Čs po stránce sportovní a jeho plemenitba

Každý chovatel Čs než se mu podaří vypěstovat obstojná zvířata, prodělá zpravidla hodně zklamání a hořkosti, neboť není těžší odrůdy po stránce sportovní, než jsou právě Čs. Kdo tyto chce chovat a výsledků se dopracovat, musí být vyzbrojen bezpodmínečně houževnatou pílí, vytrvalostí a alespoň trošku chovatelského talentu. Kdo tyto vlastnosti nemá, ať si raději vyvolí jinou odrůdu, která se nechá lehčeji chovat, neboť se strakáči jistě by se ničeho nedopracoval. Zde se plně uplatňuje zásada „mnoho vyvolených, ale málo povolaných“. Jest mezi námi mnoho chovatelů, ale málo skutečných tvořitelů. Znám mnoho králikářů, kteří chovají králíky řadu let, mají i lásku k chovu, ale sami stále nic neumějí a jsou vždy odkázáni jen na to, co jim poradí druhý. Proč? Protože jim schází chovatelský talent.

Čs jest skutečně nejvhodnější odrůdou pro snahy chovatelského talentu. Výsledky chovatelské snahy dovedou chovatele napínat, činit mu radost i když jindy zase hořkost ze zklamání. To potvrdí mně nejeden chovatel Čs s jakým napětím chodí prohlížet králičí novorozeňata, zejména po použití nějaké plemenné kombinace, ze které si slibuje dobré výsledky. Jaký oheň radosti vyšlehne z očí chovatele, podaří-li se mu jeho snaha třeba jen částečně a najde-li v hnízdě alespoň nějaké mládě kreslené, právě jako naopak zmocní se ho duševní deprese, nenajde-li v hnízdě nic pořádného nebo většinu černých „kominíků“.

Upřímně řečeno, v tom jest právě ona vzpruha, která chovatele nutí k přemýšlení, jak a co třeba zařídit, aby vychoval krásné kusy a mohl se s nimi na výstavách pochlubit, -jest to kus zdravé a tvořivé ctižádosti a užitek jest zde až na druhém místě. Jsem přesvědčen, kdyby se Čs rodili jako vrabci, všichni stejní a co kus, to na výstavě I. cena, pak by nás jejich chov přestal jistě brzy bavit, jak tomu bývá často u ostatních odrůd.

Aby bylo dosaženo u Čs typického a v kresbě obstojného odchovu, musí se při plemenitbě zachovat řada následujících zásad. V prvé řadě nutno k chovu požívat zvířat úplně dospělých a zdravých. Čs jsou schopni plemenitby u ramlíka v 10 měsících, u ramlice v 8 měsících stáří. Očividně nemocných zvířat, i kdyby měla třeba bezvadnou kresbu, nikdy k chovu nepoužívejme, vymstilo by se nám to v budoucnosti. Rovněž nepoužívejme nikdy při oplodňování ramlic nějakých násilných prostředků. Zvířat vadných v typu, tedy s dlouhými masitými slechy, s jedním slechem sklopeným, velkou hlavou, křivým pírkem apod., nepožívejme a vylučme je bezpodmínečně z plemenitby, neboť vady tyto jsou na potomstvo velice lehce přenositelné a velice těžko se pak z chovu dostávají. V zájmu dobré kresby potomků požijme k plemenitbě zvířat pokud možno s obstojnou kresbou, nikdy ale nepožívejme ani jednoho zvířecího páru s hrubou vadou v kresbě, pro kterou by mohlo být na výstavě oceněno. Má-li některý chovný kus malou vadu v kresbě, můžeme ho požít s takovým protějškem, u něhož se táž vada nevyskytuje. Nikdy nesmíme však požít chovného páru, z něhož oba jedinci mají stejnou vadu v kresbě.

Tento způsob nazýváme kombinovanou plemenitbu, což znamená vyrovnávání vad jednoho zvířete s předností zvířete druhého. K plemenitbě požívejme vždy zvířat pokud možno s kratší, ale hustou a přiléhavou srstí, což má tu výhodu, že kresba jest ostřeji ohraničená. Skráňové skvrny u rodičů jsou lepší malé, neboť u potomstva se pak nevyskytují tak snadno kusy se spojenými skráňovými skvrnami a očními kroužky. (Zavěšené skráňové skvrny.)

