Červánky - Setkání
Alistair „zaparkoval“ svůj invalidní vozík před dveřmi pokoje svého o pět let mladšího bratra a důrazně zaklepal na dveře.
„Vstáváme, ty lenochu. Je půl sedmé, za okamžik se podává snídaně!“ zakřičel. Věděl, že by mohl poslat jejich butlera, aby to vyřídil za něj, avšak dnes se mu nechtělo. Tedy… Spíš, nechtěl Waltera hned po ránu obtěžovat. Zajisté měl spoustu práce s přípravou snídaně.
Avšak také se mu nechtělo vstupovat dovnitř pokoje. Nechtěl, aby se znovu opakovala situace z minulého měsíce, kdy našel pokoj v dezolátním stavu a v posteli propletená tři lidská těla. Jeho bratříček to občas přeháněl. A nejhorší na tom bylo, že Alistair za to cítil podíl viny. Přece jen, byla to jeho vina, že jej po smrti rodičů tolik rozmazloval, nebo ne?
„Chade!“
Mladík, kterého tak nevybíravým způsobem budili, si přetáhl přes hlavu polštář a rozhodl se toho dotěru naprosto ignorovat. Koneckonců se mu zdál tak nádherný sen... O bratříčkově zlaté kreditce, kterou má neomezeně k dispozici. Usmál se. Ovšem bušení na dveře bylo naprosto nesnesitelné.
Odhodil tedy polštář, vstal tak jak byl (nedá se říct, že by byl zrovna oblečen) a prudce otevřel dveře. "Mohl bys laskavě přestat? Budit mě v tuhle hodinu je od tebe strašně nekřesťanský, abys věděl!" prskal na svého staršího bratra.
Ten se na něj podíval s nevinností sobě vlastní. „Ne, je to naprosto normální,“ poučil jej. „U všech normálních anglických rodin našeho postavení se předpokládá, že budou jeho členové řádně plnit školní docházku, takže se prosím oblékni,“ pravil nevzrušeně, „jdi si vyčistit zuby, umýt se a pak se dostav na snídani.“ Alistairův tón hlasu nepřipouštěl žádný odpor.
Mladík na něj chvilku hleděl a cítil, jak dostává tik do svého pravého oka, což se mu stávalo, když se mu někdo snažil poroučet. "A co když ne?" pronesl buřičsky, a pak nevinně zamrkal. "Půjčíš mi svou zlatou kreditku?" zazubil se, když viděl jeho výraz.
„Pokud si k tomu všemu vezmeš i čisté ponožky a oholíš si to třídenní strniště, budu o tom uvažovat,“ ušklíbnul se aristokrat a odcouval se svým vozíkem dál ode dveří. Jeho bratr se někdy choval jako malé dítě… nezodpovědný, mladý fracek, který neví, co se sluší. A na Alistairovi potom bylo uhlazovat všechny ty pomluvy a senzační zprávy o nejnovějším druhu výtržnictví mladého aristokratického potomka u novinářů. Nesnášel to.
Někdy by Chada vážně zabil. Koneckonců, v zabíjení existencí byl výborný…
Chad se zazubil ještě více a zmizel v pokoji. Pak se ale zamračil, když si uvědomil, co po něm bratr žádá. Oholit se? Co jeho image? Rychle se vrátil ke dveřím, otevřel je a spustil: "Holit se nebudu! Víš, jak by pak dopadla moje pověst lamače dívčích srdcí?" zarazil se, protože nehleděl na svého bratra, nýbrž na jejich butlera Waltera.
"Dobré ráno, pane," usmál se na něj ten. Chad se zašklebil a zase dveře zabouchl. Tentokráte zmizel ve sprše, aby splnil alespoň něco z bratrových požadavků. Pak, dle svého mínění, naprosto dokonalý sestoupil do jídelny, kde již Alistair čekal u snídaně. Jeho zašklebení ho ujistilo, že nevypadá podle bratříčkových představ. Tím líp!
Alistair si povzdechnul a nenápadně zavrtěl hlavou. Tohle bylo totiž naprosto zbytečné. Někdy se sám sebe ptal, proč se pořád snaží vyhrát tu předem prohranou bitvu se svým bratrem, který se prostě nedokázal ani vhodně obléci, jak se od šlechtice očekávalo.
