Cesta Duchovního Srdce

Láska k přírodě

Kontakt se živou, skutečnou přírodou je nezbytný. Právě osamocení v lese a jiných přírodních krajinách je jedním z nejdůležitějších způsobů «vystavení» sebe Bohu pro to, aby nás mohl zdařileji učit. «V lese hledejte Moje poučení!…» [34: Listy ze Sadu Morii. Zov]. Protože právě tam se můžeme «rozlít» vědomím po harmonii okolního prostředí, místo toho, abychom ve městě «seděli» ve svých čakrách hlavy, «krmili se» informacemi jenom o pozemských lidských vášních a špinili se energií negativních lidských emocí.

I když velká kulturní centra měst jsou také potřebná: jsou tam knihovny, bohaté možnosti pro intelektuální rozvoj, je tam i snadnější najít stejně smýšlející lidi, souputníky na duchovní Cestě.

Prospěšné je také vystavovat svoje tělo slunečnímu světlu, hlavně po ránu, kdy je zvláště něžné. Toto světlo neexistuje jen na hmotné úrovni, ale proniká i dalšími — jemnějšími dimenzemi našich mnohorozměrných organizmů, oživuje a naplňuje je svou čistou sílou.

Pro obyvatele severských zeměpisných šířek je dobré mít «umělá (horská) sluníčka)» — «křemíkové» lampy, a v zimě se pravidelně opalovat doma. Je to také výborný prostředek proti různým neduhům. Například, onemocnění z prochladnutí se velmi lehce odstraňují ultrafialovým ozařováním, pokud to provedeme hned při objevení prvních symptomů nemoci. A kašel snadno odstraníme, pokud uděláme za pomoci «křemíkové» lampy lehká ožehnutí na hrudi a na zádech — v místech, kam se lepí hořčičné náplasti.

Léto a podzim — to je čas sběru a zpracování hub a jahod, které jsou tolik důležité v čisté výživě.

Ale v jakékoli roční době je možné provádět meditativní práci na zvláštních místech síly — energeticky významných eonech pro člověka. Jsou velmi různé a mohou se využívat pro vyléčení sebe, i pro rozvíjení té či oné energostruktury organizmu, i pro mluvený kontakt s Bohem, i pro zjemnění vědomí, i pro narůstání psychoenergetické síly, i pro rozpuštění svého «já» v Bohu a Splynutí s Ním.

… Nejvíce harmonie a blaženosti nám příroda dává v časném jarním jitru, když ještě před svítáním začínají zpívat a tokat ptáci a celý prostor se sytí energií jejich lásky. Slaďování s jejich stavem nás přibližuje k Bohu, je to reálný stupeň zjemnění vědomí.

Ten, kdo rád dlouho spí a «potvrzuje» si to «právo» termínem «sova», — ten má mnohem menší šance k duchovnímu vzestupu.

… Večerní jarní červánky — v sobě také nesou bohatství nejjemnějších dojmů. V této době se zpěv ptáků jakoby nanáší na všeobecný podklad velikého nasyceného TICHA a HARMONIE. Energie vědomí v takových chvílích sama «vytéká» z těla a rozlévá se po lese prosyceném blažeností, zaplňuje ho, slévá se s ním. Tak se vědomí stává stále více pohyblivým, tekoucím, upevňuje se v harmonii a čistotě.

… Ale i v jakémkoliv jiném čase roku přinášejí ráno a večer, strávené v lese nebo na vodě, připomínku jarních červánků. Jsou významné pro ty, kteří se naučili v celé úplnosti pociťovat jaro!

… Příroda — to je také spousta živých bytostí: zvířat a rostlin, kteří mají zpravidla mnohem jemnější duše a nesou v sobě nesrovnatelně hlubší klid — ve srovnání s většinou lidí. A průměrný současný člověk musí projít dlouhou cestu, nežli přivede sám sebe na jejich úroveň KLIDU a LÁSKY, aby potom získal právo dělat si nárok alespoň na jakousi vlastní duchovnost.

Kromě toho právě a jedině podmínky otevřených přírodních krajin, a ne «krabic» městských pokojů a «chodeb» ulic, dovolují rozšiřovat a rozevírat zjemnělé vědomí, vypěstovat ho do velikosti v pravém smyslu slova.

… Připomenu, že emoce jsou stavy vědomí. Ale vědomí — to jsme my. Právě když přebýváme v těch či oněch emocích, nacházíme se dále od Tvůrce — nebo blíže k Němu.

Bůh v aspektu Tvůrce — to je hranice zjemnělosti energie vědomí. Víme už tedy, kterým směrem se máme pohybovat v rozvoji svojí emocionální sféry?

