Ekologie
Ekologie
Ekologie je věda o vzájemné interakci organizmu s okolním prostředím. Musíme se naučit správně – z pozice etiky – vzájemně komunikovat s celým, nás obklopujícím světem vtělených i nevtělených bytostí. Jednoduše řečeno, musíme se naučit je milovat. Jinak není možné zamilovat si Boha a přiblížit se k Němu. A plnohodnotně milovat můžeme pouze, pokud máme rozvinuté duchovní srdce.
A Vladimír nás učil praktickou ekologii. Protože měl ohromnou zkušenost vědce biologa, který jmenovitě prostudoval mnohorozměrnou strukturu vesmíru a poznal Stvořitele, dělil se s námi s radostí o všechny svoje vědomosti.
Abychom se naučili milovat přírodu – musíme se naučit s ní žít v harmonii: dodržovat její zákony, slaďovat se s ní, starat se o ní. A díky tomu se můžeme mnohému naučit – zejména tichu a klidu.
* * *
... Vyjíždíme ještě z tmy, abychom byli co nejdříve v lese. Vždyť právě za svítání je příroda naplněna obzvláštní něžností!
Jdeme ve skupině po lesní cestičce k místu síly. Na zádech máme každý batoh a v něm to nejnutnější: lékárničku, papír na rozdělání ohně, ruční pilku, pláštěnku pro případ deště, karimatku, abychom si mohli odpočinout na vlhké zemi, a pochopitelně chleby s máslem a se sýrem na svačinu, kávu, a sklenici rýže s houbami k obědu.
Už se rozednilo.
Přes cestičku, po které jdeme, si vystavěli své stezky mravenci. Jdeme tak, abychom na ně nešlápli.
Kolem je borový les, prosycený slunečními paprsky! A každá borovice září a vydává vůni!
Vladimír vypráví:
– Nejlépe ze všeho je pociťovat harmonii přírody za ranního a večerního úsvitu, ve dne to takové není.
Už velice dávno, když jsem ještě neměl ani ponětí o duchovní práci, jsem se díval na tu krásu – a toužil jsem dát ji lidem. A podívejte – jako výsledek těchto mých přání vznikla naše Škola.
... Zastavujeme se pod vysokými smrky. Svačíme chleby s máslem a kávu.
Potom se pouštíme do práce. Začínáme se stromy síly.
Vladimír vysvětluje:
– Tohle jsou energeticky unikátní smrk a borovice. Rostly spolu – jeden vedle druhého – od dětství. A vytvářely zajímavé místo síly.
Musíme na začátku úplně vejít vědomím do anáhaty a postavit se mezi kmeny, a přitom stromy objímat svojí láskou. A dívejte se, co se bude dít.
... Vcházím do anáhaty, stavím se mezi stromy, obejmu jejich jejich kmeny rukama, a... mizím! Úplné rozplynutí, stav neexistence materiálního světa!... Ten náhle pro mě přestal existovat... Teď je jenom prostor ticha a klidu... Tělo nepociťuji, jako by vůbec neexistovalo... Vynakládám zvýšené úsilí, abych pochopila: co jsem tedy teď já... S obtížemi si uvědomuji: vždyť i já jsem teď to nekonečné a věčné ticho a klid! No tedy! A, jak se zdá, i Nirvána!... S Vladimírem je to tak prosté!
... A Vladimír se usmívá:
– Tohle je pouhá "brána", očišťující vědomí a připravující k vnímání něčeho mnohem důležitějšího...
... Když už všichni prošli skrz tu "bránu" a strávili na tom místě každý několik minut, jdeme dále.
Přicházíme k hranici následujícího místa síly uvnitř ohromného Mahádublu Bábadžího.
Vladimír nám vysvětluje metodiku práce:
– Tady můžeme, pouze pokud přestoupíme hranici místa síly, lehce a svobodně vyplout vědomím z anáhaty – a pocítit se rázem velmi velkým duchovním srdcem, v průměru několika stovek metrů.
Věnujme pozornost rukám vědomí: můžeme jimi objímat a laskat – jak vrcholky stromů, tak i ptáčky, oblaka, sluníčko, a pochopitelně i Bábadžího!
Pociťme Božskou Lásku Bábadžího, kterou nám dává! Tady s Ním můžeme snadno komunikovat, prosit o rady a ponaučení pro sebe i pro ostatní.
... Vcházím na místo síly a snažím se – velice opatrně – pocítit Bábadžího... A náhle se naplňuji Jeho Láskou! Nic podobného jsem dříve nikdy nepocítila! To je ta Láska Boha: všepronikající a naplňující štěstím a blažeností, Živé Světlo-Něžnost!...
Vladimír nám oznamuje, že sem přišli Ježíš a Satja Sáí Bába...
... Já jsem pak chodila po tom místě a prosila jsem, ale ne Bábadžího, ale podle starého zvyku Ježíše – aby mě přijal, aby mi dovolil jít k Němu touto Cestou. Obracela jsem se k Ježíšovi znovu a znovu celou svojí bytostí..., a pak, když náhle celou moji duši zaplnil hluboký klid, jsem pochopila: moje prosba byla přijata...
... Každý z těch několika dní byl naplněn novými odhaleními a seznámeními s dalšími Představiteli Stvořitele. Vladimír tvořil ten zázrak – odhaloval pro nás Boha. Seznamoval nás s Božskými Učiteli, a přitom sám zůstával mimo – tak, aby každý mohl konkrétně osobně pocítit Boha – Živého, Skutečného.
Měla jsem pocit, že jsem za ty dny prožila měsíce života... Vstoupila do mě nová láska – láska Boha! A chtělo se mi touto Všeobjímající Láskou naplnit všechny lidi...
Bylo to úplné otevření duchovního srdce. A zároveň s tím, – jen pouhý začátek velké práce na Cestě ke Stvořiteli...
