Č.5 VYBER, SI ŽIVOT NEBO SMRT?
Č.5 VYBER SI ŽIVOT NEBO SMRT
V životě s Bohem je prostě možné všechno. Ani jsem netušila, jak je to nádherné a kouzelné žít v přátelství s Bohem, dokud se mi nedal poznat, jak popisuji v osobním setkání s Boží láskou: Jak jsem se zamilovala do Boha. Od té doby žiji stále jak v pohádce, i když mě také sužují nemoci, starosti a sem tam křivdy. Ale, když vím, jak MOCNÉHO PŘÍTELE mám, jsou to vlastně všechno jen prkotiny, pro které se není třeba trápit a stresovat, neb Ježíšek mi se vším pomůže.
Lituji všechny lidi, jako jsem byla dříve já, kteří v Boha nemohou uvěřit, protože ho ještě neviděli. A přitom, jak jsem to poznala sama, se na něho dívají každý den, hned jak otevřou své oči. Všechno kolem nás je Bůh.
Představte si moře a ryby v něm. Ryby vidí jen co v moři roste a plave, ale nevidí moře jako celek. A to je náš případ.
"Plaveme" v Bohu a nevíme to. Všechno kolem nás je vlastně Bůh. On je nesmírná inteligence, láska a jsoucnost, který všechno v sobě tvoří a miluje. Proto ví úplně všechno, na co jen pomyslíme, protože je v naší duši i v našem těle.
Celý rozpjatý vesmír je v Bohu. A tak si musíme uvědomit, jak maličcí jsme proti němu, asi jako smítko prachu na Zeměkouli.
A přesto nás Bůh vede v patrnosti a má spočítaný každý vlas na naší hlavě. No není to šílená představa?!
Katolická církev nás učí, že Bůh je jen jeden, ale přitom ve třech osobách jedné podstaty. Taky jsem to moc nechápala, až mi to Bůh vysvětlil na vodě: Voda, jako Bůh, se může proměnit na tři různá skupenství. Voda je Bůh, když se vypaří je neviditelná v ovzduší a podobá se Duchu svatému, kterého nevidíme, ale proniká do nás. No a když voda zmrzne, vezme na sebe pevnou podobu, kterou vidíme, na kterou si můžeme sáhnout, nebo na ní uklouznout, tak to je jako Pán Ježíš, který se narodil jako člověk v Betlémě a žil mezi námi.
Tak teď, když víme, že všechno je Bůh a v Bohu, tak už i pochopíme způsob zázraku, že je možný, ba dokonce skutečný. A proto už věřte, že Bůh si může dělat zázraky jak se mu zlíbí a nikdo mu to nezakáže. Ani komunisté, kteří by rádi poroučeli dešti a větru, jak se zpívalo za jejich éry v jedné písničce. Ale přírodě může poroučet jen Bůh Otec, nebo jeho Syn Pán Ježíš.
A na přímluvy Panny Marie, nebo svatých, Bůh pro nás dělá zázraky. Proto mohl na hříšná města Sodomu a Gomoru spustit oheň síru a spálit je, může spustit zemětřesení, uragány, déšť nebo vedra, kde to není běžné. A může taky dělat zázraky pro nás, když někomu během chvíle uzdraví rakovinu v posledním stádiu, jako se to děje v Lurdech i na jiných mariánských zjeveních. Vrátí zrak slepému, sluch hluchému, dokonce nechá dorůst i celou nohu, o kterou přišel dělník v lese. A taky některé své miláčky, kteří ho tady na zemi moc milovali, nenechá rozpadnout po smrti, jak se všichni mohou přesvědčit na vlastní oči. Z těch co znám já, je to Bernadeta Soibirous, které se v Lurdech zjevovala Panna Maria, malá Terezička Ježíškova, která umřela na tuberkulózu krátce po dvacítce, řeholnice v klášteře Ruy de Bac, Kateřina Labouré, které dala Panna Maria za úkol nechat razit zázračné medailky. Ty nás mají chránit od zlých duchů, a také dopomohly k množství zázraků; uzdravení nemocných a hlavně zázračná obrácení nevěřících k Bohu.
