Cesta Duchovního Srdce

Opravdové mnišství je stav duše, a ne těla. Život ve stavu mnicha není jednotvárný, nudný a melancholický. Ne! On je naplněn radostí poznání Boha a sloužení Mu!

Blahoslaveni, Kdo došli!

Neboť bude uhašena jejich žízeň dokonalé lásky!"

"Jen srdce ponořené do klidu může vyzařovat čistou lásku.

... Když je mysl nehybná a mlčenlivá, hlas Boha může být uslyšen. ... Kdokoliv, kdo je schopný očistit mysl od neklidu, vzrušení a konfliktních myšlenek a udržet ji ve stavu mlčenlivé rovnováhy, se může naladit na hlas Boha uvnitř sebe".

– Musíme plnocenně ovládat psychickou autoregulaci a vždy se vynasnažit žít v radostných a světlých stavech vědomí. Jedna věc je, když generuje špatné emoce nějaký maličký špinavý "usmrkánek" s vědomím velkým jako jeho kokon: škoda od něho je pro okolní tvory minimální. Ale jiná věc je velké vědomí, které svými hrubými emocemi doslova ochromuje ty kolem! Nikdy, ať už se děje cokoliv, nesmíme vycházet ze stavu lásky! A my za to máme odpovědnost před Bohem!

Jestliže člověk jen dostává – a raduje se, a žije tím – je ještě malý, je dítě. Ale jak člověk postupně dospívá, je pro každého důstojného člověka nevyhnutelný přechod do režimu dávání. To je zákon, jehož nedodržování vede k opravdové smrti: k smrti duše. Jestliže člověk jen bere a není schopen nebo nechce dávat, umírá jako překrmené zvíře: na trávicí potíže.

Tělo nepociťuji, jako by vůbec neexistovalo... Vynakládám zvýšené úsilí, abych pochopila: co jsem tedy teď já... S obtížemi si uvědomuji: vždyť i já jsem teď to nekonečné a věčné ticho a klid! No tedy! A, jak se zdá, i Nirvána!... S Vladimírem je to tak prosté!

Ještě celý večer jsem vnitřně bojovala...

Ale pochopila jsem: buď teď do díry v ledu – nebo zůstanu navždy v předchozím životě...

Přede mnou stál navenek obyčejný člověk, ale s podivuhodnou tváří: s velkým bílým plnovousem, vysokým čistým čelem a očima, které se na mě dívaly s klidem a něžností.

Vyčerpaná duše se modlí a prosí

pít, pít, pít...

Kde mám vzít vodu, abych žízeň uhasila?

Poprvé jsem tehdy začala vážně přemýšlet o Bohu a oslovila jsem Ho. Zeptala jsem se: "Co mám dělat dál? Jak mám žít? Vždyť nemám s dětmi kam odejít. On – také nikam neodejde. Rozvod nic nevyřeší. Neexistuje žádné východisko..."