Narodil se roku 1739 jako nemanželský syn francouzského šlechtice a japonské kurtizány jménem Ju-jan. O jeho dětství toho moc nevím, nikdy jsem se ho na něj neptal a ani on na toto téma nikdy nezačal hovořit. Jistě nebylo šťastné. Jizvy po biči na jeho zádech hovořily jasně o tom, co musel snášet.
Čím se živil? Tím jediným, co uměl. Tím jediným, co měl.
Svým tělem.
Bylo mu sotva patnáct, když jsem ho objevil v zapadlé, vykřičené uličce po boku vnadných, zmalovaných žen, které silně páchly po všech těch sajrajtech, které na sebe nastříkaly.
Ne. Nešel jsem se tam najíst. To by bylo pod mou úroveň. Vše co jsem potřeboval mi obstarali mí posluhovači.
Vlastně. Do teď jsem nezjistil, co mě tam tenkrát táhlo.
Seděl tam, schoulený do klubíčka v propocených, rozervaných hadrech mezi mrtvými potkany v blízkosti popelnic a čišel z něho strach a bolest. Uhlově černé, pod zadek dlouhé vlasy měl mastné a rozcuchané, kolem oka měl modřinu. Z roztrženého rtu mu stále kapala krev.
Vypadal v tu chvíli tak nevinně, tak sklíčeně, jako mládě, které klečí na hanbě za něco, co nespáchalo. Toužil jsem se ho dotknout, tak jsem to udělal.
Zvedl ke mně svůj zoufalý, mokrý pohled. Zářila z něj zároveň i jakási odevzdanost, smíření se, se svým osudem. Hluboké, černé oči obehnané hradbou černých řas působili i přes zrudlou kůži kolem, nadpozemsky.
Klekl jsem si vedle něj a nohou odkopl zdechlou krysu, povalující se u jeho nohou. Z jeho očí vyklouzla slza a než se vpila do cárů jeho oděvu nechala za sebou na jeho tváři vlhkou stopu. Odráželo se v ní světlo z lucerny a jeho tvář jako by se rozzářila.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se ho potichu. Jeho ramena se zachvěla v potlačovaném vzlyku.
"Nemám jméno, pane," zašeptal sotva slyšitelně.
"Potom ti tedy budu říkat Wincent, pane bezejmenný," usmál jsem se na něj a pohlédl mu do jeho ustrašených očí. Cukl sebou a přitiskl se blíže ke zdi. Ne každý snese napoprvé pohled mích očí. Zabodnou se do duše.
Tu noc jsem se s ním vyspal. Využil jsem ho stejně jako desítky mužů přede mnou. Vyspal jsem se s ním, zaplatil mu a doufal, že už ho nikdy nespatřím.
Léta ubíhala. Někdy rychle a nevděčně, jindy mi i dny připadaly jako celá staletí. Trvalo to celých pět let, než mě osud znovu zavedl do Francie do Paříže a než mě mé srdce přinutilo znovu navštívit onu uličku, Kde jsem se poprvé setkal s tím drobounkým dítětem.
Co jsem celou tu dobu dělal? Bojoval, by byla asi ta správná odpověď, ale o tom všem až později. Tu noc mě nezajímal vůdce šestého klanu ani král lykanů ani nebezpečí, kterému jsem se vystavoval, když jsem opouštěl královský dvůr bez ozbrojeného doprovodu.
Zajímal mě jen on.
Wincent. Jméno, které patřilo mému mladšímu bratrovi, než ho lykan jménem Radrog zotročil a přinutil ho sloužit jeho záměrům.
Wincent. Jméno, předpovídající budoucnost. Jméno znamenající odplatu. Jméno, znamenající strach ve svém srdci.
Proč zrovna to jméno? Mohl jsem vybrat z tisícovek jiných, tak proč?
Protože mi na něm záleželo už v tu chvíli, kdy jsem mu je dával stejně tak, jako mi záleželo na bratru.