… Málokdo z nás byl na jarním tetřevím toku, kdy se předjitřní mlha naplňuje hlasitou úchvatnou písní a «broušením» těchto velkých, krásných, vášnivých ptáků. Ale mnozí z těch, kteří na tetřevích tocích byli, přerušovali ty překrásné písně lásky výstřely z pušek, bolestí, krví, smrtí… A sami se kochali loveckou vášní, požitkem sadistů-zabijáků.

Ti, kteří jsou vychováni v tradicích «práva» na zabíjení zvířat a nemají absolutní vnitřní «tabu» k libovolnému působení utrpení druhým živým bytostem podle vlastního rozmaru, jak ateisté, tak i členové masových sekt v naší zemi, bez okolků pak přecházejí i k masovým zabíjením lidí…

… A za jarních večerů, obvykle až po západu slunce, když les pokrývá soumrak, nad průseky a kraji lesa a nad okraji vodních nádrží zarostlých křovím, měkce poletují samci sluk. Jejich píseň, skládající se z duši čeřících, sympatických, něžných «pokrákávání» a «cvrlikání», k nám přináší vlny lásky těchto roztomilých ptáků. V keřích, nad kterými létají samci, sedí samičky — a vybírají si toho, který zpívá nejlépe ze všech… Podívejte — tenhle to je! Ona vzlétá, ukazuje se mu… A on ve svojí ptačí milostné vášni — za ní… A potom spolu prožijí noc v keřích. Ale pak se zase rozlétnou, «stihli omrzet» za noc jeden druhého, — a při příštích červáncích si už vyhledávají nová dobrodružství, nové přátele…

Tajemná krása písně kolihy velké z močálu, «nebeské mečení» bekasíny, tokající ve výšce vibrujícími péry ocasu, písně červenek a drozdů, skřehotání žabek v kalužích po celou noc, pleskání ryb, které se třou v rákosí, vůně táboráku, koupání v lesním jezeře s prvními paprsky slunce — a potom — chuchvalce páry z mokrých a blažených nahých těl, jásání duší, «vybuchujících» přeplněností láskou k Bohu a všemu živému — to je ten emocionální základ, který v nás chce vidět Bůh pro to, abychom se mohli úspěšněji a rychleji rozvíjet ve směřování k Němu!

* * *

Rostliny jsou také živé bytosti. Uvnitř jejich těl, právě tak jako uvnitř našich, žijí také duše. Obvykle to jsou duše na typickém «rostlinném», to znamená «počátečním» stádiu rozvoje. I když znám několik stromů-lidí. Přičemž jsou to dostatečně rozvinuté, velké a silné lidské duše. Ale ti lidé během svých předchozích životů v lidských tělech nedosáhli potřebného Klidu — a Bůh, aby jim pomohl stát se lepšími, je vtělil do stromů: aby se uklidnili a utišili za několik set let «rostlinného» života…

S takovými lidmi-stromy je možné se snadno kontaktovat emocemi a dokonce i myšlenkami. Oni se silně «připoutávají» k lidem, schopným jim rozumět, teskní, když je nenavštěvují. A když k nim přicházíš — vítají tě radostí, někdy smíšenou s bolestí…

… Co je to klid? Nicnedělání? Lenivý styl života? Ospalá ochablost? Ne! Klid je nepřítomnost emocionálních vzruchů a shonu (zmatku, marnosti) myšlenek. Na jeho podkladě je možné dlouho a rychle pracovat fyzicky, rozumově, meditativně. On je partnerem energičnosti. Pomáhá zejména neplýtvat zbytečně energií. Jakákoli práce na jeho podkladě se vykonává efektivněji. A to nejdůležitější — pomáhá udržovat spojení s Bohem, orientovat se na Něho, vyhnout se — díky tomu — mnohým chybám. Na jeho podkladě je možné postupné «vrůstání» vědomím do Boha. To znamená, že příznivě ovlivňuje pozitivní evoluci člověka. Tak jako shon vede k utvrzování oddělenosti od Boha, ke vzrůstání svého nižšího «já». Shon je brzdou pokroku.

Všechny běžné rostliny jsou také schopné vnímat emoce lidí. To bylo dokázáno vědci mnoha zemí na příkladu změny elektrických charakteristik rostlin — jako odpověď na lidské emoce (podrobněji — viz [9]).

