Nektar pro duši

                                     Č.47 PRAVDA  UŽ  SE  ZJEVUJE 3.ČÁST

                       DĚSIVÁ  PRAVDA  O  CÍRKVI - LUCIPER  SE  UJÍMÁ  VLÁDY
                                               aneb proroctví se naplňují


                                    POSELSTVÍ  SV. PAVLA  LIDEM  NAŠEHO  ČASU:
                                                 (Z dopisu Tesalonickým 1+2)
  Bůh nás uznal za hodné, svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak,  ABYCHOM SE LÍBILI  NE  LIDEM, ALE  BOHU,  KTERÝ  ZKOUMÁ  NAŠE  SRDCE. Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, jak jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království. Proto i my děkujme Bohu neustále, že jste od nás  P Ř I J A L I   S L O V O   B O Ž Í   Z V Ě S T I   ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest!
  Sám náš Bůh a Otec i Ježíš, náš Pán, kéž dá bohatě růst vaší vzájemné lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem  AŽ  PŘIJDE  PÁN  JEŽÍŠ  SE  VŠEMI  SVÝMI  SVATÝMI.
  Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kdo nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede skrze Ježíše spolu s ním k životu.
  Toto vám říkáme  PODLE  SLOVA  PÁNĚ: My živí, kteří se  DOČKÁME  PŘÍCHODU  PÁNĚ, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve;  POTOM MY ŽIVÍ, kteří se toho dočkáme,  BUDEME  SPOLU  S  NIMI  UCHVÁCENI  V  OBLACÍCH  VZHŮRU  VSTŘÍC  PÁNU. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se potěšujte.
  A je spravedlivé, že Bůh všem, kteří vás utiskují, odplatí útiskem, a vás utiskované spolu s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch  KTEŘÍ   O D P Í R A J Í   P O S L U Š N O S T   E V A N G E L I U   našeho Pána Ježíše. Jejich trestem bude věčná záhuba "daleko od pána a slávy jeho moci", až v onen den přijde, aby byl oslaven svým lidem a veleben těmi, kdo uvěřili; také vy jste uvěřili našemu svědectví.
  Pokud jde o příchod Pána Ježíše, žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane,  DOKUD  NEDOJDE KE  VZPOUŘE  PROTI  BOHU  A  NEOBJEVÍ  SE ČLOVĚK  NEPRAVOSTI,  SYN  ZATRACENÍ.  TEN  SE  POSTAVÍ  NA  ODPOR A  "POVÝŠÍ  SE  NADE  VŠECKO, CO  MÁ  JMÉNO  BOŽÍ"  NEBO  ČEMU  SE  VZDÁVÁ  BOŽSKÁ  POCTA.  DOKONCE  "U S E D N E   V   C H R Á M U   B O Ž Í M"  A   B U D E   S E   V Y D Á V A T   Z A   B O H A !  Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas.
Ta nepravost již působí, ale jen skrytě(ve Vatikánu),  D O K U D   N E B U D E   O D S T R A N Ě N   Z   C E S T Y  T E N,  KDO  TOMU  BRÁNÍ. (papež Benedikt? nebo svatá Eucharistie?) A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš "zabije dechem svých úst" a zničí svým slavným příchodem.
  Ten zlý(Antikrist) přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemocnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě,  NEBOŤ  NEPŘIJALI  A  NEMILOVALI  PRAVDU,  KTERÁ  BY  JE  ZACHRÁNILA. Proto je Bůh dává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti.
  Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci. Až  BUDOU  ŘÍKAT  "JE  POKOJ,  NIC  NEHROZÍ",  tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou! Vy však, bratři, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla, nepatříme noci ani temnotě.
N E S P Ě M E  TEDY  JAKO  OSTATNÍ,  N Ý B R Ž   B D Ě M E   A   B U Ď M E  S T Ř Í Z L I V Í,  oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu. Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou. Žádám vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je  P R O   J E J I C H   D Í L O.
  Klademe vám na srdce, bratří: žijte mezi sebou v pokoji, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.
  Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždy usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem! Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. Stále se radujte,  V   M O D L I T B Á C H   N E U S T Á V E J T E !
  P L A M E N   D U C H A   S V A T É H O   N E Z H Á Š E J T E,   P R O R O C K Ý M I   D A R Y   N E P O H R D E J T E!
  VŠECKO  ZKOUMEJTE  A  DOBRÉHO  SE  DRŽTE,  ZLÉHO  SE  CHRAŇTE  V  KAŽDÉ  PODOBĚ!
  Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Jžíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal: on to také učiní!
  Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi. Zavazuji vás v Pánu, abyste tento list dali přečíst všem bratřím!.Amen.       

                   PROROCKÉ  POSELSTVÍ  ORTODOXNÍHO  MNICHA  Z  HORY  ATHOS,
                                            p.PAISSIOSE.(1924-1994)
 
  V syrském Alepu P.Jules Baghdassarian prosil důrazně Jeana Cluda Antakliho, aby přeložil proroctví jednoho z poustevníků z hory Athos a uveřjnil je v listu "Maria    heute"-jméno toho poustevníka je otec Paissios.
  Mnišská republika na hoře Athos leží na jednom hornatém makedonském poloostrově v Řecku a je částí Světového dědictví UNESCO. Území bylo darováno císařem Konstantinem VI. mnichům, kteří tam spojili poustevnický cenobitský život dohromady.
  Tam prorokoval otec Paissios a pokoušel se zachovat duchovní vyrovnanost ke všem událostem tohoto světa, které se ukazovaly stále více nepřátelské vzhledem ke spáse světa. Otec Paissios ohlásil nesmyslné války, jakož i bezvýchodnou uličku, v níž se nachází schengenská Evropa; Spojené státy, které jsou přímo posedlé bezpečnostním smýšlením; ruské společenství států, sklouzávání našeho světa do skandálů...
  Volal  hlasitě  a  silně:  "Dnes  probíhá  válka,  svatá  válka.   K D Y Ž    M E T R O P O L I T É    M L Č Í,   K D O P A K   P O T O M   P R O M L U V Í?!" A dodal k tomu:"Co mě mate, je ten klid, který vládne, tváří tvář tomu, co se děje!"
  Jedno je jisté: Osud světa spočívá v hrstce lidí a Bůh je nepřestává vzývat.(Modlitební skupiny.) Modlitba srdcí, která jsou v nouzi, může ruku Boží přemoci! Události, které zažijeme: spiknutí, bomby, popel, zemětřesení, zatemní náš horizont a možná potřebujeme dúkladnou bouři, aby smetla všechny tyto kalamity!
  Situace může vzbuzovat hrůzu, protože se budou pokoušet postavit mezi nás babylonskou věž. Přesto vám říkám:
N E M Ě J T E   S T R A C H,   V Ž D Y Ť   B Ů H   B Y D L Í   I   D Á L E   V   S R D C Í C H   K Ř E S Ť A N Ů,   V   LIDU  MODLITBY,   K T E R Ý   O D O L Á !  Já jsem radostný a doufající, protože náš dobro přející Bůh znovu všechno urovná. Lidstvo projde bouřemi, aniž by bylo zničeno. Musíme se bát té bouře, která se ukazuje? Ano, ale my nezahyneme.
 V  SRDCI  KAŽDÉHO  ČLOVĚKA  JE  SKRYTA  TAJEMNÁ  SÍLA,  KTERÁ  SE  UKÁŽE  TEHDY,  AŽ  BUDE  POTŘEBA.  A Bůh je jediným soudcem nad každým člověkem způsobem odpovídajícím jeho zásluhám.
  DNES  SE  LIDÉ  SNAŽÍ   Z N I Č I T   Z Á K L A D Y   V Í R Y,  čímž ve skrytu a jízlivě odlamují kamínek za kamínkem, to, co dělá "cement" naší víry.  A  MY  VŠICHNI  JSME  ZODPOVĚDNÍ  ZA  TOTO  ZNIČENÍ,  nejenom ti, co ji chtějí zničit! Vidíme a prožíváme  T O T O   O S L A B O V Á N Í,   A  JAKÉ  ÚSILÍ  VYVÍJÍME,  ABYCHOM  VÍRU  OPĚT  POSÍLILI?
  Církev se stala podivuhodnou, zvláště v osobě kněze. DNES  SE  MNOZÍ  SNAŽÍ,  ABY  VŠECHNO  ZVRÁTILI: rodinu, mládež a církev.  Slyšel jsem kněze říkat:"NEMÍCHEJME  SE  DO  TOHO,  T O   N E N Í   N A Š E   V Ě C."  Kdyby kněží modlitbou dosáhli dokonalé duševní rovnováhy, políbil bych jim nohy! Ale to nemohu udělat, protože  ONI  ŽIJÍ  RADĚJI  V   L H O S T E J N O S T I   A   P Ř E P Y C H U !  Lhostejnost není pro laiky přijatelná, a to platí mnohem více o kléru:"P R O K L E T   B U Ď,   K D O   K O N Á   H O S P O D I N O V O   D Í L O   N E S P O L E H L I V Ě !"(Jeremiáš 48,10)
  Je těžké vyčítat něco státu nebo nějaké národnosti, jejíž zákony pohrdají Božími zákony. DNES  PROBÍHÁ  SVATÁ  VÁLKA  A  MÝM  ÚKOLEM  JE,  ABYCH  STÁL  V  PŘEDNÍ  LINII,  PROTI  MARXISTŮM,  SVOBODNÝM  ZEDNÁŘŮM,  SATANISTŮM  A  SEKTÁM!  Pomocí Ducha bude zkouška překonána a  BOUŘÍ  BUDE  VŠECHNO,  CO  JE  NEPOTŘEBNÉ,  ODSTRANĚNO!  Mnozí dostanou potom svoji mzdu, zatímco ostatní budou muset vyrovnávat své dluhy.

                                                 MLČÍCÍ  CÍRKEV

  Nacházíme se v říši vlažnosti! Existuje jenom málo odvážných lidí, protože jsme zkažení. Jak nás bude Bůh dále snášet? Dnešní generace JE  GENERACÍ   L H O S T E J N O S T I !  Protože už nejsou žádní bojovníci, spokojí se většina s tím, že pořádá slavnostní přehlídky.  R O U H Á N Í   B O H U   A  HANEBNOSTI  JSOU  V  TELEVIZI  D O V O L E N Y.   CÍRKEV   J E   P O T I C H U   A   N E K Á R Á   ROUHAČE!  NA  CO  ČEKÁ?  KDY  TO  KONEČNĚ  UDĚLÁ?
  MUSÍ  SE  TO  UDĚLAT, ANIŽ  BYCHOM  ČEKALI  NA  TO,   A Ž   N Ě K D O   J I N Ý   V Y H O D Í   H A D A   Z   H N Í Z D A,  ABYCHOM  MOHLI  ŽÍT  V MÍRU! Kvůli své lhostejnosti zůstává církev zticha! Ještě horší je, že dokonce ti, kteří ještě mají zbytek víry, se uvnitř ptají:"Mohu opravdu něco udělat, abych změnil situaci?"
  D O S V Ě D Č U J M E   S T A T E Č N Ě   S V O J I   V Í R U,  protože když zůstaneme dále potichu, budeme muset Bohu dát odpověď na konci. Je úkolem každého, aby se pozvedl a vykonal v těchto obtížných dnech to, co je v jeho silách, a ponechal Bohu to, co je v jeho moci. Tímto způsobem  DOSÁHNEME  KLIDNÉHO  SVĚDOMÍ. Když nebudeme klást odpor, povstanou z hrobu naši předkové, kteří toho tolik vykonali pro svoji vlast!
  Co děláme pro ně - my křesťané, kteří svoji víru  N E D O S V Ě D Č U J E M E,  zlému se  N E P R O T I V Í M E   a působení těch, kteří nás chtějí zničit,   N E Č I N Í M E   P Ř Í T R Ž ?!
  Když církev ustrne ve smém mlčení, aby zabránila střetu s našimi vládnoucími,  K D Y Ž   M E T R O P O L I T É   M L Č Í   a  když mniši jsou zticha, kdo se pak chopí slova?
  Vlažnost kléru posiluje lenost.  K N Ě Ž Í   R A D Ě J I   N E B I J Í   N A   P O P L A C H,   A B Y  ve svém   O K O L Í   N E N A R A Z I L I !  NEMÁ  SE  MLUVIT  ANI  O  VÁLCE,  ANI  O  APOKALYPSE, ANI  O  SMRTI,  NA  KTEROU  SE  MÁ  KAŽDÝ  PŘIPRAVIT!(Viz zákaz arcibiskupa Graubnera hlásat irská VAROVÁNÍ!)
  Někteří(papež František) ochraňují s přátelskou falešnou zbožností bludaře a jejich bláznivé představy, aby tak ukázali svoji toleranci. Lidé jsou ochablí, bez "kvasu"!
  Kdo má raději svůj komfort, ten pohrdne zbožností. Být duchovně mírný je jedna věc, jiná věc  JE  BÝT   N E D B A L Ý !
  Někteří předhazují, že být křesťanem , znamená být veselý a klidný. Ale jsou  KŘESŤANÉ?  Nebo jsou jenom jednoduše veselí, klidní a lhostejní? Jejich radost je povrchní radost. Kdo žije světsky, nemůže být duchovním člověkem, protože duchovní člověk roste v bolesti. Jinými slovy: trpí vším, co se okolo něho děje. Podílí se na bolesti lidí a Bůh ho zahaluje na základě tohoto utrpení, které sdílí, svým soucitem.
  D N E S   J E   C Í L E M   P R O   N Á S   Ž Í T   J A K O   P R A V O V Ě R N Ý,  a ne pravověrně mluvit nebo psát.
  Kazatel, který nevede  HLUBOKÝ  ŽIVOT,  SE  NEDOTKNE  JEDINÉHO  SRDCE  a  lidé se nezmění!   P R A V O V Ě R N Ě   Ž Í T   V Y Ž A D U J E   V E L K É   Ú S I L Í !
  Je nevhodné upadat do hněvu, když vás někdo napadne,  ALE  JE  PŘÍMO  POVINNOST  ROZHNĚVAT  SE,  KDYŽ  JDE  O  OBRANU  DŮLEŽITÝCH  DUCHOVNÍCH  OTÁZEK,   K D Y Ž   J D E   O   N A Š I   V Í R U !  Kdo se postaví na odpor rouhačům, ten brání svého bližního a myslí na něho s láskou.
  Jestliže chceme pomoci církvi, pak se pokoušejme spíše napravovat sami sebe, napravujeme tím část bytí, a kdyby to dělal každý, byla by církev dokonalá. Dnes se lidé zabývají vším možným, protože je velmi lehké dělat jiným apoštola morálky, ale sám sebe zlepšovat, vyžaduje námahu. Být bdělý a zdrženlivý je nezbytné. Musíme všechno konat z lásky k Bohu.
  Naše epocha žije v senzacích a hluku. Duchovní život není hlučný!  M U S Í M E   B Ý T   B O H E M   O S V Í C E N I,  aby  se od nás vzdálila tma a zmatek. ČEKAJÍ  NÁS  TĚŽKÉ  ROKY! A babylonská věž ze Starého zákona je "nevinná"  ve  srovnání  s  tím,  co  nás  čeká!  PEČEŤ  ANTIKRISTA (čipování lidí) SE  STANE  SKUTEČNOSTÍ.  Je opravdu možné, že zažijete, mnohé z toho, co je popsáno v Janově tajemném Zjevení.
  Situace je hrozná a nacházíme se   V  DOBĚ  ODPADU  OD  VÍRY. (Konec času) Čtěte 2 list Solunským 2,3-4:"Nedejte se žádným způsobem od nokoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všecko, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a  BUDE  SE  PROHLAŠOVAT  ZA  BOHA."
  K   T O M U T O   B O D U   J S M E   D O S P Ě L I!  Svět se změnil v blázinec. Vládne mnoho zmatků.  VLÁDY  JEDNAJÍ  NESVĚDOMITĚ  A  MY  STOJÍME  PŘED  NEPŘEDVÍDATELNÝMI  UDÁLOSTMI,  KTERÉ  BUDOU  NÁSLEDOVAT   R Y C H L E   PO  SOBĚ:  svobodné  zednářství, trhy, organizace mezinárodního obchodu, světovláda a VYTVOŘENÍ  prefabrikovaného  UNIVERZÁLNÍHO  NÁBOŽENSTVÍ!  Toto všechno se vynoří a bude mít podíl  N A   Ď Á B E L S K É M   P L Á N U!  Křesťané ve světě jsou a budou pronásledováni, jak je předpovězeno pro  K O N E C   Č A S U !