„Posaď se,“ zavrčel. „A hned jakmile to uděláš, se mi můžeš pokusit vysvětlit, co se stalo s tím novým Ferrari, že je na šrot. A věz, že výmluvě: ono to samo, neuvěřím. Máš na to dvě minuty.“
S chladem a elegancí jemu vlastní si odřízl kousek lososa a vložil si jej mezi rty.
Chadovy mozkové buňky pracovaly naplno. Svůj arzenál dokonalých výmluv totiž vyčerpal již minulý týden, kdy musel vysvětlovat to audi. "Zaparkoval jsem na kopci, dal tam ručku a když jsem se vrátil jaksi bylo pod kopcem ve zdi nějakého baráku," nadhodil zkusmo a nevinně se na bratra zadíval. Podle jeho zamračeného pohledu to nezabralo.
„Ještě máš minutu a půl…“
"Ale tohle je skutečně pravda!" pronesl dotčeně, a doufal, že i přesvědčivě. "Dobře," povzdychl si, když si uvědomil, že ho nepřesvědčil. "Prostě jsem jel moc rychle a jaksi jsem nevybral zatáčku. Ale airbagy to mělo teda dokonalý!"
„Nebudu muset zase něco žehlit v tisku, nebo najímat advokáty, že ne?“ ujistil se starší ze sourozenců a pátravě se zahleděl do bratříčkových tmavých očí.
Chad zapátral v paměti, co se včera dělo. "Ehm... Myslím, že snad ne," pronesl nakonec. Tedy pokud mě někdo neviděl ve vášnivém objetí těch nádherných dvojčat. Ta holka byla fakt kus, ale ten kluk... Téměř se mlsně olízl, ale raději se ovládl. "Samozřejmě, že ne," dodal pevněji a zářivě se na něj usmál. "Co bude s tou kreditkou?"
„Právě si rozflákal auto za dva miliony a po mě chceš kreditku? Nejste tak trochu drzý, mladý muži?“ pozvedl Alistair obočí a upil ze sklenky plné pomerančového džusu, 100procentního, který miloval.
"Ne?" odtušil Chad drze.
Alistair si povzdechl, zašmátral v kapsách svého černého kabátu a hodil na stůl kus plastu. „Ať tě tu do večera nevidím.“
Proč jen nedokázal bratrovým očím nic odepřít: jeho otec měl pravdu. Je slaboch.
"Tvé přání je mi rozkazem!" Zasalutoval mírně posměšně a byl v trapu. Naskočil na svou černou hondu ciwic a vyrazil do školy. Ja miloval tuhle svojí silnou krasavici. A jízdu bez helmy... Uvažoval, že se mu to někdy pořádně vymstí, ale on prostě miloval adrenalin.
Před školou postával chlapec s tmavými vlasy, obletovaný asi desítkou krásných holek, žadonících po podpisu. Bylo zvláštní, že tu byl, neboť v novinách se psalo, že má zítra koncert kdesi na druhém konci Anglie. Avšak, zřejmě i největší mediální rocková hvězda musí někdy zajít do školy. A to se pak nemůže divit, že holky umírají štěstím, že se svého idolu mohou dotknout.
Chad se protlačil tím davem obdivovatelek s nevybíravým "Uhni!" a prudce objal svého nejlepšího přítele. "Co tady sakra děláš?" ptal se ho a s rukou kolem jeho ramen ho vlekl od nažhavených fanynek, které za ním naštvaně bručely něco ve smyslu: "Nafoukanej aristokratickej floutek, si myslí, že je všemocnej!"
Christian se rozesmál. „To víš, rodiče mě sem dohnali, že prý si mám alespoň zjistit domácí úkoly učivo a tak, když mám tento rok maturovat,“ zasmál se zelenooký uvolněně a oplatil Chadovi objetí. „Jak se vede? Kolik aut jsi rozflákal za dobu, co jsem tu nebyl?“
Zelené oči zářily štěstím z přítomnosti kamaráda a z toho, že má konečně klid od všech těch lidí kolem jeho profese. Od doby, co se stala jejich skupina tak populární, neměl klid. Až na občasné návštěvy domova.
„A prý si mám dávat pozor na novináře,“ úsměv z jeho tváře nemizel, když se nechal táhnout do budovy.
"Aut?" podivil se přítel ignorujíc poznámku o novinářích. "Ani jedno." Po Christianově upřeném pohledu se opravil. "Tak dobře tři," hlesl nakonec a pokradmu se na přítele podíval.
