Misantropovy stránky

neděle, 8. června 42

Po noční šichtě jsem spal do poledne a pak jsem vyrazil do svého „Fuchsbau“, do svého „liščího doupěte“ (- Fuchsbauer, to by bylo dobré jméno pro mne!). Často drobně poprchávalo, ale to mi ještě příliš nevadilo. Velký lijavec se strhl až za posedem, zhruba v poslední čtvrti mé cesty. Bouřilo a dešťová voda se valila lesními pěšinami jako potok. Schoval jsem se pod strom s hustým větvovím jako pod střechu a přečkal nejhorší. Přesto jsem dost zmokl a ve stanu jsem se musel převléct do suchého. Najedl jsem se rozemletého tofu, přečetl kousek ze „Zarathustry“ a usnul jsem spánkem spravedlivých až do osmi hodin večerních. Krásně se spí v lese za tichého prozpěvování ptáčků! Každou chvilku znovu drobně poprchává. Ideální počasí to tedy nebylo. Nemohu si však vybírat. Musím jít ven za každého počasí, protože nejsem pánem svého času. Dnes večer se například musím ještě vrátit do lágru kvůli tomu zítřejšímu očnímu vyšetření, na které mě posílají z fabriky. Mám tam být deset minut po desáté ranní. Zkazí vám i to minimální volno, na které máte nárok.

Příroda však voní a bují a ani moc lidí nikde není. Potkávám jen obrovské hlemýždě, velké žáby, štíhlé srnce a krásné rostliny (například právě krásně růžově purpurově kvetoucí vrbovku úzkolistou). Jsem doma. 

Na ubikaci se vracím v deset hodin, potmě, nikde nikdo, všichni lidáci zalezlí.

V polích za městem končí další část mého života: Vytrhávají tu koleje ze železniční vlečky, vedoucí od nádraží k muničce v Bořinách.

Obroušené horní zuby bolí stále neztenčenou mírou. Dokonce se mi zdá, že je to s nimi čím dál horší. Jsou extrémně citlivé na všechno: na vodu, na kávu i na ovocnou šťávu, na jídlo, na vzduch, na sladké i na kyselé, na horké i na studené; nemohu se bez ostré řezavé bolesti ani najíst, ani napít. Je to hrozné. Pouze rozmixovaná polévka pokojové teploty mi nečiní žádné problémy. Takhle mě to bolí už čtvrtý den a konec utrpení je v nedohlednu. Ach jo. Co jsem to udělal. Měl jsem to nechat na přírodě, na vis maior naturæ medicatrix – na velké hojivé síle přírody, totiž na odvaru z řepíku – a ty zuby by samy bezbolestně uhnily a vypadaly. V životě už k zubaři nejdu!

úterý, 10. června 42

Právě jsem se vrátil z „Liščího doupěte“. Zase jsem vyrazil po osmé a zase jsem přišel do lágru po desáté, zase tedy za dvě hodiny. Tentokrát jsem potkal psohlavé hlídky dvě: jednou starou Páskovou a podruhé na sídlišti nějaké dvě čůzy. Další hlídka – ta debilka s mongoloidními rysy – číhala za barákem, ale tu jsem naštěstí nemusel míjet.

Sousedé v přízemí (Odvárkovi) jsou okradeni. Někdo jim ukradl ze sklepa sekačku. Takových čoklů je všude kolem, ale akorát se utrhují na domácí a nepohlídají stejně nic.

Kontrola na očním dopadla špatně. O tom víc píši ve spise der Feuerteufel, protože celá ta neblahá událost se tam přímo výborně hodí. Sem ne. Tady chci zapisovat převážně zážitky z živé přírody, zážitky radostnějšího, životnějšího charakteru. Například a hlavně o tom, jak jsem se měl ve svém Fuchsbau.

A měl jsem se tam opět skvěle: Ochutnal jsem první letošní lesní jahůdky, a to na místě dosti nezvyklém, totiž z jahodníků prorůstajících narušenou betonovou obrubu onoho lesního „napajedla“, neboli koupališťátka, kam chodím pro vodu. Ale i na cestě vedoucí shora dolů kolem rekreačních chatek jsem mlsal první červené jahody. Tam jsem také objevil a následně doma v počítači určil nádherného modrofialově kvetoucího orlíčka obecného.

Orlíček obecný

V tom koupališťátku je plno zelených žabek, které se ani moc nebojí, takže když nabírám vodu a piji v malých, opatrných doušcích, nebojí se a přihlížejí kousek ode mne, jak pomalu nabírám vodu do rozbitých úst a sykám bolestí. Kvůli těm obroušeným zubům nemohu pořádně z plna hrdla pít.

V „napajedlu“ je na dně vidět také mnoho mloků, pár rybiček, pulců, potápníků a všelijaké jiné vodní havěti. Tolik mloků pohromadě jsem nikde jinde neviděl.

Víkend jsem z větší části prospal. Neopomněl jsem však také večerní procházku, nyvou jako obvykle, osamělou, snivou. Zase jsem při ní potkával zblízka překvapené srnky. Jsem holt dobře maskovaný a pohybuji se pomalu a tiše.