                                                 ZNAMENÍ  666 - ČIPY
  Písmo svaté nám říká, že dokonce vyvolení budou oklamáni  A  SVEDENI!    P R O Z Ř E T E L N O S T    M I   Ř E K L A,  že Antikrist si chce podmanit svět a přitom  N A S A D Í   N Ě C O,  co je popsáno v tajemném Zjevení:"Nutí také všechny, malé i velké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby si nechali udělat na pravou ruku nebo na čelo znamení, takže nikdo nemůže nic nakupovat anebo prodávat, kdo nemá jako znamení jméno té šelmy nebo číslo, které v součtu dává její jméno...Je to číslo jednoho člověka: jeho číslo je 666."(Zj 13,16-18)
  To je ve vztahu s tím, co je uvedeno v knize Královské nebo ve 2.knize Kronik ke cti Šalomouna, který převyšoval všechny krále světa bohatstvím a který od národů, jež si válkou podrobil, dostával roční daně ve výši 666 talentů zlata.
  Jinými slovy: 666 se stalo číslem mamonu. Aramejský pojem označuje  BOHATSTVÍ  A  ZOTROČUJE  SVĚT.
  Ortodoxní se proti tomu staví na odpor. My nechceme diktaturu, ani Antikrista. Přijdou těžké okamžiky, kdy ti, kteří nepřijmou "znamení", budou vyloučeni. Budou vám říkat:"Přijměte to a nebudete mít žádné problémy!" Budou někteří přijímat "znamení", aniž by o tom věděli? Ne, když to někdo neví, je to v tom, že nemá zájem to vědět, a je v nebezpečí,   Ž E   Z T R A T Í   B O Ž S K O U   M I L O S T !
                                                    JAK  TO  PŮSOBÍ
  Když kněz ponoří dítě do křestní vody, přijímá dítě Ducha svatého, aniž by vědělo, ale přesto nasákne Boží milost do dítěte a zůstane v něm. (Také tak působí duch zla v tom, kdo je označen jeho značkou.)

                                                   BUĎTE  PŘIPRAVENI!
  Někteří lidé se ptají, jakou moc má Bůh v nás a co mohou sami dělat. Dejte si pozor! TAKZVANÍ  MODERNÍ  KNĚŽÍ  ošetřují svoje ovečky jako malé děti, aby nebyli obtěžováni jejich otázkami. Říkají:"To, co se dnes děje, nemá žádný význam, NEBOJTE SE, rozhodující je, že máte v srdci víru. Otázky na tajemné Zjevení a na to, co v současnosti prožíváme,  ZASÉVAJÍ  JENOM  NEKLID  DO  NAŠEHO  DUCHA." (viz:"Ty, kteří snad uvěřili   b l u d n ý m   n a u k á m,  prosím, aby se   P O K O R N Ě   V R Á T I L I   K   N A U C E   E V A N G E L I A   A   K A T O L I C K É   C Í R K V E. Všechny zahrnuji do svých modliteb a provázím svým požehnáním." - MODERNÍ  KNĚZ - Jan Graubner, arcibiskup olomoucký)
  Musíte se povzbudit, abyste žili duchovně a přiblížili se ke Kristu, který odnímá všechen strach.
  MĚLI  BYSTE  SE  PŘIPRAVIT  NA  NADCHÁZEJÍCÍ  ZKOUŠKY.   P O Z N A T   P R A V D U  (Z  I R S K Ý C H   P O S E L S T V Í)   P Ř I V Á D Í   K   Z A M Y Š L E N Í   A   V Y V Á D Í   Č L O V Ě K A   Z   J E H O   L E N O S T I.  KDYŽ  SE  ČLOVĚK  ZAČNE  MODLIT  A  BUDE  BDĚLÝ,  ZNAMENÁ  TO, ŽE  NEUPADNE  DO  PASTI,  KTERÁ  SE  NA  NĚHO  CHYSTÁ!
  Nuž, co dnes vidíme? Ti, kteří vykládají Písmo svaté, upravují proroctví podle své chuti.(Ti, kteří brání pravdě z irských poselství - že je tu Konec času!) Bylo by třeba dát přednost tomu, aby projevili své obavy, aby pomohli křesťanům starat se o svoji spásu.
  Když člověk sdílí utrpení jiných, pak zapomene na sebe sama kvůli jiným. Pak dostane Boží milost a a dějí se divy. Svět ztratil vládu nad událostmi. Smysl oběti, důstojnosti a radosti, kterou oběť vyvolává, upadl do zapomnění. Tak se stalo, že člověk myslí jenom sám na sebe - tady má svůj původ životní neštěstí!
  Člověk musí být bdělý a nenechat se překvapit, aby byl schopen přečkat zkoušky, které nás čekají. MUSÍME  BÝT  TŘIKRÁT  PŘIPRAVENI!  Nezařizujte se komfortně ve svém klidném životě:"Buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete."(Matouš 24,44)

                                                    O  STRAŠIDLU  SMRTI
  Vidíme něco, co se se strachem připravuje a co se stále  o d s o u v á... Kdo zpomalí, co se má stát? Kdo nám zajistí tento odklad? Je to Bůh,  ABY  NÁS  PŘEDEM  PŘIPRAVIL.  Tak dlouho víme, co nás čeká; musíme zachovat bratrskou lásku, zdroj pravé síly..Zkouška smrti působí jenom zesílení milosrdenství Božího, zvláště pro ty, kteří se heroicky obětují, aby bránili druhé, protože následovat Krista znamená připravenost vydávat svůj život za ty, které milujeme. To je cena, abychom dostali přístup k věčnému životu.
  Tváří v tvář těmto událostem nemáme propadat strachu, protože Bůh, který nás zná, chce, abychom byli  KLIDNÍ  A  ODEVZDANÍ,  abychom používali svůj rozum  A  DÁLE   S E   M O D L I L I,   ZA  TO,  CO  MÁ  PŘIJÍT.  Všechny tyto intriky povedou k jednotě křesťanů. Ne k takové, v jakou doufají mnozí(papež a zednáři), nýbrž podle pravého proroctví:"Jedno stádo a jeden pastýř."

                                                             ZÁVĚR
  
  Otec Paissios, tento asketa 20. století z hory Athos, zemřel v roce 1994 a podle překladu jeho proroctví, který byl tak svědomitě proveden, rozumím lépe, proč P.Jules tak naléhavě chtěl, aby bylo uveřejněno v "Maria heute".
  Pokračování proroctví, které prochází průběhem dějin myšlenkami a náboženskými přesvědčeními až do dnešních dnů, je odpovědí na zjevení, které otevírá cestu novým existenčním perspektivám.
  On je tím, který ve vší jasnosti vidí budoucnost a také z toho vyplývající důsledky a ideální rozhodnutí ve smysli Božím. P R O R O K   JE  VÍCE  NAŽ  VĚŠTEC,  jak ho vidíme v biblickém proroctví. On je především  "TEN, KTERÝ  HOVOŘÍ  VE  JMÉNU  BOŽÍM."
  O N   J E   P Ř E D E V Š Í M   D U C H O V N Í M   V Ů D C E M !
  (Světlo 44/2013)(Maria heute 9/2013)

============================================================================================================================                                                                                                                                                                                 
                                        CÍRKEV  UŽ  JE  V  ROZKLADU  70  LET
                                               LUMEN  DE  LUMINE:

                                  S kým to papežové uzavřeli bratrství a spolupráci?

  Během koncilu byla koncilním otcům rozdána brožura určená pouze jim: „Židovsko zednářská akce na koncilu“. V této brožuře byly citovány informace z jednoho jednání B´nai B´rith, které se konalo v Paříži v roce 1935. Tyto plány BB pronikly na veřejnost a byly v dalším roce zveřejněny v Anglii.
  Zednářská lóže B´nai B´rith je složena výlučně ze Židů a odtud vycházejí všechny tajné pokyny k řízení světa podle jejich strategických plánů. Z tohoto zápisu citujeme:
  »Pokud bude mezi národy existovat jedna jediná morální koncepce sociálního řádu, dokud nebudou zlikvidována všechna náboženství, jakýkoliv patriotismus a důstojnost, nemůže nastoupit naše vláda nad světem... Máme před sebou ještě dlouhou cestu, než zničíme našeho hlavního protivníka: katolickou církev.
  Musíme si vtisknout do paměti, že katolická církev je jediná instituce, která se nám staví do cesty, a bude to dělat, dokud bude existovat. Svou metodickou prací a svým výchovným a morálním úsilím dokáže katolická církev u svých členů udržovat takovou mentalitu, která se u nich těší větší úctě, než aby se podřídili našemu panství a našemu budoucímu izraelskému králi.
  Z toho důvodu jsme usilovali najít novou a lepší cestu, jak účinně zaútočit na církev v samotných jejích základech. Rozšířili jsme ducha revoluce a falešného liberalismu mezi národy a lidmi se snahou přesvědčit je, aby zanechali své víry a styděli se ji vyznávat a zachovávat přikázání své církve. Dosáhli jsme u velkého počtu, že  SE  STALI  ATEISTY  A  NAVÍC  JSOU  HRDÍ  NA  TO,  ŽE  POCHÁZEJÍ  Z  OPICE.  Vnukli jsme jim nové teorie, které jsou neuskutečnitelné, jako komunismus, socialismus a anarchismus, které zatím slouží našemu projektu. Bláhoví lidé je přijali s velkým nadšením. Aniž by si byli vědomi, že jsou to naše teorie a že se tím podřizují našim instrukcím, které jsou namířeny proti nim samým.
  Vystavili jsme katolickou církev nejhanebnějším pomluvám. Zfalšovali jsme její dějiny a její nejvznešenější aktivity. Imputovali jsme jí zlomyslnost jejích nepřátel a získali jsme na svou stranu větší počet jejích kněží … dosáhli jsme také toho, že její klérus je předmětem nenávisti a výsměchu... Podařilo se prosadit mentalitu, že její náboženské praktiky jsou anachronismem a ztrátou času.
  A lidé ve své stupidnosti ukazují, že jsou spíš zvířata než lidé, tak jak si to přejeme... nejsou nic víc než stádo ovcí. Necháváme je pást se na našich loukách, až budou dostatečně tučné, aby byly obětovány budoucímu králi světa...
  Založili jsme četná tajná sdružení, která pracují pro naše cíle a pod naším vedením. Dosáhli jsme toho, že si mnozí pokládají za velkou čest, když jim dovolujeme připojit se k našim organizacím, jež díky našemu zlatu jsou dnes četnější a více kvetoucí než kdykoliv dříve. Je naším tajemstvím, že tito lidé, kteří se s námi spřahují, zrazují své nejvlastnější zájmy, a nikdy se nesmí dovědět, že tato sdružení jsou naším výplodem a slouží našim zájmům.
  Jedním z triumfů zednářství je, že lidé, kteří k nám přicházejí, aby patřili do našich lóží, nemají potuchy o tom, že je používáme k tomu, aby budovali svá vlastní vězení na terasách, které připravujeme pro trůn našeho univerzálního izraelského krále. A nikdy se nesmí dovědět, že je používáme k tvorbě řetězů jejich vlastního otroctví v našem budoucím království.
  Nyní vyložím pojetí, k jakému jsme dospěli, abychom urychlili naše dílo zničení katolické církve. PRONIKLI  JSME  HLUBOKO  DO  ŘAD  JEJÍHO  KLÉRU,  abychom z nich učinili průkopníky naší záležitosti...
  Sáhli jsme k tomu, že vyvoláváme rozkol uvnitř katolické církve. Dovolte mi, abych vám vyložil, jak se to praktikuje.
Přiměli jsme některé naše syny, aby se vloudili do lůna katolické církve s úkolem působit účinně na desintegraci katolické církve tím, že v ní vyvolávají skandální situace.(Homosexuální kněží a biskupové..) Tím sledujeme radu našich židovských vůdců, kteří nám řekli: „Učiňte z našich lidí biskupy a kardinály, kteří budou ničit církev.

(fotografie v Lumen de Lumine - historie - Papež Wojtlyla  a B´nait B´rith 22.3.1984)

  Jsme otcové všech revolucí, včetně těch, které se někdy obracejí proti nám. Jsme svrchovanými mistry války a míru. Můžeme být hrdí na to, že jsme tvůrci reformace. Kalvín byl z našich synů, měl židovský původ a byl jakožto žid finančně stimulovaný naplnit svou reformační roli.
  Martin Luthera ovlivňovali jeho židovští přátelé a jeho komplot proti církvi byl korunován úspěchem díky židovským financím...
  Díky naší propagandě, našim teoriím liberalismu a našim klamným interpretacím svobody bylo smýšlení mnoha lidí připraveno, aby objali reformaci; odloučili se od církve, aby kráčeli v našich stopách. A tím byla katolická církev citelně oslabena ve své autoritě u lidí a prakticky znemožněna.
  Jsme vděčni protestantům... za jejich obdivuhodný přínos v našem boji proti křesťanské moci a civilizaci a v přípravě událostí, které nám zajišťují svrchovanost na celém světě a nade všemi lidmi.
  Zničili jsme většinu evropských trůnů. Zbytek bude následovat v nejbližší budoucnosti. 
  RUSKO  JIŽ  PŘIJALO  NAŠI  VLÁDU.
  FRANCIE  SE  SVOU  ZEDNÁŘSKOU  VLÁDOU  SE  OCITLA  ZCELA  V  NAŠÍ  MOCI.
  ANGLIE  ZÁVISÍ  NA  NAŠICH  DEVIZÁCH.
  A  NAŠE  NADĚJE  NA  ZNIČENÍ  KATOLICKÉ  CÍRKVE  JE  V  RUKOU  PROTESTANTŮ.
  Španělsko a Mexiko jsou dva nástroje v našich rukou.
  ČETNÉ  DALŠÍ  NÁRODY  VČETNĚ  USA  JSOU  ZCELA  PODŘÍZENY  NAŠIM  PLÁNŮM.
  Ale katolická církev je stále ještě živá. … Musíme ji zničit bez jakéhokoliv prodlení.
  VELKÁ  ČÁST  SVĚTOVÉHO  TISKU  JE  POD  NAŠÍ  KONTROLOU.
  Probouzí účinně nenávist ke katolické církvi.
  ZINTENZIVŇUJEME  AKTIVITY  NA  OTRÁVENÍ  MORÁLKY  LIDU.  K tomu má přispět ničení patriotismu a lásky v rodinách, vyvolávání studu za poslušnost církvi a ponižující služebnost,   ABY  SE  STAL  DOSLOVA  HLUCHÝM  K  JEJÍM  VÝZVÁM   A  JEJÍMU  VAROVÁNÍ  PŘED  NÁMI.
  Nebudeme-li aktivní jakožto nepřátelé církve, nikdy nedosáhneme naší nadvlády nad světem … náš budoucí král Izraele nebude vládnout nad světem, dokud nebude z trůnu sesazen papež stejně jako ostatní monarchové, kteří vládli nad světem...«

  Jak vážně je třeba brát 80 let staré prohlášení BB, dokládá doslova a do písmene současná situace v církvi a ve světě. Pokoncilní vstřícnost k nepřátelům ještě více přispívá k realizace vražedného projektu. V duchu zcela nepřátelské upravila totiž církev své vztahy k Židům tak, že se poslušně podrobila diktátu masonerie a postavila svou teologii na hlavu. Prolhaní nepřátelé dosáhli dokonce toho, že zcela zaslepená oficiální církev pokládá tuto svou potupnou porážku za své velké vítězství.

Fiction Judéo-Maçonnique dans le Concile, p. 6 a 11, citant Catholic Gazette, de février 1936


                                                      O  LÁSCE  A  SVOBODĚ:
         Nápadná shoda názorů zednářských biskupů s papežem Františkem!
                         
  Novou koncepci morálky představil koncilu patriarcha Maximos IV. Saigh, který zastával názor, že středověk jakožto dětská perioda lidstva již pominul a nyní nastupuje epocha zralosti:
Podpořil ho ihned biskup Cuernavaca Méndez Arceo:"Nyní musí naše křesťanská morálka přijmout christocentrický charakter, který má své vyjádření v lásce a svobodě. Musí každého vychovávat k tomu, aby měl osobní a společenskou odpovědnost. To samozřejmě vyžaduje hlubokou revizi našeho pojetí discipliny, která se ve své podstatě musí změnit. … Mnoho věcí minulé doby, které naši prostí a zbožní předkové docela klidně přijímali, dnešní lidé už nedělají. Jako příklad představím církevní přikázání v našich katechismech, že je smrtelným hříchem, když někdo v neděli bez důvodu zamešká mši svatou nebo v pátek příliš mnoho jí a stahuje tak na sebe věčný trest. Kolik dospělých katolíků tomu dnes ještě věří?"
  Podpořil ho ihned biskup Cuernavaca Méndez Arceo:"Hlavním znamením dnešní doby je stoupající smyl pro odpovědnost a pro svobodu. Je nutné, aby církev vystupovala nejen jako obránce svobody náboženské, ale také jako obránce svobody všeobecné, kdekoliv se vyskytuje. Je nutné hlásat ducha svobody a lásky... Mnoho našich pozic je anachronických. Musíme je revidovat a naléhat na zákon evangelia, protože mám dojem, že má menší význam než všechno ostatní. Jak nepotěšitelná je to podívaná, že musíme používat meč smrtelného hříchu, abychom naplnili naše kostely. Měli bychom se soustředit na to podstatné, totiž na velikonoční radost.."
           
  V Civilta Cattolica je místo, které představuje radikální rozchod papeže Františka nejen s Benediktem XI., ale i s Janem Pavlem II. Bergoglio zde uvádí: „Nemůžeme se zabývat jen otázkou potratů, homosexuálních manželství a metodami antikoncepce: To nejde. O těchto věcech jsme mnoho nemluvil. To se mi předhazovalo. Ale když o tom mluvíme, musíme dbát na kontext. Ostatně jsou známy názory církve, a já jsme syn církve. Ale není třeba o tom do nekonečna mluvit. Nauky, jak dogmatické tak morální, nemají všechny stejnou váhu. Misijní pastorace není vymezena sdělováním určitého počtu nauk, které jsou s nátlakem prosazovány. Hlásání misijního charakteru se soustřeďuje na to podstatné, na to nutné, což je také to, co přivádí k nadšení a co nejvíce přitahuje, co zapaluje srdce, jako učedníkům emauzským. Musíme najít novou rovnováhu, jinak je i morální budova církve v nebezpečí, že se zhroutí jako domek z karet, evangelium ztratí svou svěží vůni."

============================================================================================================================
                                     ODHALENÁ  PRAVDA  O  PAPEŽI  PAVLU  VI.

                                                        Boží špion Don Luigi Villa
                                                            (Ing. Franco Adessa)
 
 Na žádost mnoha osob v Itálii i v cizině po více než dvaceti letech spolupráce s tímto odvážným knězem jsem se rozhodl napsat tento krátký životopis Don Luigi Villy, protože pokládám za nemožné mlčet o nepopsatelném a neustávajícím pronásledování, které musel vytrpět tento stařec, věrný a neoblomný Boží služebník:

                  Kdo byl Don Luigi Villa?

  Narodil se v Lecco 3. února 1918. Po absolvování gymnázia vystudoval teologii a přijal kněžské svěcení 28. června 1942. Svou první mši svatou slavil v katedrále v Lecco. Kněžskou službu pak vykonával v institutu comboniánů asi po dobu 10 let. Byl velkým lovcem povolání a velmi ceněným kazatelem, zvaným na mnohá místa v Itálii. Horlivě se věnoval pastoraci mezi mládeží.                                          
  Pro svůj vliv na mládež upadl v nemilost fašistického státu a vysloužil si dokonce rozsudek smrti. Ministr spravedlnosti Roberto Farinacci ho odsoudil s tímto zdůvodněním: „O P. Liugi Villa nevíme, kdo to je. Zdá se, že byl vyslán, aby pobuřoval mládež proti republice“. K exekuci zastřelením nedošlo, díky jednomu z úředníků ministerstva, který tajně informoval jednoho spolubratra dona Lugiho. Don Ceccarini ho upozornil, aby rychle utekl. Don Villa vyskočil z okna a utekl právě v době, kdy k institutu přijížděl jeep s ozbrojenými vojáky.
  Rozsudek byl jeho břemenem až do konce války 25. června 1945, který konečně znamenal jeho vysvobození.
  Pro rodinné neshody v roce 1953 opustil comboniánský institut a byl inkardinován na pozvání arcibiskupa z Ferrary Mons. Ruggero Bovelliho v této diecézi, aby zde založil Mezinárodní misijní hnutí.

                Setkání s otce Piem

  I v těchto letech pokračoval don Luigi ve své činnosti kazatele a pořadatele duchovních obnov. V roce 1956 vykonal několik obnov pro studenty v Bari, kde při obědě snědl zkaženou paštiku a utrpěl těžkou otravu. Když se to dověděl jeho přítel don Berni, který byl vojenským kaplanem na letišti v Bari, letci ho umístili na ošetřovně letiště a tam se ho ujal plukovník lékař, který o něho pečoval až do úplného uzdravení.
  Ještě než odejel z Bari, byl donem Bernim požádán, aby ho doprovodil do San Giovanni Rotondo. Když přišli na místo, řekl mu don Berni, aby na něho na jednom místě počkal a sám šel objednat oběd do restaurace „Santa Maria“. Don Villa se mezitím šel pomodlit do klášterního kostelíka.
  Kostel byl prázdný a kněz si klekl v jedné lavici. Pojednou pocítil, že je někdo za ním. Otočil se a uviděl neobyčejně krásného mladíka, který se ho zeptal: „Chcete se setkat s P. Piem?“ „Ne!“, odpověděl Villa, ale mládenec naléhal: „Ale jen pojďte, P. Pio vás očekává!“
  Don Luigi se zvedl a otočil se k osobě, která ho oslovila, ale nikoho neviděl. Muž, který pronesl pozvání, zmizel.
  Vstoupil tedy do kláštera a vystoupil až k cele P. Pia; pocítil intenzivní vůni květů a řekl to jednomu bratru, který procházel kolem, a ten mu řekl: „To je dobré znamení, dobré znamení!“ Řekl, že P. Pio se hned vrátí do své cely.
  Během čekání si don Villa napsal na lístek 12 otázek, které chtěl pak položit P. Piovi. Brzy nato se otevřely dveře do sakristie v hloubi chodby. Jakmile P. Pio vstoupil na chodbu (byl od něho vzdálen asi 20 metrů), řekl: „Co zde děláte, otče Villo?“ Pak přišel až ke své cele č. 5 spolu se dvěma lékaři, kteří ho doprovázeli. Lékaři za několik minut vyšli a P. Pio zavolal dona Luigiho a uvedl ho do své cely. Tam mu odpověděl na jeho dvanáct otázek a rozmlouval s ním asi půl hodiny. Dal mu zvláštní úkol: CHRÁNIT  CÍRKEV  PŘED  PŮSOBENÍM  ZEDNÁŘŮ,  Z V L Á Š T Ě   C Í R K E V N Í C H.
  Don Villa tím byl překvapen a zmaten řekl: „Ale já nejsem pro takový úkol připraven; navíc, musel bych mít záštitu některého biskupa“. P. Pio ho přerušil a řekl: „Běž k biskupovi v Chieti a on ti poví, co je třeba udělat“.
  Dva dni nato odjel don Villa do Bari a zašel k Mons. Gianbattistovi Bosiovi. Biskup se otázal: „Proč jsi tady?“ „Protože mě za vámi poslal P. Pio“, a vysvětlil mu, o co jde.
  Mons. Bosio mu nakonec řekl: „To nebude možné, protože biskup má autoritu jen ve své diecézi a tvůj program je mnohem širší! Ale když ti to řekl P. Pio, kterého jsem nikdy neviděl a neznám ho, zajedu do Říma pro vysvětlení.“
  Mons. Bosio se skutečně vypravil za státním sekretářem kardinálem Domenico Tardinim, aby s ním promluvil o úkolu, který P. Pio uložil don Villovi. Kardinál se ihned postavil proti, protože, jak řekl, takový úkol je vyhrazen pro špičky církve a nikoliv pro obyčejného kněze. Nicméně, když celá věc má svůj počátek u P. Pia, řekl, že o tom promluví se Svatým otcem. A tak se stalo.
  Když se Mons. Bosio vrátil od kardinála Tardiniho, oznámil P. Villovi, že Pius XII. schválil úkol, který mu uložil P. Pio, a to se dvěma podmínkami: Don Luigi se musí habilitovat z teologie a podřídit se vedení kardinála Ottavianiho, prefekta Svatého oficia, kardinála Piero Parente a kardinála Pero Palazziniho.
  Tito kardinálové ho měli vést a uvést ho do proudu mnoha tajemství, která souvisela s tímto papežským posláním.
Mons. Bosio předal donu Villovi „podmínky Pia XII.“, ale připojil k nim ještě jednu svou: „Přijímám úkol, že budu tvým biskupem, ale to ti říkám: „Nesmíš si v ničem začínat s Montinim!“(Budoucí papež Pavel VI.) Překvapen těmito tvrdými slovy, don Villa se zeptal: „Ale kdo je Montini?“  Mons. Bosio odpověděl: „Uvedu ti příklad: Já jsem na této straně stolu a ty jsi na druhé. Na této straně je Mons. Gianbattista Montini; na druhé straně je zbytek lidstva!“  Je třeba poznamenat, že rodiny Montini a Bosio sídlily obě v Concesio (v sousedství Brescie v diecézi Chieti).
  Don Luigi se tedy dal zapsat na univerzitu ve Fribourgu (Švýcarsko), kde získal licenciát z posvátné teologie v červenci 1963 a doktorát obhájil na Lateránské univerzitě 28. dubna 1971.
  V druhé polovině roku 1963 se podruhé setkal s P. Piem. Sotva ho světec uviděl, řekl: „Už na tebe čekám hezkou dobu“, a stěžoval si na pomalost, s jakou don Luigi postupuje ve svém poslání, které mu svěřil.Na závěr setkání ho objal a řekl mu: „Odvahu, odvahu, odvahu! Protože církev je již napadená zednářstvím.“ A dodal: „Zednářství už dorazilo až do papežových pantoflí (Pavla VI.).“