Kdysi, po uplynutí mnoha let po přechodu na «nezabíjenou» stravu, jsem začal pracovat v lesnictví na prořezávkách lesa. Zpočátku jsem k tomu přistupoval jako k obecně prospěšné práci, a dokonce s potěšením jsem vysekával «nadbytečné» rostliny, — abych udělal více místa pro život ostatních. Ale po nějaké době, když jsem získal velkou citlivost, se pro mě stala bolest těchto bytostí, vysekávaných mojí sekyrou, nesnesitelnou — a já jsem okamžitě s tou prací skončil.

Ano, nemohli bychom žít, kdybychom se neživili rostlinami. Jejich těla běžně používáme ve stavebnictví a jako dřevo na topení. A nemá smysl přitom čekat, až strom zestárne, spadne a začne hnít, proto se kácejí právě «zralé» stromy.

Ale nelze zabíjet rostliny zbytečně, není možné kvůli zábavě vrážet do stromu sekyru nebo nůž, není možné bez krajní nutnosti ořezávat živé větve, nelze «neuvědoměle» otrhávat a zahazovat listy, trávu, květiny. Nelze se také přezíravě chovat k jídlu: vždyť je připraveno ze živých bytostí, které zemřely kvůli nám. Vyhazování jídla — dokonce i při výživě rostlinami — je také hřích zbytečného zabíjení.

A jako úplně nesmyslná vypadají z etického hlediska «rituální» zabíjení miliónů smrčků a boroviček k Narození Kristovu a na Nový rok, trhání nebo řezání květin, abychom je postavili do vázy a potom se kochali tím, jak umírají…

Je důležité, abyste se vy, čtenáři, teď nepokoušeli si zapamatovat: tohle je možné, tohle není… Tady není důležité «nabiflovat se» nějaká «pravidla», ale pochopit etický princip soucitu s cizí bolestí a úcty k cizímu životu.

A kdo to nepochopí nebo nepřijme — ať se potom neuráží kvůli vlastní bolesti: přes naši bolest nás Bůh učí porozumět, jak vypadá samotný jev bolesti: jak moc nepříjemný je to pocit! Prostřednictvím toho nás On učí litovat druhé a nepůsobit jim bolest zbytečně.

A ještě více, nežli rostlin, se princip soucitu týká zvířat, vždyť ona vnímají bolest nesrovnatelně výrazněji, nežli rostlinné organizmy.

Nezbytnosti úplného dodržování principu soucitu, konkrétně v jídle, nás učil a učí Bůh [10,14,18]. Bůh je Láska. Pokud se chceme přiblížit Bohu — musíme přijmout v celé úplnosti princip LÁSKY. Ale co to může být za LÁSKU — bez SOUCITU? Snad parodie na ní?

Chápejme, přátelé, že jakkoliv by nás «pastýři» různých náboženských sekt učili opačnému, nemůžeme žádných principielních úspěchů v našem duchovním rozvoji dosáhnout bez úplného přijetí principu SOUCITU a závěrečného přechodu na «nezabíjenou» stravu (to znamená vylučující těla zvířat: savců, ptáků, ryb a dalších) — z etických, ale ne egoistických (to znamená kvůli, například, vlastnímu zdraví) motivů!

… Lekce etiky uplatňované k rostlinám existují nejen ve sféře jídla. Takže, kolíky ke stanu je přece možné udělat ne z živých rostlin, ale ze suchých, ale ještě tvrdých klacků. A oheň je možné založit na starém ohništi, na lesní cestě atd. — a ne přímo na živých rostlinách.

Ale ohně se také nesmějí zakládat na suché rašelině: mohou vyhořet kilometry lesa, v ohni zahynou tisíce rostlin a spousta živočichů. Za suchého počasí je nelze dělat ani pod vysokým smrkem: začne doutnat mnohaletá vrstva spadaného jehličí — vyhoří kořeny smrku a další okolní rostliny. Krajně ostražitými musíme být na jaře, kdy snadno chytne loňská suchá tráva: v ohni pak zahyne spousta živých rostlin, hmyz, ptačí hnízda s vejci nebo ptáčaty, semena rostlin, zbytečně shoří organický materiál té staré trávy, který měl obohatit půdu a posloužit jako hnojivo. Ale jako úplně bláznivá nemravnost vypadají úmyslná «jarní vypalování» pro zábavu, od kterých potom vyhoří i stohy sena, i obytné domy a ostatní stavby…

… V některých chrámech lidé zpívají, a přitom se pokoušejí vštípit Bohu, že On je «nekonečně trpělivý a všechno odpouštějící… Ale nebylo by lepší, kdyby sami začali žít v souhlase s Božím Principem Lásky, který je nemyslitelný bez Soucitu ke všem lidem a každé živé tváři, včetně mravenců, červíčků a rostlin.