Misantropovy stránky

sobota, 28. června 42

Za šest dní poslechu Tristanie musím hodně poopravit svůj první dojem. Nyní soudím, jako jeden recenzent v internetové Metalopoli, že nic lepšího neexistuje! Gotický metal přechází místy až v metal černý nebo dokonce v metalovou operu a střídavě se nade všemi těmi nevšedními hudebními postupy a kompozicemi vznáší éterický hlas zpěvačky, jejíž jméno zní Vibeke Stene. To je prostě nádhera! Vypadá dobře, zpívá dobře. Ideál. Každý muž vidí na ženě něco jiného erotického: jedni jsou zaměřeni na její prsa, druzí na boky, na nohy, jiní na zadek, další zase na dlouhé vlasy, krásnou tvář, vůni či na její umění líbat, Já považuji za nejerotičtější na ženách krásný čistý soprán. To je nádhera!

V textech ve starodávné angličtině se Tristania drží víc při zemi (tím nutně neříkám, že v realitě), zatímco pod zem nebo do nebe se dostávají málo. Jejich pohanské sepětí se zemí je snad znázorněno i tím, že jsou všichni, kromě Vibeke, pomalováni hlinkou a i sám obal s obrázkem tří nahých nordických dívek, ležících na pustých lávových kamenech, jako by tam jako rostliny vypučely, a jedné stojící, zahalené průhledným závojem (beyond the Veil), vypovídá o mnohém z toho, co jsem právě řekl. Na zadní straně obalu pak již novou zemi nepokrývají nahé ženy, nýbrž antické sochy. Myslím, že rozumím. Celé album je skvělým, komplexním uměleckým dílem. Opravdu asi neexistuje nic lepšího.

neděle, 29. června 42

Jsem po noční, ale ven nejdu, je neděle políčského měšťáka a vím, jak by to dopadlo. Kolem mini-zoo Otakarovou ulicí jsem prošel v kanárkově žlutém tričku a měli jste vidět, jak se papoušci zvědavě hrnuli k oknu! Otakarovou uličkou mnoho lidáků nechodívá (proto a tudíž tudy rád chodívám Já), takže jsem pro ty ubohé tvory v kleci jednou z mála atrakcí v jejich nudném životě.

Mne sužuje řezavá bolest při močení. Mohu si tedy říci společně s Epikúrem věty, jež velký filosof napsal v dopise Hermarchovi a jež jsem našel v Ciceronově Tuskulských hovorech (podobnost je čistě náhodná):

„Bolesti v měchýři a v břiše jsou tak velké, že už větší být nemohou. To vše je však vyváženo duševní radostí, kterou pociťuji při pomyšlení na své učení a na své objevy.“

Podobných anekdot je v knize, již právě čtu, mnoho a jedna zajímavější než druhá. Cicero sám není příliš objevný ani originální myslitel, ale tyhle jeho vsuvky z antických reálií mě baví.

Koncert za okny pokračuje. Nedávno usazený sedmihlásek „melihuba“ hajní zpívá neúnavně celý den. I ta Čubka jakoby zahanbeně mlčí, i když ji je lidužel pořád slyšet též a ještě tudíž nechcípla.

Pilulky proti bolesti už neužívám, protéza si „sedla“.

pondělí, 30. června 42

Do lisovny vletěl velký zelený motýl. Později jsem ho objevil vyčerpaného sedět na podlaze. Vzal jsem ho a vynesl ven. Byl to asi žluťásek čilimníkový.

Cicero uvádí ve své páté knize Tuskulských hovorů Pýthagorovu skvělou definici přírodního filosofa. První část (první odstavec) jsem znal již z dřívějška, druhý odstavec čtu poprvé. Oba dva odstavce jsou brilantní, hle!:

„Podle mého názoru je lidský život podoben jedné z těch slavností, které se konají za účasti celého Řecka a jsou spojeny s výpravnými hrami. Tam někteří hledají slávu a čestný věnec v sportovním zápolení, jiné tam přivádí zisk a výdělek při kupování a prodávání, a je také určitá skupina lidí – ta je nejušlechtilejší –, kteří se neshánějí ani po potlesku, ani po výdělku, ale přicházejí tam jako diváci a pozorně si prohlížejí, co a jak se tam děje.

A stejné je to i s lidským životem. I my jsme vyšli do tohoto života z jiného života a z jiné přirozenosti, jako bychom šli z nějakého města někam na hlučný trh, a teď někteří sloužíme slávě, jiní penězům; vzácní jsou takoví, kteří všechno ostatní nepovažují za nic a bedlivě pozorují podstatu světa. Těm říkám milovníci moudrosti, to je totiž význam slova filosofové. A jako na oné slavnosti je pro svobodného člověka nejdůstojnější jen se dívat a nehledat žádný zisk, tak v životě pozorování a poznávání přírody daleko vyniká nad všechny ostatní činnosti.“

V českém překladu Tuskulských hovorů je tento paragraf uveden dokonce dvojjazyčně; nejprve latinsky, potom česky – dobrý nápad! A výborná sentence, která by se měla zarámovat! Pýthagorás byl prostě dobrej.

úterý, 1. července 42

Krásné tropické počasí! Už jsem se chystal jít ven, ale rozmyslel jsem si to, když jsem viděl pod okny ty haranty. Začaly prázdniny. Důvodem mého rozhodnutí zůstat dnes raději doma je však tentokrát něco jiného, i když to k tomu napomohlo.

Vstal jsem jednak dlouho, až po jedenácté, protože jsem v noci přetáčel na video film Pulp Fiction, který včera vysílala televize NOVA, a pak mám jít večer na noční šichtu – na mou poslední šichtu před dovolenou.

V podstatě jsem jen přetáčel starou mou nevydařenou nahrávku tohoto skvělého filmu Quentina Tarantina. Kam se na něj hrabe třebas jeho Kill Bill, kterýžto dvojfilm mám na DVD! Pulp Fiction jsou nejlepší.

Ale k věci:

Musel jsem to nahrávat ručně, abych tam neměl reklamy, a kromě toho film začali vysílat s dvacetiminutovým zpožděním, a na NOVU je krátký i systém ShowView! Seznal jsem, co za martýrium čeká misantropa, když se chce jednou za čas na něco kloudného podívat v televizi: Musí přetrpět poslední minuty pořadu předešlého – byla to jakási tuctová seriálová debilita o policajtech –, musí přetrpět reklamy, upoutávky, zase další reklamy, úplně stejné, co před chvílí... – no jedním slovem výmaz mozku. Nedivím se, že jsou lidáci tak vymazaní, když na tohle všechno čumějí.

