026. Útulek pro opuštěné duše
Na čtvrtek naplánoval Kevin výlet do přírody, konkrétně do národního parku Yorkshire Dales, jenž se rozprostíral kolem Severusova rodného města. Ráno si sbalili potřebné věci a vyrazili autem do turisticky atraktivnější části parku, odkud se vydali pěšky. Celý den pak strávili v přírodě. Všichni si to nesmírně užívali, přestože Severusovi bylo vlastně jedno, kde se nacházejí, hlavně že je tam Kevin.
Cestou zpátky se stavili do restaurace na dobrou večeři. Zdrželi se tam, takže bylo už osm hodin večer, když se vraceli domů. Všichni byli utahaní jako koťata.
„Nemůžu se dočkat, až si dám teplou koupel,“ zasnil se Lucius při představě napuštěné vany.
„To bude chvíli trvat,“ neodpustil si Severus, aby svého přítele nevytrhl ze snění, „nejprve si budeme muset ohřát vodu v kotli.“
Lucius nespokojeně zamručel. „Bez kouzel se nedá žít.“
Kevin se zasmál, ale Severus, který seděl na místě spolujezdce, se zamračil. „Kouzla neexistují! Buď rád za to, co máš.“
„Nemusíš se hned rozčilovat,“ ohradil se Lucius dotčeně.
„Tak neříkej takové hlouposti,“ zavrčel Snape. „Kouzla! Jsi snad dítě, abys na ně věřil?“
„Neříkal jsem, že věřím na kouzla,“ bránil se blonďák. „Chtěl jsem pouze říct, že život byl snazší, kdyby kouzla existovala.“
„Ale neexistují,“ štěkl po něm Snape.
„Už se zase hádáte?“ ozval se Kevin s pobaveným úsměvem. Ti dva byli jako pětiletí caparti.
„Ne,“ odsekl Severus a vyhlédl z okna.
„Řekni, Kevine, nechtěl bys mít schopnost kouzlení?“ obrátil se Lucius na Kevina.
„Larry, nezačínej s tím zase!“ okřikl ho Severus podrážděně.
Kevin se neubránil smíchu. Ti dva byli prostě legrační.
„Bylo by prima, občas mávnout kouzelnou hůlkou a něco přičarovat nebo měnit.“
„Vy jste se snad zbláznili!“ okřikl je Snape. „Čarodějové jsou jenom v pohádkách!“
„Neříkám, že čarodějové existují,“ opravoval ho Kevin. „Bavíme se teď čistě hypoteticky, že ano, Larry?“
„Ovšemže,“ přikývl Lucius. „Copak jsi nikdy nepřemýšlel, jaké by to bylo, kdybys uměl kouzlit, Toby?“
„Ne,“ zavrčel Severus. „Na kouzlení nevidím nic mimořádného.“
„Někdy si říkám, že na čarodějnictví něco bude,“ nadhodil Kevin a zachytil Severusův překvapený pohled. „Proč byly v minulosti páleny takzvané čarodějnice? Neznaly něco, co obyčejným lidem připadalo jako kouzla? Mohly mít zvláštní schopnosti.“
„Ty tomu věříš? Takovým nesmyslům?“ zapochyboval Severus.
„Někdy se dějí zatraceně divné věci. Sice jsem se s ničím takovým nesetkal, ale věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí.“
„Kouzla neexistují,“ ozval se Snape dotčeně. „Nevykouzlíš něco jenom tak z ničeho.“
„To jsem taky neřekl,“ usmál se Kevin. „Ale věřím, že nevyléčitelného člověka, kterému moderní medicína už nedokáže pomoci, může vyléčit nějaký přírodní léčitel pomocí bylinek a lektvarů.“
„Tak dost!“ okřikl ho Severus. „Tohle nebudu poslouchat!“
„Lektvary?“ ozval se Lucius zezadu. „Co proti nim máš? Myslel jsem, že ještě nedávno…“
„Mlč,“ křikl po něm Severus rozrušeně. „Na nic z toho nevěřím!“
Nikdo už nestačil cokoli namítnout, neboť v té chvíli Kevin prudce trhl volantem a auto se na malý okamžik dostalo do nekontrolovatelného smyku. Kevin smyk vzápětí bravurně vyrovnal, zpomalil a zastavil u krajnice. Všichni byli v naprostém pořádku. Nikdo se nezranil, pouze oba pasažéři s čarodějnickou minulostí byli nepatrně otřesení.