                 Tajný agent

  Po všechna tato léta pracoval don Luigi Villa jako tajný agent kardinála Ottavianiho. Specializoval se na dokumentaci příslušnosti vysokých prelátů katolické církve k zednářským lóžím a zajímal se o určité delikátní záležitosti církve.
  Tato role učinila z dona Luigiho muže, který byl jako doma v kancelářích policie a vyšetřovacích a speciálních úřadů.
  Když se v září 1978 během krátkého pontifikátu papeže Lucianiho objevil v Osservatore Politico seznam zednářů od advokáta Mino Pecorelliho, nebylo pro dona Villu překvapením, že zde našel jména mnoha z osob, na které již upozornil posvátné Officium jako na členy zednářských lóží. Jedním z nich byl významný kardinál Léon-Joseph Suenens, který byl odvolán ze svého stolce v Bruselu, protože byl zednář a měl syna jménem Pavel!
  Jiným „bolestným“ případem byl kardinál Achille Lienart. Když don Luigi v Paříži čekal v blízkosti sídla zednářské lóže na muže, který mu měl potvrdit Lienartovu příslušnost k lóži, spatřil, jak k němu běží mladík, který ho „ocelovou“ pěstí udeřil do tváře a zvolal: „Existuje ďábel na této zemi!“ Don Luigi se uchýlil do jedné lékárny s ústy plnými krve, zlomenou čelistí a vyraženými zuby.
  Také na Haiti jednou riskoval život. Odejel sem ve věci zvláštního poslání. Zatkli ho vojáci a odvlekli na jedno místo, kde měl být zastřelen. Ale don Villa zachoval duchapřítomnost. Požádal důstojníka, který ho střežil, aby směl nejdříve promluvit se superiorem místního semináře. Důstojník vystrašený touto žádostí obrátil se na své představené, a když se vrátil, řekl: „Zmýlili jsme si osobu“, a propustil ho.

                    Překážky z Vatikánu
                  
  K delikátním záležitostem, kterými ho pověřil kardinál Ottaviani, bylo setkání se sestrou Lucií z Fatimy. Jednoho dne řekl kardinál Ottaviani donu Luigimu: „Potřebuji tě poslat do Fatimy, abys promluvil přímo se sestrou Lucií.“
  Don Luigi přijal tento úkol s radostí. Provázel ho jeden průmyslník, pan Pagnossin, konvertita P. Pia, který mu nabídl dopravu a ubytování v Portugalsku. Kardinál Ottaviani ho vybavil zvláštním osobním dopisem, který podepsal jako prefekt posvátného Officia a adresoval biskupovi v Coimbře. Dříve než mu biskup dovolil setkání s vizionářkou, vzal telefon a spojil se s Vatikánem. Odpověděl mu Mons. Giovanni Benelli, který dříve než dal odpověď, chtěl slyšet Pavla VI., protože rozhovor s Lucií byl povolen jen královské rodině a kardinálům. Mons. Benelli předal biskupovi v Coimbře zákaz Pavla VI. k rozhovoru se sestrou Lucií. Naléhání dona Villly, že má pověření od prefekta posvátného Officia, bylo bezpředmětné. Zůstal nicméně v Portugalsku s úmyslem překonat biskupův odpor. Po deseti dnech se svého záměru museli vzdát. Biskup mu pouze povolil, že smí celebrovat v klauzuře kláštera.
  Po návratu do Itálie zašel ihned za kardinálem Ottavianim. Kardinál se cítil dotčen jednáním Pavla VI. a napsal mu protestní list. Když Villa opět přijel do Říma, Ottaviani mu řekl, že Pavel VI. se mu omluvil s tím, že toto rozhodnutí učinil kardinál Benelli. Kardinál však zdůraznil, že to byla obvyklá metoda a dvojí hra Pavla VI.
  Dokud žil Pius XII., byl Vatikán vůči donu Villovi mnohem přátelštější. Kromě kontaktů, které přímo souvisely s jeho činností agenta, obědval nebo večeřel nejméně padesátkrát s kardinály a biskupy. Ale když se dostal k moci Pavel VI., cítil se vyloučen z veškeré pohostinnosti i z možnosti podnikat akce na ochranu katolické víry.

               Záměrné nezdary

  Don Villa zavdal podnět k řadě prospěšných děl, která však i za Pia XII. byla odsouzena k zániku.
  Již v roce 1953, brzy po své inkardinaci v diecézi Ferrara plánoval založení velkého misijního hnutí tvořeného převážně techniky. S označením I.M.I (Istituto Missionario Internazionale). Ale ihned mu v tom zabránili.
  21. dubna 1957 založil don Villa Euro – afro – azijské hnutí, které bylo spojeno s jinou jeho revue, která měla stejný titul, a pro které měl již řádné schválení svého biskupa Gianbattisty Bosia. Ale i ono mělo krátký život a brzy mu je zakázali.
  Stalo se tak po prvním vydání jiné jeho revue zvané: „Východo – západní kolokvium“. Zakázali mu také založit „Centrum teologů pro potírání modernismu a progresismu“ v církvi. Zákaz přišel přímo od Jeho Excelence Mons. Benelliho, druhého sekretáře Pavla VI. Ve stejném období mu zednář sekretář Benelli zakázal pořádání Kongresů trvalého studia. Stačil uskutečnit jen první tři: 1. Ortodoxie a ortopraxe, Řím 1. - 4. října 1974.
               2. Žena ve světle katolické teologie, Florencie 16. - 18. září 1975.
               3. Křesťanství a ateistický komunismus, Řím, 20. - 22. září 1977.
  Zatímco u prvních dvou kongresů v Římě účast kardinálů znemožnila Benellimu v zásahu, v případě florentského kongresu dostal kardinál Florit z Říma příkaz zabránit účasti všeho florentského kléru. Kardinál znechucený takovým příkazem ihned oznámil donu Villovi, že zajistí předsednictví jednoho biskupa po celou dobu trvání kongresu. Tak se také stalo.
  K jiným iniciativám, které musely padnout, patří „třetí větev“ řeholníků – laiků přidružených k různým misijním institutům jak zdroj povolání ke kněžství. Iniciativu pak napodobily různé misijní instituty, ale jeho počáteční projekt skončil tím, že se sekularizoval.
  Don Villa osobně zajistil misijním seminářům kolem padesátky hochů, ze kterých se stali misijní kněží.
  Bylo z toho všeho zřejmé, že mu není dovoleno udělat ani krok, uskutečnit žádnou ideu na obranu katolické víry.
Z toho důvodu byl don Villa nucen odmítnout také nabídky přátel i nepřátel. Odmítl totiž některé nabídky budov a velké částky peněz. Dokonce jeden kardinál mu chtěl odkázat svůj vlastní majetek: dvě velké školy, základní a střední, které byly v provozu, dvě vily s 60 ha oliv a kostel.
  Také kardinál Giuseppe Siri mu nabídl konvent benediktinů. Don Luigi však všechno odmítl, protože již předvídal bouři, která by se v církvi zvedla, a proto dal přednost tomu zůstat chudobný, nebýt svázán s žádnými ekonomickými záležitostmi, ale především zůstat svobodný a zabývat se posláním, které přijal od P. Pia a Pia XII., a pomáhat církvi v uzdravení z temnoty, v jaké se nacházela díky útokům církevního zednářství.
  Z toho důvodu řekl „ne“ také dvěma velmi zámožným Američanům, kteří mu nabízeli miliardy, pokud upustí od vydávání revue Chiesa viva. Měl také miliardovou nabídku od jednoho amerického advokáta, který byl ochoten platit plně hnutí zaměřené na likvidaci tradiční církve a založení „nové, triumfující“ církve.
  Don Villa byla velmi aktivní také jako kněz a usiloval o spásu duší. Zvláštní případ se stal v roce 1957, když se setkal s velkým spisovatelem Curzio Malaparte. Ten byl nejdříve spjat s fašismem a v závěru života s komunismem. Na konci života ležel na římské klinice s rakovinou. Jeho pokoj střežil pověstný komunistický rváč Secchia, aby zabránil ve vstupu každému, kdo nepatřil k levici. Chtěl zabránit ve vstupu i don Villovi, ale Curzio Malaparte se usmál a řekl: „To je charakter. Musí bojovat!“ Jindy když ho don Villa navštívil, mluvil s ním o svém novém projektu a Malaparte byl tak nadšený, že mu slíbil autorskou podporu, pokud se uzdraví. Naposled mu Malaparte řekl, že po mnohém uvažování mu daruje vilu na Capri jako první sídlo jeho díla, které chce založit. Ale nedošlo k tomu, protože v dalších dnech obsadili pokoj různí komunisté z periodika „Vie Nuove“, kterým se podařilo získat slibovanou vilu. (jak, to se don Villa nikdy nedověděl!)

