Méranýchtos 4.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Cvrčilka je zajímavý, tajemný ptáček. Celou noc vydrží nepřetržitě cvrčet. Pouze když procházím kolem jejích domovských houštin, kde se skrývá, její jednotvárný nepřerušovaný cvrkot na chvilku jakoby poklesne a znejistí, ale hned se zase vrátí ke své obvyklé tónině, jakmile poodejdu kousek dál, jda si klidně svou cestou. Divím se, že ji to stálé vydávání zvuku neunavuje. Já bych byl unaven k smrti, kdybych měl stále hovořit či zpívat. Neboť jako je živlem cvrčilčiným neustálé noční cvrkání, mým živlem je bezesporu dlouhé zádumčivé mlčení. Ale co se divím: vždyť i lidé, z nichž jsem vzešel, téměř neustále brebentí své jednotvárné žvásty beze smyslu. Ale zatímco z cvrčilky dělá neustálé cvrčení zajímavého nočního tvora, dělá neustálé brebentění z lidí užvaněnou verbež. To není ještě nic tak urážlivého, řekne-li se o lidech, že je to verbež, protože verbež znamená toliko být mnohomluvná, francouzsky verbeuse. A mnohomluvnost sama není ještě tak otravná, ale stává se přímo odpudivou, jestliže jsou jí nadáni právě lidé. Čím to je? Bezesporu to bude tím, že cvrčilka má tu přednost před lidmi, že je nevinná a že její hlas nevyjadřuje nic zhůvěřilého. Když však žvaní lidé, je to jako kdyby se jim v obličejích otevřelo samo vyjící peklo, a ne jemně vykrojená ústa stvořená k tichému šepotu, melodickému zpěvu a přednesu poetických básní. Navíc je lidem rozumět; to je ta největší chyba, to je ten největší zádrhel. Lidská mluva se ti takto zadrhne kolem hrdla jako smyčka katovy oprátky a zdusí v tobě všechny dobré věci. Ale nehledě k obsahu lidských řečí, to jest k tomu, jaká smradlavá fašistická hovna jim padají z těch jejich hnusných hubatých tlam, namísto z prdelí, byl bych přesto k smrti unaven, nevýslovně unaven, měl-li bych bez přestání tak žvanit, jako žvaní lidé. Snad bych nemohl ani pořádně dýchat, říkaje tak jako oni ty jejich všední větičky vyjadřující buď jen samé hlouposti, anebo příšerné obludné lži. Zalknul bych se přívalem vlastních slov a má upovídanost byla by mi jedem, po němž bych ochrnul hnusem ze sebe sama. Ohluchl bych svým vlastním rámusem, protože nejsem křičící hulvát. Hulváti se prozradí už svou příliš hlasitou mluvou, takzvanou nevymáchanou hubou, kdežto tvor ušlechtilý nevydává jedinou hlásku, aniž by porušil velebné ticho mlčícího nočního poutníka.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Když chtějí lidé porazit nějaké stromy, tyto „brzdy pokroku“, které jim třebas malinko překážejí v rozpínavosti či představují „bezpečnostní riziko“ pro jejich auta, domy a ovšem také „děti“, omlouvají své zkázonosné dílo údajnou chorobou, jíž jsou ty nebohé stromy prý nakaženy. Velice dojemná péče. Jenže každý živý i neživý tvor na této planetě má v sobě nějakou tu svoji chorobu, nějakou tu houbu, jíž je nakažen. Znamená to být součástí přírody, znamená to sounáležet se všemi živoucími bytostmi. Myslím, že byste těžko našli ve volné přírodě nějaký strom, který by neměl svou houbu. Ale jemu to nevadí, protože v přírodě je to naprosto normální stav věcí. Říká se tomu vzájemná provázanost všech živých organismů. On s ní žije v souladu, často na ní životně odkázán. Jaký nepochopitelný rozdíl od lidí, kteří nežijí vůbec s ničím v souladu, dokonce ani ne sami se sebou! A přece také lidé mají své choroby, dokonce i víc chorob, ba úplně nejvíc ze všech živých tvorů, ti netvoři. Znamená to snad, že i oni by měli být celoplošně zlikvidováni, poněvadž každý člověk nosí v sobě svou „houbu“ nebo alespoň nesčetné kolonie bakterií? To by brzo začalo lidí ubývat, tak jako nyní ubývá stromů! A kéž by to tak už bylo! Jenomže není, lidužel, ba právě naopak. Stromy možná mají svou houbu, což není ovšem zdaleka tak jisté jako to, že stromy mají zcela určitě svou zhoubu. A tou zhoubou jsou lidé. Neměla by být tedy léčena, a to radikálně, především tato ničivá a plenivá zhouba, již představuje lidstvo, a nikoli ona neškodná houba, kterou představuje příroda? Samozřejmě, že ano. Samozřejmě, že lidstvo by mělo být vyhlazeno, a to podle stejného principu nebo se stejnou chabou výmluvou, jako jsou všude po světě likvidovány stromy, lesy, každý keřík, kdejaká zeleň.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Během prvních horkých májových nocí, když se v dáli na obzoru nehlučně blýská a když omamně sladce voní rozkvetlé stromy, musel bych si asi stýskat, kdybych musel právě nyní opustit les. Teprve teď je mi les opravdu domovem, v jehož teplu hned radostně pookřívám. Teprve tyto voňavé květnové noci přinášejí to pravé teplo domova, v němž se cítím konečně dobře. Jak je to najednou báječné netetelit se už zimou, moci odložit silné vrstvy šatstva a pocítit útulnost přírody nejen pouze na duchu, jako dosud, ale i na těle! Ach, ta sladká pohádka máje! Miluji tyto první horké noci!