„Co se stalo?“ zeptal se Severus, když se vzpamatoval. „Proč jsi tak náhle změnil směr?“
Kevin si uvolnil bezpečností pás a beze slova vyskočil z auta. Severus ho okamžitě napodobil, ale nebyl dostatečně rychlý, protože když stanul nohama pevně na zemi, Kevin byl už pár metrů od něj. Severus si domyslel, že na cestě bylo něco, čemu se Kevin vyhýbal a teď šel zjistit, co to bylo a zdali je to tam stále. Severus pospíchal za ním.
Kevin se právě shýbal a něco zvedal ze země, když k němu doběhl. „Kevine, co se děje?“
Vtom se jeho přítel otočil a to, co Severus spatřil v jeho náručí, bylo něco bílého a načechraného. Mělo to roztomile kulatou hlavičku, a jak vzápětí také zjistil, velká modrá očka. Bylo to tak malé, že to Kevin schoval do jedné dlaně.
Kotě.
Severus náhle pochopil, co bylo příčinou prudké změny směru vozidla. Kevin zřejmě na poslední chvíli zaregistroval na silnici živého tvora a prudce trhl volantem, aby tomu bezbrannému tvorečkovi zachránil život. Bylo to tak dojemné.
Kevin kotě hladil po hřbetě. „Chudáček maličký, odkud se tu vzal? Poblíž není žádná vesnice, z níž by se zatoulal? Kdo ho tu mohl nechat? Nejspíš tě tu vyhodili z auta,“ promlouval něžným hláskem ke kotěti a hladil ho. Kotě v odpověď slabounce zamňoukalo.
„Musí být hladové. Nejspíš se tu motá už dlouho.“
Podal kotě Severusovi. „Vezmi ho.“
Jeho gesto zastihlo Severuse nepřipraveného. V životě nedržel v rukou kočku, tím pádem ani něco tak malého, bezbranného a roztomilého. Bylo to něco tak křehkého, až měl strach, že mu ublíží už jenom tím, když se ho dotkne. Skoro nevěděl, jak ho má uchopit.
„Vezmeme ho s sebou, ne?“ navrhl Kevin. „Nemůžeme ho tu nechat.“
„Já…“ zarazil se Severus. „Co s ním budeme dělat?“
„Postaráme se o něj,“ oznámil mu Kevin naprosto samozřejmě. Pak si ho změřil zkoumavým pohledem. „Nemáš snad alergii na kočky nebo zvířecí srst?“
„Ne, já…“
„Můžeme ho tedy vzít k tobě domů,“ pokračoval Kevin.
„Ne, já…“
„Do rána nepřežije. Chceš ho tu nechat?“
„Ne,“ rozhodl se Severus náhle. Neměl zájem na tom, aby se s Kevinem začali hádat. Na druhou stranu neznal žádný důvod, proč by nemohl to malé stvoření vzít k sobě domů. Jediným důvodem proti byl fakt, že nikdy neměl domácího mazlíčka. Neuměl to s lidmi, neuměl to ani s koťaty. A Kevin mu jedno nastěhuje do domu.
