Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rakovina na kůži Země - 8.

27. 1. 2010

rakovina-na-kuzi-zeme.jpg

 

V dřívějších a lepších dobách byl alespoň na vymetení nečistot z města používán tzv. farmakon (obětní člověk-lék), který byl prý při Thargeliích podle jedné verze voděn ulicemi, týrán a nakonec ukamenován, spálen a rozptýlen. Podle jiného podání se stával oním farmakonem tulák nebo zločinec živený na účet státní kasy, kterého Řekové za zvuku fléten rituálně sešlehali větvemi a nakonec vyhnali. (Jistě z těch dob nevíme nic, poněvadž křesťané později téměř všechny záznamy buď zničili, nebo je zfalšovali; brali jen co potřebovali: i do starověkých chrámů a jiných monumentálních staveb, jejichž ruiny dodnes obdivujeme, si chodili jako do kamenolomu! Je skoro zázrak, že se dochovalo vůbec něco z těch časů!) Ach ano: thargelický farmakon: to byla alespoň zástupná obětina ze správného „zvířete“, které si plně zaslouží být obětováno; ale jak k tomu přijdou zvířata, jež za nic nemohou? Říkám vám: obětujte raději člověka, když už musíte někoho obětovat, nebo psa – od starověku považovaného za démonické zvíře – třeba to pomůže. Co „třeba“ – určitě! Dušička človíčka se jistě upokojí pohledem na nejzazší krutost páchanou na něm samém. Přimlouvám se za znovuzavedení Thargelií – svátku odvahy se smát a vysmát člověku! Ale jak tak znám lidi, stejně by si vybrali za oběť znovu někoho nesprávného: třeba mne! Já se přece také pořád toulám, ještě postaru, to jest pěšky, až si už skoro začínám připadat nenormálně; však jsem již mnohokrát slyšel od řadových občanů názor ten, že po lesích se potulují různí „devianti“. Vím moc dobře, že tím „deviantem“ mají na mysli mne. Nevybrali by si nikdy za farmakona žádného svého rozšafného, bodrého, žoviálního souseda, který je se všemi zadobře, s každým se zná, který každého již zdaleka pozdravuje a který, když nejsou jeho sousedé doma a nikdo se nedívá, krade jim potajmu ze zahrad jablka. Nikdy si nevyberou jako zástupnou oběť někoho z jejich řad, třebaže jedině právě takový řadový člověk by si to zasloužil nejvíc.

Obětní zvíře však představuje pouhý symbol. Tak tomu bylo vždy, jak v temné minulosti, tak i v dnešním věku rozumu a informací. Obětní zvíře není nic jiného než zástupný symbol toho opovážlivého tvora, jenž v převlečení za všeználkovského velekněze pozvedá svou posvátnou dýku. Lidé proto obětují zvířata, aby sami nemuseli zemřít! Někdy je proto svátečně vyšňoří, než je odvedou k oltáři, oblečou jim šat a ověší je pestrobarevnými girlandami, aby se co nejvíc podobali lidem. Myslejí si při svém mdlém rozumu, že příroda se spokojí a obměkčí s těmito krvavými dary; že příroda ani Misantrop neprokoukne tento zhůvěřilý podvrh a že pád a smrt člověka budou ještě na okamžik odloženy. Avšak znám v přírodě jenom jedno zvíře, které je přemnožené a jehož počty by měly být zredukovány minimálně o těch výše zmíněných 70-80%. Jistě již tušíte, přátelé moji: je to člověk! Jen bych se opakoval, kdybych řekl, že žádný jiný tvor nenadělá v přírodě více škod a v lese větší paseku a totální holožír, než právě člověk. Ale aby také sám člověk tuto nanejvýš pravdivou zprávu bez ustání vytruboval do světa a volal stejně vehementně po nápravě, o tom si můžeme nechat leda tak zdát; to bychom po něm chtěli nemožné. Ale přitom jedině toto by byla ta správná věda! Jinak je to jen další hlásná trouba parchantismu-humanismu. Nejsou-li schopni přiznat si nelítostnou pravdu a nést její kruté důsledky, tak ať jsou raději zticha a nešíří již po tak dost lidmi zničené Zemi další posvátné lži!