Šel jsem těmi samými uličkami jako tenkrát. Byl jsem odhodlaný sem chodit den co den, noc co noc, dokud ho nespatřím, dokud ho nevysaji do poslední kapky, aby se stal mým věčným společníkem, mým otrokem, učedníkem. Tím, čím se zrodil v ten deštivý den, kdy jsem ho poprvé políbil.
Měsíc byl již vysoko na obloze a z neposkvrněného nebe na mě a mé činy shlíželo přes tisíc jasných hvězd. Netuším, zdalipak by Bůh souhlasil s tím, co jsem se právě chystal udělat. Nevím, zda by souhlasil se vším, co jsem od jeho odchodu udělal jako vůdce třetího klanu. Pro své činy jsem vždy měl jen jedinou omluvu. Snažil jsem se dělat vše tak, jak jsem to uměl nejlépe, v prospěch svého rodu a slávu našeho klanu. Přesně tak, jak mi to vtloukali do hlavy.
Stál v tom samém rohu jako před pěti lety. Nevypadal moc šťastně, ale aspoň dnes neplakal. Změnil se. Vyrostl.
Nebyl tak vysoký ani tak krásný jako já, ale nepůsobil obyčejně ani tuctově. Byl zajímavý. Donutil vás pohlédnout znovu.
Sjel jsem ho zkoumavým pohledem. Místo hadrů měl na sobě bílou košili zastrčenou do béžových kalhot. Fuj! Rozhodně ho musím donutit změnit styl oblékání! S tímhle by to daleko nedopádloval. Dlouhé černé vlasy měl zastrčené za uši a lehce zešikmené, temné oči měl orámované černou tužkou jako nějaká pouliční děvka, vlastně…. On byl pouliční děvka.
Nejspíš si mého pohledu všimnul a tak se odlepil od stěny.
"Přejete si něco?" pravil mírně ochraptělým hlasem a lehce se usmál. V jeho úsměvu bylo jen málo štěstí a dobroty. Byl v něm smutek. Toužil jsem mu ho zlíbat z tváře…
"Ano," odpověděl jsem mu a šel jsem pryč. Ozvěna kroků těsně za mými mi dávala jistotu, že jde za mnou. Odvedl jsem ho na druhou stranu Paříže do hostince, v němž jsem byl pro tuto příležitost ubytovaný.
Chodil jsem sem už od jeho vzniku před několika desetiletími pokaždé, když jsem zde byl. Líbilo se mi tu. Byl to můj koutek kam za mnou otravní sloužící ani bojechtiví kapitáni nemohli. A teď jsem je odhalil tomuhle kloučkovy. Dal jsem mu tím kus sebe. Svého soukromí, po kterém jsem tolik toužil a kterého se mi nedostávalo.
Posadil jsem ho do křesla a sám jsem se pohodlně rozvalil do sedačky pokryté rudým sametem.
"Myslím, že nadešel čas říci ti, co si přeji, Wincente."
Vytřeštil šokovaně oči a zaryl prsty do opěrky.
"Kdo jste? Odkud znáte mé jméno?" zašeptal. Upřel jsem na něho své neobvyklé očí tmavě růžové, výrazné barvy.
"Vy!" vykřikl. "To přece není možné!" zalapal po dechu a prohlédl si mě.
Ano. Já se nezměnil. Stále jsem vypadal na pětadvacet let. Bílé vlasy k zemi mi rámovali bledou pokožku tváře s meruňkovými rty, růžové, hluboké oči hleděli do minulosti.
"Ale ano, je. Dáš si víno, nebo něco tvrdšího? Whisky?"
"Víno, prosím," vymáčkl ze sebe po chvíli a já v něm znovu spatřil toho ustrašeného klučinu před pěti lety.
Usmál jsem se a podal mu křišťálovou sklenici s tmavě rudým obsahem.
Byl půvabný, když zdráhavě tiskl sklenku k vysušeným, popraskaným rtům a upíjel sladce vonící víno krátkými doušky.
"Kdo jste?"
"Co chcete slyšet?"
"Pravdu."
Usmál jsem se. "Pravda někdy děsí, maličký."
"Přesto ji chci znát."
Z jeho očí zářila odhodlanost. Strach jako by se vytratil.