Pak konečně začíná film, na který čekám. Bavím se božsky. Český dabing je naštěstí pořád ten starý, původní, a ten je dobrý, přednost bych však dal původnímu anglickému znění, ale výmazové by nerozuměli a titulky čtou neradi, jako všechno, takže máme aspoň obstojný český dabing, k němuž nemám nejmenších připomínek, což je vzácnost.

A po padesáti minutách – a to mám ještě štěstí, v hlavním vysílacím čase by to bylo horší! – po ani ne padesáti minutách nanovo tytéž zblblé reklamy a tytéž zblblé upoutávky! Hrůza.

Takto jsem strávil a protrpěl u televize čtyři hodiny, než jsem konečně znovu nahrál můj nejoblíbenější film! S pobavením vzpomínám, co za ciráty s tím nadělali před lety na ČT2: předmluva psychologova, omluva a upozornění hlasatelky, že pořad „rozhodně není vhodný pro děti“, a samozřejmě v rohu obrazovky nechyběl symbol zakázaného – pověstně směšná hvězdička. To byly časy!

Po filmu jsem si ještě v internetovém obchodě vybíral a objednával hudbu a byly dvě hodiny v noci, když jsem se konečně dostal na lože. Objednal jsem si Vivaldiho Drážďanské koncerty a blackmetalové album Transilvanian Hunger od norské skupiny Darkthrone (zas ti fenomenální Norové!).

Druhým mým důvodem, proč jsem si rozmyslel jít dnes ven, je to, že si chci ještě naposledy před dovolenou zacvičit, aby mě to pak po dvou týdnech vynechání tolik nebolelo, i když ono stejně bude.

Za další se chci v klidu sbalit a připravit, abych mohl vyrazit do „liščího doupěte“ hned ráno po práci, dokud nebude horko. Také chci ještě udělat pár dalších výpisků z Cicerona, najmě jeho námitky proti citu lásky, který on považuje za špatný, jakož i Já. Cicero ovšem považuje každé hnutí mysli za špatné a škodlivé, příčící se rozumu, což už není můj názor.

Mám toho hodně, ta práce mě jen zdržuje a zaneprazdňuje. Už abych měl volno! Od rána je na sídlišti kravál od psů, od všelijakých motorů... – strašné „místo k žití“, už abych měl volno a vypadnul odsud na celých deset dnů do nejhlubšího, nejpustšího, nejtiššího lesa! Nelíbí se mi žít s lidáky, nelíbí se mi ani žít blízko nich.

neděle, 13. července 42

Včera jsem se vrátil z dovolené, první mé samostatné; trvala dohromady jedenáct dní; jedenáct dní jsem neviděl ten proklatý barák a to proklaté město! Víte, co to je! Dovolená se nicméně nesla ve znamení štvanice na „lišku“, totiž na mne.

Začalo to už při opouštění lágru. Odchod z nenáviděného koncentráku se opět neobešel bez extempore s psohlavou hlídkou. Vzteklý lovecký ohař jménem Baron mě přinutil vzít to oklikou. Strašné. Misantrop aby si málem klestil cestu na svobodu v tanku! Ale že začal obávaný červenec, měsíc prázdnin a dovolených, jsem poznal okamžitě i podle jiných mnohých znamení a úkazů, jež nebyly milé oku mému ztrápenému! Sotva jsem se vyhnul dozorcům a utekl jim, už jsem zase dostihl jakéhosi motáka na bicyklu, který se loudal do kopce k lesu „rychlostí“ pomalejší než jsem šel Já pěšky! Zase jsem tedy odbočil jinudy, abych kolem něj nemusel projít! Utrpení však nebyl lidužel konec ani v nejzazší mé idyle lesní. Na posledním úseku cesty mě nemile překvapila dvě stojící auta. Záhy, pln obav, co za tlačenici mě zase kde čeká, jsem opět dostihl jiného loudu: jakéhosi starého pajdu o berlích. Šoural jsem se za ním notný kus cesty, než konečně kamsi odbočil, nebo snad lehl a chcípnul vysílením. Já však chcípám nervozitou. Plně oprávněnou, jak jsem se měl brzy přesvědčit! Parchanti obydlili ten dětský tábor dole!

Když jsem šel později po vyspání dolů pro vodu a dál k rybníku se vykoupat, vlezli mi ti parchanti do cesty a protože nechci, aby mě viděli, aby mě vůbec tady někdo viděl, dal jsem se na ústup a jinudy, zadem. Tam však už číhal jakýsi jejich učitýlek, nebo snad studentík „pajdáku“, čili pedagogické fakulty, a samozřejmě že mě viděl, a to kterak se ve spěchu ohlížím po těch parchantech. Muselo to vypadat krajně podezřele.

Po vykoupání jsem šel nerozvážně nabrat vodu ke Zlaté studni, protože jsem to měl blízko při cestě, a tam mě před otevřeným stánkem opět viděla ta učitelská banda, která tam cucala kafe, nebo co! To jsem ještě netušil nic zlého. Mělo být hůř!

Zkrátka a dobře, ta verbež si to dala nějak dohromady v těch svých chorých mozcích, a k nevíře: co myslíte, že udělali! – zavolali na mne policii!

Ano, přesně tak! Na mne, na starého zálesáka poštvali policajty jako na nějakého úchyla nebo kriminálníka!

Druhý den jsem vyšel z „liščího doupěte“, a co nevidím: tři policajti si vykračují lesem směrem tam, odkud se tlumeně ozývá zatloukání kůlů na ohradu (svět je zase o trochu více koncentrákem). To jsem ještě nic zlého netušil. Říkal jsem si, copak tam dole pod strání asi dělníci našli nebo copak se tam asi stalo, že tam jdou policajti. Jenže oni hledali mne! To mi došlo v momentě, kdy mě uviděl mizet v houští jiný policajt, který mezitím patroloval u auta. Jasně jsem viděl, jak mě zmerčil a jak rychle volá vysílačkou posily nazpět! V první chvíli jsem chtěl nenápadně zmizet, ale měli hlídky u všech cest a východů; měli mě v obklíčení. Tu jsem konečně pochopil, že si jdou pro mne a vzdal jsem se všech marných nadějí na únik. Místo toho jsem chytře předstíral, že nic a nikoho nevidím a že se krmím borůvkami – tou letošní záplavou hojných, velkých a chutných plodů lesa. Vyšlo mi to. Převezl jsem je a jak se říká „zmáknul“ jsem je, psychologicky jsem je převezl. Dělal jsem překvapeného, když mě policajt v civilu přeuctivě pozdravil (zřejmě měli ze mne nahnáno a mysleli si, že mám zbraň, jsem nebezpečný a že se budu vzpírat a bránit). Policajt v civilu mi ukázal průkazku:

„Policie? Co jsem provedl?“ hrál jsem překvapeného.

