032. Odjezd
Ale klidného spánku nebylo Severusovi dopřáno. Ležel v obývacím pokoji na pohovce a hleděl do stropu, aniž by dokázal usnout. Nemohl přestat myslet na Kevina, a když zavřel oči, viděl před sebou jeho obličej, jak se k němu naklání, aby ho políbil.
Zasněně se usmál, byl šťastný. Úsměv na tváři mu však zamrzl, když si uvědomil, že Kevin dnes odjíždí.
Nešťastně se schoulil na pohovce a pokusil se znovu usnout, ale vědomí, že zbývá jenom posledních pár hodin, které s ním Kevin stráví, mu nepřineslo kýžený spánek. Jak by mohl spát, když jenom za pár hodin Kevin odjede. Nemůže přece prospat poslední hodiny s Kevinem v domě. Měl by si je náležitě vychutnat.
Nakonec se mu podařilo usnout na tři hodinky. Když se probudil, cítil se nevyspaný a celý rozlámaný. Nástěnné hodiny ukazovaly devět hodin ráno. Protáhl se. Cítil se jako pes, kterého přetáhli holí.
Vstal z postele a rozhodl se, že začne něco dělat, protože devět hodin byl ideální čas na vstávání. Vzpomněl si na Susie, která na rozdíl od nich půlnoc už dávno nemá a vesele běhá někde po domě. Měl by se o ni postarat a nakrmit ji. Jenomže to by musel jít nahoru do ložnice, kde spí Kevin, protože tam se nacházel její pelíšek.
Chvíli váhal, jestli tam má vůbec jít a rušit Kevina. Kdyby si byl jistý, že dřímá i Susie, nezabýval by se tím, jenomže měl pocit, že malá kočička už dávno nespí a dělá v jeho ložnici výzkumné výpravy. A to by mohlo Kevina rušit. Jistě má koťátko hlad a hledá něco k snědku.
Opatrně a jak nejtišeji uměl, se začal plížit do prvního poschodí. Byl si jistý, že jak Lucius tak i Kevin ještě spí. Nechtěl budit ani jednoho z nich.
U dveří do své ložnice na malý okamžik zaváhal. Kdyby vzbudil Kevina, vyčítal by si to. Kevin se potřeboval vyspat. Dnešní noc probděli, což není nejlepší způsob odpočinku.
Jemně vzal za kliku a otočil s ní. Opatrně otevřel a nejprve nahlédl malou škvírou do místnosti. Když se ujistil, že je v ní ticho, otevřel víc. Jeho pohled padl ihned na postel. Jinam ani nemohl, protože měl plnou hlavu Kevina. Chtěl ho vidět.
Jeho přítel ležel na posteli a pravidelně oddechoval. Severus si byl jistý, že spí. Odvážil se vstoupit dovnitř, ale ihned si za to musel vynadat. Jedna deska pod jeho nohou zavrzala. Ačkoli to bylo sotva slyšitelné vrznutí, díky tichu, které panovalo v místnosti, byl onen zvuk dobře slyšitelný. Anebo to Severus zveličoval?
Chvíli vyčkával, aby se ujistil, že se Kevin neprobudil, a pak udělal další krok. Jak nejtišeji uměl, přiblížil se k posteli. Jeho pohled padl na urostlou mužskou postavu. Kevin spal jen ve spodním prádle, a tak mohl Severus sledovat každý detail jeho těla. Nemohl si pomoct. Bylo to silnější než on.
Měl silné nutkání natáhnout svou ruku k němu a pohladit ho. Tak strašně se ho chtěl dotýkat. Kevin byl tak nádherný. K nakousnutí a Severus měl šílený hlad. Spící vypadal tak bezmocně a pokojně.
Něco zašramotilo a vytrhlo to Severuse z myšlenek. Odvrátil své oči od spícího muže a spatřil, jak si malé kotě hraje v krabici s vlastním ocáskem. To vykouzlilo na Severusově tváři úsměv. Susie byla stejně roztomilá jako Kevin.
Naposledy se ohlédl a pokochal se pohledem na Kevin a pak se vydal k Susie. Vzal ji něžně do náruče a odešel s ní z místnosti.