Podívejme se, jak ve jménu humanismu naložili např. s tak slibně se vyvíjejícím tzv. „sociálním darwinismem“: označili jej lživě za příčinu kapitalistického vykořisťování, dokonce i za jednu z příčin dvou světových válek, jako kdyby před nimi ani po nich žádné další otroctví ani války nebyly; jako kdyby v posledku války nebyly potřeba; jako kdyby nikdy neválčili Židé – nejzbožnější to národ vyvolených (a proto do vily s nimi!); jako kdyby nikdy neválčili naši „dobří křesťané“, kteří mají na svědomí mnohé vyvražděné národy a vyhubená zvířata; jako kdyby se kdy mohli vůbec obejít bez válek, neboť to říká každý, že nechce válku, ale válčí všichni dál, dokonce i naši postmoderní přejemnělí, zženštilí, přesocializovaní, změkčilí teplí bratři demokrati! Ti svého nepřítele konejší, ustupují mu, omlouvají se mu, snaží se s ním vyjednávat až do konce – ale válce se stejně nevyhnou. Člověk válčí úplně přirozeně, tak jako dýchá. I když z nějakého důvodu válčit nemůže nebo nechce (je-li např. zbabělý, líný, slabý), válčí jinak: bojuje za mír, za víru, za něčí práva, za svobodu, za budoucnost dětí apod. – ale válčení se nikdy nevzdá. Na zkreslující armádní propagandu má takový bojovný pacifista jedinou odpověď: stejně zkreslenou a stejně podujatou kontra-propagandu. Avšak válčí a lžou všichni. Lži, všude samé lži, jež jsou tak okaté, že jen úplný myopický blbec by nedohlédl na jejich průhledné dno. Ale to jsou všichni lidé; nikdo nemá tak poctivý zájem na pravdě, nikdo nemá tak dlouhodobý zrak, aby přehlédl posvátnou lží zarostlý záhonek a chtěl jej vyplet od všeho lidského. Byli by sami proti sobě. Odsunuli tudíž sociální darwinismus na smetiště dějin, neboť prý člověk se řídí jinými zákony než ostatní zvířata. To je sice zčásti pravda, ale bohužel: je to také zdroj všeho neštěstí, že člověk odmítá přírodní zákony a nežije podle nich. Ale jak říkám: byli by sami proti sobě. Jako kdyby i tímto nebyli sami sobě nejhorším nepřítelem!

Obviňují však neškodnou zvěř, místo sebe – a to mě sere! Kdyby naši velectění akademici ráčili někdy zvednout své otlačené prdele ze svých scholastických škamen a kateder a vydali se do odlehlých neobydlených končin, kde opuštěné louky a pole začínají ponenáhlu zarůstat náletovými semenáčky spontánně se obnovujícího pralesa, poznali by sami, i bez mysliveckých našeptávačů zla, že zvěř svým okusem nemůže nikdy toto dokonalé dílo přírody zničit. To dokáže jen člověk.

Srny ani jeleni se ostatně takovými tuhými dřevnatými výhonky mladých stromků neživí, jak se nám snaží někdo velmi prolhaný a vlivný namluvit. Srnky si raději pochutnávají na pěkné svěží zelené travičce – co těm je po ničení lesa! Jakožto nadšený pozorovatel přírody vím velmi dobře, že ani v zimě srnky neokusují žádné stromy, nýbrž jen sbírají ze sněhu drobné napadané suché lístky, listeny stromových plodů nebo semínek, anebo jehličí, často se též prohrabávají sněhem k loňské trávě pod ním.

Jestli někdo okusuje kůru stromů, tak jsou to jedině zajíci v zimě, a to ještě jen z nouze nejvyšší; ale tato čtveračivá, zajímavá a tajemná zvířata, dříve hojná, ještě dříve dokonce posvátná a dnes již lidužel také na pokraji vyhynutí, nejsou prostě jako jelen či srnec tak atraktivní trofejní kořist, a proto nikomu jakoby „nevadí“. Ale co – i kdyby! Ani takovou chudou stravu by jim nedopřáli? Či záviděli žlutou zlou závistí? Jen si to zkuste! Živit se takto celou dlouhou zimu! Já to zkoušel, není to žádný med. Dobírali si mě za to a smáli se mi smíchem hlupáků. A ta nádherná a neškodná lesní zvířata na té chudičké pastvě spokojeně vyžijí. To mi vnuká spíše adekvátní afekty obdivu a úcty než opačné lidské afekty nepřátelství a pomluv. Nejraději bych se k nim přidal. Komu tím škodí? Kdyby takhle skromně dovedli žít lidé: to by byla výhra!