Šel jsem se také po poledni vykoupat k rybníku, ale měl jsem tentokrát smůlu. Sotva jsem se na břehu svlékl z šatů, už jsem slyšel přibližující se rachot jakéhosi motoru. Byl to buldozer, který sem jel upravovat povrch břehu. Rychle jsem se oblékl a schoval se v blízkém lesíku. Jím jsem došel k druhému rybníku v sousedství, ale tam se mi nelíbilo. Břehy to má vysoké, zarostlé rákosím a navíc jsem na druhé straně spatřil dvě auta. Asi hodinu jsem se toulal po lesích kolem rybníků, kde jsem našel páchnoucí mrtvolu zajíce a zblízka, sedě na padlém kmeni, jsem pozoroval srnku, ale buldozer nebyl stále s prací hotov. Pořád jezdil sem a tam až jsem ztratil trpělivost a vrátil jsem se nahoru. Nabral jsem vodu, poseděl na posedu, poležel ve stanu, poslechl si Dimmu Borgir, dokud mi nedošly baterie u discmana, ale to už byl večer, tudíž čas k návratu do lágru. Uteklo to příliš rychle.

středa, 18. června 42

V pondělí ráno pršelo, a tak jsem s láteřením nad svou smůlou vypil luštěninovou polévku ze sóji a fazolí a šel si lehnout. Spal jsem do půl jedné, buzen neustále štěkáním nějakých psisek. Jednou to byla dvojice otravných čoklů staré otravné Páskové, podruhé nesnesitelně hlučná Čubka od nás z baráku, potřetí a pošestnácté jiní čokli, jichž je na sídlišti plno. Jeden zmlkne, další začne a tak pořád nanovo. Rád utíkám odsud pryč do lesů, neboť již neprší. Stále však poprchává a v noci na úterý pršelo celou noc. To už jsem byl naštěstí pod střechou stanu. Na cestě jsem našel rozlousknuté vlašské ořechy, jen ten blázen u nich tentokrát chyběl.

V mém lese se pracovalo. Stezku lemují vyrovnané hromady klád a v lese chybějí některé stromy. Také myslivci „se činili“. V noci, když jsem se vracel ze své pravidelné večerní procházky, uskakoval jsem nejprve před světlomety právě projíždějícího terénního vozu – téhož, který mě míjel v poledne nad městem při cestě sem – a pak jsem se stal náhodným svědkem vraždy. V nejzazším bodě stezky, tam, kde tato končí jako slepá ulice, stálo již další auto – osobní, zelené, poznávací značka SYC 47-71 –, jehož osádka čekala, zřejmě smluvena mobilním telefonem, na příjezd toho džípu. Přikradl jsem se potichu tmou blíž. Co to tam mohou provádět nekalého při světle baterek? Moc jsem toho neviděl. Až nakonec jsem zahlédl, jak ti lidáci balí jakési mrtvé tělo do bílé deky a nakládají je dozadu do úložného prostoru toho zeleného osobního auta. (Myslím, že je to to samé, které jednou tak choře jezdilo po lese a troubilo. Takové auto jsem vídával i loni na Špici. Je docela dobře možné, že jde o jednoho a téhož myslivce. Značku mám poznamenanou, arci jen pro mou vlastní potřebu, to kdybych je někde uviděl znova, abych hned věděl, kdo to je; nemám tu značku tedy poznamenanou pro úřady nebo pro policii, protože zločin, jejž jsem viděl, nemá kdo potrestat ani odsoudit. Jen Já.) Po naložení oběti jsem zřetelně zaslechl jediné slovo:

„Paráda“, řekl jeden z těch vrahů.

Ještě si to pochvalte, parchanti!

Já vím, že vraždění je v přírodě na denním pořádku a že to tak musí být; avšak mně vadí to, že to dělají oni, lidáci, ta verbež škodlivá rozmrdaná; že to dělají ti, kteří by sami měli být vyvražďováni, a to systematicky.

Obětí té vraždy se stal nejspíš srnec. Když jsem přitom odcházel, nikoho a ničeho podezřelého jsem si nevšiml; muselo se to stát dlouho poté. Dole pod kopcem jsem sice zaslechl nějakou ránu, ale nenapadlo mě, že vyšla odsud. Hajzl myslivecká bouchalova musel číhat někde „za bukem“, jak se říká. Možná jsem mu i Já prošel nevědomky před flintou!

Jakmile obě auta odjela, šel jsem se podívat na místo činu. Dlouho jsem nemohl najít žádné stopy... – dokud jsem je neucítil! Kráčel jsem se smysly napjatými jako policejní stopař, až jsem v jednom místě ucítil cosi jako zápach krve smísený s výkaly. Zastavil jsem se a trochu se vrátil tam, kde byl pach nejintenzivnější. Nyní jsem zapnul baterku. A k své hrůze jsem opravdu objevil na zemi krev, ještě čerstvou, temně rudou, již zasychající!

Jsem dobrej! Smysly ostré jako zvíře! Ucítil jsem krev, aniž bych ji viděl! A to s ní nemám žádné zkušenosti!

Jsem z celé události a ze strašného nálezu mírně v šoku.