                                Don Villa a Brescia

  Těžká situace, ve které se ocitli rodiče, přiměla dona Villu, že přijal inkardinaci ve své diecézi u Mons. Gianbattisty Bosia. Doporučil mu to státní sekretář kardinál Tardini. Byla to inkardinace přísně tajná. V pracovně arcibiskupa byl přítomen jen jeho sekretář Mons. Antonio Stopani. Ale Mons. Bosio se souhlasem Říma a místního biskupa umístil dona Villu do Brescie.
   15. září 1962 totiž otevřel don Villa v Brescii na Codolazza di Concesio formační dům pro řeholní sestry pod titulem Dělnice Neposkvrněné Panny Marie. Dílo se zrodilo pod patronací Mons. Bosia.
  Stařičký biskup z Brescie Mons Giacinto Tredici zemřel v roce 1964 a vystřídal ho Mons. Luigi Morstabilini.
  Nový biskup slíbil 12. prosince 1964 Mons. Bosiovi, že v krátké době vystaví schvalovací dekret institutu. Totéž slíbil za tři dny donu Villovi. 2. února 1965 přijal don Villa určité omezující podmínky týkající se externích povolání. 4. února ujistil Morstabilini Mons. Bosia, že dekret je „zajištěn“; 7. února navštívil Mons. Morstabilini farnost, ve které se institut nacházel, a poctil dona Villu svou návštěvou. 18. května po rozhovoru s Mons. Morstabilinim ujistil Mons. Bosio dona Villu, že schvalovací dekret bude co nevidět vystaven. Ale 1. července 1965 obdržel don Villa dopis z kurie v Brescii, ve které ho biskupský legát informoval o odmítavém postoji komise ve věci schválení institutu.
  Dotčen tímto nepřátelským postojem a dvojakostí oznámil don Villa Mons. Bosiovi, že hodlá požádat o inkardinaci v jiné diecézi. Biskup byl z toho rozmrzelý a odpověděl: „Nedělejte to, nedělejte to kvůli mně!“ Situace však přiměla trpělivého a dobrého Mons. Bosia k rozhodnému kroku. „Tak dost“ – řekl donu Villovi. „Konec konců tvým biskupem jsem já. Když nejsou schopni pochopit moji ohleduplnost a lásku, zajedu do Říma a napíši ti.“
  4. prosince 1965 napsal Mons. Bosio donu Villovi: „Drahý otče, můžeš oznámit svým dcerám, že Neposkvrněná vyslyšela moje a jejich prosby. Protože jsem viděl, že v Brescii se nic nehýbe, navštívil jsme kardinála Piero Palazziniho...“ Dopis končil slovy: „.... nemám sice v Římě razítka kurie, ale můžete oslavovat „založení“ o svátku Neposkvrněné. „Dokument vám pošlu co nejdříve.“
  8. prosince 1965 předal Mons. Bosio donu Villovi „Dekret“, který kanonicky schváluje institut „Dělnic Neposkvrněné Panny Marie“.
                        Dům Dělnic Neposkvrněné v Brescii
  20. května 1967 byl institut přemístěn do města na ulici Galileiho 121 v Brescii, kde je dodnes. Několik dní nato, 25. května 1967 však Mons Gianbattista Bosio zemřel. Don Villa nevěděl vůbec nic o nějaké nemoci nebo jiném zdravotním problému, který by naznačoval možnou biskupovu smrt. Ještě několik týdnů před smrtí řekl Mons. Bosio Villovi: „Až půjdu do důchodu, chtěl bych žít u tebe v institutu.“ Sestry byly nadšeny při pomyšlení, že budou mít mezi sebou tak významnou a slavnou osobnost. Když Mons. Bosio zemřel, byl don Villa právě v zahraničí. Ihned po návratu se odebral do Chieti ke hrobu zesnulého, aby se zde pomodlil.
  Novým biskupem v Chieti a tedy přímým nadřízeným dona Villy se stal Mons. Loris Capovilla, jeden z nejzavilejších nepřátel P. Pia, bývalý sekretář Jana XXIII. a někdejší osobní sekretář Pavla VI. v letech 1963 – 1967.
  Don Luigi se za ním ihned vypravil, aby s ním promluvil. Místo aby s ním nový biskup projednal otázku jeho inkardinace, snažil se ho více než hodinu přesvědčit, aby nepsal články proti komunismu, protože, jak řekl, sovětský komunismus zvítězí a bude třeba uzavřít pakt s Moskvou!
  Smrtí Mons. Bosia se don Villa ocitl jako v kleštích: na jedné straně bývalý Montiniho sekretář Mons. Capovilla, na druhé straně biskup v Brescii Mons. Morstabilini.
  Mons. Capovilla žádal dona Villu, aby se inkardinoval v Brescii, zatímco Mons. Morstabilini naléhal, aby zůstal v Chieti a pokračoval ve svém díle v Brescii, ujišťoval ho o své důvěře a úctě a radil mu, aby počkal, až čas dozraje.
  14. února 1968 si don Villa v dopise generálnímu vikáři v Berscii Mons. Pitro Gazzolimu posteskl na „nedostatek inteligence a upřímnosti“ Mons. Morstabiliniho a na jeho licoměrnost a referoval o dvou dopisech, které to dokládají:
  V jednom svém listu, který biskup napsal po schválení institutu v Římě 8. prosince 1965, se tento biskup omlouval, že nemohl tento dekret vystavil on sám, ačkoliv takový byl přece jeho úmysl, a obviňoval kuriální komisi, že mu v tom zabránila.
  V druhém dopise adresovaném jednomu faráři v Bergamasco tvrdil tentýž biskup něco zcela opačného: uznává, že don Vila dekret získal, ale píše, že pokud by to záleželo na něm, nikdy by takový dekret neschválil.
  V září 1968 dostal don Villa od generálního vikáře v Chieti Mons. Marinise „ultimatum“, aby se dal do konce roku inkardinovat v Brescii.
  5. prosince 1968 se don Villa rozhodl napsat dopis kardinálu Pietro Palazzinimu a informovat ho o všech těchto manévrech, které měly „ohrozit“ institut sester, který založil.
  Toto všechno jsou však teprve začátky intrik „nepřátel“ dona Villy, kteří nikdy nejednali čestně a otevřeně, ale vždy za zády, s podlostí a neštítili se žádného prostředku, ani pokusů připravit ho o život.
                             Začátek křížové cesty

  Doba, kdy se v posledním období pontifikátu Pia XII. donu Villovi dostávalo ve Vatikánu vždy dobrého přijetí, byla zkrátka pryč a nastala doba izolace a pronásledování. Pouto vlídné přízně Pia XII. náhle vystřídala zášť a nevraživá politika, kterou je možno vyjádřit heslem: „ignorujte ho a dejte ho ignorovat!" Uvedu dva příklady, které demonstrují toto odlišné jednání.
  Jednoho dne požádal don Villa andělského Pia XII. o audienci. Ihned ji obdržel. Přijetí se konala ve velkém sále, kde bylo mnoho osob. Papež si zavolal dona Villu k sobě a po krátké výměně slov ho vzal za ruce a objal, aby tak přede všemi projevil, jak si váží tohoto kněze, kterého tajně pověřil těžkým úkolem, jakým nebyl pověřen žádný jiný kněz.
  Jak odlišné, přímo opačné bylo setkání dona Villy s Pavlem VI.!
14. června 1971 jedna sestra z institutu Dělnic Neposkvrněné Panny Marie Natalina Ghirardelli byla přijata v soukromé audienci Pavlem VI., který jí chtěl gratulovat a poděkovat za portrét, který mu namalovala a věnovala k 50. výročí jeho kněžství. Don Villa sestru jako její představený doprovázel. Od vstupu do salonu, kde papež seděl, konstatoval don Villa, že Pavel VI. všechnu svou pozornost věnoval výlučně řeholnici, hleděl na ni jako zamilovaný, stále ji obdivoval a tiskl jí ruce po celou dobu audience. I když don Villa stál těsně vedle sestry, papež na něho nepohlédl ani na jediný okamžik. Na gesto, jímž chtěl don Villa věnovat papeži některé své knihy, reagoval Pavel VI. tak, že aniž by se na něho vůbec podíval, pokynul levou rukou sekretáři Mons. Pasqualu Macchimu, ale pro kněze nenašel ani jediné slovo. Na konec rozhovoru věnoval Pavel VI. sestře růženec. Donu Villovi jen podal krabičku s růžencem bez jediného pohledu. A takto se choval papež až do okamžiku, kdy se sestrou vyšli z místnosti. Při této příležitosti don Luigi pochopil, že toto nevysvětlitelné jednání papeže Montiniho znamená pro něho počátek křížové cesty. A tak se také stalo.

                       Revue Chiesa viva (Živá církev)

   K tomu, aby mohl vést bitvu, kterou mu P. Pio svěřil, sloužila Donu Villovi revue, která musela být vyloučena z církevního dohledu a útlaku. Mons. Bosio mu poradil, aby se zapsal do Sdružení novinářů a založil svou osobní revui, aby ji církevní autority nemohly nějakým způsobem zrušit. Don Villa se tedy registroval v Ordine nazionale dei Giornalisti a dostal číslo 0055992. V té době vydal již na třicet publikací (teologických, asketických, literárních, politických) a více než tisíc článků v denících a časopisech. V roce 1971 založil Don Villa se spolupracovníky a dopisovateli ze všech kontinentů revue Chiesa viva. První číslo vyšlo v září 1971.
  Několik měsíců nato se setkal s kardinálem Midszentym, kterého Pavel VI. pokořil, degradoval a odvolal z jeho diecéze, protože nechtěl držet ochrannou ruku nad komunismem. Kardinál si přečetl celé první číslo Chiesa viva a byl jím tak nadšen, že podepsal vlastnoručně kopii, kterou četl, a po dvouhodinovém rozhovoru s Donem Villou prohlásil: „Věřte mi, Pavel VI. VYDAL  KŘESŤANY  VŠECH  ZEMÍ  DO  RUKOU  KOMUNISMU."
  24. září 1971 přinesl Messagero Abruzzo článek s titulkem: Arcibiskup Capovilla jde do penze. Z pokladen diecéze zmizelo asi milion lir a Mons. Capovilla šířil zprávy, že vinu na tom má předchozí biskup Mons. Bosio. Policejní prefekt oznámil Pavlu VI., že pokud Mons. Capovilla do tří dnů neopustí diecézi Chieti, obviní ho a pošle do vazby. Mons. Capovilla byl proto přeložen do Loreta.
  Ale boj proti Donu Villovi pokračoval. Zástupce státního sekretáře Pavla VI. zednář Mons. Giovanni Benelli přišel s novou strategií. Hovořil se svými spolupracovníky v tomto duchu: „Je třeba umlčet toho Dona Villu.“ Když někdo namítl: „Eminence, ale to musíte napřed dokázat, že nemá pravdu“, zmatený kardinál odpověděl: „Tak ho ignorujte a dejte ho ignorovat!“
  Ale to nestačilo. Hlas Dona Villy zazníval ze stránek Chiesa viva a tento hlas měl být umlčen.
  Za skutečnost, že  nebyla napadena frontálně, vděčí revue Dona Villy okolnosti, že zástupcem jejího šéfredaktora byl německý a židovský filozof a konvertita prof. Dietrich von Hildebtand, kterého Pavel VI. znal, ale kterého se také obával.
  Začali působit na spolupracovníky – teology, kteří působili v Chiesa viva. Mons. Benelli napsal každému z nich dopis, aby přestali spolupracovat s Donem Villou. Ten se o tomto kroku Svatého stolce dověděl jen proto, že jeden jeho spolupracovník ho ihned informoval o „ideji, která byla sugerována shora". Chtěli tak vytvořil kolem Dona Villy spálenou zem.
  Nepřátelé Dona Villy v domluvě s klérem, který dává přednost klidu před námahou, sáhli ke strategii pomluv. Don Villa se stal „lotrem“, „podvodníkem“, „fašistou“, „antisemitou“, „člověkem mimo církev“, „heretikem,“ „knězem se zvrácenými předkoncilními a konzervativními tendencemi“, „narušitelem lásky, který otevírá cestu očerňování“, je posedlý pýchou a pokládá se za „detektora pravdy“... a nakonec byl označován za „autora hanopisů, který nebyl dosud potrestán jen proto, aby nebyl ponižován kněz, kterému je dvaadevadesát“.
  Nicméně Chiesa viva žila dále. Aby ho demoralizovali, sáhli k telefonátům, inzultacím, pomluvám, kletbám a hrozbám i uprostřed noci. To se táhlo dlouhý čas.