V Bibli se dočteme, že Bůh namnožil chleba a dvě ryby na takové množství, že s tím nakrmili 5000 shromážděných lidí. Také na prosbu Bůh namnožil potraviny pro svěřence Dona Boska a na prosbu i jiných svatých v dnešní době.
Za to, že vůbec existujeme, žijeme, dýcháme, pohybujeme se, myslíme, tvoříme, jsme vděčni Bohu, který nám to DOVOLUJE! Bez Boha bychom nebyli vůbec nic, ani prach na zemi. Když si to každý uvědomí, musí se pokořit a uznat Boha za svého PÁNA, uznat jeho moc a svrchovanost a dobrotivost, že nás přivedl na svět a mohli jsme tu žít.
A protože vlastně žijeme a pohybujeme se celí v Bohu, i Bůh je v nás a slyší každou naši myšlenku. Abychom mohli být, dal nám Bůh kousek sebe - naši duši.
MÁME DUŠI?
Co je to DUŠE? To je naše vědomí, to co myslí a uvědomuje si sebe, že žije. Po smrti se duše vrací k Bohu k osobnímu soudu, který zanedlouho zažije každý sám na vlastní kůži během předpovězeného VAROVÁNÍ. Budeme stát před Boží tváří a Bůh se nás zeptá:"Tak jak jsi žil? Ukaž mi svůj život, jak jsi využil můj dar a čas, který jsem ti svěřil?" A tehdy každý pozná, že Bůh existuje a uvidí, co všechno zanedbal, co pokazil a co udělal dobrého. Proto má každý člověk shromažďovat dobré skutky a né majetek, protože jen s nabytým majetkem u Boha nepochodí. Bůh nám dává život k tomu, abychom žili v lásce a pro lásku k Bohu a k bližnímu. Kdo si četl evangelium, tak už to zná, jak nám Ježíšek ukazoval svým příkladem, plno dobrých skutků a zázraků, když se s láskou staral o lidi, i své nepřátele.
Když se mi před lety dostala do rukou kniha amerického lékaře Raimunda Moodyho "ŽIVOT PO ŽIVOTĚ", byla jsem v šoku, protože jsem byla ještě nevěřící a hrozně jsem se bála smrti, zvlášť, když mi manžel vyhrožoval zabitím. Taťka mi vždycky říkal, jako pravý materialista, že smrtí vše končí, naše tělo zhnije v hrobě a nic po nás nezbude. To mě hrozně děsilo, ta představa mého konce. A najednou - ejhle - světlo v temnotě a neumřu, ale moje JÁ se bude vznášet nad mrtvým tělem, vznese se někam tunelem do zářícího světla, bude si povídat s Bohem a bude žít dál někde jinde. To mě tak potěšilo, že jsem se přestala smrti bát a od té doby jsem si život teprve začala vychutnávat beze stínu smrti. Vždyť SMRTÍ NIC NEKONČÍ, právě naopak. Podle učení v Bibli, SKONČÍ NAŠE ZKUŠEBNÍ DOBA TADY NA ZEMI a podle našich skutků budeme odměněni buď nádherným životem V NEBI, uprostřed Boží lásky, nebo V OČISTCI, kde si pobudeme určitou dobu než se očistíme z pozemských závislostí a slabostí, pak půjdeme také do nebe. No a ta třetí varianta je pro ty, kdo se na všechno vykašlou, zahodí všechny šance, které jim Bůh dává a ti, bohužel, skončí nutně V PEKLE.
O tom, jak to tam vypadá, budu psát v kapitole o pekle. Někteří svatí, peklo na pokyn Boha museli navštívit, aby nás mohli o tom informovat, že opravdu existuje. Z těch, co tam byli, znám polskou řeholnici Faustýnu Kovalskou, španělskou řeholnici Terezii z Avily, portugalskou světici Alexandrinu da Costa, která si peklo zažila už tady na zemi, protože ji ďáblové sužovali už za života. Bůh ji o to žádal, vlastně Pán Ježíš, který s ní rozmlouval a prosil ji, aby mu pomohla s nevírou lidí, kteří nevěřili, že peklo a ďáblové existují. Proto dochází k tomu, že někteří lidé jsou sužováni démony a zlými duchy, aby to lidé viděli a nechovali se tak nezodpovědně.