„Polož si ho na hrudník. Je mu zima, potřebuje zahřát. Nejspíš se tu toulá celý den, možná dva. Je tak malé, že bez kočky ještě nepřežije. Je závislé na cizí péči. Podle mě nemá víc jak měsíc. Měli bychom se o něj postarat. Doufám, že nám zbylo trochu mléka. Jistě je šíleně vyhládlé a dehydrované.“
„Co to tam máte?“ nachomýtl se k nim Lucius. „Páni, to je kotě!“
„To bych vážně nepoznal,“ odpověděl Severus s ironií v hlase.
„Vypadáš jako jeho máma,“ zhodnotil situaci Lucius.
„Nech si toho.“
„Někdo by mu měl suplovat matku. Vždyť je to drobek!“
Severus protočil oči a přejel rukou po jemném kožíšku. Byl tak načechraný a hebký jako chmýříčko. Bylo příjemné dotýkat se ho. Kotě se neklidně vrtělo v jeho náručí, jako by něco hledalo. Možná mámu nebo jídlo.
„Jedeme,“ zavelel Kevin a oni ho následovali k autu. Severus, který ve svém náručí něžně svíral nevinného tvorečka, si nikdy nepřipadal tak zodpovědně. Do jeho rukou byl vložen cizí život a on za něj nesl zodpovědnost. Nesmí dopustit, aby koťátko více trpělo.
Tak tomuhle se říkají mateřské pudy? Možná je má v sobě hluboce zakořeněné, i když je mužem, který spíše než mateřské instinkty bude mít otcovské sklony. Tak jako tak, to kotě je jeho a on se o něj dobře postará - lépe než lidé, kteří ho opustili a ponechali napospas krutému osudu.
Sedli do auta a rozjeli se. Severus po celou cestu opatroval kotě. Kotě sebou vrtělo a neustále se chtělo někam odplazit, což Severuse mrzelo. Ptal se sám sebe, zdali je možné, že s ním kotě nechce být. Není mu snad sympatický? Bojí se ho? Cíti z něj něco špatného? Proč od něj utíká?
Pevně ho držel v rukou, aby mu kotě neuniklo, případně přes něj nepřepadlo a nedopadlo na podlahu a neschovalo se pod sedadlo, kde by toho malého vystrašeného tvorečka jenom obtížně lovili.
Čím déle ho držel, tím víc se mu zdálo, že se kotě uklidňuje. Zjistilo snad, že je již v bezpečí?
Další minuty seděli tiše a Severus zíral na silnici. Když se po chvíli sklonil ke kotěti, všiml si, že usnulo. Potěšilo ho to, neboť se zdálo, že toto je první tvor, který k němu získal důvěru. Dokonce mu nevadila ani jeho blízkost a cítil se v ní tak příjemně, že mohl spát na jeho klíně.
Kevin zastavil před domem v Tkalcovské. Lucius vystoupil a Kevin se chystal auto taktéž opustit, ale všiml si, že Severus sedí dál bez hnutí.
„Ty nikam nepůjdeš?“ zeptal se ho.
Severus zavrtěl hlavou. „Myslím, že tu zůstanu, když svolíš. Nechtěl bych ho probudit.“
„Je milé, jak ti na něm záleží. Co kdybych tu zůstal s tebou?“ usmál se Kevin, který byl už jednou nohou z auta, a vrátil se do původní pozice.
Severus mu jeho úsměv oplatil. Asi bylo vážně legrační zůstat v autě jenom kvůli kočce.
„Chceš tu potichu sedět a nic nedělat?“ zeptal se Severus.
Kevin pokrčil rameny. „Můžeme si povídat,“ navrhl a pohodlně se natáhl do sedadla. „Anebo spát. Po tom výletě jsem unavený.“
„Já taky,“ přiznal Severus, zaklonil hlavu a zavřel oči.
„Hej, tak co bude?“ křikl na ně Lucius. „Vy nepůjdete domů?“
Kevin si povzdechl. „Víš co, Toby? Půjdu s Larrym. Připravím něco pro to kotě a pak si pro vás přijdu.“
A vystoupil z auta.