„Jenom? Stejně se divím, že tě Ali ještě nepřetrhnul,“ další smích. Christian byl prostě duší i srdcem veselý, optimistický kluk, kterého nezkazila ani těžká práce zpěváka, obletovaného miliony fanynek na celém světě.
"Když on by beze mě vedl strašně nudnej život, víš?" hájil se. "A co ty kolik dívčích srdcí jsi zlomil?"
Někdy po půl milionu přečtených srdceryvných dopisů jsem to přestal počítat. A myslím, že srdce jsem jim ještě nezlomil, zatím jsem si žádnou nenabrknul… ehm, kdeže to máme tu naši třídu?“ bezradně se rozhlédl kolem.
Chad se zasmál. "Jsi beznadějnej případ. Příště ti dám mapu školy, aby ses tu vyznal!" smál se a zahnul za pravý roh, kde předpokládal jejich třídu.
„Pff,“ odfrknul si zpěvák a nechal se usadit do lavice vedle Chada. „Ještě mi řekni jakou máme hodinu a budu spokojenej. A pak začni vyprávět novinky, co se tu stalo a o čem nevím. Mimochodem, tu eskapádu o tobě a těch šesti? Ne sedmi blondýnkách se kterýma si skončil nahej ve striptýzovým baru nemusíš. To jsem, četl v novinách,“ smích.
"Počkej, to ti novináři zase překroutili. Byly tam i brunetky," zazubil se na něj. "A máme matiku, fuj, jak já jí nesnáším!" zabručel.
„Brunetky? Já myslel, že nesnášíš brunetky,“ zazubil se a vytáhnul si učebnici a sešit, do kterého za poslední dva roky napsal dva odstavce teorie a jeden příklad.
"Moc je sice nemusím, ale když tmavovlasý kluci jsou tak sexy," mrknul na něj a čekal na reakci. Nebyl sice vyloženě homosexuál, ale heterák taky ne.
„Hele dost, jo? Nedělej na mě ty svoje oči,“ odstrčil jej Chris od sebe a ušklíbnul se. „Mě to tvoje lezení za klukama vůbec nezajímá…“
"Proč ne? Já bych se s tebou tak rád podělil o své zážitky," culil se nevinně. "Mimochodem copak dělá Izzy?" zmínil člena jeho kapely, se kterým si na jejich posledním koncertě nejvíc pokecal. Tequilla, co přitom pili, s tím samozřejmě neměla nic společného. Izzy byl, mírně řečeno, extravagantní bubeník.
Christian mírně zrudl. „Nic… asi je u rodičů…“
"Ale copak, copak? Snad se nám zpěváček nezamiloval do svého bubeníčka," zamumlal uštěpačně a pobaveně sledoval, jak se Christianův ruměnec ještě rozšiřuje. "Takže zamiloval!" pronesl vítězoslavně.
„Dej pokoj,“ zamumlal hnědovlásek a zamračil se. „Do toho ti nic není!“ dodal ostřeji než chtěl, protože tohle téma se mu moc nelíbilo. Přesto se snažil bránit, ale věděl, že jej jeho přítel zná až příliš dobře na to, aby to na něm poznal. Ale pokusit se mohl…
"To je tak sladkýýýýýý!" zatrylkoval. Jeho nadšení uťal hlas učitele.
"Když je to tak sladký, tak nám pojďte vypočítat tento příklad, pane Maxwelle," pronesl a Chad protáhl obličej. Pomoz mi, prosily jeho oči směrem k Christianovi. Avšak ten se jen zašlebil a odpověděl očima, že si to naprosto zasloužil.
Když o osm hodin později skončila výuka, měli oba všeho tak nad hlavu, že je nějaké utahování si z toho druhého vůbec nenapadlo. Tedy Christian v to doufal, protože Izzy byl téma, kterému se vždy snažil vyhnout. Stejně tak, jako pohledu do bubeníkových očí.
Ano, miloval jej, ale pro nic na světě, i kdyby se měl zabít, mu to nikdy neřekne. Zničil by vše, o cos e snažil. Veškeré přátelství, které mezi všemi ve skupině nastolil a možná i celou skupinu. A to nemohl.
Byla jeho opečovávané dítě. Nemohla zemřít kvůli jeho vášni.
Hodil poslední učebnice do aktovky a unaveně se postavil. Protáhnul si záda a čekal, než se jeho nejlepší kamarád taky sbalí. Proboha. Jak jen už chtěl být doma!