„Děti z tábora se vás bojí,“ děl policajt.

„To ještě neslyšely nic o tom, že kdo se bojí, nesmí do lesa?“

„Smím vidět váš občanský průkaz?“

„Nemám ho u sebe.“

„No tak pro něj půjdeme do vašeho pelíšku.“

-          přesně tak to řekl: „do vašeho pelíšku“!

V duchu jsem si řekl:

„Ani se moc nespletl; vždyť má pravdu, skoro se trefil; jenom tomu úkrytu před lidáky neříkám „pelíšek“, nýbrž „doupě“, „liščí doupě“!

Zahartusil jsem na svou obranu:

„To je nějaký zločin, když si starý zálesák postaví v lese stan? Čeho jsem se to dočkal? To se mi za celých dvacet let mé kariéry čundráka nestalo, aby na mne lidé kvůli tomu volali policii! Co je to za pitomou dobu?“ přidal jsem si ve stupňovaném předstírání spravedlivého rozhořčení nad stavem dnešního světa.

Zabralo to.

„To víte, pane,“ děl policajt zdvořile, „je jiná doba!“

„Jiná doba je, ale rozhodně ne lepší!“ Já na to stále jakoby rozezlen.

„Máte zbraň?“ ptá se opatrně a mírně ten policajt.

„Ne, nemám zbraň. Pouze svůj zdravý rozum a zdravé instinkty...“ – to už jsem se pomalu vpravoval do role moudrého poustevníka, který udílí morální ponaučení nehodným lidem.

„Doufám, že se o tom nebudete nikde šířit, co jste tady viděli...“ – to už jsem se kochal svou intelektuální převahou nad nimi.

„Nerad bych, aby se sem na mne chodila děcka dívat jako na exota. Prosím vás, dneska jsme tak daleko, že se na vás všichni dívají jako na exota, už když jenom někde jdete pěšky!“

Policajti souhlasně a horlivě přikyvovali. Měl jsem je na své straně.

„Zvykl jsem si trávit veškerý můj volný čas v přírodě a nemíním toho po všech těch krásných letech absolutní svobody nechat jenom proto, že to zrovna jaksi není v módě!“

Opět jsem sklidil souhlasné přikyvování. Nestačil jsem se divit, jak snadno jsem vyklouzl z tak ošemetné situace nejen se ctí a vítězně, ale ještě jsem měl možnost rozšiřovat svou přírodní filosofii mezi obyčejný lid (mé výrazně antihumanistické myšlenky jsem však pochopitelně nezmiňoval).

Nechal jsem toho vrchního policajta nahlédnout dovnitř stanu a prohledat ho trochu. Jen se podíval na deštník, zda to přece jen není nějaká střelná zbraň, a pak už se mi jenom všichni omlouvali a přáli mi spokojené prožití zasloužené dovolené.

„Mám to tady sbalit?“ ptám se zkusmo.

„Ne, kdepak! Měl byste si ale opatřit povolení k táboření od vlastníka lesa.“

„To tak! Já budu někde shánět nějakého vlastníka kvůli tomu, že si pod sebe a nad sebe položím deku! Co by to bylo potom za svobodu? Tohle je poslední svobodná činnost, která zbývá.“

Opět jsem sklidil souhlas.

„A pak,“ pokračoval jsem, „Já tu přece netábořím; oheň nerozdělávám; tohle není žádné tábořiště! Nedělám tu žádnou škodu, nikomu a ničemu tu nemohu zavazet, odpadky netrousím, na rozdíl od těch 'vyděšených' dětí tam dole. Běžte se podívat k nim do tábora a za tábor, jaký tam mají svinčík! ‚Děti mají strach‘! – nesnáším tohle pokrytectví dospělých, kteří kvůli ‚dětem‘ a za ‚děti‘ skrývají svou sprostotu a netoleranci k životnímu stylu jiných lidí,“ tak jsem do těch policajtů šil, dokud bylo železo žhavé.

„To víte, pane, lidé jsou všímaví, a je to dobře, že jsou všímaví.“

„To je dobré jen pro vás; máte pak méně práce; ale představte si, že byste měli za sousedy lidi, kteří by vás dnem i nocí špehovali a při sebemenším podezření by na vás hned volali policajty! Takové sousedské soužití by nedělalo dobrotu! Tak v čem je to ‚dobré‘, že jsou lidé takoví nesnášenliví? V ničem. Nikomu nic nedělám, lidem se snažím vyhnout, protože vím, jací jsou, a stejně to nestačí."

„Teď tu budou beztak lidé chodit na houby a na borůvky, to vám nevadí?“ zkoušel to zase ten policajt.

„Na houbaře jsem zvyklý – ale dosud na mne žádný z nich nezavolal policii!“ opáčil jsem.

Zkontrolovali mi občanku, prověřili registr, jestli nemám záznam, a už se s omluvami loučili. Slušní policajti! S policajty jsem měl oplétačky už jako mladý punk, a vypadá to, že je budu mít i nadále, celý život. Celý život rebelem. A aniž bych tomu jakkoli pomáhal! Stačí vyznávat svobodu a dělat si co libo – už to přináší problémy! A pak že to není fašismus! Není sice deklarovaný jako státní doktrína, ale když jsou všichni lidi fašouni, kteří si dělají sport z chytání a udávání „podezřelých živlů“, co jsou platny nějaké ústavní „svobody“ na papíře!

Po odchodu policie jsem dva dni přemýšlel, jestli se mám přestěhovat jinam. Nakonec jsem se přestěhoval dolů, do takzvaného „dolního“ lesa. Ale neudělal jsem dobře. Parchanti tam blízko mají další dva tábory a dělají tam rámus a courají mi po lese. Houbař se blížil hned druhý den, sotva přestalo pršet (pršelo mimochodem dost často). Když stan a promáčené šatstvo trochu oschlo, stěhoval jsem se zase zpátky „nahoru“. Tam parchanti nejsou slyšet a navíc: když už mám policejně povoleno a schváleno tam zůstat, proč bych se hnal jinam? Přetvořit každou nevýhodu ve svou výhodu to je dokonce praktická nietzscheánská filosofie!

Zůstávám.

Houbař tam sice taky smejčil, sotva jsem se doškrábal „nahoru“, ale obešel jsem své „liščí doupě“ z druhé strany a sebevědomě jsem opět vztyčil stan jako zástavu nezávislosti a neporazitelnosti odhodlané vůle nenechat si zkazit léto a volný čas! Zvítězil jsem.

Dočetl jsem pěkně v klidu Ciceronovy Tuskulské hovory. Nebyly nic moc, spíš zklamání. Seznal jsem a poznal podle některých částí, jež znám v podobě citátů, že nestačí k správnému pochopení autora číst jeho citáty vytržené z kontextu (mnohdy ve zcela opačném vyznění), ale že musíte přečíst celou jeho některou knihu, abyste si mohli o něm udělat ten správný úsudek.

Cicero zmiňuje i nejslavnějšího řeckého misanthropa, Athéňana Tímóna, ale samozřejmě v negativním smyslu. Píše o něm doslova toto:

„Přátelství proniká, nevím ani jak, životem všech lidí a nedovoluje, aby některý způsob života jím nebyl dotčen. Dokonce i když se najde člověk s tak drsnou a nelidskou povahou, že se vyhýbá styku s lidmi a nenávidí je, jako jsme to slyšeli o jakémsi Timónovi v Athénách, přece by to i pro toho bylo nesnesitelné, kdyby si nenašel nikoho, na nějž by vylil jed své zatrpklosti.

A nejspíš bychom k takovému úsudku došli, kdyby bylo možné, aby nás nějaký bůh odnesl z těchto lidských davů a umístil nás někde v úplné pustině, tam nám dal v dostatku všechno, co lidská přirozenost potřebuje, ale odňal nám možnost spatřit člověka. Kdo by byl tak ze železa, aby mohl snést takový život a aby ho samota nepřipravila o plod všech rozkoší?“

CICERO: LAELIUS O PŘÁTELSTVÍ, 23/87

„Pěkné“, že? Cicero pohrdá Řeky, nenávidí Epikúra, a přece mluví nakonec jako on o rozkoši!

A ještě něco bych k tomu dodal:

Misantrop možná nemá, slovy Cicerona, „tak drsnou a nelidskou povahu“ – i když „nelidskou“ určitě; – to spíš kvůli drsné a lidské povaze lidí se lidem misantrop vyhýbá! Přátelství s lidmi pro misantropa tudíž není možné. Je to verbež. Proto mu není tak těžké snášet samotu, protože kde nejsou lidé, tam je ráj, tam je plod všech rozkoší!

A „kdo by byl tak ze železa“? Podívejte se na mne! Toť jsem celý Já! Celý ze železa! Železný živý muž! A milerád a ze srdce upřímného bych si svůj jed zatrpklosti nechal pro sebe, jen kdybych už nikdy nemusel potkat žádného lidáka! Tomu můžete věřit, pane Cicerone a ostatní lidumilové! Cicero na jednom místě říká, že Epikúrovo myšlení se v ničem neliší od uvažování zvěře. Ani netuší, jak mi tímto zdánlivě znevažujícím výrokem mého oblíbeného filosofa ještě více vychválil!

Po čas dovolené jsem přečetl i „Zarathustru“. To se to čte a přemýšlí, když máte dostatek volna a klidu!

K poslechu jsem si vzal Tristanii a vyposlechl jsem ji po ten čas tolikrát, že se mi úplně ohrála, leč nikdy plně neoposlouchala. Je to výborné album, komplexní umělecké dílo, které bych přirovnal třebas k Mozartovu Requiem. Jsou to samozřejmě dva zcela odlišné žánry, ale ta komplexnost tam je u obou těchto geniálních děl. Je tam i stejná taková rozmařilost, kdy se doslova plýtvá naprosto skvělými hudebními motivy, jichž se využívá málo, střídmě, přímo se zahazují! Jiní by z nich udělali cajdák na tři minuty, až by z nich šel hnus, ale Tristania má dalších nápadů nepřeberné množství; může si dovolit tu plejádu barev, motivů, zvuků, různých temp, různého zpěvu – od madrigalů přes civilní projev až po vzteklé metalové řvaní, skučení a škvíření. Musel bych popsat dopodrobna každou notu té výjimečné hudby hudeb, protože v jednu chvíli slyšíme ženský alt, soprán, dvojzpěv, duet, šeptání, sexuální hekání, do toho  krátké sólo na housle, na flétnu, krátké sólo na zbustřenou kytaru (ale jak!). Všechno je odměřeno ve správných dávkách, které nikdy neomrzí.

Vůbec poprvé jsem si vzal s sebou do lesa kartáček na zuby a zubní pastu. Od té doby, co se mi špatně žvýká opotřebovanými zuby, zanášejí se snadněji plakem, což je odporné.

V lese se to hemží lidáky. Ani v klidu vysrat se misantrop nemůže. Vznikají až groteskní situace, kdy prchám z „místa činu“ s kalhotami „na půl žerdi“, ale sranda to není. Spíš je to k vzteku. Minulé dva měsíce byly lepší.

„Kopýtka“ teď nejsou skoro vůbec vidět; také se bojí. Zato kopyt je tu dost a dost! Ve dne to je samý houbař, večer zase samý vrah na číhané. Na mém rybníce, kde se koupu a plavu nahý, vídám volavky, třeba i pět pohromadě! To se jinde nevidí, protože jinde nemají pokoj od lidáků; tady zřejmě ano; pouze Já je „ruším“, i když neúmyslně a jen na pár minut než si užiju vodní a sluneční lázně. Poláci už tu nejsou, jen ti kulíci. Ti rádi sedávají na lávce výpusti a na zábradlí, ačkoliv je tam napsáno zase to choré lidské VSTUP ZAKÁZÁN. Vždyť říkám, že je to verbež! Minule jsem ke kulíkům plaval k lávce z opačné strany rybníka a tehdy se mě nelekali a nechali mě přiblížit se až těsně k nim. Ve vodě jsem jim asi připadal málo lidský, málo nebezpečný. Jednou jsem si půjčil od zbořeného posedu červený koberec, položil jsem ho do vysoké trávy, kam na mne nebylo vidět a slunil jsem se. V mém lese se usadil párek datlů, také hejnko kvíčal, divocí holubi... Mysliveckou „činnost“ – co dokážou – mám pořád na očích. Jednou jsem v lese objevil čerstvě zabitou srnku ukrytou za stromem označeným žlutou páskou. Měla svázané nohy, hlavu a krk zvrácené, smutný mrtvý pohled zaniklých očí. Její ztuhlé tělo bylo posypáno pár kousky nakrájeného chleba a poblíž stála jako váza plastová láhev s chvojím. Buď to udělali parchanti, nebo se jedná o nějaký zvrhlý myslivecký rituál. Jsou to dobytci. Kdyby to někdo dělal jim! Smát se zvířatům a zneuctívat je a tupit je ještě i po smrti! Jak člověk nenávidí zvířeckost, tak Já ji miluji!

I přes ten nával je to v lese stejně pohádkové. Většinou je tu totiž klid k nerušenému rozjímání a k celodenním rozkošným procházkám a toulkám po lese. Věřím v les. V co už jiného?