Za horkých nocí, kdy se blýská
a sladce voní planý bez,
srdce mé si často stýská,
když opustit měl bych les.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Srnka utíká před člověkem, zajíc utíká před člověkem, každé rozumné zvíře se před člověkem raději schová. Nic na tom u nich není divného. Ale utíkám-li Já před lidmi a schovávám se před nimi, hned jsem jim tím podezřelý, jako kdybych byl zločinec, který má na svědomí něco špatného. A i když nejsem srnka ani zajíc, ani nemám zdánlivě žádný důvod skrývat se před lidmi, přece to dělám téměř vždy. Nikdy totiž nevíte, koho osamělý potkáte v pustém lese, jakého magora. A lidé jsou přece všichni magoři. Je trapné a nebezpečné potkat v lese některého z těch magorů. Vyvinul se z té mé opatrnosti instinkt, který se přihlásí pokaždé, spatřím-li v lese člověka. Nemohu si pomoci, a co je na tom nejlepší, ani si nechci pomoci. Lidužel, stinná stránka tohoto obranného reflexu je ta, že jsem-li oním magorem spatřen, probudí se v něm lovecký pud a fašistická stvůra, která láteří uražena zřejmě tím, že ji svým zjevným vyhýbáním, útěkem a skrýváním nepovažuji za takovou od přírody dobrou bytost, za jakou se ona ve svém proslulém lidském sebeklamu považuje. A pak zase trpím, jako již tolikrát předtím, za odhalení pravdy o člověku a o jeho pravé přirozenosti. Trpím však také proto, že nejsem zvířetem. Ano, skutečně: vždyť zvířeti by člověk odpustil jeho úprk před ním, ale mně žádný člověk neodpustí, že před ním utíkám jako každé jiné zvíře, i když zvířetem cítím se být a tudíž zvíře jsem. A tak někdy také slýchám řvaní oné lidské fašistické stvůry: „Co utíkáš! Co se schováváš! Co děláš! Co jsi zač! Kde přebýváš! Odkud jsi! Jméno! Průkaz! Zakázané! Tohle je zakázané! A tohle taky! Všechno je zakázané! Jenom prachy ne! Prachy! Najdi si práci a naval nám prachy! Všechno jiné je zakázané! Zakázané! Slyšíš to? Ty jsi zakázaný!“
A tak jsem zvíře s puncem zákazu,
jsem zakázané zvíře v lidském těle,
ježto bezvládí nesu v sobě nákazu,
a v člověku jsem poznal nepřítele.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Černota noci je mou bezpečnou skrýší před lidmi. Do noční doby jsem už dávno přesunul většinu mých základních životních potřeb: v noci se jako partyzán antihumanistického odboje přesouvám z domova do tajného lesního doupěte, za noci si chodívám domů pro jídlo, pro očistnou koupel a pro čisté prádlo, a dokonce i pro vodu ke vzdálené lesní studánce si chodím výhradně v noci, abych se vyhnul všem lidem. Zabydlel jsem se v sametově černém hávu noci, do nějž halím svou misantropickou samotu. Nejsem bezdomovec. Já domov mám – je jím noc – jenom nemám žádný dům, jen lesní skrýš a v ní prostý stan. Temné skrýše, to je odjakživa moje vášeň. Vždy jsem vyhledával skrýše. Už jako malý zasněný hoch jsem se rád skrýval ve skříních, pod stoly a postelemi, hrával dětské hry ve sklepích a později i v lesích. Dětská hra na schovávanou mě nikdy neopustila, oddávám se jí i teď, aniž bych byl dětinou. Už děti si hrávají oblíbenou hru na schovávanou, už děti se učí hrou skrývat se před lidmi. Jednou se jim to může hodit. Mně se to hodí stále. Hra není bezúčelná, hra má svůj hluboký význam, získává nezbytné dovednosti pro vážný život: učí užitečnému umění skrývat se před lidmi. A když jsem pak jako malý zvídavý chlapec jednoho dne poprvé poznal les, tuto kouzelnou obrovskou skrýš, užasl jsem a zahořel k ní doživotní láskou. Lesní skrýš mi připadala tehdy veliká jako celý svět. Ba co víc: v té obrovské lesní skrýši žila mně podobná tajemná stvoření, která se také skrývala před lidmi a která nemluvila lidskou řečí, ale Já jim ihned lépe porozuměl i beze slov a lépe než lidem, jež mi vnucovali za přátele. Řekli mi, že ti lesní tvorové jsou pouhá nerozumná zvířata a že lidé jsou jim nadřazeni citem, rozumem, inteligencí. Jak mi lhali! Nebylo to pravda. Vždyť Já těm lesním bytostem tolik rozuměl, tolik jsem s nimi souzněl! A když jsem se později dozvěděl, že ta zdánlivě obrovská nedozírná lesní skrýš nepokrývá celý svět, protože ji lidé z větší části vykáceli, poseli odpadky a obestavěli drátěnými ohradami s výstražnými nápisy zakazujícími to či ono, tenkráte jsem poprvé pocítil nenávist k lidskému rodu. A ta zbývající lesní skrýš stala se mi nakonec domovem. Když jsem v dospělosti potkal v thajské džungli na pěšině strážce parku, řekl mi, že jsem vypadal jako nějaký užaslý Adam v tropické zahradě rajských rozkoší, zanícený, s očima navrch hlavy, ve zbožném vytržení hledače svatého grálu, nebo jako kdybych se plížil na dobrodružné výpravě k mýtickému zlatému pokladu. V jistém smyslu měl ten strážce pravdu. V lese se ukrývá tolik vzácných pokladů, tolik záhad, tolik dobrodružství, tolik rozkoší, tolik svobody, tolik dobra, tolik úkrytů před zlem, před lidmi... V jistém smyslu jsem stále ten malý hrající si kluk okouzlený lesem a jeho tajemstvími, stále v něm hledám a nalézám svůj svatý grál, svou rajskou zahradu.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Je snad jen jablko tím vinno,
že lidstvo tak se rozkurvilo?
Ať je tomu jakkoli, závěr budiž ten,
že svět nadmíru jest přelidněn.
A jak se, k ďasu, mohlo státi,
že furt smrdí tu ti potentáti?
Buď si tomu, hrome, tak či tak,
Já zvýšený mám z lidstva tlak.