Chad do tašky naházel těch pár věcí, které sebou nosil a vyrazil za Christianem. Ten už čekal před jeho motorkou a netrpělivě bubnoval na její koženou sedačku. "Vždyť už jdu!" volal z dálky, když si všiml jeho netrpělivosti.
„No jo,“ protočil Christian oči. „Kam tedy jedem? Dom, nebo jdeme rozfofrovat prachy z Alistairovi kreditky?““
"Já se o té kreditce zmínil?" optal se nevinně. Christian jen přikývl. "Sakra, někdy jsem příšerně ukecanej," poznamenal spíš k sobě. Pak podal příteli helmu a sedl si. Počkal až si sedne za něj a pak nahodil motor. Vychutnával si, jak se za ním všichni náhle otáčejí.
Chris se ho pevně chytil kolem pasu, ušklíbnul se, mrknul na jedno zrzavé děvče a pak nechal vše na Chadovi.
Ten se s řevem rachotu rozjel z areálu školy a nevšímal si školníka, který na něj vrhl velice výmluvný pohled, kterým jasně dával najevo, co si o jeho mašince myslí. Cítil jak se k němu Chris tiskne a musel se usmát. Zřejmě se mu ta rychlá jízda moc nelíbila. Ještě za jízdy přemýšlel, kam pojedou. Nakonec se rozhodl, že využije té kreditky.
Poměrně dlouho jeli bez problému... Pak se ale objevila zatáčka, kterou nečekal. Kterou prostě neviděl. Nestihnul to ubrzdit. Položil motorku na bok, aby škoda byla co nejmenší. Ani si neuvědomil, že nemá helmu. Došlo mu to až ve chvíli, kdy se pořádně bacil do nechráněné hlavy. Křupnutí kosti už proto nemohl slyšet. Vše se ponořilo do tmy.
Když se Chad tak trochu probral, kolem byl neuvěřitelný hluk. Slyšel sirény a na svém těle cítil opatrné, ale rychlé doteky lékařů, kteří se snažili jeho tělo dostat na nosítka, a také zvuk policejního majáčku. Další, co vnímal, bylo cvakání fotoaparátů a dotěrné otázky novinářů, kteří z jeho zranění měli v plánu udělat senzaci
Jeho nejlepší přítel seděl v sanitce, byl celý dodřený, ale zdálo se, že se mu kromě toho nic závažnějšího nestalo.
Na krajnici zastavila velká luxusní černá limuzína.
Chad zavřel oči, protože věděl, kdo to je. Ale na to, aby s ním vedl nějakou konverzaci, ho příšerně bolela hlava. Předpokládal, že má otřes mozku. Což za chvíli potvrdil nějaký lékař jeho bratrovi.
"Má otřes mozku. Musíme ho převézt do nemocnice, abychom zjistili, zda nekrvácí na mozku. Navíc má frakturu levé nohy," vysvětloval lékař Alistairovi, který přijel, co nejblíže svému bratrovi. Nebo spíš tak blízko, jak mu to dovolili zuřivě cvakající reportéři. Nejraději by ty hyeny poslal k šípku.
Aristokrat kývnul a zamračil se na svého malého brášku stylem: To si vypiješ. Chad se už teď bál.
„Pak mi zavolejte do jaké nemocnice jste jej přivezli a kdy si ho mám vyzvednout, zde máte mou vizitku,“ podal jim kus papíru s nejnutnějšími údaji. „A ten druhý chlapec?“
"Jsem v pořádku!" zavolal Christian, který stále ještě seděl v sanitce. Vzpamatovával se z toho zážitku. A věděl, že bude muset něco říct na obranu Chada.
„Dobře,“ kývnul. „Vezmu tě domů, z tohohle bude ještě poprask další dva roky.. ne, neposkytnu vám žádný rozhovor, děkuji,“ odstrčil razantně několik mikrofonů a zalitoval, že nemůže vstát z vozíčku, aby je uzemnil a vykázal do patřičných mezí.
Mladík se poslušně postavil po jeho bok a následoval ho k limuzíně. Ještě se ohlédl přes rameno na Chada. Ten ležel na nosítkách, měl zavřené oči a zrovna mu dávali dýchací masku. Trošku ho udivilo, že to Alistair přijal tak chladně. Přeci jenom měl jeho bratr otřes mozku a fraktury nohy, což taky nevypadalo zrovna lehce. Vlastně měl štěstí, že vůbec přežil. Při téhle představě se otřásl. Ale neodvážil se cokoliv namítnout.