Dovolená to byla dobrodružná; žádný den nebyl chudý na mimořádně vzrušující zážitky nebo na výjimečné objevy.

Jednoho dne jsem se například vypravil prozkoumat, co se skrývá za nejbližším horizontem, a objevil jsem krásnou, téměř liduprázdnou krajinu s přepůvabným výhledem na ještě širší a dálnější obzor! V pozadí se táhne pás dobře viditelných Orlických hor a v popředí je vidět Radiměř. Klidně se tam pásly dvě srnky a jeden srnec; zřejmě tu nejsou zvyklí na přílišné rušení svého navyklého klidu. Nádhera. Při návratu jsem objevil kouzelné zákoutí s chatkou postavenou na pilotech nad poklidnou hladinou malého rybníčku! Takový malý soukromý Walden obklopený ovocnými stromy a keři a napájený malým rozkošným potůčkem svedeným do ještě rozkošnější studánky s připraveným hrníčkem pro žíznivé poutníky. Tak tohle bych bral okamžitě všemi dvaceti, protože bych i nohama hrabal, abych něco podobného jednou měl jen pro sebe! V sadu jsem ochutnal pár čerstvě natrhaných třešní... – zkrátka malý soukromý ráj to na pohled.

Neustále však bojuji o to udržet se v suchu, neboť často prší a všechno je vlhké a mokré, zvláště vysoká tráva. Chodím stále zarousaný, s botami mokrými, nohavicemi též. Do stanu se vracím po setmění, čímž děsím srnce, kteří si úlevně od plic zabekají; ale myslím, že už jsou na mé průchody v podstatě zvyklí. Svítím dlouho do noci, čtu a večeřím a pak ještě poslouchám hudbu. Ráno přichází časně za hlaholu nespočetných ptačích hrdélek. Jednou jsem pozoroval kousek ode mne koncert černohlávka na větvi.

V pondělí jsem byl v Schönbrunnu nakoupit zásoby na šest dní. Dvacet přibližně stopadesátigramových balíčků tavených sýrů, půl bochníku chleba, sladké suchary, baterie do discmana. Stálo to 588 korun, 50 haléřů.

Přišel jsem tentokrát do vesnice z lesů rovnou před krám; přesto jsem jeden nepřátelský ksicht zaznamenal. Ta huba opuchlá na mne drze zírala jako kdybych jejímu majiteli dlužil peníze. Určitě to byl nějaký myslivec nebo lesák, který si říkal:

„Co tady to podivné individuum v maskáčích chce? Přišlo odněkud z lesa a do lesa se zase v pořádku vrací. To není v pořádku!“

„Ano, podle vašeho 'pořádku' to není, ty tlamo primitivní!“

Město ani vesnice, ani lidé v nich mi nechybějí. A jen nerad se vždy loučím s lesem a přicházím nazpět do pracovního lágru.

Je tma, pod sebou už vidím jako na dlani Políčka – lágr na dohled, zachraň se, kdo můžeš! Nad tímto Ocelovým městem se duchově vznáší rudá záře od zamračeného soumraku. Vlevo se od jihu blíží bouře, která duní jako kanonáda Rudé armády. Dosud vzdálené blesky jsou tak zářící jako blesk sta fotoaparátů. Zdá se mi, že sestupuji do pekel. Tam k lidem.

Do ulic sídliště dorážím za tmy. Hlídky se psy jsou naštěstí tytam.

Doma máme nová plastová okna a Já v pokoji hrozný nepořádek, jejž dlouho uklízím, rovnám věci na své místo, a tak dále.

Přišla mi nová dvě CD:

1. Vivaldiho Drážďanské koncerty
2. norská blackmetalová kapela Darkthrone a jejich album Transilvanian Hunger.

Hned to vkládám do přehrávače. Vivaldi je vynikající jako vždy, Darkthrone jsou horší. Horší než Tristania nebo než Dimmu Borgir, to jistě, ale je to jiný styl. Tohle je těžká stará škola syrového, chladného černého kovu. Mrazí z toho. Riffy nejsou žádné složité, pracuje se tu totiž pouze s atmosférou. A ta je ponurá a hypnotická, nervy vydražďující. Zní to jako nářek transilvánské meluzíny a úděsný chropot vokalisty děsí. Tohle je jen pro otrlé, pro otrlé jako jsem Já. Pro muže ze železa. Jen ten zvuk by mohl být lepší a bicí výraznější. Samozřejmě žádné velké umění to není; a podle slov Fenrize, jednoho z hudebníků, to tak má dokonce být, jak nám nesouvisle sděluje z videa, jež je součástí disku. V rozhovoru s ním se jej tázající ptá na tytéž otázky, které ihned napadly i mne těsně po vyslechnutí tohoto alba. Fenriz je ovšem zjev krajně žalostný; blábolí s tváří pokřivenou bolestnou grimasou za soustavného pokuřování a popíjení piva z plechovky.

V noci jsem vzhůru skoro až do rána, kdy vstávám do práce. Zase tady v tom baráku pitomým neusnu! Je tu příliš mnoho lidí. Usnul jsem krátce až před pátou ranní. Nejprve jsem se díval do dvou hodin na video. Nahrál se mi docela obstojný ruský koprodukční film Medvědí srdce z ranku takzvané „přírodní mystiky“. Hlavní hrdina mi sice moc blízký nebyl, protože to byl lovec a pořád se chtěl ženit a mít kupu dětí, ale ve filmu byly jiné a lepší momenty. To když například jeho žena se ho táže, kdo je oddá, když nalezli kostel prázdný, bez kněze.

„Tak nám požehnají jeleni.“

„Ale Niko, jeleni přece nemají duši!“

„Co blázníš! Všechno má přece duši!“

-          to se mi líbilo.

Nebo když se po „obřadu“ zjeví naší dvojici záhadný stařec, požehná jim a na otázku, kdo je, odpoví, že duch řeky Jeniseje, a opět záhadně zmizí v mlze.

Po přírodním neštěstí, když velká jarní voda odnese školu i s dětmi, hodlá se lovcova mladá ženuška odstěhovat ze severské tajgy někam na jih. Vtom se ozve Nikův vnitřní hlas:

„Vzpomínáš na jaře na toho jezevce chyceného do klece, jak se mu stýskalo tolik po svobodě, až z toho zchřadl a zemřel? Neopouštěj, Niko, Sibiř a její svobodu, sic také zemřeš!“

Nato náš hrdina opustí manželku a zůstává sám na svobodném severu.

Lovec Niko v honbě za medvědem (či v úprku před medvědem) dokvačí k smrti znaven do ztemnělého lesa, jeho pohled padne na vrcholky stromů uzavírající se nad ním jako klenba katedrály a do toho zazní tklivé zvuky varhan.