"Pokud vám ji ale řeknu," naklonil jsem se k němu. "nebudu mít jinou možnost, než vás zabít."
Sledoval jsem, jak se vtiskl do křesla. Měl strach. Ne ze mě, ne z pravdy. Ze smrti.
"Pak mě zabijte. Nemám pro co žít."
"Opravdu?" ušklíbl jsem se a upil ze své whisky. "Přesně tohle slýchávám od těch, pro které život znamená vše."
Podíval jsem se mu do černých očí.
"Wincente." Šeptl jsem.
"A…Ano?"
"Chceš zemřít, Wincente, nebo žít věčně."
"Žít věčně? To přeci nejde!" ušklíbl se, ale v duhovkách modrých kukadel měl až zvrácenou touhu.
"Podívej se na mě. Podívej se mi do očí a řekni mi, co v nich vidíš!" přikázal jsem mu. Sledoval jsem jeho váhavý pohled, pocity, zračící se mu ve tváři a bavil se.
Možná že jsem ho měl proměnit ihned ve chvíli, kdy vešel do těchto dveří.
Dal jsem mu největší dar tohoto vesmíru. Možnost volby.
"Minulost," odpověděl.
"Ano, minulost. Paměť sahající za hranice chápání. A to vše může být tvoje."
"Co?"
Sedl jsem si mu na klín a sklenici s vínem odložil na stolek. Naklonil jsem se k jeho uchu. "Nesmrtelnost," zašeptal jsem. "Nesmrtelnost."
"Kdo jste?"
"Já jsem tvá minulost a přítomnost. Já jsem tvá budoucnost. Stačí jen chtít, Wincente. Stačí říct jediné slůvko, odpovědět na otázku."
"Na jakou?"
"Chceš žít věčně, maličký? Beze strachu z bolesti. Nepocítit strach…. Dávám ti možnost volby, Wincente. Vyber si," zadíval jsem se mu do očí. "Můžeš žít a zemřít jako obyčejný člověk. Najít si ženu a zplodit s ní pět dětí. Můžeš se dívat, jak tvá vnoučata vyrůstají v bídě a špíně ulic a až budeš umírat mít je okolo sebe. Dívat se na jejich slzy. Jejich bolest.
Nebo se můžeš stát tím, čím já. Stvořením Temnot. Máš na výběr, Wincente, važ si toho. Já se takhle narodil.
Svět ti může ležet u nohou, stačí jen odpovědět na otázku a vybrat si. Člověk, nebo upír?"
"Proč bych vám měl věřit?"
"Proč bys neměl?"
"Démone!"
"Ne," opáčil jsem a s úsměvem jsem mu odhalil prodloužené špičáky. "Něco mnohem horšího!"
"Upír!" vyhrkl.
"Ano, Wincente, a ty jím můžeš být také. Máš naše jméno, měl bys jím být."
"A co tím získám?"
"Vše."
"Cože?"
"Získáš tím respekt, království, moc o které se ti nezdálo. Získáš věčný život a vědění až za hranice chápání."
"Co po mě chcete?"
"Odpověď."
"Ale… ale vždyť já jsem pouhej kluk z ulice, děvka! Můžete si vybrat ze stovek jiných tak proč já?"
"Odpověď, Wincente. Nejdříve mi odpověz a já potom odpovím na tvé otázky."
"Ať budou jakékoli?"
"Ano."
"Nechci zemřít."
Svým tělem.
Bylo mu sotva patnáct, když jsem ho objevil v zapadlé, vykřičené uličce po boku vnadných, zmalovaných žen, které silně páchly po všech těch sajrajtech, které na sebe nastříkaly.
Ne. Nešel jsem se tam najíst. To by bylo pod mou úroveň. Vše co jsem potřeboval mi obstarali mí posluhovači.
Vlastně. Do teď jsem nezjistil, co mě tam tenkrát táhlo.
Seděl tam, schoulený do klubíčka v propocených, rozervaných hadrech mezi mrtvými potkany v blízkosti popelnic a čišel z něho strach a bolest. Uhlově černé, pod zadek dlouhé vlasy měl mastné a rozcuchané, kolem oka měl modřinu. Z roztrženého rtu mu stále kapala krev.