„Posaď se prosím, dozadu,“ vyzval jej. „Waltere?“ pokývl na svého butlera, který jej vezl, aby chlapci otevřel dveře. Teprve pak pomohl komorník dovnitř i svému pánovi. Za okamžik se rozjeli směrem k Christianově domu, veškerý shon nechávali za sebou.
„Můžeš mi vysvětlit, co jste nacvičovali?“ povzdechnul si Alistar a prohrábl si dlouhé, blond vlasy.
"Nic! Prostě jsme jen nevybrali zatáčku, to se občas stává," odvětil pravdivě.
Aristokrat chladně přikývl a v hloubi duše si povzdechnul. Jeho bratr a černá honda ciwic. Věděl, že mu ji má zabavit!
„Waltere? Už tam budeme?“ optal se.
„Ano pane,“ ozvalo se z mikrofonu.“ Brzy nato auto zabrzdilo před velkým domem ze zelenou omítkou a drobným záhonkem květin před sebou.
Christian si promnul naražený loket. „Dík za svezení,“ kývnul. „Nechceš se zastavit na čaj? Pokud tedy nepospícháš za svým bráškou do nemocnice.“
Aristokrat přimhouřil oči a chvilku přemýšlel. „Ne, myslím, že Chad počká a u vás jsem už nebyl hodně dlouho,“ kývnul. „Waltere? Můžeš mi pomoci?“
„Jistě, pane,“ ochotný sluha hned přispěchal a pomohl pánovi vystoupit a usadil jej do vozíčku.
"Christiane!" ozval se z úpatí schodiště ženský hlas. "Co jsi proboha zase vyváděl?!" volala z dálky a už se k nim hrnula. To, že její syn přijel v limuzíně ji neudivilo. Spíš ji vykolejilo to, jak vypadal.
„Nic, mamíí,“ protáhnul. „Jen jsme měli s Chadem menší bouračku. Nevadí, že se na chvilku staví Alistair?“ pokoušel se téma odvést jiným směrem. Bez úspěchu.
Šlechtic na vozíčku zdvořile pokývnul hlavou a svým melodickým hlasem ženu pozdravil.
"Jak menší bouračku?!" vyjekla a rázně se před něj postavila. "Tak mladý muži! Tohle přestane! Buď se začnete chovat rozumně. Jak ty, tak Chad! Nebo už se spolu stýkat nebudete!" došla ženě trpělivost. "Dobrý den," teprve nyní pozdravila muže na vozíku.
„Obávám se, že to je marné přání, Estrello, oba jsou nepoučitelní a nevychovaní,“ hlesnul Alistair a mávnutím naznačil Walterovi, že nebude jeho pomoc zatím potřebovat.
Christian se zamračil. Není přece už dítě!
"Nejsem dítě!" ohradil se nakonec. "A koneckonců Chad taky ne. A kdyby to někoho z vás zajímalo, tak momentálně leží v nemocnici a možná krvácí do mozku!" rozhorlil se.
„Je to jeho vina,“ pokrčil Alistair rameny. „Jak jsi řekl, už nejste děti, takže za své problémy si zodpovídáte sami. Nepůjdeme již dovnitř? Myslím, že tu děláme zbytečné divadlo sousedům a je vcelku chladno. Navíc Chris by se měl jít připravovat na koncert? Rád si poslechnu jeho nové písně.“
Mladík napruženě odešel a nezapomněl za sebou prásknout dveřmi. Až pak ho následoval Alistair s Estrellou. Když vstoupili do haly Alistair maličko zamrkal. Stála tam totiž věrná kopie Christiana. Vůbec netušil, že má nějaké sourozence.
"Co se děje, mami?" tázal se sametovým hlasem a svým světle zelenýma očima spočinul na Alistairovi. A jaksi se od něj nedokázal odtrhnout.
Aristokrat se na něj díval podobně, zdál se být hodně překvapený, až šokovaný tím, co viděl. Za Chrisem se právě zavřely dveře do jeho pokoje, takže od něj se vysvětlení zřejmě nedostaví. Nadějně tedy pohlédnul na jejich matku.