Vrcholem filmu se stává Nikovo setkání se záhadnou, duševně nemocnou, samotářskou a divou ženou, která jen mručí jako medvědice. Ta mi byla nejsympatičtější. Už jen tím, že utekla a víckrát se nevrátila, když si ji chtěl Niko vzít a odstěhovat se s ní do města, aby jejich dítě mohlo být přijato úřady a chodit do školy. Chytrá holka! I když Niko tohoto svého pochybení hořce litoval, ona se už nevrátila.

Docela dobrý film. Nechal jsem si ho natrvalo. Dá se na to dívat.

V práci zase vlétl dovnitř ten zelený motýl a posadil se nejprve na chladnou stěnu venkovní chodby, potom na dlažbu chodby a potom už jsme ho víc neviděli. Ale dobře jsem si zapamatoval jeho podobu, takže po dlouhém hledání po Internetu jsem konečně určil jeho jméno: Nebyl to žluťásek čilimníkový, nýbrž zcela jiná čeleď: píďalkovití! Jeho jméno zní zelenopláštník březový (Geometra papilionaria) a vypadá ve skutečnosti takto:

Obyčejná píďalka! A Já myslel, Já ho odhadoval spíš pro jeho schovávání se před ostrým světlem a pro jeho sametově hebký šat na zástupce čeledi soumračníkovitých! Ne, moje znalosti přírody jsou stále značně povrchní.

Udělal jsem pár obrázků toho motýla pro Mariku Novotnou, to je moje kolegyně z práce, která mi byla hned zpočátku nejsympatičtější tím, že pořád vypadá tak flegmaticky, jako že taky na všechno sere, jako Já. Nyní jsem tedy ještě k tomu zjistil, že dovede také projevit aspoň minimální zájem o to, co Já, tedy o přírodu. To je docela vzácnost. Zanedlouho si snad začnu myslet, že svět je opravdu zralý k přijetí mé filosofie a že příští století bude věkem misantropickým, jak jsem předpověděl již ve století minulém...

Teď je už skoro pět hodin ráno, venku se šeří, kosi zpívají, ale Já jsem ještě nespal.

čtvrtek, 17. července 42

Návštěva knihovny:

Tátovi jsem vypůjčil na jeho přání knížku o Pompejích; pěkná knížečka, zajímavá, taky si ji asi s chutí přečtu! Pro sebe jsem si dlouho nemohl vybrat, neboť Germáni jsou moc tlustí, Schopenhauer též a knížky o přírodě a zvířatech mi všechny přišly jaksi plytké a příliš – jak bych to řekl... – humanistické. Nemám je rád, mnohokrát jsem se v nich jen zklamal. Dnes jsem si chtěl půjčit spíš něco od spisovatele mého dětství, od milovníka divoké přírody Ernesta Thompsona Setona, jehož kniha Dva divoši formovala moje prvotní dětské vnímání světa a nesmazatelně se mi vepsala do paměti a navždy určila mé životní směřování. Knihu jsem, žel, zbrkle prodal, spolu s ostatními mými knižními klenoty, když jsem kdysi sledoval cíl stát se divokým zvířetem a odstěhovat se natrvalo do tropické džungle. A co tam – s knížkami?

V knihovně – v oddělení pro dospělé – mají jen dvě Setonovy knihy:

Rolf Zálesák – povídková knížka (ta se mi při zběžném prolistovávání nezdála být vhodnou četbou) a druhá kniha s názvem Cesta životem a přírodou, autobiografie autorova.

„No, to je ono!“ zajásal jsem. Nějaké dětské povídačky už v mém věku nefungují, ale tohle životní ohlédnutí člověka, jenž je mi v mnoha ohledech příbuzný, by mohlo být lepší. Uvidíme. Dobrá četba do lesa v letošním deštivém létě. Mně se ale víc líbí původní název knihy v angličtině: Trail of an Artist-Naturalist čili česky „Stopa (či stezka) umělce-přírodovědce“. Něco podobného píšu pořád, právě teď!

pondělí, 21. července 42

Víkend se zdál po dlouhé dovolené poněkud krátký. Bylo celkem hezky; možná právě proto ty tři volné dny tak uběhly. Měl jsem s sebou na čtení Pompeje, zajímavou knížečku, kterou jsem původně vypůjčil pro tátu, ale ten o ni nejevil velký zájem, a tak jsem se do ní pěkně začetl Já.

Líbí se mi! Zase další střípky do mé skládačky uvnitř mé hlavy! Zase je obraz antického světa v mé mysli o něco plastičtější a zřetelnější! Třeba jak bydleli! Hned bych s nimi měnil! Od minuty bych vyměnil náš barák pitomý, narvaný partajemi až po půdu (kterou ani nemá), za římské stavení s prostorným peristylem čili vnitřním dvorem se zahradou s fontánami, s domem jako pevností, uzavřenou čtyřmi vysokými zdmi před sousedy a nevítanými pohledy! A pak kde se vzal ten kulturní zázrak antiky! Myslitel, člověk vzdělaný a po vzdělání bažící, hledající klid a pokoj duše, jistě neměl problém při takové vysoké kultuře bydlení dosáhnout duševních výšin. Srovnejme jen toto vše s dneškem: – bída. Dnes žijeme na úrovni tehdejších otroků. My také jsme otroci! Svobodní už nejsme dávno, hrdí nejsme dávno, nejsme a nebudem. Kam se hrabou na antiku dnešní koncentráčnické baráky, dnešní ultramoderní králíkárny, hromadné dělnické ubikace! I ten nejprostší římský občan obýval krásný prostorný dům, jejž bychom dnes nazvali přepychovou vilou!

Byly lepší doby. Nebo politika: Chtěl-li se Říman stát městským pohlavárem, nebyl za svou funkci placen, nebylo to výnosné zaměstnání, nebyla to v podstatě bezpracná sinekura jako dnes. Naopak, antický člověk si musel svůj vysoký úřad zaplatit, musel něco významného pro svou obec udělat, musel na to mít dost peněz! Byla to hrdá funkce, která byla sama o sobě již dostatečnou odměnou! To byly časy! A proto dodnes na ty časy také vzpomínáme! Kdo si jednou vzpomene na časy naše? Nikdo – leda ve zlém. Už ta otázka zní trapně a směšně. A přitom už tehdy patřilo k dobrému tónu u římských vzdělanců vzdychat po starých dobrých prostých časech! Jaké potom asi musely být ty „prosté časy“! Však to tvrdím stále, že je to čím dál horší – a horší to bude ještě víc! Nic se totiž nezlepšuje. Věci se jen a jen kazí. Entropie roste. Všechno jde do hajzlu. Díky vám, lidáci hnusní! To platilo tehdy jako dnes. Pouze nyní nabírá lidská zkaženost a zvrácenost na vyšších obrátkách. Darwin se v mnoha věcech mýlil: člověk se nevyvinul z „nižších“ organismů, ani z opice. Člověk znamená zdegenerování takzvaných „nižších“ organismů, je míň než jakékoli zvíře, je živoucí omyl, je degenerativní mutací, která žel přežila. O člověku se v žádném případě nedá říct, že „se vyvinul“; slovo „vývoj“ u něho vůbec nepadá na váhu – a už vůbec ne slovo „vývoj k lepšímu“. Člověk, tato chorá mutace a bledá napodobenina po všech stránkách zdravého zvířete, sice zázrakem přežil až do dnešních tím více strašnějších časů, ale zároveň se také přežil! Nikdy neznamenal jakýkoliv vývoj k lepšímu – naopak.