Celé dopoledne trávil posedáváním v kuchyni a toulání se v myšlenkách. Nebylo moc věcí, které by mohl ve svém domě dělat, aniž by nebyl hlasitý a nevzbudil tak své přátele. Sem tam ho z myšlenek vytrhla Susie, která se proháněla po místnosti jako neřízená střela. Jednu chvíli si s ní musel dokonce hrát.
To sundal z kredence dlouhý ptačí brk (zřejmě kaní), který našli při jednom z výletů, a přejížděl s ním po podlaze. Jakmile zpozorovala Susie pohyb, byla u vytržení. Běhala za pohybujícím se předmětem, jako by se vylíhla z divokých vajec. Ve svém zaujetí hrou byla roztomilá. Skákala mu po rukou, jemně si ho přidržovala svými ostrými jehlovými drápky, kousala ho něžně do prstu a pak ho zase olizovala. Byla neskutečně nádherná.
Když se unavila, věnoval se Severus domácím pracím. Umyl nádobí, uklidil nepořádek, který udělali venku, zametl a umyl podlahu.
Lucius vstával až kolem jedné hodiny odpolední. Severus mu uvařil čaj a přichystal snídani rád, že má konečně společnost. Lucius byl ještě rozespalý a moc toho nenamluvil, ale na tom nezáleželo, protože někdy bylo lépe, když Lucius mnoho nemluvil.
Kevin vstával až kolem třetí hodiny a byl očividně v dobré náladě. Ta ale pomalu opouštěla Severuse, který počítal blížící se minuty do jeho odjezdu. Po drobné „snídani“ se Kevin pustil do balení svých věcí. To byla další z činností, které Severuse vyděsily. Teď už nebylo pochyb, že za pár minut tenhle dům osiří.
Pomáhal mu balit věci, ale do zpěvu mu nebylo. Na rozdíl od Kevina, který si vyzpěvoval.
Zrovna si přinesl ručník a zubní kartáček z koupelny.
„Nevěděl jsem, že zpíváš tak dobře,“ vysekl mu Severus kompliment.
„Sem tam si zahraju s přáteli v kapele,“ přiznal se.
„Vážně?“ podivil se Severus.
„Ale hrajeme jenom pro vlastní potěšení po malých barech a tak, když máme čas. Většina z nás má jiné zaměstnání a tohle bereme jenom jako koníček a zpestření.“
„A ty tam zpíváš?“
„To taky, ale především hraju na klávesy. Když jsem byl menší, učil jsem se na kytaru, takže pár akordů bych ještě zvládl.“
„Někdy…“ zaváhal Severus, „…bych se nás vás přišel podívat.“
„To je báječný nápad,“ přikývl Kevin. „A můžeš vzít i Larryho.“
Severus se smutně usmál. Kdoví, kdy se zase uvidí.
„Co kdybychom zašli někam na oběd, ještě než odjedu?“ navrhoval Kevin.
Severus mu věnoval další sklíčený pohled. „Dobře.“
Kevin si k němu přidřepl, aby si schoval některé své věci do kufru.
„Co se děje? Proč jsi tak smutný?“ podíval se na svého přítele a věnoval mu ustaraný pohled.
„To nic,“ zvedl se Severus a posadil se na jejich postel.
Kevin si k němu přisedl. Objal ho kolem ramen a nahnul se k němu blíž. „Mě to můžeš říct.“
Severus mu věnoval zoufalý pohled. „Nechci, abys odjel.“
Kevin si ho přitiskl blíž k sobě. „Taky nechci odjíždět, ale musím. Mám tam práci a přátelé.“
Severus si ztěžka povzdechl. „Přijedeš zase?“
„Samozřejmě že ano,“ ujišťoval ho. „Nejspíš to bez tebe dlouho nevydržím.“
Konečně se mu podařilo vykouzlit úsměv na Severusově tváři. Nahnul se k němu, aby ho políbil. Severus se nebránil, naopak tuhle možnost vítal. Jejich rty se spojily v něžném polibku.