V uších zvoní, v hlavě chroust,
Já zblázním se z těch spoust.
Sudbo, v pustý ostrov veď mě,
život s lidmi je jak facka ve tmě.
Kdy přiletí rána, odkud, nevíš,
a v tom je právě s nimi potíž.
Uteč, vyhni se jim obloukem,
budeš mrzut po setkání s člověkem.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Mnou zvolený noční život – týkající se vlastně jen činností jinak ve dne zhola neodlučitelných od lidských – umožňuje mi takovou slastnou odloučenost od lidí, že už málem ani nevím, jak vypadají... Ne, to by bylo přehnané tvrzení... – ale kéž by to tak bylo! Rád bych zapomněl na jejich hnusnou podobu a na jejich ještě hnusnější chování – to je zase pravda. Ale je také pravdou, že často třeba i tři šťastné dny a tři šťastné noci opravdu nevidím jediného človíčka, takže mám k tomu blaženému pocitu – k pocitu naprosté odloučenosti – velmi blízko. Nebýt nešťastných náhod, kdy i uprostřed nejhlubší noci občas potkám nebo vidím někde na ulici nějakého opozdilce, nebýt těchto nehod, kdy se takto jakoby srazí nebo i jen přiblíží k sobě dvě odlišné hmoty – hnusná hmota s temnou antihmotou – a málem to třískne a dojde k anihilaci (přičemž to budu jedině Já, kdo bude zničen), nebýt těchto nehod, přešel by mě snad všechen vztek a dokonce bych si začal myslet, že lidstvo buď vyhynulo, nebo že nesdílí se mnou společnou planetu. Jenže oni, lidé, ta verbež hlučná, se stejně alespoň ozvou – a jak! – takže ten příjemný dojem rázem vyprchá a přihlásí se opět stará dobrá nenávist. Ale přesto někdy bývám díky nočnímu životu natolik nad věcí, že vedu sám se sebou podobné dialogy, jako je například tento:
Blbci s fáry, fanfáry a láry-fáry –
celý svět i s nimi Já bych spálil!
Dej si klídek, vole, voraz dej si,
na jedné ty lodi s lidmi nejsi.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Hudební festivaly pod širým nebem, někde uprostřed přírody nebo na jejích okrajích, mě vždy přitahovaly; ale od té doby, kdy jsem se do přírody natrvalo odstěhoval, už mi ten hluk, třebaže hudební, připadá jaksi nepatřičný a neslučitelný s přírodou, s její tichou harmonií a dostatečnou zásobou vlastních hudebních zvuků a hlasů. Lidská hudba v přírodě je ohlušujícím vpádem cizího prvku do tiše pro sebe si šumícího dokonalého souladu. Slyším-li lidskou hudbu v přírodě, připadá mi – a většinou i je – příliš hlučná, příliš nervy drásající, a Já prchám od ní co nejdál, zacpávaje si uši. Ve městě, v jeho tartasu brebentění a mnoha různých hluků, kde vše přírodní je krutě utlačeno, tam vyznívá řvaní lidských zpěváků, břinkot bubnů a dunivý kvil elektrických kytar skoro jako obžaloba těch přeplněných ulic. Čím hlučnější bude civilizace, tím bude pochopitelně hlučnější i hudba – to ještě nevypadá tak špatně. Obávám se však, že čím hlučnější budou civilizace i hudba, tím budou lidé také ohlušenější a méně citliví k subtilním zvukům přírody. Ve městě je nicméně hlasitá hudba v právu: tam musí sama překřičet lomoz zkažené civilizace; tam musí být hlučná, aby přehlušila městský hluk; huláká, aby se domohla svých práv. V přírodě však, kde panuje ticho a celkový poklid, je drásavost moderní hudební produkce pouze škodlivým rozšiřováním území civilizace tam, kam dosud nepronikla a kde nemá vůbec co pohledávat. Koho nebo co by tam mohla a musela přehlušovat? Přírodní zvuky? Ty nemusí a ani by je neměla přehlušovat. Do těch by se měl naopak každý s pokorou a s potěchou zaposlouchat, aby z nich konečně jednou také uslyšel, že příroda je dobrá a tichá, kdežto člověk zlý a hlučný. Ale ani kdyby v přírodě hrála hudba potišeji než bývá obvyklé, jako za dřívějších dob, kdy hudba zněla pouze ze slabého pištění osamělých píšťal a z jemného chvění strun a kdy tedy nebyla ještě provozována pomocí dnes už všudypřítomných zesilovačů, stále by to znamenalo rušivý zásah do velebného klidu přírody. Navíc a krom toho znamenají tyto hudební produkce pod širým nebem také nechutné spolčování, jež nikdy nevede k ničemu dobrému, jen k opilství, rvačkám, znásilněním, ba co hůř k otěhotněním, k šíření nakažlivých chorob, včetně pohlavně přenosných, k ničení majetku a k veřejnému okrádání pomocí prodejů vstupenek, ředěných nápojů a ochuzených jídel, těchto většinou ještě k tomu masitého původu. Hlavně nějak dostat lidi k sobě, ať se pak třeba vzájemně pozabíjejí, že? Jenom aby nikdo, proboha, nebyl sám. Hlavní je nalákat něčím lidi k sobě, ať jsou z toho lepší kšefty, že? – Myslím, že ne. Je to nechutné. Každé spolčování je nechutné, protože vede přímou cestou ke společenskosti, zcestné to vlastnosti lidí, na jejímž základě vznikají všechny ty děsivé utlačovatelské soustavy našeho světa. Už když se sejdou dva lidé, přemýšlejí hned, ne