                          Některé pokusy o atentát

  Aby umlčeli takového kněze, jakým byl Don Villa, na to existovala jen jedna bezpečná metoda: fyzická likvidace. Na Dona Luigiho bylo skutečně podniknuto sedm pokusů o atentát. Uvedu tři z nich.
   1. Don Villa se vracel autem z Říma do Brescie. V blízkosti Arezza je na pravé straně silnice asi 100 m hluboký sráz. Právě v tomto úseku si všiml, že ho sleduje auto, které se pokoušelo vytlačit ho z vozovky na sráz. Don Villa již viděl před sebou smrt, když v tom se objevilo policejní auto. Don Villa začal troubit, aby policii přivolal, ale agresor šlápl na plyn a zmizel. Pán ho zachránil od jisté smrti. Když o tomto incidentu vyprávěl kardinálu Palazzinimu, přítomný prof. Luigi Gedda prohlásil: „Tak to už jsme tedy ve válce!“
   2. Don Villa se vracel autem od svého přítele Dona Berniho, faráře v Corlanzone u Lonigo (prov. Vicenza). Odbočil z autostrády na státní silnici, která ho měla dovést na místo určení, když náhle pocítil, že mu ruce i nohy zcela ochrnuly. Cítil se paralyzovaný. Kdo mu mohl dát taková narkotika? Následovala zatáčka a Don Villa viděl, jak jeho auto sjelo na trávník a mířilo k 6–7 metrů širokému kanálu hlubokému přes dva metry plného vody a bláta. Viděl to všechno jako ve snu a nebyl schopen nic podniknout. Auto se už nacházelo takřka na pokraji kanálu, ale těsně před ním se motor náhle zablokoval a auto zůstal na místě stát. Byl to velký zázrak. Za několik vteřin by se byl ocitl v kanále a auto by byla jeho rakev.
  Když auto tak náhle zastavilo, bylo to pro kněze jako probuzení. Když vystoupil z auta, bylo kolem několik lidí a městský strážník, který mu nabídl, že ho odveze do nemocnice. Ale Don Villa to odmítl, protože cítil, že už může nasednout do auta a odjet.
   3. Několik měsíců později navštívil Don Villa jednoho „přítele“ kněze, u kterého poobědval, vypil kávu a nastoupil cestu domů. Již během cesty začal pociťovat nevolnost. Kdy přišel domů, jeho stav se tak zhoršil, že rychle volal lékaře. Lékař konstatoval otravu jedem. „Nedali vám otrávenou kávu?“ Během několika dnů se lékaři podařilo zažehnat nebezpečí smrti.
  Po nějakém čase jsem doprovázel Dona Villu k jednomu vysoce postavenému hodnostáři, který byl velmi kovaný v problematice zednářů uvnitř církve. Byl jsem přítomen rozhovoru týkajícího se tzv. Lista Pecorelli (Pecorellův seznam zednářů v církvi) který byl uveřejněn v Chiesa viva několik dnů před oním pokusem otrávit Dona Villu. Jeden z přítomných opakoval slova, která o tomto seznamu prohlásil kardinál Silvio Oddi. Kardinál řekl: „Na tom seznamu jsou všichni jedna parta“, a ten druhý odpověděl: "Lista Pecorelli je seznam osob kardinála Casaroliho“, a dodal: „Casaroli je hlavou čtyř vatikánských zednářských lóží. Pak následovala věta, která mi umožnila pochopit skutečný smyl zveřejnění tohoto seznamu, který zpracoval Mino Pecorelli, sám člen lóže č. 2 a vedoucí revue „OP“ („Osservatore Politico“).
  Jeden z přítomných totiž řekl, že Lista Pecorelli byla publikována samotnými zednáři, aby zabránili Casarolimu stát se papežem. Casaroli měl totiž ve Vatikánu tak velkou moc, že ho mohla zastavit jen massoneria, pokud si ho sama za papeže nevybrala.
             Kardinál Casaroli, státní sekretář Vatikánu                                             
  Když Chiesa viva zveřejnila zprávu o Casaroliho příslušnosti k zednářské lóži, řekl Jan Pavel II. monsignorovi, který mu to oznámil: „Vím to, vím, ale nemám nikoho, koho bych postavil na jeho místo!"
  Mons. Giovanni Benelli byl nejdříve státním prosekretářem, pak od roku 1977 biskupem ve Florencii a hned nato se stal kardinálem. Po smrti Pavla VI. se pokoušel dosáhnout papežského stolce, ale konkláve zvolilo kardinála Siriho. Nehoráznými hrozbami dosáhl Benelli toho, že Siri abdikoval. Jako kompromisní kandidát byl pak zvolen kardinál Luciani a přijal jméno Jan Pavel I.
  Po 33 dnech pontifikátu byl však zavražděn. Byl to sám Don Luigi Villa, který požádal kardinála Palazziniho, aby dal provést obdukci, a rozšířil v tisku podezření z vraždy papeže. Kardinál dal ihned provést trojí vyšetření, která se uskutečnila jako „lékařské návštěvy“. Výsledek všech tří byl shodný: „Vražda“.
  Zveřejnění Pecorelliho seznamu vyloučilo z okruhu kandidátů Casaroliho. Po druhém střetu mezi Benellim a Sirim byl zvolen kardinál Karol Wojtyla jako předurčený a vyvolený kandidát zednářů.
  Po smrti kardinála Benelliho 1982 se stal Casaroli nejmocnějším mužem Vatikánu.
  Ale Chiesa viva měla nadále své platné a odvážné spolupracovníky, kteří neopustili bitevní pole, a byly mezi nimi také osobnosti s vysokým postavením, které otevřeně spolupracovaly v časopisem a bránily Dona Villu.
  Jednou z nich byl Mons. Nicolino Sarale, který pracoval na Státním sekretariátu v letech 1978–1995. Toho roku zemřel.
  Mons. Sarale psal pro Chiesa viva knihy a připravil čtyři kompletní cykly homilií pro kněze. V posledních letech svého života vedl rubriku „Osservatore Romano“, ve které demonstroval rostoucí vnitřní krizi církve.
  Mons. Sarale byl nejen spolupracovník, ale také „exponent“ Dona Villy na Státním sekretariátě. Psal dlouhé listy o nejdelikátnějších a ožehavých otázkách církve. Byl to člověk upřímný a odvážný, každý měsíc obdržel 50 exemplářů Chiesa viva, které šířil také na sekretariátě. Měl odvahu bránit Dona Villu i proti vysokým prelátům, dokonce proti papeži.
  Několik dní po smrti tohoto velmi drahého přítele si Don Luigi srovnal některé věty, které slyšel od tohoto kněze, a některé články z tisku, a přišel, aby mě upozornil na zvláštní okolnosti smrti Mons. Sarale, která nastala 27. září 1995.
  Don Villa mi vyprávěl o své návštěvě u Mons. Sarale, který mluvil o svém zdraví a o nemoci svých kolen, kterou mu lékař léčil injekcemi v této části těla. Vzal si od něho obal těchto injekcí a ukázal ho svému lékaři, který se podivil nad tím, že by tyto injekce měly sloužit při onom neduhu kolen, a dodal: „Tyto injekce vyvolávají rakovinu!“
  Mons. Sarale zemřel při operaci, která ho měla zachránit od rakoviny žaludku. Nemoc se objevila náhle a s neuvěřitelnou prudkostí. Po jeho smrti propukl v tisku skandál týkající se lékaře Jana Pavla II., který se dostal na toto místo bez jakéhokoli výběru. Po tomto skandálu se lékař náhle ztratil ze scény. Nebyl to tentýž lékař, který aplikoval podezřelé injekce na kolena Mons. Sarale?
  90. léta byla svědkem sestupu kardinála Agostino Casaroliho a kardinála Ugo Polettiho, předsedy italské biskupské konference a vikáře Jeho Svatosti, a současně vzestupu Mons. Camilla Ruiniho.
  Kardinálové Casaroli a Poletti figurovali v Lista Pecorelli i s datem své zednářské iniciace a se svým krycím jménem.
  Kardinál Casaroli byl praporečník prokomunistické politiky Pavla VI. zvané „Ostpolitik“ a od svého nástupu do funkce státního sekretáře po boku Jana Pavla II. byl nejmocnějším mužem Vatikánu, který podobně jako kardinál Ugo Poletti udělal skvělou kariéru za Pavla VI. ze zcela zvláštních důvodů.
  Když se totiž stal Montini milánským arcibiskupem, rozhodl se přemístit jinam „Il Popolo d´Italia“, dobře konsolidovaný list, který vydávala diecéze Novara. Tamní arcibiskup Vincenzo Gremigni protestoval, protože takový akt nebyl v jurisdikci Montiniho. V prvních dnech ledna 1963, pouhých šest měsíců před jeho volbou papežem, poslal Montini arcibiskupovi v Novaře dopis takového obsahu, že při jeho četbě dostal Gremigni srdeční záchvat a zemřel. Dopis našel pomocný biskup Mons. Ugo Poletti a schoval si ho. Když se Montini stal papežem, pronásledoval ho stín Mons. Gremigniho v osobě Mons. Polettiho. V roce 1967 dostal italský tisk náhle zprávu, že smrt Mons. Gremigniho měla co do činění s novým papežem.

                              Mons. Ugo Poletti

  Ihned nato začala obdivuhodná kariéra Mons. Polettiho, o kterou se přičinil Pavel VI.: Poletti se stal biskupem ve Spoleto, viceregentem Říma, tedy nejtěsnějším spolupracovníkem kardinála Angela Dell´Acquy, státního sekretáře a papežova zástupce (1969), a předsedou Italské biskupské konference (CEI, 1985). A již 1986 se stal Mons. Camillo Ruini chráněncem kardinála Polettiho. Nejdříve sekretář CEI a dále v roce 1991 byl Mons. Ruini navrhován na vysoká místa ve Vatikánu, a to v rychlém postupu: byl jmenován kardinálem, papežovým vikářem a předsedou CEI a tyto funkce zastával po mnoho let. V roce 1991 se stal kardinál Camillo Ruini nejmocnějším mužem Vatikánu.

                         Mons. Camillo kardinál Ruini

  Ve stejném roce 1991 začal Don Villa publikovat v Chiesa viva dlouhou sérii článků o neokatechumenálním hnutí, až byly tyto články vydány souhrnně v knize Bludy nauky neokatechumenálního hnutí, dokumentující 18 bludů tohoto hnutí, které vedl Francesco Argüello, zvaný „Kiko", a jeho družka, bývalá řeholnice Carmen Hernandezová. Tyto útoky se však velmi nelíbily kardinálu Ruinimu, který byl oficiálním protektorem tohoto heretického hnutí.
  V 248. čísle Chiesa viva z února 1994 byl článek pod titulem: „PDS - vyložme karty“, (PDS - postkomunistická levicová strana)  jehož jsem byl autorem. Byl to útok na komunismus a odhalení jeho zednářského původu, lépe řečeno dokazoval, že komunismus není nic jiného než politická verze tajného satanského programu Řádu iluminátů z Bavorska na zničení katolické církve a křesťanské civilizace. Tento článek chtěl Don Villa vydat také jako samostatný separát a rozšířit ho po všech italských městech.
  26. února 1994 jsme ho rozdávali v piemontském městečku Ivrea. Problém byl v tom, že v separátu byla také Lista Pecorelli o příslušnosti některých prelátů k zednářským lóžím, a mezi ně patřil také Mons. Luigi Bettazzi, biskup v Ivrei. Ten se rozkatil a oznámil, že podává žalobu na autory publikace. Pak změnil názor a žaloval pouze Dona Villu
  V Brescii to vřelo. Mnozí kněží si mysleli, že konečně přišel den, kdy bude umlčen Don Villa, který „útočí“ na biskupy, jako je Bettazzi, právě v posledních číslech Chiesa viva č. 247 a 249, kde byl publikován také velmi kritický článek o rozhovoru s milánským kardinálem arcibiskupem Maria Martinim z The Sunday Times z 26. dubna 1993.
  Mnozí s netrpělivostí čekali, kdy konečně přijde ke slovu „spravedlnost“!
  Jakoby na tom nebylo dosti, v Chiesa viva č. 254 a 255 ze září a října 1995 publikoval Don Villa další kritický rozbor interview kardinála Martiniho v „Le Monde“ 4. ledna 1994.
  V Brescii bylo živo. Sám biskup Bettazzi soptěl a 30. listopadu 1994 napsal Donu Villovi velmi ostrý dopis, ve kterém mimo jiné požadoval „satisfakci a náhradu způsobených škod“ a ujišťoval, že „požene věc až do krajnosti“.
  Osudový 31. leden však přešel, a nic se nedělo! Kněží v Brescii byli šokovaní a neuměli si vysvětlit, jak mohl proces tolik očekávaný a probíraný v tisku skončit překvapivě a s takovým zklamáním.
  Vzpomínán si, že koncem roku 1994 mě Don Villa požádal, abych mu napsal dopis adresovaný státnímu sekretáři kardinálovi Angelu Sodanovi, ve kterém mimo jiné byla věta, že „neměl v úmyslu dát se „zasebevraždit“, a proto všechna jména kardinálů...…
  Ihned nato kontaktoval advokáta Dona Luigiho advokát biskupa z Ivrei a sděloval, že biskup Bettazzi žádá naléhavě Dona Villu o přijetí.
  K setkání došlo v prvních lednových dnech. Sotva biskup Bettazzi vstoupil do kanceláře Dona Luigiho, žádal, aby souhlasil se stažením žaloby. Rozhovor trval asi hodinu.
  Následoval dopis z 9. ledna 1995, ve kterém Mons. Bettazzi děkoval Donu Villovi za jeho přijetí a ujišťoval, že je „přesvědčen o jeho dobré víře“ a připojil větu: „... pokládám za vhodné udělat to, co jsem chtěl udělal hned, totiž stáhnout žalobu...“ Dopis končil slovy: „… a na shledanou v ráji, kde se konečně prokáže, že k mým hříchům absolutně nepatří hřích mého členství v zednářské lóži“.
  Ale Don Villa ještě nebyl v ráji, a proto napsal 28. března 1995 státnímu sekretáři kardinálu Angelu Sodanovi dopis, ve kterém ho žádal, aby byl Mons. Bettazzi odvolán z diecéze Ivrea, uvedl k tomu 11 závažných důvodů a připojil doklady o členství tohoto biskupa v lóži. Poukázal, že Mons. Bettazzi jako prezident „Pax Christi International“ se účastní satanského plánu, který se dnes nazývá New Age a který směřuje ke zničení katolické církve a křesťanské civilizace.
  Vždy jsem si kladl otázku, zda onen „proces – fraška“ Mons. Bettazziho měl něco společného s články Dona Villy o dvou interview kardinála Martiniho. Jednoho dne mi Don Villa ukázal knížku, ze které vysvítalo, že kdyby se kardinál Martini stal papežem, státním sekretářem by byl okamžitě jmenován Mons. Bettazzi.
  V dalších měsících jsme šířili tiskovinu P.D.S. - vyložte karty, ale výsledek byl opět ten, že přicházely vyhrůžky smrtí.
Dostal jsem pohlednici, na které byla „pěticípá hvězda“ a hrozba smrtí. Následovaly další hrozby telefonem i faxem.
  V tom období jsme šířili články z Chiesa viva o interview kardinála Martiniho v The Sundy a Le Monde. V lednu 1996 vyšel další kritický článek s příslušným separátem o knize kardinála Martiniho „Izrael - svatý kořen“, ve kterém kardinál vyzýval katolíky, aby četli Talmud.
  19. prosince 1988 odstoupil pro stáří biskup Bruno Foresti a vystřídal ho Mons. Giulio Sanguinetti, dřívější biskup v La Spezia Sarrana a v Savoně.
  Mons. Sanguinetti byl jako mladý biskup generálním vikářem biskupa v Chiavari Mons. Luigiho Maverny, jehož jméno také figuruje v Lista Pecorelli s iniciací 3/6/1968, matr. 441/c a pseudonymem LUMA.
  6. února 2000 vydal Don Villa knihu Odpovězte, Eminence, která přivedla Martiniho do nesnází, a jako odvetu chtěl využít Mons. Sanguinettiho k neobratné sebeobraně. Biskup poslal kardinálovi osobní dopis ze 7. března 2000 zaměřený proti Donu Villovi. Aniž by uvedl jediný omyl v uvedené knize, očerňoval Dona Villu za jeho spisy o Pavlu VI. a používal obecné fráze jako „očerňovací kampaně“, „jednostranné a radikalizující interpretace“, „porušování lásky“, „zoufalé konzervativní a předkoncilní tendence“... Nakonec Mons. Sanguinetti sliboval kardinálovi „...vynasnažím se ho, jak jen možno, umlčet prostředky, které odpovídají těmto výlevům pyšné nadřazenosti nadutého obránce pravdy“.
  Nevěděli jsme, k čemu byl dopis určen, ale stalo se, že kardinál tento dopis zveřejnil v Církevním zpravodaji, a tak ho dal obecně ve známost milánskému kléru.
  Mons. Sanguinetti se lekl a zareagoval na to tak, že požádal Dona Villu o rozhovor, a protože argument o zednářské infiltraci se týkal také jeho, sotva otevřel dveře, monsignore ihned spustil: „Vy si myslíte, že já jsem zednář?“ „Ale jistě“, odpověděl Don Villa, a jako doklad mu připomněl skutečnost, že byl generálním vikářem biskupa zednáře Mons. Maverny (který byl později odvolán z diecéze právě na zásah Dona Villy), a pak také fakt, že to ví z bezpečných pramenů od samotných zednářů. Biskup neodpověděl, ale odešel do druhé místnosti, aby zde ulevil své zlosti, a pak se vrátil poněkud zklidněný. Don Villa totiž obdržel kopii dopisu, který napsal jeden doktor z Milána a který ho informoval také o situaci v diecézi.
  Tento dopis vyžadoval patřičnou odpověď, která představovala hned čtyři články: od Dona Villy, od jednoho známého jezuity, od významného advokáta mezinárodního práva a od generálního prokurátora u kasačního dvora. Odpověď byla zveřejněna v Chiesa viva a vytištěna také jako separát. Rána z milosti nesměla otálet. V říjnu 2000 poslal Don Villa na nejvyšší místa Vatikánu a jezuitského řádu obálku obsahující dokumenty s tak závažným obsahem, že měly učinit konce kariéry kardinála Carlo Marii Martiniho v Miláně.
  Dokumenty doprovázel dopis, který podepsal Don Villa a já a ve kterém byli adresáti upozorněni, že pokud by se přihodilo cokoliv rodinám těch, kteří poskytli svá svědectví a doklady, obsah obálky byl předán také desítkám osob na magistrátu a na policejním ředitelství a první, kdo by byl stíhán, by byl kardinál Martini.
  V té době se projevoval Mons Sanguinetti jako velmi spřátelený nejen s kardinálem Martinim, ale také s jeho hlavou kardinálem Camillo Ruinim. V Chiesa viva se objevilo velké množství článků proti neokatechumenálnímu hnutí, jehož byl kardinál Ruini, nejmocnější muž ve Vatikánu, oficiálním protektorem.
  Krátce po prvním roce episkopátu v Brescii měl Mons Sanguinetti 19. prosince 1999 v Paláci sportu setkání s neokatechumenáty z Lombardie, Verony, Piacenzy a Fidenzy, při kterém jim dodával odvahy pro jejich činnost v tomto heretickém hnutí.
  Za několik měsíců 13. května 2000 publikoval Don Villa knihu Hereze v neokatechumenální doktríně, která popisovala 18 základních herezí tajného "Kikova" katechismu. Mons. Sanguinetti pak musel absolvovat delší „cestovní“ úkoly, které ho zavedly až do Jižní Ameriky.
  Na Mons. Sanguinettiho vzpomínají v diecézi Brescia ještě pro jiné jeho dílo. Tři měsíce před svým odchodem z diecéze posvětil 23. září 2007 první kostel třetího tisíciletí ve své diecézi. KOSTEL, KTERÝ  SE  STAL  V  PODSTATĚ  SATANSKÝM  CHRÁMEM,   stojí na kouzelném místě na úpatí pahorku Padergnone v předměstí Rodengo Saiano a je známý pro svůj spirální půdorys vnější kamenné zdi, která určuje jeho podobu.