„Kevine, dole jsem našel nějaká…“
Líbající dvojice se od sebe odtrhla a hleděla na zaraženého Luciuse. Ten si odkašlal a spustil: „Našel jsem nějaká… dvě trička. Nepochybně patří tobě. Abys je tu nezapomněl.“
„Díky,“ natáhl se po nich jmenovaný.
Škoda: povzdechl si Severus. Možná kdyby si tu něco zapomněl, měl by o důvod víc se tu opět vrátit. Aspoň by tu po něm zbyla hezká památka. Tričko vonící jeho tělesným pachem.
„Tedy,“ změřil si je Lucius svým všeříkajícím pohledem, „nechtěl jsem vás rušit. Půjdu zase dolů a vy můžete pokračovat.“
Severus mu věnoval zamračený pohled.
„Larry, co bys říkal na společný oběd?“ zeptal se ho Kevin, který schovával obě trička do zavazadla.
„Že je to skvělý nápad,“ vyhrkl blonďák nadšeně. „Už mám hlad jako vlk.“
„Fajn, jenom dobalím pár věcí a můžeme vyrazit.“
„Super,“ zajásal Malfoy a zmizel z pokoje.
Severuse se zase zmocnil ten tesklivý pocit. Nechtěl nikam jít. Chtěl tu být s ním. Napořád.
„Brzy se zase vrátím,“ přisedl si k němu Kevin na kraj postele.
„Ale kdy?“ posteskl si Severus.
„Jak nejdříve to bude možné.“
„To může trvat týdny,“ nespokojil se Severus s jeho odpovědí.
„Budu se snažit, aby to bylo co nejdřív,“ přísahal Kevin. „Podle toho, kolik budu mít práce, až se vrátím z dovolené ve Španělsku. Dva týdny mimo práci to mi šéf nenechá jen tak projít a určitě se mi za tu dobu sejde spousta práce. Ale budu se snažit to vše co nejrychleji zvládnout, abych mohl zase za tebou.“
Severus si povzdychl.
„Počkej,“ zvedl se Kevin z postele. „Dám ti aspoň svoje číslo do práce. Propisku a papír tu nemáš?“
Severus zavrtěl hlavou.
„Mám něco v autě. Hned jsem zpátky.“
Na kousek papíru mu napsal své číslo do práce, přímo do své kanceláře. Ale upozornil ho, že ne vždy ho může zastihnout. Kdyby tam náhodou nebyl a zvedl to někdo jiný, prý mu může zanechat vzkaz.
Severus z toho moc nadšený nebyl, protože to byla jenom slabá náhražka toho, že s ním Kevine nebude.
Jakmile dobalili všechny věci, vyrazili na oběd do města. Lucius a Kevin se snažili bavit a užít si poslední společné chvilky, zatímco Severus byl nezvykle zamlklý a smutný. Kevin se ho snažil stále rozveselovat, ale ne vždy byl úspěšný. A pokud se mu podařilo vyloudit na Severusově tváři úsměv, nikdy neměl dlouhého trvání.
Po obědě v příjemné restauraci vyrazili k parkovišti. Zrovna procházeli kolem klenotnictví, když je Kevin zarazil a vybídl je, aby šli dovnitř. Severus nikdy v klenotnictví nebyl. Drahé šperky, zlaté nebo stříbrné, na něj zářily z každého koutu. Muselo to vše mít ohromnou cenu.
„Takže který přívěšek se ti líbí?“ nahnul se k němu Kevin, zatímco stáli u jedné vitríny.
„Cože?“ vzhlédl k němu Severus překvapeně.
„Mě by se líbil tenhle,“ ukazoval Kevin přes sklo.
„Jo, mě se taky líbí,“ přidal se Lucius jako ozvěna.
„Cože?“ zopakoval předchozí otázku Snape. „Snad nechceš…?“
„Jasně, že ti ho chci koupit,“ usmál se na něj Kevin.
„Ale to…“ koktal Snape. „Musí to být drahé.“
„Ne, dražší než ty,“ věnoval mu Kevin jeden milý, něžný pohled.
Severus téměř zčervenal. Na komplimenty nebyl zvyklý, takže ho teď Kevin uváděl do mírných rozpaků.