Mnoho svatých ďábel sužoval, mlátil a týral, protože ho připravovali o hříšníky. To se satanovi nelíbí a tak napadal třeba otce Pia. To byl italský kněz, velmi milý Bohu a tak měl na svém těle asi od 28 let až do své smrti Kristovy rány, na rukou, nohou a v boku. Na jeho přímluvu se už stalo mnoho zázračných uzdravení a obrácení. Proto ho satan často navštěvoval v jeho klášterní cele, byl to řeholník a kněz. Spolubydlící často slyšeli hrozný hlomoz z jeho pokoje a ráno našli pokoj celý zničený, rozházený a otce Pia s četnými modřinami na těle.
I svatého faráře Arského také satan chodil trápit, i svatou Terezii z Avili. Té se zjevoval v podobě černého psa a strašil ji zabitím. Ona se však nebála, protože také hovořila s Ježíškem a věděla, že bez Božího dovolení nesmí nikomu ublížit.
No už o té duši jen jeden poznatek: Taťka měl cukrovku a přišel na stará kolena o obě nohy. I když ty nohy neměl, často si stěžoval, že ho bolí prsty na nohou. Lékaři tomu říkají fantomové bolesti. A já si myslím, že mu sice uřízli materielní nohy, ale duši mu nemohli uříznout, tak ho ty nohy boleli dál, než si na to zvykl. No a to čeká ty duše, které nebudou mít sice tělo, ale jak je vidět, bude trpět jejich duchovní tělo i po smrti.
O PEKLE.
Boží soud v evangeliu:
Zjevení 20,10-15:
Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, KNIHA ŽIVOTA. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těchto knihách. Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. Pak smrt a její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.
Jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde je již šelma i falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.
Já nechápu, když toto a více věcí je o pekle psáno v evangeliu, jak je možné, že někteří kněží učí své ovečky, že je peklo prázdné, nebo že neexistuje. Proč se například Svědkové Jehovovi nepídí po pravdě z jiných zdrojů, než je jejich zcestné učení? Debatovala jsem s nimi rok, ale všechno bylo zbytečné. Oni prý nesmějí číst jiné zdroje, než co jim předloží jejich "učitelé". Upřímně jich lituji i všech ostatních věřících, kteří věří těm nepravým.
Lucie des Santos, jedna ze tří dětí ve Fatymě, kterým Panna Maria ukázala peklo, vše popisuje takto:
Když Matka Boží vyslovila slova:"Obětujte se za hříšníky", rozestřela ruce tak, jako v předešlých dvou zjeveních. Zářivé paprsky, které vycházely z jejích rukou, se zdály pronikat hluboko do země a my jsme viděli něco jako veliké ohnivé moře, v něm ponořené spálené bytosti zlých duchů a duše v lidských podobách, které vypadaly jako průsvitné řeřavé uhlí. Byly plameny vyhazovány do výšky a ze všech stran zase padaly dolů. Byly jakoby bez váhy a přitom bez možnosti se vznášet.
Přitom tyto bytosti ze sebe vydávaly tak žalostné výkřiky a nářky zoufalství a bolesti, že jsme se hrůzou a bolestí třásli. Zlí duchové měly hrozné a odporné postavy jak neznámá zvířata, mnozí však byly také průsvitní jako žhavé uhlí.
Tento pohled trval jen okamžik. Musím děkovat naší dobrotivé Matce, že nám již napřed přislíbila nebe, jinak bychom strachem a zděšením pomřeli.
Faustyna Kovalská, polská řeholnice, musela v roce 1938 peklo navštívit na příkaz Pána Ježíše. Píše o tom:
Dnes jsem byla v doprovodu anděla v hlubinách pekla. Je to obrovské místo, místo VĚČNÝCH TRESTŮ, trápení duší zavržených.
1. První je ztráta Boha;
2. Druhé je ustavičné výčitky svědomí;
3. Třetí vědomí, že to BUDE NA VĚKY;
4.Čtvrté trápení je oheň, který proniká duši, ale nezničí ji.
5. Další muka jsou ustavičná temnota, strašný dusící zápach. Přes temnotu se duše i satani vidí vzájemně, vidí zlo své i cizí.