"To je Chrisův bratr Chayim," odpověděla na nevyřčenou otázku. "Chayime, co kdybys panu Alistairovi ukázal svůj ateliér? Víš, že tvůj bratr dokáže dlouho trucovat a byla bych nerada, kdyby sem pan hrabě jel úplně zbytečně. Já si s Christianem zatím promluvím. Christiane!" zvolala a vyrazila za ním.
Šlechtic pokývnul a znovu se zadíval na tmavovlasého chlapce. „Nebyli jsme řádně představeni, tak doufám, že to nebude vadit.. jmenuji se Alistair, jsme.. řekněme bratr nejlepšího přítele tvého bratra,“ pousmál se. „Ty máš ateliér? Takže maluješ? Zajímavé…“
"Chayim," odvětil tiše a dál ho pozoroval. Nezdálo se, že by se hodlal nějak vybavovat. Ani na jeho otázku neodpověděl.
„Těší mne,“ pokývnu aristokrat. Všimnul si chlapcovi mlčenlivosti. Trochu jej zarážela, avšak možná to bylo už dáno jeho povahou. „Mohu být tak smělý, a vidět některé obrazy? Kdysi jsem se o to také pokoušel, než jsem se rozhodl raději věnovat klavíru….“
Mladík pokrčil rameny a jen se otočil, naprosto samozřejmě předpokládaje, že ho muž na vozíku bude následovat. Naštěstí měl ateliér v přízemí, v té největší a také nejslunečnější místnosti. Malování byla jeho vášeň, ale moc lidí ji nechápalo.
Nijak nedal najevo, jak ho ten muž zaujal. Své city moc najevo nedával, bál se toho, protože to vždy skončilo špatně. I tentokrát to bude stejné, to už věděl. Zastavil se uprostřed místnosti, kterou používal pro své kresby a nechal aristokrata, aby se dosyta rozhlížel.
Muž pořádně prozkoumal veškerá díla, která byla jeho očím vystavena, avšak u jednoho se zastavil.
„Tento je nádherný…“ před očima měl téměř dokonalý obraz ranních červánků. Krásného rozbřesku, kdy slunce jen zlehka vytahovalo své paže, aby zahřálo své dítě, modrou planetu. „Jsi nadaný umělec, Chayime, studuješ nějakou uměleckou školu? Měl bys.“
"Rodiče mi to nechtějí dovolit. Prý jim jeden umělec v domě stačí," řekl konečně více než jednu větu. Ovšem v jeho hlase nezněla žárlivost či zášť vůči bratrovi.
Alistair se smutně usmál. „Co bys řekl tajnému studování malířství? Máš potenciál, rád bych věděl, jak dobrý by jsi byl, kdyby tě někdo vedl a pomáhal ti vše zlepšit,“ kývnul. „Ne, že by teď nebyli tvá práce dost dobré, jsou skvělé. Ber to jako nabídku…“
"A kdo by mě asi tak byl ochotný něco učit?" povytáhl mírně obočí a konečně dal najevo nějaký cit. I když to byl údiv.
„Přiznám se, že nejsem příliš dobrý malíř, ale znám pár technik… a až bych tě je naučil, mohl bych ti sehnat dobrého učitele, třeba nějakého známého malíře. S pár takovými se stýkám,“ kývnul. „Nechci tě do ničeho nutit, jen, pokud by jsi chtěl.“
Na tváři mladíka se rozprostřel úsměv. "To bych byl neskonale rád," pronesl a Alistaira tím svým úsměvem naprosto okouzlil. A to se mu nestávalo zas tak často. Možná to bylo těmi obrazy.
Muž úsměv opětoval. „Za kolik bys prodal tento obraz? Zalíbil se mi…“
Chayim přešel k obrazu, který prve aristokrat obdivoval. Zadíval se na něj. Červánky. Obraz, který maloval ve výjimečně dobré náladě. Obraz, který namaloval Christianovi. Zavrtěl hlavou. "Je mi líto, není na prodej," pronesl nakonec tiše a opět se vrátil ke své uzavřenosti, neboť předpokládal, že to Alistaira odradí.