Konečně k zdárnému úspěchu přispěje, požijeme-li k plemenitbě zvířat, která mají své rasové znaky v krvi už ustálené a mají dědičnou vlastnost je na své potomstvo přenášeti. Takové chovné kusy získá chovatel jen tenkrát, když zná jejich původ. Proto jest pro chovatele vždy výhodnější opatřit si chovné zvíře od známého a reelního chovatele, který se již chovem Čs delší dobu zabývá a docílil na výstavách, hlavně pak ústřední, určitých dobrých výsledků svými odchovy. Zvířata, koupená od řádného chovatele, platíme třeba dráže, ale toto větší vydání není bez významu, neb uchrání nás v budoucnu nejen od zklamání, ale od škod a ztrát daleko větších.

Zvířata, koupená od chovatelů, kteří nikdy nevystavují, kteří mají rok jinou odrůdu v králikárně, nebo kteří dokonce chovají zvířata neznámého původu, nás pravidelně důkladně zklamou.
Uvedu jeden poučný případ: Chovatel Čs, začátečník, koupil ke své veliké radosti ve městě na trhu ramlíka téže odrůdy. Měl ho krátkou dobu a přihlásil ho na právě konanou výstavu svého spolku. Působil jsem na této výstavě jako soudce. Ramlík, jak jsem jej spatřil, se mi líbil. Byl krásný, 9 – 10 měsíců starý, ohnivý a v typu takřka bezvadný. Kresbu měl, jakých jsem viděl za dobu svého soudcování velmi málo. Jeho černá barva byla intensivní, jako samet srst králíka, kresba takřka ve všech detailech ostře ohraničená, stejnoměrná a uspořádání kresby až na nějakou maličkou takřka bezvadná. Tedy přímo ideální plemeník, kterým jsem byl nadšen. Jedině mě u něho zaráželo, že nebyl tetován. Po skončeném ocenění zjistil jsem si majitele, a protože na výstavě byl přítomen, ptal jsem se, jak k ramlíku přišel. Řekl mi, co už jsem předem uvedl, a dodal, že má již dvě ramlice sním kryté a budu-li chtít, že mi z odchovu něco ponechá. Po zjištění nákupního pramene moje nadšení hodně pokleslo, ale přece jsem mu nechtěl předčasně kazit radost, a proto jsem si vyžádal od něho zprávu, jak mu vrhy dopadnou. Ramlice, které nechal tímto ramlíkem krýt, byly už dvouleté a v chovu osvědčené. Po čase jsem dostal od chovatele dopis plný nářku, v němž sděloval, že z obou vrhů nemá ani jednoho strakáče. Jedna ramlice vrhla ze sedmi mláďat 4 zaječité, 1 černé a 2 zaječité z bílými liskami na čelech a s modrýma očima. Druhá pak ze 6 mláďat měla 1 bílé, 3 zaječité straky bez nějaké kresby, a 2 zaječité. To bylo tedy potomstvo tak krásného ramlíka strakáče. Radil jsem onomu králíkáři, aby zkusil ramlíka ještě s jinými ramlicemi, ale on byl rozhodnut jej zabít. Převzal jsem proto ramlíka od něho s úmyslem dělat sním další pokusy. Ale všechny tyto pokusy, a bylo jich mnoho, dokázali jen jedinou možnost: ramlík byl náhodným bastardem nečistokrevných rodičů, kříženců stájových králíku, ze kterých měl jeden nebo oba v žilách krev nějakého předka- strakáče. Na základě utajené dědičnosti (atavismu), která působí zvlášť při nečistokrevném chovu až do několika generací, přišel onen ramlík na svět. Rasovní znaky, které nosil, neměl v krvi ustálené, a proto je také nemohl na své potomstvo přenášet. Z tohoto skutečného příkladu jest patrno, jak nejisté jest kupovat zvíře neznámého původu. A nyní opět k věci: splnil-li chovatel veškeré podmínky vpředu uvedené, tj. má zdravá zvířata, vyspělá, typická, s dobrou kresbou, nebo v chovném páru kombinovaně vyrovnanou, dále má-li zvířata známého původu s ustálenými rasovými znaky, může začít s plemenitbou a dobré výsledky jsou takřka jisté. Dostaví-li se i teď neúspěchy, pak to není nic jiného, než že se zvířata v plemeném páru k sobě dobře nehodí, pročeš je nutno je roztrhnout a zařadit do jiných plemenných kombinací. Hodnou kombinací nutno hledat tak dlouho až se dvě zvířata plemeně k sobě hodí a poskytnou nám dobrý odchov.