6. Trápením pro duše je přítomnost satanova; obrovským utrpením je strašné zoufalství, nenávist Boha, ustavičné proklínání a rouhání. Jsou to muka společná všem.
7. K těm však ještě přicházejí muka osobní - MUKA SMYSLŮ. Čím duše hřešila, tím je i trápena způsobem, který se nedá vylíčit!
Ať si tedy již zde na zemi každý hříšník uvědomí, že čím na zemi zhřešil, tím bude trestán na věčnosti. Toto vše píši z rozkazu Božího, aby se žádná duše nevymlouvala, že peklo není, nebo že tam nikdo nebyl, a proto nemůže vědět, jak to tam vypadá. Já - sestra Faustyna - jsem z Božího rozkazu v pekle byla a mám rozkaz o tom napsat, ne mluvit.
Když jsem se vzpamatovala z tohoto hrozného vidění, začala jsem se ještě více modlit za hříšníky a ještě více se vystříhám všeho hříchu.
Řeholní sestra Terezie z Avily, která žila v 16. století ve Španělsku, ve své životopisné knize píše:
Už hezky dlouho jsem dostávala tyto milosti a různé jiné daleko větší, když jsem byla jednoho dne přenesena do pekla, aniž jsem věděla jak. Pochopila jsem, že Bůh mi chtěl dát poznat místo, které pro mě ďáblové připravili a jež jsem si zasloužila svými hříchy.
Bylo to velmi krátké vidění, ale zdá se mi, že na ně nebudu moci zapomenout, i kdybych žila mnoho let.
Vchod se mi jevil jako velmi dlouhá a těsná podzemní chodba, podobná nízké temné peci; podlaha byla samé páchnoucí bahno a plná hnusných plazů.
V pozadí ve zdi byla vykopána jakási dutina, jako výklenek a cítila jsem, jak jsem byla do něho zavřena. Co jsem tehdy vytrpěla, přesahuje všechnu lidskou představivost, ani se mi nezdá možné to nějak popsat, neboť jsou to věci, které se nedají ani naznačit.
Cítila jsem v duši oheň, který neumím popsat, zatímco nesnesitelné bolesti trýznily tělo. Ve svém životě jsem zakusila velmi mnoho bolestí; ba ty nejtěžší, jakými může podle lékařů na zemi někdo trpět, neboť všechny mé nervy ztuhly, takže jsem byla celá zkroucená, a to nemluvím o mnoha jiných různého druhu, které mi způsobil zlý duch. Nicméně se nedají srovnat s oněmi, zvláště pomyslím-li, že ta trýzeň měla být bez konce a bez jakékoliv úlevy! Avšak i toto bylo ničím proti smrtelnému zápasu duše!
Byl to drtivý útlak, úzkost, hluboký smutek, tak živá a zoufalá bolest, že nevím, jak to mám vyjádřit. Říci, že člověk zakouší neustálý smrtelný zápas, je příliš málo, neboť aspoň ve smrti je nám život vyrván od jiných, zatímco zde se duše sama trhá na kusy.
Ne, nedokáži najít výraz a vylíčit onen vnitřní oheň, ani jak se dá pochopit zoufalství, jimiž vrcholily ty úděsné trýzně. Neviděla jsem, kdo mě trýznil, avšak cítila jsem, jak jsem pálena a drásána, i když daleko horšími mukami byl vnitřní oheň a zoufalství!
Byla jsem zavřena v té díře vyhloubené ve zdi. Její stěny mě tísnily na záda, zdálo se mi, že se udusím. Nebylo tam světlo, nýbrž neproniknutelná temnota. Přesto však se vidělo, když to mohlo působit trýzeň. Nedokážu to pochopit.
Tehdy mi chtěl Bůh ukázat více, avšak při jiném vidění jsem spatřila úděsná muka, mezi nimi zvlášť i tresty za neřesti. Na pohled se zdály být mnohem hroznější, ale nenaháněly mi tolik strachu, neboť jsem je sama nezakoušela, zatímco ve vidění, o němž mluvím, Pán chtěl, abych zakusila v duchu ona muka a soužení, jako bych je trpěla tělesně. Nevím, jak se to stalo. Bylo to jistě pro velkou dobrotu Pána, který mi chtěl dát spatřit na vlastní oči, odkud mne vysvobodilo jeho milosrdenství.
