Část první: -D-
6. 1. 2011
,,Kdes byl, když začala poslední bitva?!" přešel jsem trochu nemotorně k první otázce, která mě hlodala už dost dlouho.
Seděli jsem u malého stolku v rohu kavárny a objednali si něco k pití. Já si dal klasickou černou kávu a on laté se šlehačkou. Na mou otázku se zatvářil dost poraženecky.
,,Musíme se o tom bavit?" zamumlal, ale oba jsme věděli, že je to jen řečnická otázka. ,,Oba víme, že jsem tě neměl zrovna v lásce. Ani teď nemám." dodal trochu kousavě, ale já to přešel bez povšimnutí. ,,Ale nechtěl jsem bojovat ani po boku Temného pána, takže jsem…prostě jsem se ztratil." vyhýbal se mému pohledu tak úpěnlivě jako se děti drží u své matky.
,,Všichni jsme si mysleli, že se tě Voldemort zbavil!" zavrčel jsem. ,,Copak, Malfoyi? Bál ses o svůj život a tak ses zdáchnul? Zdrhnul jsi se staženym ocasem jako zpráskanej pes! Jsi jenom podělanej srab!" měl jsem chuť si znechuceně odplivnout, ale přece jenom mám nějaký to slušný vychování a nehodlám tady v kavárně plivat na zem. V očích mu navztekaně zažhnulo. Probodl mě nenávistným pohledem a jeho ruce, které měl doteď položené na stole, sevřel v pěsti.
,,Nemám strach ze smrti, Pottere! Nestál jsem po jeho boku, protože jsem nechtěl bojovat za takovou špínu! A nestál jsem ani po tvém, protože ať už je má rodina jakákoli, nehodlám se s ní potýkat v bitvě! Ale jestli je to pro tebe tak těžký pochopit, tak myslím, že už si nemáme o čem povídat!" zvedal se nasupeně k odchodu, ale mě to najednou došlo. Ta hrůza, která před ním tehdy stála. Došlo mi, že se mu vlastně ani nedivím. Že kdybych byl na jeho místě, taky bych raději odešel někam daleko od toho všeho. Přemohla mě hrozná únava a slabost. Zavřel jsem na chvíli oči.
,,Promiň." řekl jsem tiše a tak se zase zastavil a sedl si. ,,Myslel jsem, že si hrdý na to, že si tě Voldemort vybral jako dalšího ze svých následovníků."
,,Nemáš ponětí." vydechl. ,,Jak je mi na zvracení z toho všeho zla. Najednou se mi zdálo, že zní tak dutě a prázdně a všechna temnota se změnila na červenou smrt. Nechtěl jsem se na to dívat." poznal jsem, že i on má své slabosti. Měl jsem chuť se rozesmát nad tou absurditou tohohle okamžiku, protože jsem si uvědomil, že jsem ho vždy považoval za otravného spratka, na kterého se nedá vyzrát.
,,Oni všichni umřeli." vypadlo ze mě najednou, aniž bych to chtěl. Znělo to tak podivně prázdně až se i mě samotnému zježili chloupky vzadu na krku. Zkoumavě si prohlížel můj obličej, ale já koukal na stůl vedle svého šálku, jakoby to byl ten nejúchvatnější pohled na světě.
,,Kdo "všichni"?" zeptal se opatrně. Zjevně nevěděl o poslední bitvě vůbec nic. Zjevně nevěděl, že jeho rodina je mrtvá a stejně tak jeho přátelé (jestli se jim tedy dá vůbec takhle říkat).
,,Grabb, Goyle, tvůj otec, tvá matka, která se potom zabila sama, Belatrix, vlastně skoro všichni smrtijedi a ten zbytek dřepí v azkabanu. I spousta lidí ze zmiozelu. Mám pocit, že nikdo z tvých přátel nepřežil." odříkal jsem aniž bych zvedl pohled od stolu. Jeho hluboký povzdech mi prozradil, že tohle všechno čekal. Že tušil, že jsou všichni mrtví. Znělo to tak trochu smířlivě. ,,Ron a Hermiona to taky nepřežili." řekl jsem najednou. Nedokázal jsem ve vyjmenovávání všech mrtvých přestat. Nikdy jsem to neřekl nahlas a tak teď, jak jsem jednou začal, jako bych nedokázal přestat. ,,Neville, Dean, Seamus, Brumbál, Mcgonagalová, Snape dokonce i Hagrid." na chvíli jsem se odmlčel. Zevnitř mě stále hlodala ta prázdnota. Říkal jsem všechna jména, která mi běhala v hlavě každou noc před tím, než jsem konečně usnul. Ani zdaleka jsem však neřekl všechny. ,,Všichni jsou mrtví, Malfoyi. Máme vítězství, ale za jakou cenu? Nezbyl nám nikdo s kým bychom se z toho mohli radovat." zlomil se mi hlas, ale k slzám jsem měl hodně daleko.