Celé je to výmysl bouchalů. Ostatně, kdyby byly srny takovým škůdcem, proč by je myslivci přikrmovali v krmelcích? Jestli ne proto, aby měli po kom střílet, tak pro co tedy? Šelmy, jež by se živily touto údajně „přemnoženou“ zvěří a jež by udržovaly jejich početní stavy v rovnováze, ty také odmítají reintrodukovat do naší krajiny. Ty jim také vadí. Proč? Protože lidé sami si chtějí podržet kontrolu, sami chtějí mít monopol na zabíjení; tady je každá konkurence nevítaná, dokonce i tehdy (a to vždy), když to lidé dělají špatně, zbytečně a ve velkém. S lidmi se nikdy neobnoví dřívější harmonie světa. Bez lidí téměř okamžitě. Není to divné? Říkám vám jedno: člověk musí být zničen!

Největší škůdce lesa je člověk – žádná vysoká zvěř, žádný kůrovec! Kůrovec se živí spíše již nemocnými, usychajícími nebo popadanými tlejícími stromy; zdravé dřevo příliš nevyhledává. To člověk právě naopak! Toho vidíme kácet stromy i na jaře a v létě, kdy je jejich dřevo plné mízy. Jako stavební materiál se takové smolné dřevo nehodí; jde tedy vyloženě o dřevo na podpal. Samozřejmě: obsažená pryskyřice zvyšuje jeho výhřevnost. Jako by člověku nestačilo posbírat si v lese pár suchých větviček – musí pro svou pohodlnost rvát a ničit zdravé stromy! Nasrat mu, hajzlovi, do ruk a nepustit k vodě! K tomu ještě zbylé drobné větvoví a klestí, jež se mu nehodí, naháže na jednu hromadu, již často i podpálí – přesně tak to nemá být! Zbylý dřevěný odpad by měl spíše zůstat rovnoměrně rozházený po co největší ploše, aby tlením uvolněné látky přešly rovnoměrně do půdního podloží – a ne vršit nějaké blbé úhledné hromádky jako u blbejch! Obrazek Však proč „jak“... Jenže to by nešlo, to by nevypadalo pěkně, to by byl nepořádek, anarchie! – Hlavně že nevypadá blbě prořídlý les posetý pařezy, často až do pasu sahajícími, když byl někdo líný se malinko sehnout s motorovou pilou víc k matičce zemi! – Nenávidím tu verbež! Jestli je u nějakého živočicha potřeba provést radikální snížení jeho početního stavu, pak je to rozhodně pouze u člověka. I bez toho „jestli“! Nemám pocit, že bych v přírodě zrovna zakopával o nějakou přemnoženou zvěř. Když chci vidět srnku nebo zajíce, musím ujít pět i více kilometrů, než někoho z nich spatřím, byť i hledím dalekohledu. A to bydlím na malém městě! Zato na člověka narážím na každém kroku!

Největší „problém“ kůrovce – potíž, již s ním lidé mají – tkví pouze v tom, že tzv. „znehodnocuje“ pokácené kmeny; Obrazeknikdy nezničí zdravý les – na rozdíl od člověka. Viděno jiným zrakem než zrakem člověka hamižného, mohli bychom dokonce směle prohlásit kůrovce (společně v příkladné symbióze s přidruženými houbami rodu Ophiostoma či Ceratocystys) za zdravotní hlídku lesa, která se stará o rychlou likvidaci padlých stromů! Podobnou funkci bývá zvykem přiřazovat ve světě fauny i všem mrchožroutům, kteří promptně odstraňují z přírody mršiny. „Případ kůrovec“ je tedy opět jen zástupným problémem. Hlavním problémem je lidská chamtivost – nic jiného. Teď nenávidí kůrovce, ale on je potravou řady ptáků, jako jsou různí datlové a strakapoudi. To by chtěli lidé vyhladit i je, tyto „lesní lékaře“, kteří mnohdy klovou do kůrovcem napadených stromů tak vehementně, ve snaze „dostat se jim na kobylku“, že se proklovají skrz a sami tak přivodí zánik stromu dřív než by to dokázala sebepilnější kolonie kůrovců? To chtějí vážně vyvraždit i tyto ptáky? A kde se zastaví ve své nenávisti ke zvířatům? Co ukonejší jejich odvěký strach z přírody? Snad jakési nacisticko-humanistické „konečné řešení životní otázky“? Snad smrt Země?