Někde u srdce měl Severus zvláštní pocit z Kevinových slov, protože neřekl pro tebe, ale pro vás, a to byl podstatný rozdíl. Znělo to krásně, přímo nádherně. Jako kdyby byli rodina, skutečná rodina, kterou nikdy neměl. Kevin byl rodina.
Kevin svá slova skutečně dodržel, protože o půlhodinku později dorazil. Severusovy obavy se potvrdily, když se pohnul, aby vstal ze sedadla. Nečekaný pohyb kotě probudil, což Severuse mrzelo. Ten tvoreček byl tak unavený, potřeboval spánek. Ale jak tvrdil Kevin, potřeboval také jíst. Večeře již byla připravená – teplé mlíčko.
Kotě položili na stůl, aby na něj všichni dobře viděli, a podstrčili mu misku s mlékem. Kevin mu namočil čumáček, aby vědělo, kde je potrava. Kotě nejprve prskalo, ale protože mělo veliký hlad, brzy začalo hlasitě mlaskat. Co chvíli se také zakuckalo, protože nemělo dokonale zvládnutou techniku, ale bylo příliš hladové, aby pilo pomalu a opatrně.
Kevin a Severus seděli u stolu a s nadšením sledovali, jak se malý tvor sytí. Byli spokojení. Vypadali, že mají větší radost, než samo nalezené kotě. Nestačili se ani divit, kolik mlíka zmizelo z misky. Severusovi připadalo téměř nemožné, aby tak malý tvor vypil tolik tekutiny. Bříško se mu nafouklo do nebezpečných rozměrů.
Lucius právě vkročil do místnosti a přistihl ty dva v nezvyklé pozici.
„Proboha, co vidíte na té kočce?“ zavrtěl hlavou.
Severus ho ale zřejmě vůbec neslyšel, protože nezareagoval. Místo toho natáhl ruku a jedním prstem jemně přejel po kočičím hřbetě tak, aby ho příliš nevyrušil při krmení.
„Něco takového mě vůbec nevzrušuje,“ dodal Lucius se zavrtěním hlavy při pohledu na ty dva a natáhl se pro láhev s limonádou.
„Mohlo by spát s námi,“ navrhl Severus a s nadějí pohlédl na muže, který sedl po jeho levici. „Máme širokou postel.“
„Nejsem si jistý. Nemůžu zaručit, že se v noci nepřevaluju. Mohl bych ho nechtěně zalehnout,“ odpověděl Kevin skepticky. „Bude lepší, když ho necháme spát v krabici.“
Severus posmutněl. Taková izolace se mu nelíbila. „Bude tam úplně sám.“
„Bude v pořádku,“ ujistil ho Kevin. „Je to kočka. Vysteleme mu pelíšek starými hadrami, aby se do nich mohl zachumlat. Nemělo by vylézt, je příliš malé. Kdoví kam by si zalezlo, kdyby se začalo toulat po místnosti. Nic se mu nestane. Obejde se bez kočky, zvládne to, je silné. Pokud přežilo na silnici, teď už na tom bude lépe. Mohlo ležet někde v příkopě pod širým nebem. Myslím, že s tímto řešením bude víc než spokojené.“
„Ale budeme ho mít v ložnici?“ ujišťoval se Severus.
„Samozřejmě že ano,“ ubezpečil ho Kevin s milým úsměvem na tváři.
Lucius zavrtěl hlavou a raději opustil místnost. Vypadalo to, že se svět musel přinejmenším zbláznit.
Když se konečně kotě zasytilo, vzal ho Severus do náruče. Kevin se mezitím okoupal a pak si role vyměnili. Bylo už pozdě, a tak se Severus okoupal rychle a přehodil přes sebe župan. Když vkročil do ložnice, spatřil Kevina ležet na posteli. Hrál si s koťátkem. Bylo to tak dojemné. Severus nevěděl, kdo z nich je roztomilejší – zdali Kevin nebo kotě.