jak by se pobavili, nýbrž co by provedli třetímu. Nutno dodat, že i to je významnou součástí jejich pochybné zábavy. Společenskost zakládá se rovněž na zhoubné myšlence, že bez ostatních lidí se nemohu bavit sám, ba dokonce že bez nich nemohu vůbec ani žít. Každé spolčování je zkrátka nechutné. – Jestliže lidé žijí zcela odtrženi od přírody, neměli by do ní zatahovat ani svoji „hudbu“ (většinou je to beztak jenom příliš hlasitý rámus, který s opravdovou hudbou nemá nic společného). A pakliže by měli být lidé z přírody vykázáni, měla by z ní být vykázána i jejich takzvaná hudba. Něco jiného je ovšem pustit si o tiché noci, kdy se nechce spát, svou oblíbenou hudbu do sluchátek pod stanem, pokud právě déšť netepe hypnoticky jeho střechu, vítr nerozzvučuje staré rozvrzané stromy nad ním a pokud právě puštík melancholicky nehejká podmanivý svůj žalozpěv kdesi v temných pustinách lesa. – Hudba a zpěv v přírodě je rušivý element. Muziku má vůbec každý poslouchat sám, nejlépe v sluchátkách, aby neobtěžoval okolí hlukem. Zní-li hudba a zpěv na nevhodném místě, v nevhodnou dobu, v nevhodném rozpoložení, o nesprávné hlasitosti, v nesprávném žánru a ve špatné kvalitě, není to hudba nebo zpěv, nýbrž hluk. Je mi líto, že musím mluvit o hudbě a zpěvu jako o hluku, ale tak to prostě bývá. Špatná je zejména hudba provozovaná naživo, která bývá vždy přehlučená a přezvučená a která má vinou zesilovačů a mikrofonů odporný elektrický zvuk jakoby z plechu. (V tom případě to nejsou žádné mikrofony, česky malé zvuky, nýbrž makrofony, velké zvuky, nebo ještě lépe megafony respektive megalofony, to jest velikánské zvuky či velikášské, a jedná se tedy navíc o zřejmý etymologický nesmysl.) I ten nejlepší zpěv zní naživo a zesílen elektrofonicky jako neurvalé řičení, vytí a hýkání; kdežto potichoučku do sluchátek pouštěná kvalitní studiová nahrávka třebas toho nejuřvanějšího rockového zpívání zní jako šumění křišťálové lesní studánky. Ale taková nějaká přeřvaná „hudba“ je vždy špatná a hodí se opravdu jen jako doprovodná oblbující kulisa ke stejně tak oblbujícímu chlastání. Pravá kvalitní hudba je však jen taková, která je kvalitně nahraná ve studiu – to především. Dále velmi záleží na tom, z čeho ji posloucháme. Tu opět máme použít k poslechu jen ty nejkvalitnější přístroje – a opět nejlepší poslech poskytují jedině sluchátka, v nichž nám neunikne jediný tón, aniž by hudba musela ryčet a obtěžovat jednak okolí, jednak nás samé. Jen v tiché uzavřené místnosti je možné vychutnat si hudbu, aniž by tato musela být ryčná, abychom ji vůbec slyšeli. Jen z takové hudby lze mít požitek – jinak je to jen hluk, kterého je na světě i tak až příliš mnoho, a není tudíž třeba přidávat k němu další nesnesitelný rámus pomocí oněch krásných podmanivých tónů, jimž se vznešeně říká hudba.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Noční sny jsou všechny náhle tak skutečné, když ustane zmatek denního člověčení; a nejsou to jen ony prchavé přeludy, které se rozpouštějí a mizí, když se rozednívá. Nejlepší jsou sny, při nichž jsme vzhůru a které zůstávají; jsou však vzácné. Denní světlo, shon a ruch je zaplaší jako sovu do dutiny vykotlaného stromu, odkud přikrčeně mžourají. V takových snech bývám nepřemožitelným hrdinou protilidského odboje a představuji si, že člověk, lidstvo neexistuje. Když skončí noc, rozespale se protahuji a je mi líto, že nemohu spát dál, abych si nechal zase zdát ten skvostně živý sen o konečné zkáze lidstva. Prastarý sen, pravda – leč uskutečnitelný.
V noci zdál se mi sen,
jenž zmizel se svítáním,
že člověk byl zapuzen
a více ho již není.
Měl jsem krásný sen,
jejž zaplašilo kuropění,
že člověk byl poražen
a Já přivykl si vítězení.
Snil jsem skvostný sen,
jenž splynul ze doufání,
že byl člověk vyhlazen
a Já nemusil jít za ním.
Já měl ten pěkný sen,
jejž vyprávím tu maní,
že člověk byl mnou nahrazen
a že vztyčil jsem se nad ním.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Uvědomí-li si život sama sebe, měl by sama sebe zrušit. Kdyby byli lidé uvědomělí, kdyby přemýšleli, nikdy by nemohli plodit děti. Jenže oni nepřemýšlejí a neuvědomují si, co dělají. Za těchto okolností pak láska rodičů k dětem podobá se „lásce“ vivisektorů k pokusným zvířatům. Také rodiče si na dětech zkoušejí a ověřují různé psychologicko-pedagogické pokusy – a ne že by zůstalo jen při nich a chybělo i týrání tělesné! – a také rodiče vědí, že jejich experimentální subjekt bude trpět až do konce svých dnů a že nakonec zemře stejně jako ta pokusná zvířata v rukou vědců. Přesto rodiče i vivisektoři shodně tvrdí, že své svěřence milují. Ach, jak často je obyčejné týrání zaměňováno za neobyčejnou lásku!
