Mazanice Jedné Třicátnice

Od začátku to byl "divnej" pes. Každé štěně, co jsme kdy měli, ze začátku smutnilo po mámě a psích sourozencích, ale ona NE. Vrčela a štěkala skoro hned, trhala prostěradla a záclony a jak se říká: mějte ze začátku štěně u sebe a nechte mu z postele spuštěnou ruku, ať si zvyká na pach... Kdeže, nějaká ruka jí byla ukradená! Ona si nacházela i v noci jinou zábavu.

Říkáte si, co máte doma za hloupé psisko, nic se to nechce naučit, poněvadž zvykat na pamlsky se nemá. Ale zajímavé je, jak se psí IQ změní, když zmerčí, že v té ruce něco máte. I kdyby to bylo... To je jako ten vtip: "Babičko, co to máte v té ruce?" "H....!" "Ona ho tam fakt má!!"

Tak jsme vychovávali, a náš pes je tak úžasně společenský, že se bez něho neobejde ani sebemenší posezení na zahradě.. Také jsme si přečetli: chcete-li odnaučit psa škemrat u stolu, nedávejte mu dříve, než dojíte a dejte mu pak jen cibuli či plátek citrónu... Vtipálci! To neznali tu naši závistivku, sežrala citron i cibuli, jen to fiklo.

V době, kdy jsem nastudovávala knihy o psech, se všude psalo, že pes je barvoslepý. Kdeže! Měli jsme na zahradě pískoviště a vždycky, když se ta dvě psí pometla honila, tak Terča, jak už nemohla, skočila do pískoviště, přikrčila se pod desku na sezení, která vedla Po obvodu, a bylo na ní vidět, jak je nadšená, že jí Míša (maltézák) nenajde, a jaké že to má mimikry. Míša, páč malej, jen ztěžka přes ohrazení načumoval a vtom přišla Terynina chvíle:  nadšeně vyskočila s dovádivým výrazem, který říkal: "To koukáš, co?!"

Tudíž psi nejsou barvoslepí - a nebo my máme evoluční plemeno :-)

Když dojde na zahradě ovoce, které ona bezmezně miluje.. (chodí se stavět pod švetku a očichává jestli "už je" :-) vyhrabe si u souseda pod plotem díru a pak chodí kontrolovat jestli ji do té díry nějaká ta hruška spadla! :-D 

Když ji nemá kdo drbat, nosí si do řady jablka a když jich má v té řadě tak 5-6, aby jich nebylo málo, vyvalí se na ně a šoupe si je pod zádama a drbe se.. :-)

Nikdy jsme barák nezamykali a zvonek jsme měli i u vchodových dveří, ale to nás přešlo poté, co se Terča dovtípila, že tudy vede cesta. Takže nejdříve začala otevírat hlavní dveře, pak vždy vítězoslavně prchla do našich obývacích pokojů a s jiskrným pohledem čekala, jak ji pochválíme.

Tudíž jsme začali zamykat hlavní dveře. Peripetiím ovšem nebyl konec, Terča zjistila, že když je zamknuto a někdo zazvoní, tak rozhodně někdo z nás přijde odemknout a i kdyby jen 2 minuty, bude tam. Postavila se na zadní, opřela se tlapama o zvonek a zvoooonila. Asi 4 dny jsme lítali kolem oken, dveří, než jsme přišli na to, že to nejsou vtípky zlomyslných dětí, ale že naše Tery se naučila zvonit.

Proto jsme odpojili zvonek u dveří a dělali si srandu, že ještě aby se tak naučila otevírat zadní dveře a jsme v pytli (pro představu - dveře do baráku zezadu se otevírají k sobě, tím stylem, že kliku by pes musel držet, couvnout po zadních ze třech schůdků, které ke dveřím vedou, což pro člověka problém není, ale pro psa?!) No, není pes, jako pes.

Do týdne jsme ji měli s rozzářeným pohledem malého dítěte, kterému se něco povedlo, opět v obýváku. A tak jsme zamčení ze dvou stran jako v Alcatrazu. A jak jsme si to zamykání nacvičili, občas se stane, že na zahradě zamkneme i babi nebo dědu :-)

Tak a z toho plyne, že kdyby měla naše Terka křídla, určitě by vyletěla na komín a spustila se jím dovnitř jako Santa :-)