Chtěl bych jednou žít v tak dokonalém světě, světě bez lidí, že bych nemusel ustavičně vyvracet a zvracet ty jejich naduté lži a hlouposti. Žít v tak dokonale nelidském světě, kde by nebyla žádná má vzteklá katharsis nutná, neboť nic by už mou duši více nepotřísňovalo. Avšak očišťovat se musím, byť sám pro sebe. Jinak by jednoho dne ta jejich nečistá špína zatvrdla v krunýřovitou krustu, z níž bych se už nevymanil. Vidím totiž ty konce: Nakonec by tvrdili, že to oni poroučejí větru, dešti a že nic se neděje bez jejich přispění; že Slunce je jen jejich obrovský jaderný reaktor na oběžné dráze Země; že zeměkoule se otáčí jen díky jejich kolosálním rotorům na obou zemských pólech; že vítr vyrábějí jejich gigantické ventilátory a že mořský příboj způsobuje obrovitá perličková koupel na obveselení rekreantů. Možná se pousmějete nad těmito mými hyperbolami, ale stovky jiných přehnaných nesmyslů určují dnes a denně běžný lidský život; vrostly do něj. Vzpomeňme jen všechny ty geocentrické a antropocentrické bláboly o Bohu, o posvátnosti, božskosti, výjimečnosti, nenahraditelnosti lidského života; o absolutní nutnosti neustále pracovat a vyrábět! Každá doba měla a má své výtrysky nejhlubšího hlupství a nejpovrchnější zpupnosti. Také příští doba bude mít své nezpochybňované bludy, své stromy „klobásovníky“. Dnes se jim možná ještě zasmějeme, ale jednou zmrzne úsměv i těm největším smíškům a všichni do jednoho budou svorně podporovat každý nesmyslný nesmysl z nepřeberné provenience stále vynalézavějších lidských nesmyslů a hloupostí. Mně už ten úsměv dávno zamrznul, mně už brada spadla. Jim, jak je znám, to nikdy nedojde. Stále zůstanou tou šedou masou kráčející monotónně s hlavou svěšenou a pohledy vyhaslými ke svým strojům, jež se nikdy neodváží zastavit, protože jim namluvili, že nepřestajný chod těch strojů je naprosto nezbytný pro veškerý život Metropole – města otroků.

Doufám, že je tento stručný přehled dostatečným příkladem takových posvátných lží, jejich vyvrácením a povzdechnutím nad tím, kolik je všude lží a hlouposti – i na akademické půdě, kde bychom ji hledali ze všeho nejméně! Je se čemu vůbec divit? Pomyslíme-li na to, v jakém stavu je ta jejich lidská, humanitní vzdělanost i na nižších stupních (třeba ve vysokém školství); jak si jeden posvátný omyl předává jedna generace druhé jako nejsvětější svátost, až je všechno nakonec prolhané až na půdu, že i sama pravda pak vypadá jen jako poťouchlá lež; jak je schopnost lhát a člověčit obecně uznávané lži jedinou zárukou oblíbenosti, dobrého jména, dobrého prospěchu a vyššího postupu – potom se není čemu divit.

Akademie věd není v současnosti ani tak vědeckým ústavem, jako spíše jakousi popletenou katedrou humanismu a eurooptimismu a jako taková se přihnala jako splašené poledne rovnou do toho nejhoršího marasmu – do nejvyšší politiky a mezi nejnižší verbež. Za padesát let budou zase všichni naříkat a bědovat, jak mohli být tak naivní, hloupí a důvěřiví, že naletěli na další dějinnou vějičku. Tak dnes totiž hořekují bývalí komunisté, kteří byli kdysi také plni mladického elánu a budovatelského nadšení a kteří nakonec pozdě, ale přesto pozdě, k stáru prozřeli do úděsné reality všedního dne na konci času.