K poslechu jsem si vzal ty suity pro theorbu, oba dva disky. Výborná hudba. Docela se hodila jako doplněk k tomu „antickému“ čtení. Ti blackmetalisté DARKTHRONE jsou sice také dobří, ale v podstatě tam není co poslouchat. Je to spíš nápodoba běsnící misantropické přírody. V jejich hudbě Já slyším rozpoutané živly, dující a fičící vichřici, rej čarodějnic a zvichřeným povětřím poletujících upírů, vampírů, netopýrů a jiných ďábelských stvůr noci. Jakoby tam není co poslouchat, ale ten hluk, který produkuje skupina DARKTHRONE, se podobá bouři, která tě zastihne v temném lese nebo na strašidelné větrné hůrce a donutí tě přitisknout se k zemi a strachy ani nedutat a jen naslouchat, kdy se to boží dopuštění přežene, aniž by ti způsobilo větší úhonu. Zdánlivě na té hudbě není co poslouchat, ale ty přesto napjatě nasloucháš naprosto uhranut. Název Transilvanian Hunger byl zvolen velice přiléhavě.

Pátek jsem celý prospal, jako vždy.

V sobotu dopoledne mi vtrhla do lesa banda parchantů z blízkého dětského tábora. Řvali hůř než na lesy. Bylo jich asi kolem třiceti a běhali po lese a hledali houby. Vyrušili mě z klidu. Vstal jsem, abych se podíval, jestli se náhodou příliš nepřibližují. A větší chamraď ničemnou jsem dlouho neviděl! Já tedy nevím, ale pokud si dobře vzpomínám, nám, coby dětem, učitelé kladli na srdce, abychom v lese nehulákaly a netrousily odpadky. Dnešní vychovatelé zřejmě od těchto ponaučení upustili, protože ani je nikdo takto jako nás nevychoval. Pěkná pakáž. A další ztracená generace. Ona vlastně není jenom ztracená – ona je a bude ještě zkurvenější než generace jejich rodičů, z nichž je mi zle. Z dnešních od útlého dětství zkažených děcek se stane závadová mládež, která bude dál ničit ovzduší motorovými spalinami a která se bude, nevědouc co se sebou, bezcílně a zmateně poflakovat po parcích a kouřit tam, jak to vidíme dnes a denně dokonce i teď o prázdninách, kdy by mohla konečně svobodně vypadnout z měst někam do volné přírody a poznávat ji a zamilovat si ji a chránit ji... – ale ono je vlastně lepší, že se ta verbež škodlivá drží ve městech, protože tak může škodit jen tam a ne v posledních zbytcích ještě jakžtakž zachovalé přírody. A v přírodě už vlastně ani není tolik místa pro šestimiliardovou armádu lidských nájezdnických parazitů. Já bych je tu tedy nechtěl. Zničili by nejen přírodu, nýbrž i čím dál vzácnější samotu. Stačí mi tihle blbouni. Stačí jenom vědět, že tu někde nablízku jsou, ani je nemusím vidět, abych to nepociťoval jako kaňku na čistotě přírody, jako stín na výsluní mé duše. „Závadová mládež“! Dnes je všechno závadové, nejen mládež – člověk sám je jedna velká závada! Jak by mohla být jeho mládež jiná! Posledních deset tisíc let bych z dějin přírody nejraději vyškrtnul – nebo bych z nich raději vyškrtnul člověka, vyhladil ho jako nemoc, uzdravil bych Zemi, zbavil bych ji jejích šesti a půl miliardy parazitů!...

Pozoroval jsem hemžení té škodlivé havěti. Jeden malý parchantík právě chlemtal vodu z plastové flašky. Říkal jsem si:

„Tu flašku určitě ještě dneska někde najdu se povalovat.“

A taky že ano! Ani jsem ji nemusel hledat. Narazil jsem na ni hnedle, jak jsem později vycházel z mého úkrytu! Jako kdyby ji tam schválně pohodili mně k vzteku! Bordel jako v tanku. O různých papírcích od bonbónů ani nemluvě. Je to prostě pakáž mizerná. Nechápu, proč něco takového musí žít na této planetě. Na co? Proč? Pro čí užitek? Já jsem tady byl dřív. Oni si tady možná zabrali ten tábor dřív, ale tvorové mně podobní tu byli nesrovnatelně dřív než tahle mrdež rozmrdaná! Nenávidím lidstvo!

V tomto dopoledni, v tomto zkurveném dopoledni jsem měl sto chutí sbalit se a už nikdy se sem nevracet. Ale ta špinavá a uřvaná vlna se nakonec odvalila a rozhostilo se opět ticho a mír. Kdyby to tady mělo být pořád takové, nebo každý den, nebo ob den, vážně bych tu dávno nebyl, ale v převážné většině, když se ti parchanti drží dole ve své díře, není po nich ani vidu ani slechu. Téměř jsem v pokušení domnívat se a uvěřit, že tam nejsou, jaký je tu krásný klid!