Čs z dobrého a ustáleného kmene dává vždy dobrý odchov, který třeba i nese v kresbě malou vadu, ale tu je opět třeba najít vhodný protějšek v plemenném páru. K tomu jest ovšem za potřebí píle a velké trpělivosti chovatele. Ten, který má chov početnější, má tyto kombinace snadnější, než ten, který má chov malý. Najdeme-li k sobě konečně vhodný pár, nerušme jej předčasně, neboť při dobrém ošetřování nám dá po několik roků celou řadu krásných jedinců. Viděl jsem př. na výstavě ramlici BO, plných 7 roků starou, měla pod sebou 4 mláďata a sama byla nejlepším kusem na této výstavě. Záleží na tom, jak je zvíře ošetřováno a plemeněno.

V chovu Š vyskytují se často mláďata celá černá, ovšem k malé radosti chovatele. Bylo již hodně snah chovatelů zjevu tomuto zamezit, bohužel však bez výsledků. Snad v budoucnu chovatelům – badatelům se toto může podařit, ale až dosud se ukázala příroda příliš silnou a dovedla obhájit svůj vliv, kterým vtiskla Čs tuto plemennou vlastnost. Zjev tento pronásleduje často i Čs nepropěstovanější a nejustálenější z našich nejlepších chovů. Zejména u začátečníků nadělal tento zjev mnoho nepříjemností, pokud ovšem nebyl jim dusud znám. Takový začátečník, i když koupí chovné kusy se zárukou od chovatele osvědčeného, není-li poučen, hrůzou trne, objeví-li se mu ve vrhu černé mládě. Vidí v tom nesolidnost, ne-li přímo podvod, předpokládá, že obdržel králíky nečistokrevné, pln hořkosti koresponduje, namnoze nešetří ani ostřejšími výrazy a trvá někdy dosti dlouho, než se podaří jej přesvědčit, že se mu křivda nestala a že úplně černá mláďata ve vrzích Čs jsou zjevem přirozeným a nikoliv známkou nečistokrevností rodičů nebo jejich předků.

Požadavky kupujících chovatelů – začátečníků a někdy i chovatelů pokročilejších, jsou někdy pozoruhodné, ale velmi často se shodují v jednom. Píší: ,,pošlete mi ramličku úplně bezvadné kresby, zdravou za cenu tu nejnižší“, ba někdy ještě připojí ,, ale musíte mě zaručit, že zvíře dostane na výstavě I.cenu“. Mohl bych uvést celou řadu takových povedených požadavků kupujících. Bezvadného strakáče jsem ještě sám neviděl, a má-li pěstitel jedince s vynikajícími přednostmi, pak tento určitě není prodejný a chovatel si ho ponechá jako důkaz své chovatelské dovednosti pro sebe. Každý sám si musí i z podřadnějšího materiálu vynikající jedince vypěstovat a pak teprve se s nimi na výstavách pochlubiti. Koupit zvíře výstavní a vystavovat je dále, není dobrý zjev a nesvědčí o právé lásce chovatele k chovu. Každý pták se chlubí jen svým vlastním peřím!

Mnoho chovatelů Čs tvrdí, že pomocí černých jedinců lze zdokonalit intensitu kresby. Kousek pravdy na tom je, ale tato výhoda má na druhé straně nevýhodu, a to hodně nepříznivou.

Dělal jsem mnoho pokusů v plemenitbě s černými jedinci a na základě jich nedoporučuji používat tyto k chovu vůbec, neboť co se na jedné straně získá, to se na druhé straně ztrácí. Kombinoval jsem páry různě, dal jsem kupř. černého ramlíka a ramlici straku, nebo naopak strakáče ramlíka a ramlici černou, páry jsem sestavil nepříbuzně a u použitých strakáčů proti zvířatům černým jsem se snažil vždy vybrat strakáče na kresbu co nejchudší, t.j.aby měl té černně na svém těle co nejméně, ovšem nepoužil jsem nikdy strakáče s hrubou vadou v kresbě. Výsledky nebyly uspokojivé. Jest pravdou, že dostal jsem také tu a tam mládě s pěkně intensivně černou kresbou, ale nejvíce pěkně kreslených a intensivně černých jedinců jsem měl, když jsem takto kombinovaný pár, totiž černý kus se strakáčem, připustil krevně. Potomci černých i krásně kreslení a zbarvení strakáči měli však v sobě dědičnou vlastnost ploditi zase jen černé potomstvo, a čím více by chovatel této ,,zušlechťovací“ metody požíval, tím více by měl na vrzích svých strakáčů černých mláďat. Černá barva jest příliš tvrdým elementem dědičnosti a vítězí nad barvou světlou i přes kresbu.

Používám černých jedinců rozšiřovali bychom vlastně to, co chceme z chovů Čs vymýtiti. Proto ,,Pravidla pro registraci a tetování králíků“ nepřipouští, aby černí králíci z vrhu Čs byli registrováni a tetováni.