Posadil se na kraj postele a natáhl se, aby kotě pohladil.
„V životě jsem neměl domácího mazlíčka,“ přiznal. „O hodně jsem přišel. Je tak krásný.“
„Krásná,“ opravil ho Kevin.
„Cože?“ odtrhl Severus oči od plazícího se klubíčka.
„Je to kočka,“ oznamoval mu.
„Jak to víš?“
„Podíval jsem se,“ odpověděl Kevin prostě.
„Jak se to pozná?“
Kevin se zamyslel. „Asi jako u každého jiného druhu - podle pohlavních orgánů.“
„Ach tak,“ odpověděl Severus s rozpaky a byl rád, že může předstírat zaujetí kotětem, než aby se díval na Kevina. „To mě nenapadlo.“
„Vyrůstal jsem mezi zvířaty. Žil jsem na malé farmě. Když jsme měli koťata, nikdy jsem nemohl rozpoznat kočku od kocoura. Jednou jsem z kocoura udělal kočku. Když jsou ta koťata čerstvě narozená, těžko se to poznává. U kocourů se pohlavní znaky vyvíjí později, takže zpočátku ten rozdíl mezi kočkou a kocourem není tak dobře viditelný. Nevadilo by ti, kdyby Susie vyrostla a tys náhodou zjistil, že je kocour, že?“
„Susie?“ podivil se Severus a odvážil se vzhlédnout.
„Pojmenoval jsem ji tak. Souhlasíš s tím?“
„Je to krásné jméno,“ ujistil jej chvatně. „Sám bych nevěděl jaké jí vybrat. Susie se mi líbí.“
„Napadlo mě to, když jsem jí broukal jednu písničku,“ přiznal Kevin a vzápětí zazpíval. „Oh, Susie, we've run out of time. Oh Susie, say what's on your mind. We've got nowhere to run. We were much too young.“
„Moc hezké,“ usmál se Severus.
Kevin se posunul na posteli, aby udělal dost prostoru i pro něj. „Lehni si,“ vybídl ho a ukázal na místo vedle sebe. Severus zaváhal, ale nakonec leželi čelem k sobě a mezi nimi se plazilo malé kotě.
Oba po něm natahovali ruce a střídali se při hlazení. Zrovna když Severus přejížděl po tom chlupatém hřbetě, Kevin byl rychlejší a už natahoval ruku po dalším pohlazení, ale místo toho, aby se dotkl kotěte, dotkl se Severusovy ruky. Ten okamžitě stáhl ruku s kotěte. Bylo to zvláštní, když se ho Kevin dotýkal, a on mu nechtěl dávat důvody ani záminku k dalším dotekům.
„Támhle jsem jí připravil pelíšek,“ kývl hlavou Kevin směrem k nočnímu stolku, u kterého stála krabice. „Dáme ji spát?“
Severus přikývl. Kevin vzal kotě do dlaně a vtiskl ji obrovskou pusu na čelo. Poté jí řekl, že je už čas spát, protože malé děti už dávno spí.
Severus se chtěl rozesmát, jak legrační Kevin byl. Choval se, jako by ono stvoření bylo skutečně dítě. Ano, byl to živý tvor, mládě, ale zvíře. Nemohlo mu rozumět - ani slovům, ani gestům.
„Dáš dobrou noc, Tobymu?“ zeptal se náhle kotěte, když ji ukládal do krabice. Vrátil se s ní zpátky k posteli. Severus ji pohladil.
„Dobrou noc, Susie.“
Víc dát nedokázal. Nebyl zvyklý projevovat své emoce. O nějakých pusinkách nemohla být řeč. Jednu pusu na dobrou noc už dostala, a to by jí mohlo stačit.