Slyšet hovořit o pekle, nebo rozjímat o pekelných trestech, nebo čte-li se o tom v knihách, o mukách, která působí ďáblové, to nic není! Neboť je to naprosto odlišné, jako obraz a zobrazený předmět. Náš oheň ve srovnání s pekelným je náramně mírný!
Zůstala jsem zdrcená děsem a jsem i nyní, když to píšu, ačkoli již uplynulo téměř šest let. Od té doby nebylo žádné trápení , které by se mi nezdálo lehké, ve srovnání s jedním okamžikem, jaký jsem vytrpěla tam.
Z toho vidění se ve mně zrodil velký zármutek nad ztrátou tolika duší, zvláště luteránů, kteří již svatým křtem byli údy církve, a měla jsem velikou touhu pracovat pro jejich spásu, takže jsem cítila v sobě ochotu snést tisíc smrtí, jen abych jedinou vysvobodila z oněch hrozných muk.
Cítíme-li soucit kvůli bolestem tohoto světa, jež konec konců skončí, když ne jinak, tedy smrtí, proč máme být lhostejní vůči mukám, jež budou věčná, a vůči velkému počtu duší, které ďábel každý den strhává s sebou? Jak lze odolat, když vidíme nějakou duši odsouzenou na věky k největším mukám? Žádné srdce to nemůže snést, aniž by necítilo trýzeň!
A není tedy snad nebezpečné spoléhat se na nynější stav svědomí a klidně odpočívat, zvláště, když jde na každém kroku upadnout do těžkého hříchu?!
Pro lásku Boží, vzdalme se každé nebezpečné příležitosti!!! Pán nám jistě pomůže, tak jako to učinil mně.
Další osoba z dnešní doby, Vassula Ryden, řeckého původu, provdaná ve Švýcarsku ještě žije. I ona se svým andělem navštívila peklo a nedokázala se s tím vyrovnat. Proto prosila za ty odsouzence Ježíše. A co jí na to řekl?
Vassula:"Pane, je mi líto duší, které jsou v pekle; nakonec to byli lidé jako my, byli jedněmi z nás na této zemi. Kdyby bylo možné je nějakým způsobem vyvést z pekla a změnit je."
Ježíš:"Dal jsem jim svobodu vybrat si mezi dobrem a zlem, ale oni dali přednost zlu, přes všechno mé volání a žadonění lásky."
Vassula:"Ale Pane, proč by nemohla být ještě nějaká možnost?"
Ježíš:"Dítě, nechápeš, že mě plně odmítli? Miloval jsem je až do poslední chvíle jejich života. Vedeni Satanem dali přednost jeho následování. Dokonce i po jejich smrti jsem byl před nimi, ale oni dobrovolně bez nejmenšího zaváhání šli za Satanem. Je to výlučně JEJICH rozhodnutí - navždy si zvolili PEKLO!
Vassulo, nikdy se nepouštěj mé ruky. My - nás, po celou věčnost. Každá kapka lásky je k něčemu dobrá. Potřebuji lásku, abych zachránil duše od cesty zkázy!"( Z knihy OPRAVDOVÝ ŽIVOT V BOHU od Vassuly Ryden.)
Poselství Panny Marie z roku 1968 paní Rose Quatrini:
"Nechť jsou vaše duše čisté a bílé jako sníh. A posvěcujte se ! (zpovědi a svaté přijímání) Toto jsou léta pro všechny, kdo se chtějí posvětit. Ve chvíli, kdy kněz obětuje, proste nebeského Otce, aby prostřednictvím svého Syna očistil a posvětil vaši duši a připravil ji pro nebe, neboť časy jsou bolestné!
Modlete se za všechny!
COPAK NETUŠÍTE, ŽE HODINA SMRTI JE STRAŠNÁ!? ŽE DÉMON DĚLÁ VŠECHNO MOŽNÉ, JEN ABY DUŠI UCHVÁTIL!?
Odchází-li duše ve hříchu a rozrušena, když předstoupí před Boží tribunál, zbývá už jen oheň, zbývá už jen strašlivá úzkost a duše pláče v beznaději, protože rozsudek je tvrdý, je spravedlivý, je pravda sama!"