Pravěcí lidé byli ještě neuvědomělými zvířaty, pravda již se zárodky sepse v genech, nicméně stále v tom požehnaném polozvířecím stavu, kdy se zvíře v nás hádá s člověkem a kdy se kmenový šaman ještě mohl s čistým svědomím stát zoantropem – přeměnit se ve zvíře. Tehdy bylo možné ještě něco změnit, ubrat se jiným směrem, nebo zůstat. Právě tehdy bylo lidstvo na rozcestí. Ještě to bylo nevědomé dítě přírody. Pravěkým lidem ještě nechyběla víra a poznání, že cokoli se stane jiným bytostem, stane se i jim. Vlčice jim byla matkou, medvěd bratrem. Věřili, že jim nic na světě natrvalo nepatří a že všechno, co potřebují, si mohou jen půjčit, aby to zase museli jednoho dne vrátit. Ještě se zpupně nevyvyšovali ze svých pyramid a věží, jako v odpoledních dobách horečné činnosti člověka. S přibývajícím šerem začalo být nanejvýš zřejmé, že tato obluda, vydavší se na ničivý pochod světem, není více zvířetem. Neexistuje slovo pro to, co oni jsou. Perverzní buňky zemského organismu. Nazval jsem to Rakovinou.

Dnes už lidstvo nesní žádný sen. Co zůstalo je jen děsivá noční můra. Hodiny lidstva odbíjejí půlnoc. Ploužící se postavy se ubírají na lůžko. Unavené stíny uléhají s jedinou myšlenkou: už nikdy se neprobudit.

Nejstrašnější myšlenka, která kdy opustila mé vznešené čelo a která lehce přebíjí to ostudné a lživé lidské dogma o vedoucí úloze lidstva v přírodě, zní: Nejstrašnější pomyšlení je na to, že ztrácím zvířeckost. Že již nejsem více zvířetem, ale člověkem. Neboť zvíře je vše; všechno ostatní, co se této myšlence vymyká, je zločinná ideologie.

A lidé, tato frankensteinovská monstra na scestí, se v zásadě nemění – leda k horšímu. Zanechte všech nadějí, vy, kdož přicházíte na tento polidštěný svět, jenž by měl být spíše peklem zván. Když chce kriminálník, kurva, politik, pojišťovák atd. (názvů pro chorobné buňky je nespočet) zapůsobit „dobrem“ a ukázat své „polepšení“, nenapadne ho zpravidla nic lepšího a originálnějšího, než „hrát to na city“ a „najít Boha“. Na lidi tato komedie možná působí, ale na mne tedy vůbec. Já si totiž, na rozdíl od lidí, nemyslím, že se z někoho stane svatoušek, jenom proto, že vymění staré zlo za nové. Pro mne je zlem veškerá humanita, ale lidé si to nemyslí. Oni naopak vítají každou zbloudilou ovci, která je s nimi najednou zajedno. V dobrém i zlém. Ale Já vím, že z lidí pochází jen zlo. Dobrá je jen zvěř a ostatní příroda. Být člověkem znamená být obludou, zločincem, nádorem. Člověk je poslední pária našeho bezkastovního světa; poslední z nejposlednějších, nejubožejší z ubohých, vyvrženec přírody; nečistá bestie, která se živí masem a lží.

Daniel Landa, bývalý nacistický fracek, nyní také staví, seč se dá, na odiv své „polepšení“. Má rodinku, dětičky, boduje v hitparádách, přítelíčkuje se s politiky a plytkými celebritami a přitom si hraje na rebela, roztomile žvatlá cosi o Bohu a humanismu – a lidé mu to žerou. Možná tomu sám věří. Přelstil a přelhal sám sebe. Nevím. Nezáleží mi na něm, ani na nikom jiném. Vybral jsem si ho jen jako příklad. On, nebo šest miliard dalších. Co na tom záleží? Nejlepší lhář je ten, kdo lže sám sobě. Já však vidím jen jedno: že jednu zločinnou ideologii vyměnil za jinou. Lépe řečeno: ideologii, která není právě moc v kurzu, vyměnil za všemi schvalovaný všelidský humanismus, což je ale neméně zvrácený sajrajt z mozku jako nacismus – a vlastně i víc, proč to neříct naplno. Cílenou nenávist, vyvražďování a mučení „jen“ převádí z lidských skupin obyvatelstva na bedra zvířat a přírody. To není náprava, ale přechod na tu nejhrůznější ideologii, která se kdy zrodila ve vypatlaném lidském mozku. A jméno té zvrácenosti, pod jejíž ochrannou rukou se dějí ta nejhorší člověčenstva, včetně vraždění a mučení nevinných zvířat a ničení krásné přírody, je humanismus. Vidíte, lidé nemohou být lepší než jsou. A když se o to snaží, jsou ještě horší než prve.

