdát a musíte se vyhnout jakékoli náhodné události.
A/N:
(1) Ono totiž ta přísada opravdu nesouvisela s vývojem jejich lektvaru. Jack měl pravdu. Byl to jenom důvod, jak vylákat Jacka.