Druhý den ráno jsem šel ohledat místo činu znovu a lépe. A zděsil jsem se podruhé! Noční milosrdný déšť krev vůbec nesmyl a navíc jsem objevil – znovu po čichu! – o kousek dál v borůvčí pod stromy vyvržené vnitřnosti, odporně zapáchající! Odvracím se v hnusu. Je mi na zvracení. Dobrou chuť, hovada! A ať vám chutná! Tohle opravdu nejsou moji bližní; ani ti, co tu spáchali tenhle odporný zločin, ani ti, kteří ukořistěnou mrtvolu budou žrát na nějakém mysliveckém bále. Spíš se identifikuji se srnami a stejně jako ony si dávám na lidáky pozor a utíkám před nimi – zvláště před myslivci! Pokaždé si zkontroluji, jestli nedřepí na posedu nějaký bouchal. Misantrop nikdy neví, co je napadne. Nevěřím jim. Věřím, že by po mně klidně střelili. Kromě toho nechci, aby o mně vůbec věděli, že obývám les.

Vzpomínám na loňský rok, na to střílení po lišce. Bylo mi, jako by se střílelo po mně. Nyní se cítím také v ohrožení.

Letos jsem tady ještě neviděl jedinou lišku. Neviděl jsem ani například žádného ježka...

Zato lidáků tu začíná přibývat. Dole v těch chatách, nebo co to je, jsou nalezlí lidáci a jeden z nich mě viděl, když byl na houbách. Nacházel se docela blízko mého Fuchsbau a lidužel mě nejen viděl, ale málem i potkal. Dělal jsem, že jej nevidím a rychle jsem hleděl jít mu ze zvědavých očí. Viděl mě už podruhé; jednou dole u chatky, podruhé teď tady, kousek od doupěte. Liška by se už stěhovala jinam, Já také hledám nové „liščí doupě“.

A kdo hledá, nalezne! Skutečně jsem našel dole pod silnicí pěkné místečko pro stan, ještě lepší a skrytější, než to dosavadní!

Máme-li považovat silnici dole u „napajedla“ za pomyslnou dělící čáru mezi takzvaným „horním“ lesem a „dolním“, nově vyhlídnuté doupě se nachází v lese „dolním“, tam, kudy chodím k rybníku.

A když už zmiňuji rybník, připojím i nové zážitky kolem rybníka:

Vykoupat jsem se šel hned večer, jak přestalo pršet, ale voda byla studená, neprohřátá sluncem zalezlým za černými mraky. Sice jsem do vody odvážně vskočil, ale uplaval jsem jen pár temp a musel jsem z vody ven. To se nedalo. A zase jsem při tom vyplašil srnce! Jen párek potáplivých poláků zůstal klidný.

Druhý den jsem se šel zkusit vykoupat znovu, protože slunce svítilo a bylo teplo. Ale voda byla pořád stejně studená, jen snad o trochu teplejší, jak se mi alespoň zdálo, neboť těch temp jsem udělal o trochu víc. Nevím, možná jsem i otužilejší.

Vylezl jsem z vody, trochu jsem na vzduchu oschl a otřepal se jako zmoklé zvíře, oblékl jsem se a vylezl posedět na posed. Ale netrvalo snad ani čtvrt hodinky a na opačném břehu se objevil lidák, samozřejmě se psem. (Znovu musím zopakovat, že kdyby ty psy neměli, byl by od nich svatý pokoj. Také kdyby auta neměli a kola! Na cestě z lágru mě z dálky míjel automobil a lidáci uvnitř na mne čuměli jako na raritu, jako na zvláštní zvíře, které chodí pěšky a samo. Připadal jsem si jako v nějaké té zoologické zahradě, kde zvířata žijí volně a kde návštěvníci mezi nimi projíždějí v autech. Za pár let si mě budou točit na video a fotit si mě jako exotické zvíře.)

Lidák s černým velkým hafanem se zprvu pouze rozhlížel po rybníce a když tam nikoho kromě poláků neviděl – neb Já jsem byl jeho zrakům skryt a nehybně zamaskován na posedu –, vydal se po krátkém váhání podél břehu směrem ku mně. Tím mi vyslal jasný signál, že se mám klidit z posedu dolů a pryč do lesa. Jakmile jsem se hnul, lidák mě zřejmě také spatřil, neboť se též otočil a šel zpátky, odkud přišel.

Nó, nebude to tu tak opuštěné, jak jsem myslel! A stopy psí jsem tady viděl už tehdy, když jsem sem přišel poprvé! Jsem zvědav, jak dlouho bude trvat, než se i tady bude opakovat scénář z poličské „přehrady“. Nejjistější bude pořádně nejprve obhlédnout terén, nebo se sem chodit koupat vždycky až po setmění. Uvidíme. Každopádně tady všude zhoustl provoz. Nechci vidět a obávám se, až tady budou haranti na táboře.

Do pracovního lágru se vracím po osmé hodině a tentokrát ještě odpočívám v půli cesty na posedu. Nikam nespěchám. Pomalu a nerad se loučím s lesem a s jeho obyvateli, mezi něž jsem mohl i Já po tři pohříchu krátké dny patřit. Nemohu se rozloučit. Červenka zpívá tak krásně smutně...