Vypadal jako starostlivý otec, když ji Kevin ukládal do pelíšku. Severus si vzpomněl, že jeho nikdy nikdo takhle neukládal do postele. U otce to nebylo nic divného. A matka… i ta se zdržovala jakýchkoli citových projevů jako je pohlazení nebo políbení na čelo. Severusovi se stáhly vnitřnosti. Tohle všechno mu teď chybělo. A tohle kotě… tohle kotě dostává dokonce více lásky, než si kdy dokázal představit. I to hloupé zvíře, které nemá sebemenší ponětí o tom, co ta gesta znamenají, se těší větší pozornosti. Zvíře, které nic z toho nijak zvlášť nepotřebuje. A ten, kdo by to potřeboval, nedostal nic.
Kevin ulehl na svou polovinu postele a všiml si, že je Severus poněkud zaražený.
„Všechno v pořádku?“
„Jo,“ hlesl Severus a otočil se na druhý bok. Po pár nocích si už zvykl ležet v cizí společnosti, ale ve spodním prádle se raději ukazoval co nejméně. Ačkoli měl nové mudlovské prádlo, pořád to považoval za něco nepatřičného. Naopak s nahotou neměl Kevin žádné problémy. Když mu bylo horko, spával i odkrytý. Takový luxus by si Severus nikdy nedovolil.
„Vážně ti ta kočka nevadí?“ ujišťoval se.
„Opravdu ne.“
„Tak co se stalo?“ naléhal Kevin.
„Nic.“
„Tón, jakým to říkáš, svědčí o tom, že ono nic znamená něco,“ pokračoval Kevin.
„Nechci o tom mluvit,“ odbyl ho.
„Možná by ses měl někomu svěřit.“
Severus si povzdechl a Kevin čekal, až se rozpovídá sám. Napůl se otočil a odpověděl: „Nic, jenom… závidím Susie. Nikdo se o mě nikdy tak hezky nestaral.“
„Neřekl bych, že je co závidět. Někdo ji pohodil u cesty. Trpěla.“
„Stejně jako já,“ odvětil Severus tiše.
„Tebe se nikdo nezřekl a nenechali tě pojít hlady u cesty,“ ujistil ho Kevin.
„Možná k tomu nebylo daleko,“ špitl Severus.
Náhle ucítil na své ruce jemný dotek a v té chvíli se ozvalo z krabice žalostné zamňoukání.
„Myslíš, že usne?“ zapochyboval Severus a v jeho hlase byla znát starostlivost.
„Uklidní se,“ ubezpečil ho Kevin. „Chvíli si popláče, pak se unaví, stočí do klubíčka a usne. Neboj se o ni, zvykne si. Teď je to pro ni nové, ale brzy zjistí, že se bát nemusí, protože je v dobrých rukou. Nevšímej si jí. Musí to teď zvládnout sama. Stejně jako ty.“
Severus se usmál, ale Kevin jeho úsměv neviděl, protože již byla tma. Odvážil se otočit ke Kevinovi čelem. Ruce si dal pod hlavu. Ještě nikdy se necítil tak dobře. Poprvé v životě zažíval, jaké to je, když se o vás někdo zajímá, poprvé nebyl sám. Teď už věděl, proč se říká, že matka vždy pozná, když se její dítě trápí. Kevin to vždycky poznal. Najednou bylo tak snadné vypořádat se se vším, když věděl, že má vedle sebe něčí oporu.
I přes ten dobrý pocit se mu usínalo těžce. Susie žalostně mňoukala a ten nářek mu trhal uši. Chtěl vstát a vzít ji k sobě, ale Kevin ho zadržel, že by to nebyl dobrý nápad. Uběhla dlouhá chvíle (zdálo se to jako věčnost) než mňoukání docela utichlo. A pak usnul i on.
A/N:
Písnička, kterou si broukal Kevin, pochází od švédské skupiny Secret Service. Jmenuje se Oh Susie. V roce 1979 se stala hitem ve Švédsku a několika evropských zemích.