V té chvíli se k nim nachomýtla prodavačka, takže Severus už neměl možnost odpovědět. A protože při výběru neprojevil příliš ochoty spolupracovat, vzal Kevin vše do svých rukou, a onen dárek vybral sám. Prodavačka ho vložila do krabičky a zabalila.
Severus zrovna stál s Luciusem u jedné vitríny s prsteny, když se k nim přidal Kevin s krabičkou v ruce.
„Tenhle prsten by se mi líbil,“ snažil se Lucius o mírný náznak, ale dostal od Severuse bolestivé dloubnutí do žeber.
„Jednou si na něj třeba vyděláš,“ dodal Snape odměřeně.
Lucius se zklamaně napřímil a společně s ostatními opustil obchod. Kevin mezitím předával krabičku s dárkem Severusovi, který s rozpaky šperk přijal. Cítil se trapně, když přijímal tak drahou věc. Zdálo se mu, že si tohle ničím nezasloužil. Ani neměl pro Kevina nic zpátky.
Nasedli do auta a vraceli se zpátky do Tkalcovské. Severus byl nucen dát si onen kus šperku na krk, věděl, že se to od něj očekává a nechtěl Kevina zklamat. Zatímco Malfoy nosil podobné cennosti neustále, Severus neměl na sobě nikdy ani prsten či zlatý přívěsek. Na chvíli ho napadlo, že mu teď musí Lucius šíleně závidět a to ho přinutilo se na malou chvíli pousmát.
„Líbí se ti?“ zeptal se Kevin, který je úsměv vyložil po svém.
„Ano, moc,“ zalhal Severus a připnul si zlatý řetízek na krk. Ne, že by se mu nelíbil, jenom se cítil trapně, že je zahrnován takovými cennosti. Nesdílel s Kevinem ten pocit, že by si něco takového zasloužil.
Zastavili před jeho domem. Zbývalo se rozloučit. Všichni vystoupili z auta. Nikdo z nich věděl, co si mají říct.
„Tak se měj fajn,“ začal Lucius. „A doufám, že na nás nezapomeneš.“
„Ne, jasně že ne,“ ujistil ho Kevin. „Pošlu vám pohled ze Španělska.“
„Nevím, jestli tu funguje pošta,“ ozval se Severus. Nedodal, že i kdyby pošta fungovala, pohled by mu udělal pramalou radost. Spíš by se mu stýskalo ještě víc.
„Aha,“ hlesl Kevin. „Tak vám ho dovezu osobně.“
„To je lepší nápad!“ zajásal Lucius.
„Taky si myslím,“ dodal Kevin s úsměvem a obrátil se k Severusovi, který tam stál jako hromádka neštěstí.
„Škoda, že pro tebe nic nemám,“ špitl sklíčeně. Taky mu chtěl dát nějaký dárek, aby na něj Keivn často myslel.
„To nevadí,“ uklidnil ho Kevin a vzal ho za ruku.
„Počkejte, na něco jsem si vzpomněl,“ vyrušil je Lucius.
Tázavě se na něj podívali.
„Skočím pro to dovnitř,“ vysvětloval. „Dáš mi, Tobiasi, klíče?“
Severus sáhl do kapsy a podal blonďákovi klíče od domu.
„Hned jsem zpátky. Zatím se můžete,“ pohlédl na ty dva, „rozloučit o samotě.“ A zmizel v domě.
Ticho, které následovalo, bylo snad to nejtrapnější v Severusově dosavadním životě. Nevěděl, kam se má dívat. Jestli na zem nebo Kevinovi do očí. Chtěl mu něco říct, ale nevěděl jak.
Kevin jeho dilema vyřešil za něj, protože ho začal líbat. Tohle se Severusovi líbilo mnohem víc než milostná vyznání a prázdná slova. Kevin ho objal a přitáhl k sobě a Severus se odvážil odmotat své ruce kolem Kevinových ramen. Tohle bylo to nejhezčí sbohem, jaké kdy zažil.
Když se konečně od sebe odtrhli, byl Severus rudý až za ušima. Podíval se do těch hlubokých očí a v jeho vlastních očích se odráželo štěstí, které cítil, jenom když byl s ním.