Vypadal v tu chvíli tak nevinně, tak sklíčeně, jako mládě, které klečí na hanbě za něco, co nespáchalo. Toužil jsem se ho dotknout, tak jsem to udělal.
Zvedl ke mně svůj zoufalý, mokrý pohled. Zářila z něj zároveň i jakási odevzdanost, smíření se, se svým osudem. Hluboké, černé oči obehnané hradbou černých řas působili i přes zrudlou kůži kolem, nadpozemsky.
Klekl jsem si vedle něj a nohou odkopl zdechlou krysu, povalující se u jeho nohou. Z jeho očí vyklouzla slza a než se vpila do cárů jeho oděvu nechala za sebou na jeho tváři vlhkou stopu. Odráželo se v ní světlo z lucerny a jeho tvář jako by se rozzářila.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se ho potichu. Jeho ramena se zachvěla v potlačovaném vzlyku.
"Nemám jméno, pane," zašeptal sotva slyšitelně.
"Potom ti tedy budu říkat Wincent, pane bezejmenný," usmál jsem se na něj a pohlédl mu do jeho ustrašených očí. Cukl sebou a přitiskl se blíže ke zdi. Ne každý snese napoprvé pohled mích očí. Zabodnou se do duše.
Tu noc jsem se s ním vyspal. Využil jsem ho stejně jako desítky mužů přede mnou. Vyspal jsem se s ním, zaplatil mu a doufal, že už ho nikdy nespatřím.
Léta ubíhala. Někdy rychle a nevděčně, jindy mi i dny připadaly jako celá staletí. Trvalo to celých pět let, než mě osud znovu zavedl do Francie do Paříže a než mě mé srdce přinutilo znovu navštívit onu uličku, Kde jsem se poprvé setkal s tím drobounkým dítětem.
Co jsem celou tu dobu dělal? Bojoval, by byla asi ta správná odpověď, ale o tom všem až později. Tu noc mě nezajímal vůdce šestého klanu ani král lykanů ani nebezpečí, kterému jsem se vystavoval, když jsem opouštěl královský dvůr bez ozbrojeného doprovodu.
Zajímal mě jen on.
Wincent. Jméno, které patřilo mému mladšímu bratrovi, než ho lykan jménem Radrog zotročil a přinutil ho sloužit jeho záměrům.
Wincent. Jméno, předpovídající budoucnost. Jméno znamenající odplatu. Jméno, znamenající strach ve svém srdci.
Proč zrovna to jméno? Mohl jsem vybrat z tisícovek jiných, tak proč?
Protože mi na něm záleželo už v tu chvíli, kdy jsem mu je dával stejně tak, jako mi záleželo na bratru.
Šel jsem těmi samými uličkami jako tenkrát. Byl jsem odhodlaný sem chodit den co den, noc co noc, dokud ho nespatřím, dokud ho nevysaji do poslední kapky, aby se stal mým věčným společníkem, mým otrokem, učedníkem. Tím, čím se zrodil v ten deštivý den, kdy jsem ho poprvé políbil.
Měsíc byl již vysoko na obloze a z neposkvrněného nebe na mě a mé činy shlíželo přes tisíc jasných hvězd. Netuším, zdalipak by Bůh souhlasil s tím, co jsem se právě chystal udělat. Nevím, zda by souhlasil se vším, co jsem od jeho odchodu udělal jako vůdce třetího klanu. Pro své činy jsem vždy měl jen jedinou omluvu. Snažil jsem se dělat vše tak, jak jsem to uměl nejlépe, v prospěch svého rodu a slávu našeho klanu. Přesně tak, jak mi to vtloukali do hlavy.
Stál v tom samém rohu jako před pěti lety. Nevypadal moc šťastně, ale aspoň dnes neplakal. Změnil se. Vyrostl.
Nebyl tak vysoký ani tak krásný jako já, ale nepůsobil obyčejně ani tuctově. Byl zajímavý. Donutil vás pohlédnout znovu.