„Nevadí,“ zakroutil hlavou. „Ty nejlepší díla by měla zůstat v rukou autorů,“ kývnul. „Nicméně, doufám, že až jednou namaluješ nějaký obraz a budeš jej chtít prodat, tak se o tom dozvím první,“ obdaroval chlapce zářivým úsměvem. “Líbí se mi totiž tvůj styl. Bylo by mi ctí mít jedno či více tvých děl u sebe na zámku.“
"Dobře," odvětil. Pak se zamyslel. Přesně věděl, co by dokázal namalovat pro tohoto muže. A také se rozhodl, že to udělá. Ale říkat mu to nebude. Proč taky? Třeba se spolu již nikdy neuvidí.
Alistair přikývnul. „Víš, dosud jsem neměl sebemenší ponětí, že má Christian bratra. Nikdy o tobě nemluvil, takže se omlouvám za svou prvotní reakci, pokud jsem ti nějakým způsobem ublížil,“ chlapec před ním se zdál být křehký a zranitelný a Alistaira přepadl nutkavý pocit jej ochraňovat. „Nebudu tě nutit, abys mi o sobě něco říkal, pokud nechceš, či tak nějak, ale byl bych rád, kdybychom se ještě někdy mohli vidět, třeba právě na oněch malířských seancích. Tvůj bráška má moje číslo a ví, kde bydlím, takže kdykoliv budeš chtít, můžeš přijít,“ kývnul.
Mladík si ho prohlížel nevyzpytatelným pohledem. Nabídka to byla lákavá, to ano. Ale nebyl zvyklý, že by ho takhle někdo otevřeně chválil nebo někam zval. "Možná," odvětil.
Alistair přikývnul. „Ukážeš mi ještě nějaká svá díla?“ poprosil jej jemně. V aristokratově hlase byl patrný zájem o jeho práci, ale také zřetelná touha poznat samotného umělce. Jak moc a do jaké hloubky by ukázal čas. Nicméně, Alistair byl mlčenlivým chlapcem okouzlen.
A čím víc se snažil nedávat to najevo, tím víc se mu to zrcadlilo v očích.
Chayim přikývl a vydal se na okružní jízdu kolem ateliéru. Sem tam utrousil nějakou poznámku, jak dílo vzniklo nebo pro koho, ale jinak se moc nevybavoval. Když se vrátili na původní místo, nevěděl co má říct. "Zdá se, že čas v mém ateliéru jsme vyčerpali. A matka stále nikde. Christian se asi nedá snadno obměkčit. Ono pokud se jedná o jeho kamaráda Chada...," nechal větu vyznít do ztracena.
Aristokrat pokývnul hlavou. „Ano, ti dva jsou nerozlučitelní,“ pousmál se. „Avšak můj mladší bratr, abych pravdu řekl, nemyslím si, že je vhodným společníkem pro Christiana.“
Alistair zakroutil hlavou. „Mám tvého bratra rád a nechci, aby se mu něco stalo kvůli nevyspělosti mého bratříčka.“
"Myslím že v nevyspělosti si mohou oba podat ruce," pronesl Chayim. Ačkoliv byl Christianovo o půl minuty mladší dvojče, měl pocit, že je aspoň o několik set let vyspělejší. Nechápejte to špatně, on svého bratra miloval. Jen si občas nerozuměli. Ostatně jako v každé rodině.
„Proto si tak rozumí, přirozeně,“ Alistair se pousmál a přejel po okraji jednoho z obrazů. Na malířský stojan položil svou vizitku, aby se chlapec nemusel shánět u bratra možná by mu to tak připadalo trapné. „Nicméně, je příjemné vědět, že v době, kdy teenageři vašeho věku ničí systematicky auta, balí buchty a předhání se v tom, kdo flusne dál, se najdou příjemné a nadané výjimky, jako ty,“ ukryl do těch slov malou poklonu.
Která se neminula účinkem. Mladík před ním se začervenal a vypadal ještě roztomileji než předtím. Očima rejdil po místnosti, protože nevěděl, co na to říct. Nakonec se rozhodl pro prosté: "Děkuji." Pak se usmál. Už předtím se na Alistaira usmíval, ale v tomhle úsměvu bylo něco zcela jiného než předtím. Bylo v tom srdce.
„Krása nemusí děkovat,“ Alistair přejel k němu a uchopil jeho studenou ruku do své, něžně jej políbil na hřbet. „To ostatní by měli děkovat jí, že je poctila svou přítomností.“
Mladík ztuhnul. Nedokázal si představit, že by s ním mohl někdo jako tenhle muž flirtovat. Ba co víc, považovat ho za krásného. Vykroutil mu svou ruku a o kousek ustoupil. "Tohle není vtipné," pronesl chladně. Viděl, že ho zmátl, ale opět si kolem sebe vytvořil ochranu, kterou budoval celých šest let.