Jakožto živé bytosti samozřejmě milujeme život i se všemi jeho bolestmi, ale žít pod krutou knutou a pod dozorem lidstva je bezcenné i v radosti. Už není důvod k úsměvům. Dnes se směje jen debil, protože není čemu se smát. Zazubený úsměv při vyhaslých očích se hodí leda tak k voskovým figurínám v panoptiku akčních slev. Spokojenci s takovýmto „životem“ v Rakovině musejí být nutně dementní. Jejich štěstí je známkou toho, na čí straně jsou a ke komu se přiklánějí. To je on, člověk – smějící se bestie.

Naše víra v život byla otřesena. Díky člověku začínáme vidět, co se skrývá pod povrchem: že život je jedna velká blbá, náhodná chyba. Tedy hlavně lidský život je tím kardinálním omylem. Neboť co si myslet o něčem, jako je život, co umožnilo vznik zrůdné stvůry jménem „člověk“. Díky člověče! Díky za prozření, že lépe by nám bylo nebýt, než sdílet s tebou tuto planetu. Život je skutečně možná velká chyba, osudný omyl, prokletí, choroba, která nakazila mrtvou hmotu, ale jen vinou člověka začínáme tuto objektivní skutečnost pociťovat jako problém, který by měl být vyřešen a napraven jednou provždy. To člověk nám otrávil, kromě jiného, i veselou náladu. A jedině až zmizí tento netvor z povrchu zemského, jedině pak snad zapomeneme, na co bychom nikdy, nebýt jeho, nepomysleli – na smrt.

Smrt se nyní jeví krásnější než lidský život, plný rádoby hezoučkých věciček, míru, lásky, romantických plamínků svíčiček a zapalovačů, ječení a pištění fanynek, vrnících batolat v kočárcích. Z toho je mi špatně. Raději smrt z rukou dobrotivé přírody než falešný a hříšný život v celosvětové Rakovině. Raději extinguo než nutrisco. Raději bych ta nemluvňata ukradl, vybalil z jejich rozkošného růžového povijanu a donesl co potravu právě se kaňkujícím lištičkám, těm věčně usměvavým jantarovým lesním kráskám, aby alespoň ony měly zdravé potomstvo, když už z lidských zárodků povstává takový nemožný parchant.

Vidíte, i Já začínám být už pomalu zkažený jako člověk, když nevědomky přejímám jeho neuctivý slovník a říkám právě probíhajícímu období láskyplného namlouvání lišek „kaňkování“. Člověk si sere do huby, sere nejen prdelí, ale sere i hubou. Nenávidím jeho řeč. Jak je nakažlivá sprostota jeho mysliveckých termínů, tak by nakonec našinec přivykl i té jeho necitelné duši, nebo co to má černého uvnitř sebe, co vazce vytéká a leptá každý ušlechtilý soucit.

Hlavně, že jsme v pohodě, že jo; hlavně, že jsme v pohodě, hlavně, že nám chutná a stojí a že se máme rádi a zvířátka že jsou vykastrovaná a poslušná („Chcete je?“) – a my jsme v neskonalé pohodě. Nenávidím tu jejich lidskou pohodu! Nenávidím to slovo! Protože nic není v pohodě! S nimi nikdy! Jak může být někdo, jako jsou zrovna oni, sami se sebou tak spokojení a šťastní? Nemají důvod mít dobrou náladu, jen chtějí za každou cenu žít a užít si to. Ale to není totéž. Alespoň pro mne ne. Vždyť nejsou svobodní! Kašlu jim na tu jejich zhýralou lásku, když od nich není na chvíli pokoj! Ale láska opět vítězí nad svobodou a nenávistí.

Láska. Nevyčerpatelný námět, ale přitom bez pointy. Neznám nic nudnějšího. Koho to může zajímat? Maximálně jako zdroj potěšení a tělesné rozkoše. Jak se to zvrhne v něco jiného, v manželství, v závislost, v otročinu, výčitky a podobnou veteš, rychle od toho pryč. Mne vždycky víc zajímala svoboda. Ne láska – nenávist je jediný případný cit, který osvobozuje! Od nich osvobozuje!