Sjel jsem ho zkoumavým pohledem. Místo hadrů měl na sobě bílou košili zastrčenou do béžových kalhot. Fuj! Rozhodně ho musím donutit změnit styl oblékání! S tímhle by to daleko nedopádloval. Dlouhé černé vlasy měl zastrčené za uši a lehce zešikmené, temné oči měl orámované černou tužkou jako nějaká pouliční děvka, vlastně…. On byl pouliční děvka.
Nejspíš si mého pohledu všimnul a tak se odlepil od stěny.
"Přejete si něco?" pravil mírně ochraptělým hlasem a lehce se usmál. V jeho úsměvu bylo jen málo štěstí a dobroty. Byl v něm smutek. Toužil jsem mu ho zlíbat z tváře…
"Ano," odpověděl jsem mu a šel jsem pryč. Ozvěna kroků těsně za mými mi dávala jistotu, že jde za mnou. Odvedl jsem ho na druhou stranu Paříže do hostince, v němž jsem byl pro tuto příležitost ubytovaný.
Chodil jsem sem už od jeho vzniku před několika desetiletími pokaždé, když jsem zde byl. Líbilo se mi tu. Byl to můj koutek kam za mnou otravní sloužící ani bojechtiví kapitáni nemohli. A teď jsem je odhalil tomuhle kloučkovy. Dal jsem mu tím kus sebe. Svého soukromí, po kterém jsem tolik toužil a kterého se mi nedostávalo.
Posadil jsem ho do křesla a sám jsem se pohodlně rozvalil do sedačky pokryté rudým sametem.
"Myslím, že nadešel čas říci ti, co si přeji, Wincente."
Vytřeštil šokovaně oči a zaryl prsty do opěrky.
"Kdo jste? Odkud znáte mé jméno?" zašeptal. Upřel jsem na něho své neobvyklé očí tmavě růžové, výrazné barvy.
"Vy!" vykřikl. "To přece není možné!" zalapal po dechu a prohlédl si mě.
Ano. Já se nezměnil. Stále jsem vypadal na pětadvacet let. Bílé vlasy k zemi mi rámovali bledou pokožku tváře s meruňkovými rty, růžové, hluboké oči hleděli do minulosti.
"Ale ano, je. Dáš si víno, nebo něco tvrdšího? Whisky?"
"Víno, prosím," vymáčkl ze sebe po chvíli a já v něm znovu spatřil toho ustrašeného klučinu před pěti lety.
Usmál jsem se a podal mu křišťálovou sklenici s tmavě rudým obsahem.
Byl půvabný, když zdráhavě tiskl sklenku k vysušeným, popraskaným rtům a upíjel sladce vonící víno krátkými doušky.
"Kdo jste?"
"Co chcete slyšet?"
"Pravdu."
Usmál jsem se. "Pravda někdy děsí, maličký."
"Přesto ji chci znát."
Z jeho očí zářila odhodlanost. Strach jako by se vytratil.
"Pokud vám ji ale řeknu," naklonil jsem se k němu. "nebudu mít jinou možnost, než vás zabít."
Sledoval jsem, jak se vtiskl do křesla. Měl strach. Ne ze mě, ne z pravdy. Ze smrti.
"Pak mě zabijte. Nemám pro co žít."
"Opravdu?" ušklíbl jsem se a upil ze své whisky. "Přesně tohle slýchávám od těch, pro které život znamená vše."
Podíval jsem se mu do černých očí.
"Wincente." Šeptl jsem.
"A…Ano?"
"Chceš zemřít, Wincente, nebo žít věčně."
"Žít věčně? To přeci nejde!" ušklíbl se, ale v duhovkách modrých kukadel měl až zvrácenou touhu.
"Podívej se na mě. Podívej se mi do očí a řekni mi, co v nich vidíš!" přikázal jsem mu. Sledoval jsem jeho váhavý pohled, pocity, zračící se mu ve tváři a bavil se.
Možná že jsem ho měl proměnit ihned ve chvíli, kdy vešel do těchto dveří.
Dal jsem mu největší dar tohoto vesmíru. Možnost volby.
"Minulost," odpověděl.