Ano, zbytek soboty jsem si užil. Šel jsem sice pro vodu k „napajedlu“ a vrátil jsem se nahoru s nepořízenou, neboť na břehu onoho zanedbaného koupališťátka seděli dva lidáci – dítě a dospělý – ale jinak to ušlo. Ti dva se mimochodem chovali jaksi divně, příliš důvěrně; byla to scéna jako vystřižená z pedofilního porna... No nic. S takovými „čárami přes rozpočet“ se počítá. Prostě jsem se jen obrátil a vrátil jsem se nahoru. Tam mně napadlo, že bych si mohl udělat procházku k tomu rybníčku s chatičkou, třešní a rozkošnou studánkou a nabrat vodu tam a zároveň si natrhat zase pár třešní. A jak jsem si usmyslel, tak jsem i provedl. Ale tentokrát jsem tam neměl dobrý pocit. Jedno malé okénko v té chatce bylo otevřené a Já si nebyl jist, zda tam uvnitř právě někdo není. Avšak nedbal jsem nebezpečí a přikradl jsem se potichu ke studánce, nabral dva litry té výtečné pramenité vody a ještě jsem si drze natrhal třešní na cestu! V rybníčku se ráchal jakýsi candát a otevřenými ústy lapal po dechu. Spěchal jsem pryč, aby mě tam nevidělo příliš mnoho lidí, protože blízko je silnice, po níž se prohání dost aut a cyklistů. Radši sem nebudu chodit. „Lidé jsou všímaví“, jak říkal ten policajt. Lépe se jim moc neukazovat. Je to pakáž fašistická. Lépe se držet pod ochranou lesa. Tam se mohu toulat celý den, posedávat na posedech i v trávě a nikdo mě nevidí, aniž mě nenávidí.

Nejvíc jsem si užil neděle. Od rána bylo hezky a dost teplo na koupání, a tak jsem vyrazil k nejbližšímu dittersbachovskému rybníčku dole pod strání. Tady jsem se ještě nekoupal. Okolo roste záplava malin, jichž jsem se dosyta najedl. Byly výborné a bylo jich hodně. Usedl jsem na břehu rybníčku ke schůdkům vedoucím do vody a rozmýšlel se, mám-li tam vlézt. Na vodě plovou kachny a lysky a když jsem přicházel, odlétala odtud právě jedna volavka. Ta se potom usadila na jednom protějším stromě v lese a čekala, až odejdu. Dlouze jsem uvažoval, jestli se mám smočit, čili nic, a jak jsem tak seděl a přemýšlel, najednou, kde se vzal, tu se vzal, blíží se po břehu nějaký starší vousatý muž v pracovním mundúru. Pozdravil jsem ho a čekal jsem obvyklé fašistické průpovídky typu „Copak tady děláte“ a podobně, ale nejenže jsem se jich k mému překvapení nedočkal, nýbrž ještě jsem si s ním trochu popovídal.

„Dřív tu byla taková čistá voda...“ povídá on.

„Jak dlouho tu ten rybník je?“ vyzvídám Já.

„Asi tak deset let“.

„Hm, tak to tu ještě tehdy nebyl, když jsem tudy procházel vůbec poprvé před patnácti lety s krosnou a bos,“ pomyslil jsem si.

Ale to už ten milý sympatický stařík zase odcházel. Nezkazil mi náladu – to je co říct; už jen to je úspěch. Zřejmě jsem se setkal s člověkem podobného ražení, jako jsem Já. Za dvacet let ze mne možná bude také takový pohodový stařík nenásilné povahy. Proti moudrým a inteligentním lidem nic nemám. Takoví se ale vyskytují jen velmi zřídka.

Ano, „taková tu byla dřív čistá voda“. Ten nový rybník na druhé straně, blízko k Schönbrunnu, bude za deset let jistě také tak zanesený vodními rostlinami a žabinci. Je též takový mělký a první rostliny tam ostatně ode dna vyrašily už nyní a splývají na hladině. Na jaře tam nebyla po zeleni ještě ani památka.

Mně však ta trocha žabinců a vodních rostlin v koupání nezabránila; voda je ostatně průhledně čistá a pár temp kraulem se dá udělat, než se plavec začne zamotávat do stvolů vodních rostlin. Krásně jsem se osvěžil, voda byla teplá a příjemná. Nebál jsem se koupat se a slunit se chvilku na břehu nahý – prostě paráda. Říkal jsem si:

„To by byla hloupá náhoda, kdyby sem někdo přišel dvakrát za den a ještě k tomu chvilku za sebou“.

A taky že ne. Krásně jsem si to o samotě užil, nakrmil jsem se malinami, vzájemně jsme se poděsili s velkou rychlou užovkou, která se šustěním sklouzla z rákosového břehu do vody – mimochodem: první můj letošní spatřený had! – a ještě jednou jsem se vykoupal. Škoda, neděle utekla tak rychle... Ale tak je to vždycky, když se misantrop dobře baví a nekazí mu náladu lidáci.

Ze živočichů poutá mou neobyčejnou vnímavost dlouhou dobu kolonie mravenců, která si buduje hnízdo uvnitř stromu. Pracují dnem i nocí; nejvíce v noci, aby je nikdo z jejich přirozených i nepřirozených nepřátel nezpozoroval. Je to fascinující podívaná, která přitom zaměstnává i sluch, protože pracovní úsilí mravenců je slyšet i navenek jako drobné šelestění stovek párů nohou, tykadel a kusadel. Mravenčí dělníci uvnitř stromu uždibují miniaturní kousky práchnivějícího dřeva stále ještě živého smrku a v kusadlech je vynášejí ven, kde je shodí dolů k patě stromu. Již je tam od nich pěkná hromada pilin. Tam jsou zaměstnáni další dělníci, kteří nashromážděné piliny odnášejí dál od stromu. Je to vysoce promyšlená a organizovaná činnost, nad níž bdí stráže mravenčích vojáků. Jak říkám, je to fascinující podívaná a kdykoli procházím kolem, vždy v úžasu postojím nad tím divem přírody.

Z rostlin spočine mé oko nejradostněji na řídce po lese rozsetých jednotlivých náprstnících. Jsou smrtelně krásní, jsou smrtelně jedovatí. Na rostlinách oceňuji ponejvíce jejich krásu, ale neopomíjím ani jejich nezničitelnou užitečnost. Všechny rostliny jsou léčivé, mnohé jen jednou, zato navždy (to jsou ty jedovaté, které definitivně vyléčí každou životní bolest). Rostliny můžete jíst a zároveň se tím léčit. Můžete sníst nějakou jejich část a ony nezemřou jako zvířata; dorostou zase jako by se nic nestalo a ještě se vám samy nabízejí svou svěží barevností.

Na lukách se pak vyjímají svou sytou fialovostí přenádherné hvozdíky.

Na zpáteční cestu jsem se vydal po sedmé hodině večerní, poseděl jsem si v půli poutě do lágru na posedu, ale žádná červenka mi k tomu tentokrát nepěla smutnou písničku na rozloučenou s lesem. Vrchol léta je tak smutný bez halasného cvrlikání ptáků... Všude po cestě nacházím poházené haldy odpadků – lidákům bych zakázal vůbec vkročit do něčeho tak posvátného a samo sebou čistého jako je les.

Soumrak byl rudý a na obzoru se zase blýskalo. Před branami pekla, kam pomalu sestupuji, už potkávám první cyklisty, psohlavé hlídky a manévrující automobily.

další část >>>

<<< předchozí část