“Také by nemělo. Pokud Vám to tak připadalo, pak se omlouvám,“ aristokrat se na chlapce něžně usmál. „Říkám jen to, co vidím, co cítím.“
Chlapec zrozpačitěl. Asi reagoval přehnaně. Jenže on už byl takový. "Nic se nestalo," pronesl nakonec tiše. Pak se odvrátil a zadíval se na vizitku, kterou mu položil na stojan. Byla obyčejná, ale přesto jako by ho uhranula.
Aristokrat si jeho pohledu všimnul. „Zavolej mi, kdykoliv. V denní i noční hodinu, kdykoliv budeš potřebovat, nebo až se rozhodneš, že bys přijal mou nabídku, prosím. Bylo by mi ctí uvítat Tě ve svém domě. Zajisté by se tam našlo něco, co by tě potěšilo. Už třeba jen zahrada, plná spousty krásných míst, jež bys mohl zvěčnit svým talentem.“
Přikývl. "Zavolám," ujistil ho a učinil tak krok k neodvratitelnému.
„Bude mi potěšením,“ usmál se aristokrat a uklonil se. „Bohužel, můj butler bude již nejspíše nervózní, a musím dnes uklidnit ještě bandu novinářů, kteří se mi a mému bratrovi již jistě znovu hrabou v soukromí, a přerušit tak tuhle návštěvu, jenž mi byla a stále je tolik příjemná,“ povzdechnul si. „Netrpělivě budu očekávat tvůj telefonát. A nyní mne prosím omluv.“
Alistair se ještě něžně dotknul chlapcovi dlaně, daroval mu zářivý úsměv a pohled těch neskutečně modrých, hřejivých očí, než zručně otočil vozíček a vydal se ven z ateliéru.
Chayim ještě dlouho stál a zíral na místo, kde předtím byl ten přelud. Ano přelud, protože něco tak... Nedalo se ani vyjádřit slovy, jak na něj aristokrat zapůsobil. Otočil se k prázdnému plátnu a dal se do malování. Maloval Červánky...
Náhledy fotografií ze složky Červánky
Komentáře
Přehled komentářů
Líbí se mi to. Jak příběh, který jistě rozvedete dál, tak i postavy. Jsme zvědava jak se to dál vyvine. vypadá to zajímavě a jsem zvědava jak se to vyvine. Dojdou k rozumu nebo se rozflakají o nějaký strom. A co se tsalo Alistairovi? proč je na vozíčku. A kolik je butlerovi? těším se na další informace.
V lidské duši dříme krása, jen ji umět podat. Vám dvěma se to povedlo!
Muhehehehe
(Daisuke, 8. 2. 2010 11:02)*zazubí se na Talí* že je Zayne dokonalý? *smích* ... *miluje ho*
*skvělé*
(Talí, 8. 2. 2010 8:42)
Další spolupráce Keiro, a dovolím si tvrdit že nejlepší, no máme za sebou první díl *drbe se zamyšleně na hlavě* ale já vám věřím! :o)
Moc hezké, líbí se mi slibně se vyvíjející vztah mezi Alistairem a Chayimem :o) *zasněný pohled*
A jsem velmi zvědavá kdy se na scéně objeví Zayne *muhehe*
Jen tak dál :o)
Dvojičky umelci
(Mononoke, 4. 2. 2010 18:18)a dvaja aristokratickí bratia, pekný začiatok príbehu.
=0)
(Teressa, 4. 2. 2010 16:24)prekrasne!! uz sa neviem dockat pokracovania =) rychlo prosiim =)
:-)
(Lachim, 4. 2. 2010 15:49)Nádhera. Nedostává se mi slov. Už teď se nemůžu dočkat pokračování.
Á, konečně...
(Lex-san, 3. 2. 2010 22:53)... jswm se dočkal prvního dílua za nic na světě toho nelituju... Rozvíjí se to kouzelně, ale bude to asi ještě velmi koplikované,v tom souhlasím s Bacilem...
neuvěřitelné
(bacil, 3. 2. 2010 20:42)Krásný příběh. Už se moc těším na pokračování. Teda tam to bude komplikované,ale doufám, že vše dobře dopadne.
Výborné!
(kat, 1. 3. 2010 15:31)