Courtney Love (omen nomen!), vdova po Kurtu Cobainovi, prohlásila, že život je žumpa a jedině láska jej činí trochu snesitelným. – To je jak z bláta do louže, ze žumpy do žumpy, nebo jak říkají Němci: „aus dem Regen in die Traufe kommen“ – z deště pod okap. Její manžel měl na věc očividně jiný názor, který ani „všemocná“ love (česky „láska“) nezvrátila. – Ale muziku dělá dobrou! Každé její album, každý její hudební projekt je jiný a originální. Je lepší hudebník než býval její manžel. Ten zemřel právě včas, protože se už začal pomalu s Nirvanou propadat do blbých, oblých, módních vod jakéhosi unplugged nashville-country popu, tak jak se to stává i jiným zářivým hvězdičkám, které neumějí zpočátku příliš hrát, pak se to naučí a zjistí, na radu manažerů, že toho víc prodají, když trochu zvolní, uberou a ztiší se. Nic proti pomalé, tiché hudbě; tu mám také rád, ale ta už vyžaduje víc umění... – Rozhodně nestačí jen cosi pomalu drnkat a čekat, že na to každý skočí; stejně jako nestačí jen bezhlavě bušit do nástrojů. Všichni nejsou vygumované gumy – i když 99% hudební produkce je určena hlavně těmto vygumovancům.

Pořád jen ta jejich „pohodářská“ pseudo-kopulační, semi-náboženská gesta! Neznám obscénnější gesto než je ten jejich věčně vztyčený palec, naznačující velmi vlezlým a velmi neslušným způsobem, že je všechno v pohodě. To už je mi stokrát milejší vystrčený prostředníček – jak nesnáším každou nadměrnost a neuměřenost v používání módních výraziv! Dokonce i ta parta pitomců z raketoplánu Columbia, který se v únoru 2003 rozprsknul na nebi jako zábavní pyrotechnika, ukazovala zdviženými palci do posledního okamžiku před smrtí na kameru, jak je to všechno „neskonale“ v pohodě. A přece ta jejich pohoda skonala a oni s ní! Jen jedna maličká bakterie s latinským názvem Microbispora přežila. V takových chvílích mívám pocit, že snad přece jenom spravedlnost existuje. Titanic jde ke dnu, ale kapela hraje dál, v domnění, že přechytračí samu Nemesis. A to poslední, co vyčuhuje nad zavírající se hladinu, je pořád ten jejich vítězně ztopořený palec nebo dva prsty roztažené do písmene „V“ jako stehna laciné pouliční štětky. To už jsou mi milejší sepnuté ruce při modlitbě. Všechno je to ostatně ze stejného ranku. Však to tvrdím neustále, že to nemají v hlavě v pořádku. Nemyslíte, že kdyby měla lidská vůle, projevující se gesty nebo slovy, opravdu takovou vševládnou moc nad osudem, jakou si lidé namlouvají, měl bych Já, u něhož je všechno tisíckrát lepší a tisíckrát silnější než u lidí, tak obrovskou moc, že bych jediným svým hnutím mysli smetl lidstvo z povrchu zemského jako pápěří? Ach, kéž by to bylo tak snadné! Vyrazit s člověkem dveře na onen svět...

Škrtnout lidstvo jako špatně napsanou větu! Víc! Lidé jsou totiž jako špatná kniha: obšírná nudná eurípidovská předmluva, navíc nepravdivá, fádní tuctový obsah plný schizoidních bludů a blázincových průpovídek, přičemž poznámkový aparát a vysvětlivky pod čarou jsou delší než sám hlavní text, a pochvalný vychloubačný lživý doslov na závěr jako trnová koruna všeho hnusu. A samozřejmě plno idiotských překlepů, pravopisných hrubic, věcných chyb, ideových odporností a špatně poskládaných vět. Lidstvo nejenže neškrtá své nepovedené „věty“, ono je vůbec nerozpozná; a když přece, hýčkají si je jako své nejcennější tradice, jež se nezpochybňují, a tudíž neopravují, leč zastávají. Obstaví své chyby kontrastním bíločerveným zábradlím z různých jazykových klišé jako cestáři díru na silnici a jede se dál. Díra-nedíra – furt se natírá. Takto vznikají všechny ty nechvalně známé objížďky s panoramatickou vyhlídkou na krásy Člověka a jiná poutní místa, kde se mrzáci zázračně uzdravují, zatímco by měli raději pochcípat. Proč jsem Já schopen tak obrovité nenávisti ke zbytkům mé vlastní lidskosti a hlavně k jejich lidskosti, když jsem poznal, že stojí za hovno – a oni to hovno tak hrozně milují a hájí ho, jako kdyby nebyla pravda, že se nemůžou vyvíjet k lepšímu, ani jako species, ani jako societas! Nemůžou dokonce už ani stagnovat; aspoň to kdyby mohli! Jenže nemůžou. Podívejte se na ně, na ubožáky: Těch potřeb! Té spotřeby! Té rozmazlenosti! Těch zákonů a zákazů! Těch lidí! Té ničemnosti plný necesér! A vrátit se nemohou. Oni už se jen zhoršují: ne pár dekád, ne pár století, ani ne pár tisíciletí – ale několik milionů let! To je to nejstrašnější! A za tu dobu si ničeho podezřelého nevšimli...