                        Pavel VI. blahoslavený?

  Masonerie ovšem chtěla mít svého člověka Pavla VI. na oltáři a to odpovídalo plánu pozvednout na oltář hned papeže dva: Jana XXIII. a Pavla VI., aby tak ještě více vynikl „nadpřirozený charakter“ II. vatikánského koncilu.
  Bylo to v průběhu konání XXXV. valného shromáždění italského episkopátu, když kardinál Ruini oznámil před papežem a biskupy rozhodnutí zahájit proces blahořečení Pavla VI.
  13. května 1992 předseda CEI a papežský vikář města Říma vydal dekret, kde mezi jiným stálo: Vyzýváme všechny jednotlivé věřící, aby nám sdělili přímo nebo prostřednictví diecézního soudu římského vikariátu všechny „zprávy“, o kterých se domnívají, že by mohly jakýmkoliv způsobem svědčit proti svatosti tohoto „Služebníka Božího“.
  Ale Don Villa chtěl mít v té věci jasno. 25. května 1992 telefonoval svému příteli a věrnému spolupracovníku na Státním sekretariátu Mons. Nicolino Saralemu a požádal ho o informace o tomto rozhodnutí kardinála Ruiniho zahájit proces blahořečení Pavla VI.
  Nato Mons. Sarala sdělil Donu Villovi, že toho rozhodnutí učinil per vim (silou) sám kardinál Ruini, protože  VĚTŠINA  ITALSKÉHO  EPISKOPÁTU  BY  TO  NIKDY  NECHTĚLA!
  Proces blahořečení probíhal až do konce roku 1997.
  Donu Villovi bylo známo, že kardinál Pietro Palazzini poslal postulátorovi kauzy blahořečení list, ve kterém uvedl tři jména posledních homosexuálních milenců Pavla VI. Kardinál Palazzini byl v této věci autorita, protože byl správcem dvou sbírek dokumentů, které dokazovaly nezvratným způsobem nečistou neřest proti přirozenosti u papeže Pavla VI.
  Don Villa proto rovněž napsal postulátorovi dopis, ve kterém se zmínil o tom, co mu sdělil kardinál Palazzini.
  Kniha Pavel VI. blahoslavený? vyšla v únoru 1998 a já jsem se ujal úkolu zařídit expedici prvních 5 000 výtisků. Papež, kardinálové, biskupové a tisíce kněží obdrželi současně exemplář této knihy.
  Z Říma přišla zpráva, že papežův vikář kardinál Ruini zuřil a žádal, aby bylo vyšetřeno, z jakých prostředků financoval Don Villa tisk těchto knih, aby je pak mohl rozeslat zdarma tisícům členů italského kléru. Když se Don Villa dověděl o tomto telefonátu, odpověděl s úsměvem: „Bylo by třeba odpovědět panu vikáři Jeho Svatosti, že sponzory jsou tři osoby: Otec, Syn a Duch Svatý“.
  Reakce byly děsivé, a protože jsem figuroval jako expedient, schytal jsem část této iracionální a hněvivé vlny. Dostali jsme dokonce několik výtisků s vytrhanými stránkami nebo popsanými černými fixy, které měly zneviditelnit ty nejhorší výroky.
  V diecézi Brescia bylo pozdvižení. Biskup Bruno Foresti slíbil kléru v Brescii, že bude napsán spis, který knihu Dona Villy vyvrátí.
  Od tohoto slibu uplynulo již více než dvanáct let a nic se na horizontu nerýsuje. Řádný boj na otevřeném poli není zřejmě vhodný k tomu, jak porazit Dona Villu.
  Výsledek knihy byl zřejmý: kauza beatifikace byla zastavena. Nikomu se nepodařilo vyvrátit váhu a lavinu faktů, citací, dokumentů a fotografií shromážděných v knize, která činila zadost spravedlnosti a pravdě o papeži, jenž během svého pontifikátu konal pravý opak toho, co byl povinen plnit, jak se v den své korunovace zavázal slavnostní přísahou.

                            Jan Pavel II. v Brescii

  Ale byl tu někdo, kdo čekal na svůj zisk. Jediné řešení, jak prosadit blahořečení, aniž by bylo třeba se zabývat argumenty Dona Villy, bylo dát v sázku celou váhu papežské autority. Jen papežova návštěva v Brescii mohla vyřešit kauzu blahořečení Pavla VI. Návštěva Jana Pavla II. v Brescii byla ohlášena na 19. a 20. prosinec 1998. Příležitostí bylo blahořečení Giuseppe Toviniho z Brescie, ke kterému mělo být připojeno i blahořečení Pavla VI.
  Ale Don Villa neztratil hlavu a 15. srpna 1998 napsal dlouhý dopis státnímu sekretáři kardinálu Angelo Sodanovi, ve kterém výslovně žádal, aby návštěva papeže v Brescii byla zrušena. Důvodem bylo rozšíření knihy Paolo VI beato? a nadšené dopisy, které dostal od významných osobností světa kultury z celého světa. Ale nejzávažnější důvod byla velká škoda, která by vzešla církvi, kdyby papež jednal tak, že nedbá na znepokojující fakta, o kterých hovoří a které dokumentuje kniha Dona Villy.
  V dopise Don Villa připouštěl, že jeho kniha používá tvrdých slov a že kléru, který na to není zvyklý, působí takový způsob těžkosti, ale vysvětluje, že to je jen „násilí lásky“ k církvi a že toto násilí je povinností, když jsou ve hře nejvyšší hodnoty víry: „KDO  OPRAVDU  MILUJE  CÍRKEV,  NEMŮŽE  NEPOZVEDNOUT  HLAS,  KDYŽ   V I D Í   C Í R K E V   V   Ú P A D K U !
  NAOPAK,    BYLA   BY   TO   ZBABĚLOST   D Á V A T   P Ř E D N O S T   M L Č E N Í   P Ř E D   P R O T E S T E M.  Tak jako je zbabělost nedostatek odvahy a citlivosti nechtít podpořit toho, kdo bojuje v první linii „dobrou bitvu“ pro víru.
  Moje kniha je proto nerozvážností jen pro toho, kdo má málo lásky k pravdě, kdo onemocněl povrchností a kdo se spokojí s tím, že se schová za paraván fráze: 'Mějme se rádi!'
  Mně je vlastní odvaha toho, kdo se cítí svobodný (Pravda vás osvobodí. Jan 8,32), abych byl opravdu odpovědný. Jistě je to tvrdé řemeslo, být dnes odvážný. Nicméně je to také to podstatné, pokud chceme jít vpřed. Kdyby Kristus neměl „odvahu“ mluvit jasně a kárat (farizeje, zákoníky, učitele zákona, nejvyšší kněze), i On by umřel na lůžku!“
  Pak pokračoval: „Ježíš je káral pro jejich velkou nevěrnost a pro úroveň jejich pastorace. Káral je právě za tuto zhoubnou ‚toleranci‘, jakou chovali vůči rušitelům víry, které nechávali klidně působit a stávali se tak spoluodpovědní za bludy, ke kterým byli věřící sváděni.
  Není právě toto případ Pavla VI.? Nedal Pavel VI. volný průchod všem liberálům, všem progresistům, všem více či méně heretikům, nedovolil jim vyhlazovat víru až do základů?
  A tak dnešní církev budí dojem, že za sebou dokonce spálila stopy své křesťanské civilizace! Podepsaný autor pokouší se touto knihou nadzvednout škrabošku, aby se za ní podíval do zrcadla pravdy! A to je důvod, proč   N I K D O   N E M Á   P R Á V O   Z A V Í R A T   O Č I   N A D   T Í M,   C O   S E   P Ř I H O D I L O   V   C Í R K V I   Z   V I N Y   P A P E Ž E,   K T E R É H O   B Y   C H T Ě L I   D O K O N C E   P O S T A V I T   N A   O L T Á Ř !"
  A ještě: „A proto Vám, Eminence, opakuji: Jak může papež (Jan Pavel II.) dělat apologii, třeba jen rétoricko akademickou, Pavlu VI. po všem tom, co jsem napsal v dokumentu o něm a v listu, který jsem poslal celému italskému episkopátu – je tomu měsíc – a poukázal jsem na „fotografii Pavla VI, který má na své pravici jasně vyznačenou pěticípou hvězdu, „zednářský symbol“, tak jak byla zobrazena na původní bronzové bráně baziliky Svatého Petra v Římě a pak se objevila ve zvláštním vydání L´Osservatore Romano 25. září 1977?“ Dopis končil těmito slovy: „V pevné a nadpřirozené naději, že tato moje nezbytná ‚žádost‘ bude Vaší Eminencí vlídně přijata právě pro lásku, jakou chovám ke svaté Církvi, mé Matce, Vás prosím, abyste také přijal mou kněžskou úctu v K.J.A M."
  Ale žádost přijata nebyla a Jan Pavel II. se odebral do Brescie, aby vyřešil kauzu blahořečení Pavla VI.
  Proto 6. prosince 1999 vydal Don Villa druhou knihu o Pavlu VI. pod titulem. Pavel VI. - Proces s papežem? Bylo to prostě pokračování první knihy. Také tato nová kniha byla rozeslána papeži, biskupům a velké části italského kléru.
  Reakce byla tentokrát značně umírněná.


                                                        PAVEL VI. A JEHO MŠE
 
  Pavel VI. zastával názor, že dogmatická církev by byla největší překážkou pro ekumenismus, protože Kristem zjevená „pravda“ byla překážkou pro založení jednoty v Pravdě a jednoty všech náboženství.
   Pavel VI. konstitucí Missale Romanum a pak Novus Ordo Missae z 3. dubna 1969 nahradil Římský ritus mše svaté svou „Novou mší“, převážně z protestantského materiálu.
   „Mše“ Pavla VI. je záměrné zničení pojetí a vnitřní hodnoty eucharistické oběti, reálné přítomnosti a svátostného kněžství. Tedy zničení všech podstatných dogmatických hodnot mše svaté.
  Ekumenická mše Pavla VI. desakralizuje svaté přijímání přijímáním ve stoje na ruku a rozdělováním laiky; narušuje „smírnou oběť“ „Božího lidu“ ritem, inspirovaným zednářským synkretickým ekumenismem, který z kněze činí „předsedajícího“.
   Mši Pavla VI. ostře napadli kardinálové Ottaviani a Bacci, protože se vzdálila ohromujícím způsobem ode všech detailů katolické teologie mše svaté. Pavel VI. byl nucen změnit svou heretickou definici mše svaté, ale v „nové definici“ přidal jen ubohý detail „Sanctum Sacrificium“, aniž by změnil ostatní obsah liturgického textu.
   Svou Novou mší realizoval tytéž bludy, které odsoudil „synod v Pistoi“ svolaný proti jansenistům.
   Tím, že zrušil „nižší svěcení“ a „subdiakonát“, připravil půdu, aby laici postupně zaujali sami pozici kněze, jak to již dříve uskutečnil Luther a protestanti. (viz)


                                                 PAVEL VI. PROTI MARIÁNSKÉ ÚCTĚ
 
  Montini neměl „mariánskou citlivost“: neúčastnil se tradičních mariánských slavností, korunovací a poutí do Lorety, neúčastnil se veřejné modlitby svatého růžence.
  Pavel VI. se dokonce pokoušel omezovat mariánskou úctu, aby se zavděčil protestantům.
 V Miláně řekl: „Návrh nového titulu, totiž titulu Prostřednice, se mi jeví jako nevhodný a dokonce škodlivý...“. „Zavedení takového titulu neodpovídá pravé zbožnosti“.