Srny, které míjím, jako by mne zdravily; stojí v pozoru a sledují mě zblízka, nebo jen kousek poodběhnou. Chodím pořád v jedněch maskáčích; je možné, že by si mě pamatovaly a věděly, že pro ně ten divný tvor barvy lesa neznamená nebezpečí? Kéž by to tak bylo!

Na obzoru se jako druhé slunce vyloupl měsíc v úplňku. Nádhera!

Je již noc, když přicházím do ulic koncentráku, aniž bych cestou potkal človíčka. Tady na sídlišti je to však jiné, i přes pokročilou hodinu. Jak jinak, jsou to hlídky samozvaných bachařů, kolem nichž je mi nutno projít.

První psohlavá hlídka je velký černý pes, který vrčí, jak se zdá, ale on nevrčí, on blije na chodník. O kus dál se někdo přehrabuje v odpadkovém kontejneru a jeho velký bílý pes si mě zvědavě přibíhá očichat. Stylový návrat do koncentráku. Už jen zbývá posvítit mi baterkou do tváře a vyžádat si ode mne stroze nějaký ten Ausweis.

Tak to by bylo: zónou bachařů jsem úspěšně prošel, zkontrolován, očichán a zaregistrován a zítra mohu jít zase do fabriky, kde budu opět pod dozorem jiných lidáků. Už se těším, až se za pět pracovních dní zase osvobodím od toho věčného dozírání lidáků. Myslím, že to je právě svoboda: být osvobozen od veškerého dozoru, tak aby nikdo nevěděl, kde jste a co tam děláte. Osamělé trampování ve volné přírodě je poslední opravdu svobodná činnost, poslední svobodná náplň volného času, která zbývá na tomto vysoce a čím dál důkladněji zhumanizovaném světě.

Četl jsem v lese pořád Nietzscheho „Zarathustru“ a k poslechu jsem si vzal italskou hardcorovou kapelu Unsung. Je to dobrá kapela, s dobrými nápady, ale zvuk mají nepropracovaný, příliš undergroundový. Dimmu Borgir jsou lepší.

„Zarathustra“ mi připadá pořád jako skvělý, slovesný, básnický i myšlenkový klenot, i když ne všechny Nietzschovy myšlenky jsou mými myšlenkami. Před lety jsem si tužkou podtrhal nejlepší pasáže, které se mi tehdy líbily. Je zajímavé číst celou knihu znova a přesvědčovat se, že síla oněch pasáží stále trvá, jiné vybledly, další se zdají nepochopitelné, proč se mi tak líbily, a jsou tam i další, nově objevené pasáže, které se mi líbí teď, kdežto tenkrát jsem si jich ani nevšiml. Tenkrát jsem „Zarathustru“ čítal také v lese – celá vazba se ostatně vinou lesního vlhka rozlepila – a na základě této inspirativní četby jsem zkomponoval můj spisek Z poustevníkovy lesní moudrosti. To už je neuvěřitelných třináct let! Kam se ty roky dějí...?

Ze živých tvorů mě tentokrát zaujali ti nejmenší, jimž se říká živočichové. Broučci různých barev a tvarů a potom jeden zvláštní soumračný nebo noční motýl s nezvykle dlouze protaženými bílými křídly. Byl jediný svého druhu a vypadal jako kdyby přilétl až odkudsi z Afriky. Takovým exotickým dojmem na mne zapůsobil! Vůbec netuším, co to mohlo být za druh. Stále jen poletoval nad jedním místem v trávě a neposeděl, takže i tím jsem měl ztíženou možnost poznání. Ale i tak mě trápí, že některé živočichy a najmě mnohé rostliny neumím pojmenovat. Většinu znám, ale stále narážím na nové a nové živé hádanky, jejichž řešení mi zůstává utajeno, ačkoli se snažím pilně studovat. Potřeboval bych mít stále s sebou svůj počítač.

A pak padla tma a vyrojily se svatojánské mušky. Přesně na den jako vloni! Tomu říkám dobře seřízené biologické hodiny! Třebaže svatého Jana je až příští týden.

pátek, 20. června 42

Konečně jsem hotov u zubaře a ode dneška mám nové zuby! Stálo mě to celé dobrodružství 5 950 korun + asi 120 korun dohromady za vytrhání starých paradontózních zubů. Je to ale nezvyk! Připadá mi, že mám v puse cizí objemné těleso, nevalné chuti a podezřelého původu, které bych měl vyplivnout. Jako bych měl stále v ústech žvýkačku nebo bonbón. Konečně mám snad po bolestech a konečně budu moci přijímat tuhou stravu a konečně mě návštěvy u zubaře nebudou okrádat o můj drahocenný čas léta! Tak, a teď si začnu plánovat a vybírat dovolenou!

Na školní zahradě „zasahují“ hasiči proti něčemu, co je skryto v koruně stromu a k čemu vede požární žebřík. Zřejmě „nebezpečný“ roj včel nebo vos. Hmyz se hlásí o svá práva a chce zpátky vrátit lidmi uloupenou a zdevastovanou přírodu.

Zastavil jsem se také v knihovně vrátit Ecce Homo od Nietzscheho a vypůjčil jsem si knihu, již jsem si chtěl dávno přečíst: Tuskulské hovory od Cicerona. Tentokrát jsem šel do knihovny s jasným cílem a najisto. Netápal jsem jako minule. Chtěl jsem buď Schopenhauera, ale to je do lesa moc tlusté a dlouhé, nebo monografii o Germánech, ale to je také příliš objemná kniha, hodící se víc do zimních večerů, anebo jsem chtěl Senecu či Cicerona. První mi padl do oka Cicero a zrovna jeho slavné Tuskulské hovory. Nezaváhal jsem ani na vteřinu. Také Já se jednou k stáru hodlám uchýlit do svého „Tuskula“ po vzoru tohoto velkého římského státníka, řečníka a filosofa.

Pak jsem se šel projít konečně také po Šibeničním vrchu. A znovu jsem nelitoval, že jsem si vzal dalekohled! U posedu jsem spatřil obrázek, proti němuž je ikona křesťanské madony s Jezuletem odporná a chorá jako jistá americká zpěvačka stejného jména, avšak judaistické víry. Křesťanství vůbec je tak odporné a choré, že by patřilo je zakázat a vykázat jako cosi nepatřičného. Křesťanství by mělo být povoleno jen těm mnoha lidem, jimž jeho přijetí způsobí zkázu mravní i tělesnou. Ano, křesťanství a jiné drogy bych zlegalizoval. Ničí jen ty slabé a choré.

V lese u posedu jsem však spatřil něco zcela opačného: líbezný obrázek srnky se svým mládětem! Srnka dávala pozor, zatímco srnčátko vesele a nezbedně poskakovalo kolem ní a běhalo radostně a čile po celém listnatém lesíku. Ano, tato srnka se svým neposedným srnečkem je mi pravou madonou mé antihumánní přírodní víry!

Ze sjezdovky „Putinovky“ je krásný výhled do daleka. Vidím nejvyšší vrcholky Orlických hor a v údolích dokonce cihlově červené střechy domů. Jiná, avšak neskonale svěžejší červeň zdobí toto návrší: červené vlčí máky. A skvějí se zde i moje oblíbené skromné krásky mezi rostlinami: violky rolní.

Nahoře v lese jsem nepotkal ani jednoho lidáka! Hned mám lepší náladu, uvolněnější a povznesenější – víc mě ty toulky přírodou baví, když si můžu nerušeně chodit kam se mi zlíbí a nemusím neustále na každém kroku prchat před dotěrností lidáků.

Zašel jsem i vůbec poprvé k tomu malému rybníčku dole v Liboháji u dívčího internátu, neboť teď je tu absolutně lidupusto. V rybníčku plavou pěkné oranžové rybky střední velikosti. Podobají se parmicím, ale to jsou ryby mořské, tak nevím. Škoda, že s sebou nemám žádné drobty, jež bych jim nasypal. Pěkný rybníček. Ještě by chtělo podél blízké silnice vysadit stromy nebo živý plot, jenž by odhlučnil ten kravál z projíždějících aut.

Dnes snad uvěřím, že úřady rozdávají sociální podpory pro všechnu tu armádu nezaměstnaných, přebytečných a nevychovaných budižkničemů, kteří jen zevlují a otravují po ulicích se svými stejně nadbytečnými a otravnými čokly. Ani jednoho čokla jsem nepotkal, a to ani na předměstích! Dneska se vážně někde uděluje neobyčejně tučná almužna! Docela to dnes vypadá na šťastný den. Ještě by mohla odpadnout noční šichta a vymřít lidstvo a jsem spokojen.

sobota, 21. června 42

Venku před barákem někdo zasadil dva stromky. Těžko říct, co za druh by to mohlo být. Podle tvaru listů bych to odhadoval na vrbu nebo snad dokonce na akát. Možná to mohou být i nějaké ovocné stromy, třeba třešně. Budu pozorovat jejich růst.

pondělí, 23. června 42

Tropická pohádka! Vypravil jsem se nejprve k přehradě, zda-li snad se tam nenaskytne možnost o samotě se vykoupat, zaplavat si a svlažit se. Ale ne, jako vždy tam někdo čuměl na břehu, dokonce ženská s podobně šíleným výrazem jako je naše trhlá sousedka Navrátilová – ta s tou čubkou. Nevím, co u té přehrady pořád ještě pohledávám, vážně nevím. Je to pokaždé stejné: akorát nadávám na ty ksichty rybářské a vzpomínám, jaký tu byl kdysi bez nich ráj.

Ale viděl jsem tam zase tu kachnu s kačátky, nyní již trochu odrostlejšími. Ve zbytcích lesa na březích se zase kácelo; když jsem přišel, hroutil se zrovna k zemi strom. Rozkvetl znovu náprstník červený i bílý, jen letos o trochu jinde. Jeho jedovatým listím bych rád otrávil Čubku, ale hned by se vědělo, kdo to udělal, protože jedině Já v celém baráku se netajím svou nenávistí k ní a k jejímu věčnému hulákání. Viděl jsem nádherného živého lišaje lipového, který spal na hrazení pro krávy. Ty jsem viděl také. Našel jsem také jinou pěknou můru – zřejmě samce blýskavky kapradinové –, ale ta byla mrtvá.

Pod mým posvátným dubem se rozmnožily kopřivy a vůbec to tam nějak nezvykle zarůstá vegetací, od té doby, co tam již nepoustevničím. Ale samotný strom je v pořádku.