Člověk! S takovým výlupkem božím nemám žádné slitování. Že musí nějak zaplatit účty a uživit rodinu, to neberu. Za to se má takový lump stydět, a ne tím omlouvat svá nečestná jednání nebo se tím dokonce chlubit! Teprve až by se nemusel stát bezcharakterním darebákem, vrahem a podvodníkem a vyvrhelem přírody, teprve pak by snad mohl začít uvažovat o pokračování života. Ale to by tady rovnou už nemusel být a zavazet. Spíše se na vás ještě po svém zvyku oboří a obviní vás, řka: „Já nejsem tak špatný. To ty jsi ze mne udělal kurvu, protože jsi mě tak nazval!“

Člověk spí komatickým spánkem uprostřed běd. Jeho umělé vyživování a udržování při „životě“, pomocí drahých přístrojů, je příliš nákladné. Bylo by lepší jej odpojit. Beztak nemá žádnou naději na vyléčení. „Vstávej, člověče!“, chce se mi zvolat. „Vstávej, musíš zemřít!“ Jej však nic neprobere. Šípkové království probudil jediný polibek prince z pohádky. Tuto „pohodovou“ globální Rakovinu by nevytrhlo z letargie ani hromadné znásilnění!

Je mi špatně, když vidím, jak se baví a smějí v té své tzv. „civilizaci zábavy“. A čemu se smějí? Nechápu. Jsou to samé banální píčoviny, přisprostlé fórečky pro bandu primitivů s explozivním smíchem. Tak se řehotá trestanec, propuštěný náhle na svobodu. U nich je to stejné. Konečně se mohou po nekonečném pracovním týdnu odvázat a zařvat si ve svém uťápnutém živoření ve svěrací kazajce povinností. Takže burácejí smíchy nad každým kozlím trknutím jako hloupý Honza, jenž ke štěstí přišel. Konečně se dostanou z domova, pryč od smyčky na krku jménem „rodina“, a tak div neskáčou štěstím do výšky jako blechy, k čemuž jim stačí málo: uprdnutí, říhnutí, přeřeknutí, hloupoučká dvojsmyslná narážka na sex, fekální humor. A chlast nebo marihuana. Každá zmínka o pivu, vínu, kořalce nebo „trávě“, stačí se jen zmínit, vyvolá již blažený úsměv na jejich tváři pitomečka. Jak málo jim stačí ke štěstí! Jenže investovat více prostředků do vlastní svobody než do bezduché zábavy, a získat tak trvalou zábavu a štěstí, to je už nenapadne, na to je jejich rozum krátký a vedení dlouhé.

Svobodný tvor, jako jsem ku příkladu Já, potřebuje k rozesmání daleko sofistikovanější zábavu než ošuntělé vtípky o viagře a trapné držkopády z domácího videa, co jsou na jedno brdo. Proto může někdy působit jeho vzhled tak vyrovnaným dojmem, že vypadá skoro až smutně. Smutně ve srovnání s hýkajícím ženatým zaměstnancem, který má chvilku volna, a proto se řehtá jako blázen každé nepovedené taškařici pro vylízané blby. Ale když máte celý čas jen pro sebe, stanete se rozvážnějším a klidnějším. Nespěcháte honem si užít, vždyť si již užíváte! A jak! Láva přepětí z vás vytéká pomalu, nevybuchuje v náhlých záchvatech; střídání denních a ročních nálad je pozvolné až do nerozpoznatelnosti. Plácat rukama o sebe, pleskat se do kolen a popadat se smíchy za břicho jako oni, to bych svedl také – kdyby naráz všichni jednoho krásného dne vyvanuli z téhle planety jako pára nad hrncem. Jedině to by byl ten pravý důvod pro bláznivé veselí!

další část >>>

<<< předchozí část