                                                         RAKEV PAVLA VI.
 
  Na rakvi Pavla VI. nebyl žádný křesťanský symbol, ani jednoduchý kříž.(viz fotodokumentace v Lumen de Lumine)


                                                  PAVEL VI. A JEHO NOVÁ CÍRKEV
 
  Novou církev Pavla VI. je možno charakterizovat v těchto termínech:
 - měla se změnit ve svém pravém a hlubokém pojetí;
- měla nahradit „učte“ „dialogem“;
- měla být osvobozena od dogmat;
- měla se stát „Církví Člověka“;
- měla se naučit novému způsobu modlitby;
- měla mít novou liturgii;
- měla být odkřesťanštěna, aby se „osvobodila“ od své minulosti;
- měla přijmout prvenství sekularizace a nikoliv náboženství;
- měla nahradit „philosophia perennis“ jinou „revoluční filozofií“;
- měla se otevřít světu a všem falešným náboženstvím, nevěřícím a ateistům;
- měla přijmout ekumenický synkretismus založený na moderní filozofii;
- měla se stát přirozeným antináboženstvím;
- měla opustit nadpřirozeno a zavést „prosté náboženské chování“;
- měla posloužit vytvoření k „Novus Ordo Seclorum“ podle zednářů;
- měla se protestantizovat a podporovat vznik „Univerzální církve Člověka“;
- měla podporovat politiku nezasahování, aby podpořila svou sebedestrukci.
   Pavel VI. v roce 1963 prohlásil: Nesmíme se divit, že po dvaceti staletích ...pravý, hluboký a úplný koncept církve, kterou založil Ježíš... potřebuje, aby byl ještě více upřesněn“.
   Ve své encyklice Ecclesiam suam napsal: „Církev se stává ‚dialogem‘ a tento ‚dialog‘ musí charakterizovat „Nový katolický úkol“. Chtěl ji otevřít všem náboženstvím a všem ideologiím světa, aby se staly jejími spolupracovníky při její vlastní sebedestrukci, aby ji mohlo nahradit satanské „náboženství člověka“.
  Pavel VI. zaváděl v církvi nový způsob modlitby, „novou liturgii“, „nové chování vůči světu“, nový vztah k „bratřím jiných církví a křesťanských vyznání, ke „starším bratřím židům“; k nekřesťanům; k nevěřícím...
   Pavel VI. chtěl protestantizovat církev, aby ji rozpustil v zednářské „Super – Univerzální - Církvi", totiž v syntetickém náboženství O.S.N. - Organizace Spojených Náboženství.
  Pavel VI. prováděl politiku „nezasahování“, aby se vyhnul své povinnosti zabránit sebedestrukci církve, kterou on sám vedl k tomu, aby se dala do služeb Lidstva a aby došlo ke smíření všech vyznání a všech kultů v jednom Univerzálním náboženství.

                                                  =========================

  P. Gabriele Amort je oficiální exorcista diecéze Řím. Ve své knize "Memorie"  uvádí, že ve Vatikánu jsou kardinálové, biskupové a kněží, kteří patří k satanské síti. Pramenem jeho informací jsou osoby, které byly v kontaktu s touto skutečností, a přiznání démonů v rámci exorcismů.
  Také P. Gabriel Amort, oficiální exorcista diecéze Řím, je informován o existenci satanských sítí mezi klérem. V jeho Pamětech čteme:
  Satanisté ve Vatikánu?
  „Ano, i ve Vatikánu jsou členové satanských sítí.“

  A koho zahrnují? Jedná se o kněze nebo prosté laiky?
  „Jsou mezi nimi kněží, monsignoři a také kardinálové.“

  Promiňte, ale odkud to víte?
  „Vím to od osob, které mi to mohly sdělit, protože mají bezprostřední informace. Je to také věc, kterou přiznává sám Démon přinucený k poslušnosti během exorcismu."

  Je o tom informován papež?
  „Samozřejmě, že je o tom informován! Ale dělá to, co může. Je to obtížná záležitost. Papež Benedikt je Němec, je tedy ze země, která je na tyto otázky alergická. V Německu nejsou exorcisté. A přesto papež nám věří. Měl jsem příležitost mluvit s ním o tom třikrát, když byl ještě prefektem Kongregace pro nauku víry. Jestliže nám tedy věří...“

  Je tedy pravda, co řekl Pavel VI., že do církve pronikl Satanův dým?
  „Je to bohužel pravda, protože také v církvi máme adepty satanských sítí. Mluvil o tom 29. června 1972. Jistě tím prolomil led a zvedl roušku mlčení a cenzury, která trvala příliš dlouho, proto to nemělo praktické důsledky. Chtěl někoho, jako jsem já, nemohl nic udělat, vyvolat poplach a dosáhnout konkrétních výsledků.“

                                                 ==========================
 
  Pavel VI. věděl, že Satanův dým vstoupil a oznámil to právě 29. června, kdy byly slouženy dvě černé mše, aby byl Satan ve Vatikánu intronizován. I když nadzvedl roušku, nemělo to praktické důsledky.
  Není tedy možno říct, že tito ubozí papežové dělali, co mohli, mluvili, ale bez praktických důsledků, protože tito papežové naopak velmi dobře věděli, kdo nyní ve Vatikáně poroučí, kdo si je skutečně vybral a ve které kapli padlo toto rozhodnutí.
  Pavel VI. hlásal křesťanství sňaté z kříže, nahradil bohopoctu Kultem Člověka, nadpřirozený řád řádem přirozeným, Boží zákon prvenstvím svědomí, Boží království prvenstvím světa, míru a ráje na zemi. Evangelizace s nadpřirozeným hlásáním byla nahrazena dialogem, který se opírá o lidské prostředky a nesměřuje k obrácení. Idololatrie člověka se projevuje v hlásání náboženské svobody jako základního a absolutního práva člověka.
  V Písmě svatém však čteme: „Proklet buď člověk, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina (Jer 17, 5).
  Proroctví Panny Marie v La Salettě ve Třetím tajemství z Fatimy neznamená nic jiného, než že Satan si činí z papeže svého zástupce na zemi.
  Apokalypsa nám líčí, že Antikrista představují tři šelmy: drak, první šelma, která vystoupí z moře a druhá vystupující ze země, která má dva rohy, je podobná andělu, ale mluví jako drak.
  Kabalistické zednářství to vyjadřuje ve své třetí zednářské Trojici, kterou tvoří Lucifer, Vládce tohoto světa a Patriarcha světa. Zástupcem Satana je tedy druhá šelma, masonerie a patriarcha světa. Proto se demolovaná církev zabývá velkým světovým řádem a objektivně humanistickými otázkami.
  Jestliže se papež stane Zástupcem Lucifera s povinností poslušnosti vůči němu, kterou ukládá i svým podřízeným, je téměř jisté, že tato skutečnost bude také vyjádřena kabalistickou symbolikou.

 ===========================================================================================================================
 
512.                                   Poselství Boha Otce ze dne 2. srpna 2012 v 20:06.
 

     TAK  JAKO  MŮJ  SYN  BYL  UKŘIŽOVÁN,  TAK  TAKÉ  JEHO  CÍRKEV  NA  ZEMI  BUDE UKŘIŽOVÁNA.
                      
  Má nejdražší dcero, zkouška církve mého Syna na zemi právě začala.
  Bičování, pronásledování, se brzy ukážou.
  Tak, jako můj Syn byl ukřižován, tak také jeho církev na zemi bude ukřižována. Zkouška nyní probíhá.
  Můj Syn byl poslán, aby zachránil lidstvo od plamenů pekla. Jeho smrt na kříži, strašná a bezcitná krutost, byla Mnou dovolena jako prostředek nabídnout budoucnost mým dětem.
  Tělo mého Syna se stalo jeho církví na zemi. Jeho kněží a posvěcení služebníci zaujali místo jeho apoštolů.
  Nyní, kdy se vrací znovu, aby vykoupil lidstvo a vznesl nárok na mé vzácné děti, aby mohly vejít do mého ráje, se historie bude opakovat.
  Můj Syn kázal Pravdu a shromáždil hodně lidí, kteří se řídili jeho učením a kteří o jeho Slovu nepochybovali.
  Pak byl zrazen těmi, kteří Mu byli blízko a kteří, v řadách jeho stoupenců, Mu byli oddaní.
  Jeho církev, katolická církev, byla také zrazena zevnitř, ze svých vlastních řad.
  To způsobilo Satanovo pokušení a za smrt mého Syna bylo odpovědné velké zlo.
  Umírání jeho dnešní církve začalo už před nějakým časem. Jako tomu bylo u mého Syna, mnoho následovníků věrných Svatému Slovu, ustanoveného Mnou, Ho nyní také opustilo.
  Potom začal soud, ve kterém byl můj Syn obviněn z kacířství. A tak také církev mého Syna bude trpět stejným osudem.
  Kvůli zkaženým mezi těmi, kteří spáchali těžké zločiny proti lidstvu, mnozí věrní následovníci opustili církev.
  Jeden po druhém opustili mého Syna a odmítli jeho učení. Soud nad církví mého Syna na zemi přiměl jeho kněze k mlčení, když měli bránit učení mého Syna. Mají strach, že pohorší ty, kteří odmítají mého Syna kvůli hříchům těch, kteří jsou mezi nimi.
  Církev mého Syna čelí největší zkoušce ze všech, dosud nikdy neviděné od ukřižování mého milovaného Syna.
  Jeho církev je nemilosrdně zesměšňována, nejenom jejími vnějšími nepřáteli, ale jejími nepřáteli zevnitř.
  T R N O V Á   K O R U N A   B U D E   N Y N Í   N A R A Ž E N A   N A   H L A V U   C Í R K V E  (papeže Benedikta XVI.)   M É H O   S Y N A   a  jen málo jeho stoupenců bude stát při Něm.
  Tak jako apoštolové mého Syna, s výjimkou Jana, Ho opustili během jeho soudu a popravy, tak také ti, kteří zaujímají vysoká místa ve Vatikánu, opustí mého svatého vikáře.
  Jako hlava katolické církve bude nucen kráčet strašlivou cestou nemilosti,   P Ř E S T O Ž E   N A   N Ě M   N E L E Ž Í   Ž Á D N Á   V I N A !
  Když bude mrskán, zesměšňován a opovrhován, nebude to proti němu, na něhož zaměří svoji zlost. Bude to proti Pravdě církve, křesťanské církve, zformované díky oběti mého Syna, na kterou budou vylévat svoji nenávist.
  K Ř E S Ť A N S T V Í   B U D E   B I Č O V Á N O   P O   C E L É M   S V É M   T Ě L E,   v každé zemi, na každém místě bohoslužeb, dokud nepadne vyčerpáním.
  Když bude vedeno cestou na Kalvárii, právě tak, jako byl veden můj Syn, bude spoutáno a zajištěno provazy, aby se mu znemožnilo uniknout mukám.
  Potom, až bude stoupat na pahorek, bude po něm házeno kameny, pliváno a posměšně pokřikováno po celou cestu na vrchol.
Pak bude přibito na kříž.
  Ti, kteří obviňují církev za její hříchy proti nevinným, projeví jenom málo soucitu, až odsoudí hlavu církve, mého Syna.
  O B V I N Í   J E J   Z A   H Ř Í C H Y   J I N Ý C H,   způsobené pokušením Satana.
  Až přibijí církev mého Syna na kříž, pošlou stovky stráží, podobně jako šest set vojáků, kteří stáli na Kalvárii, aby zajistili, že ani kousek masa neunikne trestu.
  Ani jeden služebník jeho církve, který k ní veřejně vyzná věrnost, nebude moci uniknout.
  Až církev bude ukřižována, postarají se, aby byla zbavena potravy a vody až do jejího posledního výdechu.
  Všichni její stoupenci, stejně tak, jako to bylo s apoštoly mého Syna, nebudou nikde vidět.
  Budou se schovávat ze strachu z odvety.
  V tom, co se bude zdát jako její poslední výdech, všechno zmlkne, dokud jásot těch, kteří církev ukřižovali, neohluší celý svět svou falešnou doktrínou.
  Hlas nové hlavy církve, podvodníka, falešného proroka, se bude rozléhat.
  Všichni s úlevou padnou na tvář v díkůvzdání ke Mně, Bohu Nejvyššímu. Neboť se to bude podobat novému začátku.
  To bude čas, kdy oltáře v této církvi už nebudou ozdobeny přítomností mého Syna, protože tomu tak být nemůže.
  To bude čas, kdy dopadne má ruka, aby přinesla trest.
  To bude čas, kdy začne bitva u Armageddonu.
  To bude čas, kdy prostřednictvím mého Syna přijdu Já, abych zachránil duše.
  Neodmítejte toto proroctví.
  Neukrývejte se za falešné jistoty, neboť ten den musí přijít.
  K ukřižování církve mého Syna musí dojít kvůli Poslední smlouvě.
  Ale potom slavné vzkříšení mé církve, nového Jeruzaléma, osuší všechny slzy a nechá zapomenout na všechno utrpení a tehdy,  přijde nová éra.
  Za všech časů důvěřujte mému Synu.
  Nikdy se nebojte, neboť Já jsem váš Otec a přijdu, abych obnovil zemi a shromáždil všechny mé děti v tomto posledním zázraku, předpověděnému v knize Daniel.
  Děti, Kniha Pravdy je vám nyní zjevena, jak bylo slíbeno.
  Neodmítejte můj Boží zásah, neboť Já říkám Pravdu.
   Bůh Nejvyšší