Pak najednou Kevin otočil hlavou a Severus si všiml, co upoutalo jeho pozornost. Kousek od nich stál Lucius, který na ně zíral, aniž by se pohnul.
„Nechtěl jsem rušit,“ vysvětlil, proč zůstal stát opodál, a teprve teď se vydal k nim. V ruce měl nějaký balíček.
„Myslím, že…“ podíval se na onu věc ve svých rukou, „…ti ho chtěl Tobias dát, ale asi na to zapomněl.“ Věnoval Severusovi káravý pohled, ale dotyčný vůbec nechápal, kam tím Lucius směřuje.
Kevin onen balíček přijal a Severusovi se zadrhl dech. V tom balíčku je něco, co Lucius vydává za jeho dárek. Proboha, co si to zase ten Lucius vymyslel? Zmocnila se ho nervozita a modlil se, aby to bylo něco snesitelného.
A když Kevin roztrhl papír, udeřila Severuse do očí červená barva. Před očima se mu rudě zatmělo. Cítil se na omdlení.
Kevin se pousmál a rozložil před sebou trenky, aby si je prohlédl. Severus měl pocit, že se musí každou chvíli zhroutit. Bledl a červenal zároveň. Za tohle jednou Luciuse vážně uškrtí!
„To je od tebe velmi milé,“ obrátil se k němu Kevin.
„To… já…“ koktal Severus, který měl pocit, že musí uvést věci na pravou míru, ale do řeči mu skočil Lucius, který po něm hodil varovným, zamračeným pohledem.
„Toby si zřejmě nebyl jistý, jak bys jeho dar přijal, a tak se rozhodl, že ti ho nedá,“ omlouval blonďák svého přítele. „Mě to ale přišlo líto. Nemyslím, že je to tak špatný dar. Toby asi nevěděl, jak ti je dát.“
„To je milé překvapení,“ usmál se Kevin a opět se otočil k Severusovi. „Pokaždé, co je budu mít na sobě, budu myslet jenom na tebe. Tedy, asi na tebe budu myslet mnohem častěji. Jsou úžasné, díky.“
Severus začínal ztrácet pevnou půdu pod nohama. Jeho sebejistota ho opustila. Momentálně byl v takovém šoku, že nebyl schopný jakkoli pokárat Luciuse za ten jeho nepovedený kanadský žert. Naštěstí se mohl opřít o kapotu Kevinova auta. Možná by teď ležel na zemi nebýt tu toho vozu.
Kevin ho ještě jednou objal a políbil na tvář.
„Moc rád jsem tě poznal,“ natáhl ruku k Luciusovi a potřásl si s ní.
„Bude se mi stýskat, Toby,“ pohladil jej po paži a pak nastoupil do auta.
Severus přešel k Luciusovi a hleděl teď na Kevina, který usedl na místo řidiče. Měl stáhnuté okénko, takže na něj dobře viděli.
Zjistil, že se mu chce brečet, ale držel se. Vždycky se uměl dokonale ovládat, takže proč by to nedokázal i teď? Přece nechce, aby ho Kevin takhle viděl.
Nastartoval auto a ještě naposledy jim zamával. Pak se jeho vůz rozjel a začal se dvojici mužů vzdalovat mezi domy. Naposledy jim zatroubil a zmizel za rohem.
Severus si smutně povzdechl. Měl pocit, jakoby něco uvnitř jeho hrudi trhalo jeho vnitřnosti.
„Ty trenky nebyly špatný nápad, že?“ promluvil Lucius do nastalého mrtvolného ticha. „Já ti říkal, že se mu budou líbit.“
„Nelíbí,“ zamračil se na něj Severus. „Jenom je zdvořilý. Nic víc. Pitomější dárek jsem jaktěživ neviděl.“
Lucius zavrtěl hlavou a vydal se k domu. „Vůbec nic nechápeš, Severusi. Nedivím se, že jsi doteď zůstal sám.“
Severus neodpověděl. Stále zíral tím směrem, kterým Kevin odjel.
Vrátí se ještě? A pokud ano, za jak dlouho? A přežije to bez něj vůbec do té doby?