"Ano, minulost. Paměť sahající za hranice chápání. A to vše může být tvoje."
"Co?"
Sedl jsem si mu na klín a sklenici s vínem odložil na stolek. Naklonil jsem se k jeho uchu. "Nesmrtelnost," zašeptal jsem. "Nesmrtelnost."
"Kdo jste?"
"Já jsem tvá minulost a přítomnost. Já jsem tvá budoucnost. Stačí jen chtít, Wincente. Stačí říct jediné slůvko, odpovědět na otázku."
"Na jakou?"
"Chceš žít věčně, maličký? Beze strachu z bolesti. Nepocítit strach…. Dávám ti možnost volby, Wincente. Vyber si," zadíval jsem se mu do očí. "Můžeš žít a zemřít jako obyčejný člověk. Najít si ženu a zplodit s ní pět dětí. Můžeš se dívat, jak tvá vnoučata vyrůstají v bídě a špíně ulic a až budeš umírat mít je okolo sebe. Dívat se na jejich slzy. Jejich bolest.
Nebo se můžeš stát tím, čím já. Stvořením Temnot. Máš na výběr, Wincente, važ si toho. Já se takhle narodil.
Svět ti může ležet u nohou, stačí jen odpovědět na otázku a vybrat si. Člověk, nebo upír?"
"Proč bych vám měl věřit?"
"Proč bys neměl?"
"Démone!"
"Ne," opáčil jsem a s úsměvem jsem mu odhalil prodloužené špičáky. "Něco mnohem horšího!"
"Upír!" vyhrkl.
"Ano, Wincente, a ty jím můžeš být také. Máš naše jméno, měl bys jím být."
"A co tím získám?"
"Vše."
"Cože?"
"Získáš tím respekt, království, moc o které se ti nezdálo. Získáš věčný život a vědění až za hranice chápání."
"Co po mě chcete?"
"Odpověď."
"Ale… ale vždyť já jsem pouhej kluk z ulice, děvka! Můžete si vybrat ze stovek jiných tak proč já?"
"Odpověď, Wincente. Nejdříve mi odpověz a já potom odpovím na tvé otázky."
"Ať budou jakékoli?"
"Ano."
"Nechci zemřít."
***
"Je nádherný," zašeptal drobný chlapec do ticha pokoje a pohladil po vlasech černovlasého muže, který mu ležel v náruči.
"Ano, to je," zamručel vysoký, bělovlasý upír, pohodlně roztažený na pohovce. "Jinak bych ho nestvořil."
Chlapec kývl a namočil ve vodě žínku, vyždímal ji a růžkem pomalu smíval zaschlou krev z mužovi tváře. Přesunul se na hrdlo. Voda v lavoru s horkou vodou dávno zrudla krví.
"Akimo," oslovil chlapce bělovlasý. "Postarej se o něj a až se probudí, přiveď ho do sálu. A nezapomeň ho převléci." Vysoký upír vstal a bez rozloučení opustil místnost.
Akim si povzdechl a pohodil žínku na kamennou podlahu. Jeho bělostné, jemně vyšívané bílé šaty byli potřísněny tou ohavnou tekutinou, ze které se dělalo křehké víle špatně. Přestože to jeho pán většinou respektoval, dnes udělal výjimku.
Sklonil pohled a zadíval se Wincentovi, jak ho pán pojmenoval, do půvabné tváře. Zavrtěl hlavou a sesunul jeho tělo ze svého klína. Tvrdě dopadlo na podlahu a z Wincentovích úst se vydral bolestný vzdech, jak pomalu začínal reagovat. Probouzel se.
Vstal a vydal se ke skříni pro nějaké slušné oblečení, které položil vedle černovlasého. Sám odešel ven z pokoje a zavřel za sebou dveře. Opřel se zády o zeď a sesul se podél ní k zemi. Pokrčená kolena si objal pažemi.
Našel si náhradu, uvědomoval si těžce. Zřejmě už mu jeho jemné vílí tělo nestačilo, potřeboval víc, než mu mohl vílí princ nabídnout. Byl vězněm, otrokem, princem upíry podrobené země. Na trhu s bílím masem by nestál víc než ovce. Byl pouhým stínem své předešlé krásy….