Na posedu je také pořád velmi příjemné posezení. Je tu chládek, zelenavé přítmí a tichý zpěv ptáků. Brzy se mi však začíná chtít spát a mám žízeň.

Další dobrá zpráva! Mezitím dorazily nové dva kompaktní disky, celkem za 743 korun. Jeden obsahuje album norské gothic metalové skupiny TRISTANIA „Beyond the Veil“ (zase ti Norové! To je národ!), druhé 2CD je opět barokní hudba, a to suity pro nástroj zvaný theorba od Johanna Sebastiana Bacha a od neznámého Francouze jménem de Visée; to jméno je mi však povědomé. Hudba i obaly a nakonec i cena jsou skvělé.

Tuskulské hovory od Cicerona se mi zatím moc nelíbí, lépe řečeno vůbec. Cicero byl vyznavač Platónův a odpůrce epikurejců, takže přímo můj antipod. Na těchto knížkách jsou však nejlepší ty poznámkové aparáty, z nichž čerpám důležité a zajímavé podrobnosti z antických dějin.

čtvrtek, 26. června 42

Ta pakáž v práci začíná být nepříjemně vlezlá a familiární. Lepší bylo a je, když na mne moc nemluvili. 

Řemeslníci mají vyměňovat stará okna za nová, plastiková. Všichni už je mají, a tak je musíme mít taky. Jeden začne a ostatní se přidají. Normálka. V bytě bude blázinec, a proto rychle pryč!

Víkendové volno začalo – jak jinak – bouří a lijavcem. Spěchal jsem s nadějí k lesu, domnívaje se, že uniknu té černé mračné záplavě na západním obzoru, hrozivě rychle se blížící. Neunikl jsem; dostihla mě na kopci za městem u lesa, kde si vždycky úlevně odplivuji na rozloučenou. Roztáhnul jsem deštník, ale stejně jsem promokl. Hnal jsem se rovnou bez zastávky nejkratší cestou po silnici, takže za hodinu a půl jsem byl ve svém „liščím doupěti“. Mezitím se po cestě udělalo zase hezky a dokonce jsem trochu oschl. Ale moc ne; dosušit šatstvo jsem musel až ve Fuchsbau.

Ciceronovy Tuskulské hovory se také trochu namočily, ale voda nenadělala víc škody než jakýsi čtenář přede mnou, který na několika stránkách podtrhal tužkou určité odstavce či věty. Je to vandalismus. U mých domácích knížek to sice dělám také, ale tam to nevadí, to je jen pro mou potřebu; u veřejného majetku se to nedělá. Je to už zásah do díla bez souhlasu autora, třebaže malý. Pozmění to vnímání textu. Ty podtrhané věty jsou totiž tím pádem vypíchlé, aniž by měly být. Navíc ten „někdo“ takto vypichoval jen samé banality. Míst k zvýraznění je v té knize víc a lepších. Když to dělám doma se svými vlastními knížkami, které mi patří, je to rozdíl; vypovídá to něco i o mně, zatímco u knih z veřejné knihovny není nikdo další zvědavý na to, co se kdejakému ordinérnímu hlupákovi líbilo nebo zda se snažil dělat ze sebe chytrého, aniž by zbla pochopil.

Kniha se mi začíná líbit. Zpočátku byl Cicero zbytečně rozvleklý, navíc když pojednával o nesmrtelnosti duše, tedy o něčem, co není pravda a co lze spolehlivě vyvrátit jednou moudrou větou nebo dokonce i jednoduchým aritmetickým výpočtem. Já jsem tento nesmysl okolo duší vyvrátil jednou provždy jednou nebo dvěma geniálně prostými, přitom i vtipnými větami-perlami v mém spisku Škarohlíd (listopad 39) a víc se k tomu nemusím vracet. Ale Cicero je po vzoru Platónově příliš obšírný v něčem, co je od základu mylné a kde lidský duch „zabloudil“, jak by se asi vyjádřil epikúrovec Lucretius; tehdy Cicero nudí, prudí.