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Při svých nočních toulkách vídám někdy z dálky dalekohledem – aniž bych se ovšem přibližoval příliš blízko – popíjet a bavit se při reprodukované hudbě mladé lidi u ohňů, v osvětlených chatách nebo jen tak pod širým nebem. Tenhle druh zábavy jsem měl v dřívějšku také rád. Vzpomínám si na tu dobu velmi dobře. Ale vzpomínám si také na to, že mě druhý den ráno bolela hlava od vypitého alkoholu, trápila mě ospalost, slabost žaludku a otrávené útroby. Nebylo to nic zdravého ani nic, co by rozvíjelo mé duchovní zrání. Byla to ztráta času, který jsem mohl využít jinak, mnohem lépe, k většímu svému prospěchu. Chlastat, zpívat a tančit s kamarády při rockové muzice byla sice v ten okamžik pěkná věc, ale přece jen věc úplně plochá a prázdná a zbytečná. Nic mi to nedávalo, jen ubíralo: peníze, zdraví, mládí, filosofskou samotu i duševní vývin. S hlavou jako střep a s kvílejícími vnitřnostmi není žádný duchovní pokrok možný. Často mě navíc zbytečně rozrušovaly přítomné dívky, které mě k sobě vábily a potom zaměstnávaly mou mysl nepokojnými myšlenkami. Pokud mě ty krásné dívky odmítaly, bylo to ještě dobré; horší pak bylo, pokud mě přijímaly. V prvém případě bylo celé vzrušení rychle a milosrdně ukončeno, v případě druhém trvalo rozrušení zbytečně dlouho a pak se stejně ukázalo, že šlo vlastně o omyl, který mohl být při chladném rozumu a čisté hlavě smeten hravě se stolu. To byly kamarádky. Pokud šlo o kamarády, nikdy mě vlastně stejně nezajímali, to jest nezajímali mě osobně, nezajímali mě jejich názory, jejich problémy, jejich řeči, nepamatoval jsem si, co mi říkali a o čem jsme hovořili. Jistě to byly jen samé hlouposti. A když jsem se jim svěřoval Já, viděl jsem na nich, že i jimi procházejí moje slova, leckdy blábolivá, opilecká, úplně bez odezvy, stejně jako procházela jejich slova bez účinku mnou. Chlastali jsme spolu sice a bavili se, ale o sebe jsme se nezajímali, to šlo mimo nás. Často jsme ani nevěděli, jak se kdo z nás jmenuje a kde bydlí. Byli to prostě jen kumpáni do pitky, nic víc. Nanejvýš snili jsme neurčité sny o anarchii. Mé sny však byly vždy určitější. Oni tak buď vůbec nesnili, anebo snít přestali, ale Já nikdy. A tak jsem si nakonec vytvořil anarchii jen sám pro sebe. A ne že by právě tohle byl ten pravý důvod, proč jsem opustil jejich společnost – a lidskou společnost vůbec – Já jsem je prostě postupem času potřeboval čím dál méně a méně, zatímco mi byli víc a víc protivní. Síla mého nadlidského ducha se přihlásila, začala převažovat, až zvítězila. Nakonec jsem zůstal úplně sám a je mi tak dobře. Jsem svobodný. Tehdy jsem nebyl. Takové zábavy, ač jsou bujaré a nevázané, nejsou doopravdy svobodné. Jsou jen třeštěním ze zoufalství. Svobodní je nepotřebují. Jsou jen slabou a dočasnou útěchou pro nesvobodné. Po vystřízlivění se musejí vrátit poslušně do práce a do škol. Já už v životě pracovat nebudu; raději zvolím dobrovolnou smrt... Dělám si, co chci. Mně patří všechen čas. Nač ho utrácet s nimi? Bavím se lépe sám. Už bych se k nim nevrátil, i když to bylo někdy pěkné. Neudělal bych to, že bych vystoupil náhle ze tmy a přidal se k nim – někteří by mě možná i s nadšením uvítali... Ale co je pryč, to se už nedá vrátit. Já se k nim už nemohu vrátit, ani kdybych chtěl. Nevydržel bych už mezi nimi ani minutu. Do minuty bych se otráveně zvedl a beze slova vysvětlení bych se zase nenápadně a s ulehčením vytratil do tmy. Vím i bez toho, že se o mně mezi bývalými známými vyprávějí hotové legendy: jak jsem prý dopadl, jak jsem zdivněl, jak jsem zdivočel... Aťsi. Nikdo mi nemohl být v ničem užitečný, ani ten nejlepší přítel. Všechno si musíme dát sami, hlavně svobodu; ostatní nám v tom vlastně jen překážejí. Jedinou mou společností jsou teď lesní zvířata. Od nich se mohu aspoň lecčemu přiučit a jejich společnost je mi milá a příjemná – na rozdíl od lidí. Jako člověk odešel jsem od lidí, abych žil svobodně jako zvíře mezi zvířaty. Poznal jsem sice za život mnoho zajímavých lidí, ale poznal jsem mezi nimi také, že s nimi nejsem a ani nemůžu být svobodný. Mluvili jsme stále o anarchii, ale skutečná anarchie mezi námi nebyla. Ani nemohla být. Anarchie je totiž bojácná, a kde je víc lidí pohromadě, odtud prchá z odůvodněné obavy jednak ze svého zneužití, jednak ze strachu ze svého zániku. Neboť právě ty lidské vlastnosti, které vedou ve velkém k utváření společenstev a států, vedou v malém k utváření téhož – jenže v malém. Takže i v těch nejmenších komunitách najdeme tytéž vůdce a tytéž následovníky, touž tupou stádovost, touž základní nesvobodu, touž přetvářku a lež, totéž násilí, tytéž křivdy, nespravedlnosti a nezbytné ohledy na druhé, totéž umenšování a urážení naší osoby, touž vládnoucí hloupost a tytéž další a další