"Akimo?" ozval se nad ním přísný, ale zvláštním způsobem jemný hlas. "Nemáš být u toho nového?"
Víla trhla rameny. "Je vevnitř."
Kníže Třetího klanu kývl jako že rozumí a klekl si vedle něj. Ruku mu položil na koleno ve snaze povzbudit toto krásné stvoření a donutit ho k úsměvu. Svou ruku nestáhl, přestože bylo od Prvního Knížete zakázáno se ho dotýkat.
"Ryuko," pousmál se Akimo a vyplnil tak upírovy jeho motlitby. "Musím už jít," setřásl upírovu ruku ze svého těla a nemotorně vstal na vratkých nohách. Vstal a zadíval se upírovi do očí. Upírův pohled ho zraňoval vnitřně mu ubližoval a drásal mu duši i srdce na malé kousíčky.
Upír znovu kývl a nechal drobné tělo prosmýknout se do pokoje. S hlasitým povzdechem si prohrábl rudé vlasy a zmizel ve tmě.
"Ano, to je," zamručel vysoký, bělovlasý upír, pohodlně roztažený na pohovce. "Jinak bych ho nestvořil."
Chlapec kývl a namočil ve vodě žínku, vyždímal ji a růžkem pomalu smíval zaschlou krev z mužovi tváře. Přesunul se na hrdlo. Voda v lavoru s horkou vodou dávno zrudla krví.
"Akimo," oslovil chlapce bělovlasý. "Postarej se o něj a až se probudí, přiveď ho do sálu. A nezapomeň ho převléci." Vysoký upír vstal a bez rozloučení opustil místnost.
Akim si povzdechl a pohodil žínku na kamennou podlahu. Jeho bělostné, jemně vyšívané bílé šaty byli potřísněny tou ohavnou tekutinou, ze které se dělalo křehké víle špatně. Přestože to jeho pán většinou respektoval, dnes udělal výjimku.
Sklonil pohled a zadíval se Wincentovi, jak ho pán pojmenoval, do půvabné tváře. Zavrtěl hlavou a sesunul jeho tělo ze svého klína. Tvrdě dopadlo na podlahu a z Wincentovích úst se vydral bolestný vzdech, jak pomalu začínal reagovat. Probouzel se.
Vstal a vydal se ke skříni pro nějaké slušné oblečení, které položil vedle černovlasého. Sám odešel ven z pokoje a zavřel za sebou dveře. Opřel se zády o zeď a sesul se podél ní k zemi. Pokrčená kolena si objal pažemi.
Našel si náhradu, uvědomoval si těžce. Zřejmě už mu jeho jemné vílí tělo nestačilo, potřeboval víc, než mu mohl vílí princ nabídnout. Byl vězněm, otrokem, princem upíry podrobené země. Na trhu s bílím masem by nestál víc než ovce. Byl pouhým stínem své předešlé krásy….
"Akimo?" ozval se nad ním přísný, ale zvláštním způsobem jemný hlas. "Nemáš být u toho nového?"
Víla trhla rameny. "Je vevnitř."
Kníže Třetího klanu kývl jako že rozumí a klekl si vedle něj. Ruku mu položil na koleno ve snaze povzbudit toto krásné stvoření a donutit ho k úsměvu. Svou ruku nestáhl, přestože bylo od Prvního Knížete zakázáno se ho dotýkat.
"Ryuko," pousmál se Akimo a vyplnil tak upírovy jeho motlitby. "Musím už jít," setřásl upírovu ruku ze svého těla a nemotorně vstal na vratkých nohách. Vstal a zadíval se upírovi do očí. Upírův pohled ho zraňoval vnitřně mu ubližoval a drásal mu duši i srdce na malé kousíčky.
Upír znovu kývl a nechal drobné tělo prosmýknout se do pokoje. S hlasitým povzdechem si prohrábl rudé vlasy a zmizel ve tmě.
Úžasné
(Sasayaki, 10. 3. 2011 16:23)