Epikurejskou filosofii vůbec Cicero, jak vidno, nesnáší, až je to podezřelé. Je patrné, že na něj tato filosofie udělala velký dojem, ale buď jí nerozumí, nebo ji nemůže přijmout z jiných důvodů, z nějaké té nietzscheovské „idiosynkrasie“. Osobně bych odhadoval, že Cicero odmítá Epikúra hlavně z politických důvodů a z důvodů rozvratnosti Epikúrových myšlenek na etiku a morálku. Člověk, který se vyhýbá zbytečné bolesti, nebude asi příliš ochoten podstupovat riziko, nepříjemnosti nebo dokonce oběti o vlastní újmě pro něco „vyššího“, jako je třeba stát, vlast, budoucnost lidstva... Tento logický důsledek epikureismu Ciceronovi asi nejvíc vadí. Vyčítá dále Epikúrovi, že postrádá systém, že je prost důslednosti, že je měkký a podobně. Ale v tom to právě asi vězí; že pravda o životě nemůže být nikdy vtěsnána do úzkých definicí a hotových závěrů. Cicero se pře s Epikúrem o každé slovíčko, avšak uniká mu ten fakt, že pro každou životní situaci platí jiná zaklínací formulka, abych tak řekl, jiná definice, jiné pravidlo – nebo jich je dokonce několik. Proto je Epikúrovo učení plné paradoxů, protimluvů a nesrovnalostí. Zdánlivě ovšem! Nietzsche si také odporuje v každé větě, a přesto celek dává smysl. A co teprve věčná féerická hříčka Ladislava Klímy! Takový je totiž život. Nelze jej vtěsnat do logických škatulek, sám je nelogický, nerozumný, plný omylů a nečekaných zvratů. U mne byste také našli mnoho paradoxů a protimluvů. Ale myslitel je špatný, pokud nedovede hned v následující větě vyvrátit větu předešlou! Tak je nejvíc podoben životu! Ten se přece také sám vyvrací! A obvyklé námitky proti Epikúrově „rozkoši“ prostě vyplývají z toho nejednoznačného slova. Jako mají jiní za smysl života jednou ctnost, podruhé dobro, potřetí vůli k moci, vždy je to jen jiný název pro totéž – pro rozkoš. A největší rozkoší může být pro mudrce opravdu nepřítomnost bolesti, jakož i nahlédnutí, že nic jiného nenaplňuje filosofa tolik potřebným duševním klidem a blahem než netrpět. V tom jsem zajedno s Epikúrem (a nemyslím si, že bych byl proto hned měkký). I když podobné závěry činí i jiní, například Schopenhauer – a nakonec i sám Cicero na některých místech. Nechápu jeho vzdornou averzi vůči Epikúrovu učení, jež místy přechází až v záštiplnou posedlost. Pakliže nás někdo spasil od utrpení, od strachu z bohů a ze smrti, pak je to jedině Epikúros.

Čeká mě rozhodně ještě plno práce s výpisky z tohoto Ciceronova díla! Už jsem tam narazil na mnoho skvělých pasáží, i když se to místy hodně podobá Platónovi, a ten se mi moc nelíbil. Ale Cicero je aspoň tak poctivý a skoro až sám nedůsledný, že uvádí i opačné myšlenky (asi po vzoru peripatetiků), takže o zajímavé pasáže není v Tuskulských hovorech nouze. Výpisky zřejmě udělám až na konec, najednou, až bude čas.

V lese je ovšem jako vždy nádherně. První den večer jsem se šel projít přes téměř neprostupné řepkové pole a přes les na stráně nad Dittersbachem a dolů k malému rybníčku. Je to sice takový špinavý žabinec, ale pěkný. I koupat by se v něm dalo a do vody vedou opět schůdky!

Druhý den je tropické vedro, a tak mířím samozřejmě na opačnou stranu do „dolního“ lesa, přes „napajedlo“ k rybníku. Poláci jsou všichni do jednoho pryč, což by mohlo znamenat, že je tady někdo vyrušuje. A taky že ano. U schůdků jsem nalezl čerstvé tři vajgly od nějakého blba, který si sem chodí kazit zdraví. Jen ti kulíci se tu stále zdržují dál.

Voda je krásně teplá. Po vykoupání sedím na posedu. Ten je olepený pryskyřicí, která skapává se stromu. Jdu se podívat na moje náhradní „liščí doupě“ a rozhoduji se zatím nestěhovat. Byla by tu celý den výheň a musel bych sem chodit částečně po silnici. Nechám si to tu jako náhradní možnost. Misantrop nikdy neví, kdy bude narychlo potřebovat alternativní tábořiště. Prázdniny se blíží a haranti už mají dětský tábor připraven, tráva posekaná...

Při návratu „nahoru“ jsem viděl dva kluky, jak si sundávají trenýrky a chystají se koupat v té špíně koupališťátka, jemuž Já říkám „napajedlo“, poněvadž tam beru vodu. Dnes jsem tam viděl velkou pijavici lékařskou, s níž jsem se setkal naposledy někdy jako kluk při dovádění v potoce pod mostem u stadionu. Mně by hlavně vadila ta blízkost silnice a ta možnost, že může každou chvíli někdo přijít nevhod. Provoz je tu na mne příliš hustý.

Lesní jahůdky jsou sladké, velké a je jich hodně. Kousek od stanu začaly dozrávat borůvky. Bolí mě však zuby a to mi kazí radost i snadnost kousání. Zlobí mě přední dolní zuby. Doktor prohlásil, že ještě pár let vydrží, ale Já vím, že jsou už dávno špatné a opotřebované a že by měly jít ven, stejně jako ty horní. Málem jsem si vylámal zuby na dětských piškotech! Dolní čelist mám oteklou. Nechám si to ošetřit nejdřív v zimě; blíží se podniková dovolená. Kašovitá strava mi vyhovuje a když nemusím nic kousat jsem spokojen a nic mě nebolí.

Jakmile jsem vlezl do stanu, zaslechl jsem zase výstřel. Myslivci řádí. Druhý den jsem viděl odkud ta rána asi pocházela: Naproti přes pole je také jeden posed – nebo spíš by se mělo říkat správněji „střílna“ – a ten posed je otevřený dokořán.

Večer se přihnala vichřice, která prý ve městě vyhodila na celý den elektřinu, přerušila dodávku vody a zabila jednu ženskou. Takové řádění živlů jsem dlouho nezažil! Chtěl jsem jít zrovna pro vodu, ale když jsem viděl ta s hukotem se valící mračna a když jsem z dálky slyšel to nepřetržité hřmění, rozmyslel jsem si to. A dobře jsem udělal, protože co se vzápětí přihnalo mě donutilo zalézt do stanu, všechno zavřít, utěsnit, přikrčit se k matičce zemi a s napětím čekat, co se bude dít dál.

Ten hukot zesílil a obrovský vichr ohnul stromy jako rákosí. Rázem se zešeřilo a začal liják, jenž tepal kupoli mého stanu divým lijavcem. Blesky probleskovaly tmou jeden za druhým, ale epicentrum bouře bylo zřejmě dosti vzdáleno, protože jsem žádné rány neslyšel, jen vzdálené temné dunění jako kanonáda. Vše to „boží dopuštění“ se přehnalo stejně rychle jako přišlo. Škody v lese nenadělalo; našel jsem jen pár zpřerážených stromů a několik popadaných větví, nic hrozného. Ve městě to bylo horší. Škoda, že to nezničilo civilizaci! Nemusel bych se vracet.

K poslechu jsem měl s sebou album „Za závojem“ od skupiny TRISTANIA. Poslechl jsem si je několikrát. Přirovnal bych tu hudbu se složitými kompozicemi, s ženským a mužským vokálem k tvorbě moravské kapely Tisíc let od ráje. Ta hraje podobně, jen s tím podstatným rozdílem, že s Tristanií zpívá nádherným, čistým, andělským hlasem jako na opeře hezká dívka, která nezpívá falešně. Je to měkké, chvílemi i dost drsné, je to rozmanité, je to metalové – líbí se mi to. Zatím jsem tam však nenašel žádnou „hitovku“, nic výraznějšího, co by se mi vrylo do paměti, podobně jako třeba ta úvodní skladba z posledního alba Dimmu Borgir. Ti jsou lepší, ale je to jiný styl. Pro zpestření dobré, ba vynikající! Bacha s de Viséem poslouchám teď -- a je to balzám. Co víc k tomu dodat? Baroko je prostě nejlepší.

Třetí den jsem se šel také vykoupat k rybníku. Počasí bylo podmračené, ale voda stále výborná, ba snad ještě teplejší než předchozí parný den. Přeplaval jsem rybník dvakrát tam a zpátky a dokonce jsem našel odvahu projít se nahý kolem dokola po břehu. Tam jsem viděl své první letošní Stieglitzen, neboli česky stehlíky, oblíbený to můj ptačí druh. Byl to pouze jeden ojedinělý pár těchto krásných ptáčků, zato však předváděl úchvatný synchronizovaný let.

stehlík obecný - der Stieglitz

Na zpáteční cestě do lágru jsem se setkal s myslivcem. A Já si říkal, proč nikde nevidím žádnou zvěř! Všechna před ním utekla. Chtěl jsem si jít sednout ještě na posed v půli cesty, ale spatřil jsem, jak z něj zrovna slézá myslivec. Musel mě vidět, když jsem přicházel, protože i když jsem se schoval, věděl o mně a našel mě sedět na bobku v houští.

Prý co tam dělám.

„Co je vám po tom?“ Já na to opáčil.

„Hledáte houby?“

Měl jsem říct, že seru, ať se jde podívat, ale místo toho jsem si vymyslel lež, že sbírám borůvky.

Slovo dalo slovo a bavili jsme se spolu za chvíli jako dva přátelé, i když bych ho nejradši zabil.

Prý si mám dát pozor večer, když jsou myslivci na lovu, aby mě nezastřelili.

Já na to, že si můžu chodit po lese třeba o půlnoci a je na myslivci, aby nestřílel po všem, co se kde hne, nýbrž najisto.

Docela jsme si rozuměli. Já jsem ho poučoval o tom, jak zpívá červenka a že by auta neměla po lese jezdit – on k tomu připodotkl jakési přísloví, které jsem v životě neslyšel a které mělo znamenat asi tolik co „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“, nebo něco v tom smyslu. Asi se mi snažil vyrovnat chytrostí a vzdělaností, chudák jeden primitivní. Otázku vraždění zvířat jsem raději ani neotvíral, to by nemělo smysl. Chtěl jsem se ho co nejdřív zbavit.

Zkazil mi náladu.

Nikdo z lidáků můj úkryt zatím neobjevil – jako kdybych, podoben čížkovi, vložil do svého hnízda divotvorný kamínek, díky němuž se stalo neviditelným pro lidské oči.

Ze živočichů kraloval mému srdci tentokrát objev krásného motýla, kterého jsem ještě nikdy na vlastní oči neviděl: ohniváček černokřídlý.

Ptáci pomlkli. Za ranního svítání je to stále ještě koncert, ale co se rok zlomil v půli a začalo léto, jejich celodenní prozpěvování se výrazně omezilo na sporadické trylky. U nás před ubikací je to stejné. Někde blízko však slýchávám několikavětý hlas, který jsem v mém lese ještě letos nezaslechl – pestrobarevný hlas sedmihláskův.

Okna zůstala nevyměněna; řemeslníci se nedostavili.

další část >>>

<<< předchozí část