společenské nectnosti, jako ve všech velkých společenstvech a státech. Nic se nevyrovná samotě. A jen v samotě je anarchie možná. Žít s někým dalším je dokonce odporné. Vezměme jen úklid: třebas i stonásobný nepořádek snadněji se uklidí, vyčistí, vypere, pokud je ta špína jenom moje; ale jediné smítko, drobeček či skvrnka po někom jiném nutí mě až k zvracení. Už jen být pohromadě s někým v jedné místnosti a dýchat jeho pach je hnusné, nemluvě už o tom, měl-li bych se toho druhého ještě navíc třeba dotýkat, pomáhat mu s něčím, slyšet v noci jeho chrápání a ve dne jeho pitomé nářky, hloupé radosti a debilní názory, které mě nikdy nemůžou zajímat víc než ty moje, právě tak jako jeho nezajímám Já. Ne, ne – vždy je lepší a čistší žít sám. Ostatní jsou hnusní. A třeba bych byl Já sám nejhnusnější odporný tvor – jakože nejsem – oni budou vždy ještě mnohem hnusnější a odpornější. Občas takové odpudivé tvory potkávám dokonce i v nejhlubší noci, zpravidla v podroušeném stavu, tedy v jejich stavu nejvlastnějším. Většinou po mně chtějí oheň. Netušil jsem, že zapalovač nebo sirky jsou tak nedostatkové zboží... Ale je to samozřejmě jen záminka, ten nejprůhlednější trik, žádat pocestného o oheň, aby se zastavil v slepé důvěře, a pak ho překvapivě přepadnout, oloupit, zavraždit – anebo se s ním pustit nenadále do řeči úplně o něčem jiném, než jsou zápalky. Myslím, že tyto odpudivé opilé kreatury chtějí si ve skutečnosti pouze popovídat. Není však odpudivější kreatury nad člověka, který si chce „popovídat“. Chce si to povídat, ale nemá mi co říct. A Já nemám čas ani náladu to jeho malé nic poslouchat, to nic té malé nicky. Muset poslouchat něčí „povídání“ je nejkrutější druh mučení. Ani mučení inkvizice či gestapa nebylo tak kruté, poněvadž nutilo vyslýchaného pouze mluvit, nikoli poslouchat. Bylo to tedy spíše mučení pro ně, pro vyslýchající, protože být donucen mluvit je snad o trochu lepší, než muset poslouchat něčí užvaněné kydy „bez důvodu a rýmu“, jak velmi pěkně říkají Angličané. Musit mluvit a musit poslouchat něčí mluvení jsou dvě nejkrutější tortury, jaké si lidská krutost mohla vymyslet. Prohodím jen na půl úst „sirky nemám“, nebo raději vůbec neodpovím, přejdu rychle na druhý chodník a spěchám co nejrychleji dál.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Každý úspěšný podnikatel, majitel firmy, jakmile zbohatne a zvětší své jmění, chce hned také zvětšit svůj politický vliv a moc. Je to pochopitelné. Neboť tento vládce malého firemního impéria už nechce být nadále jen tím, koho všichni obírají a odírají o naspořený kapitál, ale nyní chce sám druhé obírat a odírat. A tak se dá tento malý tyran na politiku, aby on sám, jeho podnik, jeho malá soukromá mafie a jeho čím dál podezřelejší a neprůhlednější kšefty získaly tím větší zdání poctivosti a byly více chráněny zákonnou imunitou. Ale zatím nedělá nic jiného, než že se snaží upravovat zákony tak, aby mu byly co nejvýhodnější, využívá hojné styky s dalšími mocnými magnáty na pokoutní dohazování přednostních práv a zakázek, k peněžním spekulacím z nejlépe informovaných zdrojů pro další zvyšování majetku a zvětšování moci. Někteří si také koupí licenci na televizní vysílání, aby měli kde nejlépe prát špinavé peníze. Je to jednoduché: prachy se jen sypou z něčeho a do něčeho, co téměř nic nestojí, ale co vypadá náramně zábavně, nákladně a seriózně a jehož zisk plyne z reklam, které stačí jen tu a tam přerušovat nějakým laciným filmem, pitomým seriálem, vykládáním karet osudu či druhořadým striptýzem za zvukového doprovodu hekání rádoby nadržených kurev. Prachy se hýbou a točí, a nikdo pořádně nevidí jak. Čím víc se prachy točí, tím je obtížnější jejich tok sledovat – pro pozorovatele zvenčí. Ovšem sám majitel zatím pohodlně sleduje své čím dál tučnější bankovní účty, jichž má pro jistotu hned několik, jak v tuzemsku, tak hlavně – raději – v zahraničí. Nevadí, že je to nízké a nečestné a že je to lumpárna – hlavní je moc a prachy, které se tím vyčistí a pak už tolik nesmrdí. Čichněte si, kdo můžete. To vám však nedovolí. Co kdybyste podle zápachu potu poznali svoje drahé zdaněné prašulky, tak těžce vydřené a tak lehce zase odevzdané? Komu odevzdané? No přece jim! Nu, jen se podívejte, jen se na ně pořádně někdy podívejte, jak celí září štěstím, když se jim podaří za ty nečisté vyspekulované peníze a zdarma rozdávané koblížky koupit si volby a vyhrát je! To díky vám! To díky vám vypadají, jako kdyby vyhráli první cenu ve sportce, když vyhrají volby; až na to, že teď, když vyhráli volby, vyhráli mnohem, mnohem víc, než kdyby jen hloupě sázeli v nějaké vrtkavé hře pro chudáky, pro které je tato hra na šťastnou náhodu jedinou možností, jak zbohatnout. Prachy holt dělají prachy – a politickou moc. Politici radují se po vítězných volbách jako šílení a šampus teče proudem přetékaje v pěnách slavnostních číší do výstřihů lehce zťatých dámiček. Ale nemylme se, že oslavují možnost vládnout lidu a spravedlivě řídit jeho životní záležitosti! Ne, to ne. Na lid přece kašlou, pokud se jen díky němu dokážou dál udržet u moci, to jest u toho nejvýnosnějšího podniku. Copak nevidíte, že ty jejich úsměvy a ta jejich radost jsou jen smích nad tím, jak to šikovně s těmi hlasujícími hlupáky zkouleli a že jim to sežrali i s navijákem a že je doběhli a obalamutili prázdnými sliby a krásnými frázemi o svobodě a pořádku a spravedlnosti pro všechny? Radují se z toho, že jejich mafiánské impérium bude nyní ještě bohatší a neprůstřelnější a mocnější – dokud se nenajde ještě mocnější protivník, kterému bude jejich úspěch, peníze a moc příliš překážet. Pak se najednou dozvídáme z denních zpráv, že ten či onen dříve bezúhonný, zámožný a mocný muž má najednou potíže s takzvaným zákonem a skončil ve vězení, protože prý kdysi kdesi nějakou značnou částku peněz zcizil, zatajil, zpronevěřil, převedl na svůj účet, okradl stát – toho největšího zloděje – na údajných daních a podobně. Opravdu – comoedia mundi, komedie světa, jíž se ale celý svět nesměje, pouze její aktéři – takže vlastně celý svět. Směj se však i ty, pokud můžeš. Směj se, pokud tu hru nehraješ s nimi.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Květy a květiny mám rád; květiny, jejichž vůně vynikne zdaleka nejvíce právě tehdy, když na ně není tolik vidět, tedy v noci. Silou toho naprosto neočekávaného kontrastu mě vůně květů udeří do čichových buněk a pohladí je, když jdu potmě okolo kvetoucí rostliny, a pak neodolám, zastavím se, posvítím si na ty zázračné květy kapesní svítilnou a přičichávám k nim s rozkoší. Květy a květiny mám zkrátka rád. A nemyslím si, že bych měl být kvůli této své něžné zálibě nějak zženštilý, vždyť u jiných kultur se květinami zdobí i muži. A proč také ne? Proč by se jimi nezdobili? Snad by mi na tom mohlo vadit jedině to, že ty květy už pak po utrhnutí umírají, „uvadají“, a nejsou živé. Tudíž vlastně ti, kteří květiny trhají, zdobí se jimi, obdarovávají se jimi a obklopují se jimi, ve skutečnosti nemají květiny rádi pro ně samé, tedy takové, které jsou v přírodním stavu, to jest živé a trvalé, nýbrž zacházejí s nimi jako s obětinami, jež se házejí do hrobu k mrtvému, aby se samy staly zanedlouho mrtvými a aby jeho, toho mrtvého člověka, jako nějakého faraóna – nebo jen fanfaróna – doprovázely na poslední cestě jako hledaný viník, kterého je nutno najít a potrestat za tu smrt, za smrt člověka. Všimněte si, že v květinářství plném řezaných květin – už mrtvých – to páchne vlhkou prstí úplně stejně jako u čerstvě vykopaného hrobu. Příznačné. Já mám však rád květiny živé, které dýchají a jejichž vonný dech přechází do mého chřípí a naplňuje mě rozkoší. Dále mám rád květiny už jen proto, že jsou v silně štiplavém kontrastu ke světu lidí. Květiny tudíž přímo odporují lidem jako nepřátelské bytosti k lidskému světu. Květiny jsou totiž bytosti, které nádherně voní, kdežto lidské věci odporně smrdí. Stejně jako květiny voní hezky například i tráva a seno, které chutnají mírným přežvýkavým zvířatům, jejichž srst je potom také tak příjemně voňavá; stejně voní i dřevo, kůra a pryskyřice stromů, voní ovoce a zelenina, voní sluncem prozářená a proteplená lesní půda, voní letní déšť a vzduch po bouřce, když se vyčasí, voní vodní toky, pokud nejsou zkaženy pachem plastu z odhozených tam odpadků a chutí močůvky z hromad smradlavého hnoje, jimiž zemědělci ze živočišné výroby nakupili celý náš venkov, čemuž se ironicky říkává „vůně domova“. Celou krajinu tou svou zpropadenou živočišnou výrobou zasmradili! Chudáci ustájená zvířata však za nic nemohou. Nemohou za to, jak s nimi lidé zacházejí a v jakých smradlavých podmínkách je drží. Jaký však rozdíl od volně žijících zvířat, která svůj trus trousí roztroušeně, často dokonce i bez jakéhokoli výraznějšího nebo trvalejšího zápachu, pouze v malém množství a na velkém prostoru! Jak by celá příroda, jak by celý náš venkov brzy zavoněly, kdybychom jednoho osvíceného dne propustili krávy a vepře na svobodu a my sami se spokojili jen se stravou rostlinnou! Jak by se rázem celý svět jako květ provoněl, ozdravěl a zkrásněl! Snad by dokonce zkrásněli i lidé... Ale takhle, za tohoto hrozného stavu? Pak nemá být čirá voda vzácností, pak nemá smrdět jako prasečí hnůj a pak nemá její požití vyvolávat průjmy! Všechno přírodní voní, jen lidské věci – věci, jež vzcházejí ze smradlavých lidských rukou – jen lidské věci smrdí. Smrdí motory, odpady a kouř, smrdí města a vesnice a lidé v nich bydlící, smrdí jejich žrádla a chlasty. Všichni lidé smrdí. Všechno lidské smrdí. A proto díky, přírodo, za tvé voňavé květiny.
ΜΕΡΟΣ, Den:
Tak jako nejvyšší představitelé nacistické ideologie nebyli sami žádní ideální árijští nadlidé, vysocí, štíhlí modroocí blondýni orlího zraku, kterýžto lidský typ považovali nacisté za ideální – Hitler, Speer, Hess, Bormann měli vlasy černé, Goebbels byl malý vzrůstem, pajdavý, s jednou nohou kratší, Himmler byl silně tupozraký úředníček, Göring byl slabošská obézní kejda závislá na morfiu a Röhm byl dokonce nechutný buzerant, z nacistických špiček snad jediný Reinhard Heydrich splňoval ideální typ árijského nadčlověka – stejně tak i ti největší a nejhlasitější ideologové humanismu nebyli nikdy a nejsou žádní lidští krasavci, o dalších humanitních ideálech, jako je soucit, rovnost charakteru, čestnost, pravdomluvnost či svobodomyslnost, ani nemluvě. Naopak vidíme a slyšíme o humanismu neustále žvanit vždy jen ty nejzločinnější zločince a charakterově vadné darebáky, jako jsou politici, bankéři, průmyslníci, lékaři, špatní spisovatelé a umělci, špatní myslitelé, policajti, generálové, cenzoři, pojišťováci, soudci, učitelé, kněží kdejakého pitomého náboženství, vůdci praštěných sekt a jiní krmiči lidských vepřů a tak dále a tak podobně. Rovněž nejhorlivějšími zastánci humanismu bývají vždy lidé po všech stránkách malí a nejmenší a stejným dílem nejchudší i nejbohatší (chudí duchem a bohatí neřestmi), lidé zoufale obyčejní a prostřední, to jest opět žádní velikáni svého druhu, zato však patřící k těm nejukřičenějším, pokud něco není podle jejich vysokých nároků – kterým ovšem jaksi nedorostli. Ti považují celý vesmír za svůj a požadují, aby jim bylo vyhověno v čemkoli si zamanou. Ani skromnost tedy není nejsilnější stránkou humanistů. Obě tyto příbuzné ideologie – nacismus i humanismus – přitahují tedy právě typy úplně odlišné, než jsou ty ideální, ty tak velkohubě hlásané, což jim však nijak nevadí neustále je vynášet. Avšak koho to tak blahoslaví v případě humanismu? Co tak oslavně stále velebí jako ideálně humanistické? Pravý opak sebe! V podstatě tedy se můžeme skoro odvážit smělého tvrzení, že humanisté hlásají veřejně antihumanismus! Protože jedině v něm je krása a velikost – vlastnosti mylně a dosti zpupně připisované ideálům humanismu a jejím představitelům, humanistům. Humanismus je ale spíše cosi jako komunismus, než jako nacismus. Krásný budoucí ideál, leč naprosto neuskutečnitelný, zvrhlý, proti přírodě jdoucí. Nakonec by veškerý humanismus – kdyby opravdu zavládl – skončil jako strašná rovnostářská tyranie trpaslíků, jako čirý despotismus malých lidiček, kteří strhávají vše velké, hyzdí vše krásné a kurví vše ušlechtilé vším tím, co dnes považují za humanitářské. A tak právě ti, kteří mají ideální humanistické vlastnosti, humanismu se paradoxně brání a patří mezi jeho největší kritiky. Humanismus povstal ze staré víry, ale bude zničen stejně jako ta stará: vlastními ideály, které jsou příliš objemné a tíživé pro malou náruč podčlověka. Na shrbených plecích jej budou stále přenášet jako břemeno, ale nikam jej přesto nedonesou. Stále se budou pokoušet svalit svůj nepadnoucí náklad na ramena obrů, jenže ti o něj nemají zájem, svrhávajíce jej, onen lid nenávidějíce.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Kdyby lidé věděli, jak se mi dostat na kobylku, udělali by to! Donutili by mě, abych je vzal na vědomí, abych před nimi zpozorněl, zadíval se jim zkoumavě do očí a na jejich hovořící ústa a abych po letech přerušil své vzdorné mlčení – a abych znovu promluvil. Kdyby lidé znali mou slabost, dostali by se ke mně přes hradbu mého mlčení a dohnali by mě k pláči, ke lkaní tak drásavému, že by se mi vydral ze sevřeného hrdla nářek horší než zavytí postřeleného vlka. Jen kdyby lidé věděli, jak mi ublížit – ó, udělali by to! Stačilo by přinutit mě k nekončícímu soucitu, k nekonečné lítosti a k neustávajícímu zmaru zoufalství nad vším živým, jež by lidé zničili před mýma slzícíma očima; když by pobili má zvířata a vypálili můj les a mou noc když by zaměnili za jejich lidský den – ó, pak a jedině tak by mě donutili nad tou ztrátou porušit svatou přísahu mlčení a propuknout k radosti všech lidí v usedavý pláč. Ten spalující cit, který ve mně rozdmýchává krutý lidský necit – ten, jedině ten by mě zahubil!
ΜΕΡΟΣ, Den:
Proč je život v lese tak krásný? – Promiňte, ale pakliže se takhle ptáte, budete určitě – člověk. Nic ve zlém, ale neomlouvám se za tu urážku, pro vás koneckonců neurážlivou – patří vám. Neboť ptát se, proč je život v lese krásný a lepší než v domě, to může jedině člověk, nikoli zvíře. Vezměte kterékoli divoké nebo krotké zvíře, ba i zvíře domácí, a postavte je v otevřené přepravní kleci na kraj lesa. Všechna se neomylně rozeběhnou k lesu a víckrát se k vám nevrátí. A mne se ptáte, co se mi v tom lese pořád tak líbí? Nejsem snad horší než zvíře, abych si dovedl také jako ono správně vybrat; jistě jsem však lepší než člověk, pokud jsem si zvolil právě tu cestu k lesu a s jásotem se po ní rozeběhl.
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Když se smráká a světlo se tlumí a žloutne, nastává v lese jakoby slavnostní nálada. S tím, jak postupně lidé zacházejí do svých příbytků, hluk ustává. Ptáci se teď vracejí z polí a luk do lesa na svá noční hřadoviště, kde až do tmy spokojeně pějí své hlaholivé večerní písně. První srnky a zajíčci už v tuto hodinu vycházejí z úkrytů a začínají se opatrně pást na přilehlých otevřených loukách. Ve světlé polovině měsíce skví se již na dosud trochu modré obloze úplňková luna. Když se pak zešeří ještě víc, vylétají netopýři, aby předváděli své obratné výkruty. Také Já vycházívám v tu slavnostní hodinu z úkrytu v hloubi lesa a docházím k jeho okraji, kde čelem k západu usedám pod vysokou borovici, kde nehybně a tiše pozoruji tmavnoucí obzor a zvířata přede mnou. Také bodlinatý ježek vstává a vydává se na noční výpravu. V nastalé tmě chodí a běhají zvířata blízko kolem mne, některá si mě zvědavě prohlížejí a Já jsem šťasten v jejich středu. Na větvi borovice, přímo kousek nade mnou, teď neslyšně přistává s roztaženými křídly jakási sova. Vidím, jak se na ztemnělém nebi nad ní náhle mihla padající jasná hvězda. Svatojánské mušky plují nehlučně nočním vzduchem jako snové přízraky. Ony a měsíc mi svítí na cestu, když tou vůkolní krásou ukolébán kráčím zpátky šerým lesem do stanu spát. Noc v lese je pro mne navýsost slavnostní dobou. A vy se mě ptáte, co se mi na životě v lese tolik líbí?