,,Nemohl jsi je zachránit." řekl najednou něžně. Povzdechl jsem si.
,,Byla by z toho perfektní kniha, nemyslíš?" zasmál jsem se hořce. ,,Harry Potter - úděl vyvoleného."
,,Vzpamatuj se, Pottere. Sebelítostí nás nespasíš." zavrčel. I to jsem věděl.
,,Jsem z toho všeho už unavený. Nedokážu se od toho odpoutat. Nechtěl jsem být vyvolený. Nemám dost..nemám.." vydechl jsem a složil si hlavu do dlaní. ,,Co děláš tady?" změnil jsem téma a konečně na něj znova pohlédl. Pokrčil rameny.
,,Nenapadlo mě nic lepšího, než jít znova studovat."
,,Mě taky ne." přiznal jsem. ,,Ale nechápu to. Ty přece mudly nesnášíš."
,,Můj otec je nesnášel a já byl dítě." řekl jen, jako by to všechno vysvětlovalo. Ale Draco už byl takový. Pak kouknul na hodinky. ,,Musím jít. Za chvíli mi to jede." oznámil mi a zvedal se k odchodu. Položil na stůl peníze a odešel. Jeho laté zůstalo nedotknutelné na stole stejně jako má káva. Trochu jsem upil, ale otřásl jsem se nechutí, protože vychladlá káva je jedna z nejodpornějších věcí na světě. Hnus. Moc dobře jsem nevěděl na co se má myšlenka vztahuje, ale byla tu. Podíval jsem se výlohou ven a uviděl Draca stát u obrubníku čekajíc na autobus, který sice jel, ale byl ještě hodně daleko. Hodil jsem rychlý pohled na dostatek peněz, které tu blonďák zanechal a s mírným ( i když vcelku zbytečným) uspokojením jsem vyběhl ven za ním.
,,Draco!" vykřikl jsem a řítil se přes silnici k němu. Překvapeně se po mě ohlédl a já nevěděl zda to překvapení mám připisovat tomu, že jsem mu řekl Draco a nebo tomu, že jsem se za ním ještě vydal. ,,Mám ještě jednu otázku, na kterou mi musíš odpovědět teď hned." řekl jsem když jsem k němu doběhl a zhluboka si oddechl. Pozvedl své aristokraticky upravené obočí a já to bral jako pobídku. ,,Jsi šťastný?" v tu chvíli jako by i ten mírný vánek přestal vát. Malfoy po mě střihl pohledem, ve kterém se zračil šíleně hluboký smutek, který ovšem hned zmizel a já si nebyl jistý, jestli tam vůbec kdy byl.
,,Jak bych mohl…?" jeho hlas zněl podivně dutě a prázdně a najednou postrádal tu ostrou ješitnost. ,,Nezbylo mi vůbec nic." pak se ode mě odvrátil a zahleděl se na pomalu přibližující se autobus.
,,A co ten tvůj "happy úsměv"?" naznačil jsem prsty uvozovky. Na malou chvíli se na jeho tváři objevilo pyšné pousmání.
,,Jedna z mých nejlepších přetvářek, Pottere." autobus hlasitě zabrzdil u zastávky a Draco přistoupil k otevírajícím se dveřím. ,,Vyhnu se tak zbytečným otázkám." nastoupil, ale hned na prvním schodě se ke mně ještě otočil. ,,Trvalo měsíce než jsem se ho naučil nasazovat za každé situace." zpod autobusu se ozvalo hluboké zasyčení a dveře se začaly lenivě zavírat. Najednou blonďák nasadil zářivý úsměv, který vyzařoval čirou radostí. ,,Všichni jsou mrtví, Harry. No není to skvělé?" zazubil se a nadšeně mi zamával. Pak se dveře dočista zavřely a autobus odjel. V tu chvíli jsem to celé pochopil. Tím co řekl, právě zranil sám sebe, ale z jeho výrazu bych si vážně myslel, že to myslí upřímně. Musím uznat, že tak dokonalou přetvářku jsem v životě u nikoho neviděl (možná viděl, ale to musela být hodně dokonalá, když jsem si jí nevšiml).
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář