Historický vývoj češtiny
období na počátku vývoje samostatné češtiny
· 6. století – stěhování národů – vznik staroslověnštiny
· 9. století – Konstantin a Metoděj – hlaholice – šíření staroslověnštiny
- stahování (splývání) dvou samohlásek, mezi nimiž byla souhláska j, v jednu dlouhou samohlásku
(rusky: novaja, pojas; česky: nová, pás)
- zvláštní krátké praslovanské samohlásky zvané jery zčásti zanikly, a z části byly nahrazeny jinými samohláskami (v ruštině dosud jako tvrdý a měkký znak)
- volný přízvuk (dosud v ruštině) se v češtině a slovenštině ustálil na první slabice, v polštině na slabice předposlední
období po vzniku písma Þ 12. – 14. století
- a se měnila v ě a á v ie po měkkých souhláskách (duša – dušie, muža – mužie, sázati - sázieti)
- samohláska u, ú se měnila po měkkých souhláskách v i, í (dušu – duši, mužu – muži, kryju - kryji)
- dvojhláska ie ve staré češtině se změnila v e (dušie – duše, mužie – muže, sázieti – sázeti)
období 14. – 16. století
· 16. století – humanismus – Daniel Adam z Veleslavína, Bohuslav Balbín
· 1579 – 1594 – Bible Kralická – je psána nejčistší češtinou
· přiblížení psané formy k mluvené
- dlouhé ó se měnilo nejprve v dvojhlásku uo a ta se po delší době měnila dále v ů (kóň – kuoň – kůň)
- dlouhé ú se uprostřed a na konci slova měnilo v dvojhlásku ou (súd – soud, rukú – rukou, vedú – vedou)
- dvojhláska ie se změnila v í (viera – víra, nosie – nosí, dušiech – duších)
- dlouhé é se měnilo v í (řéci – říci, obilé – obilí)
- aj se změnilo v ej (vajce – vejce, dělaj – dělej)
období národního obrození Þ 18/19 století
· Josef Dobrovský, Josef Jungman – vznikají první české mluvnice
po roce 1918
· už jen pravopisné změny
- 2. pád – z, 7. pád – s; smí i smějí; velká písmena; citron [citrón]
Slovní zásoba
1) spisovná - a) knižní (oficiální projevy, odborná literatura, úřední a obchodní dopisy; archaická slova, odborná
terminologie, …)
- b) hovorová (neoficiální projevy např. soukromé dopisy, vyprávění; zakodifikována
v normativních příručkách)
2) nespisovná - a) obecná čeština (běžná řeč; na rozdíl od slov nářečních nebo oblastních není užívání slov
z obecné češtiny krajově omezeno)
- b) nářečí (slova používající se jen v některém místním nářečí)
- c) slang (jazyk typický pro určitou profesi)
- d) argot (žargon)
Obohacování slovní zásoby
1) tvoření slov - a) odvozování příponami a předponami (lesník, rybník, prales,velryba)
- b) skládání slov (lesostep, ropovod)
2) spojování slov v sousloví (tzv. víceslovná pojmenování - lidová škola umění, pákový lis)
3) přejímání z jiných jazyků (kalk – slovo doslovně přejaté; italština – violoncello, tenor, forte; angličtina –
svetr, tenis, radar; latina a řečtina – literatura, drama, autor, atom;…)
4) změna slovního významu (jádro [atomu], křídlo [letadla])
Tvarosloví
- druhy slov - a) lexikální – citoslovce, příslovce
- b) lexikálně gramatická - ohebná slova
- c) gramatická - předložky, spojky, částice
- slova mnohoznačná – slova, která mají více významů, ale všechny odvozené od stejného základu (oko- v polévce, na punčoše, orgán, smyčka Þ na základě podobnosti)
- homonyma – slova, která mají více významů, které se ale v žádném případě nedají převést na jeden společný základ (palička – žhářka x palice, rys – zvíře x výkres)
- synonyma – různá pojmenování pro jeden jev (opět, zase, znovu; pomsta, odveta, msta, odplata)
- antonyma – slova opačného významu (dobro – zlo, láska – nenávist)
Substantiva – Podstatná jména
- názvy osob, zvířat a věcí, vlastností, dějů a vztahů (např. tatínek, Petr, kotě, stůl, pracovitost, malba, radost)
- určujeme u nich rod – genus (maskulinum, femininum, neutrum), číslo - numerus (singulár, plurál), pád (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál) a vzor
Adjektiva – Přídavná jména
- vlastnosti osob, zvířat, věcí a jevů (např. mladý, veselá, uplakané, značná, malý, nejveselejší)
- určujeme u nich rod (přejímají ho od substantiva, k němuž patří), číslo (sg, pl), pád (1.-7.), druh (tvrdý, měkký, přivlastňovací) a vzor (mladý, jarní, otcův, matčin), většinu adjektiv můžeme i stupňovat (pozitiv, komparativ, superlativ)
Pronomina - Zájmena
- zastupují substantiva a adjektiva, teprve ze situace vyplývá o kterou osobu, zvíře věc nebo vlastnost jde
- určujeme u nich číslo (sg, pl), pád (1.-7.)
- druhy zájmen: 1) osobní (personální) – já, my, ty, vy ona ,ono ,oni, ony, …
2) přivlastňovací (posesivní) – můj, náš, tvůj, váš, jeho, její, jejich, svůj, …
3) ukazovací (demonstrativní) – ten, ta, tento, onen, takový, týž, tentýž, …
4) tázací (interogativní) – kdo, co, čí, který jaký, …
5) vztažná (relativní) – jenž, který(ž), jaký, čí, kdo(ž), co(ž), …
6) neurčitá (indefinitní) – někdo, něco, nějaký, kdosi, cosi, všechen, týž, sám, samý, …
7) záporná (negativní) – nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný, …
Numerália - Číslovky
- jsou slova významu číselného, vyjadřují počet, pořadí apod. (např. dvě, třetí, pateronásobný, šestkrát, mnoho)
- určujeme u nich pád (1.-7.)
- podle významu rozeznáváme číslovky určité a neurčité
- druhy číslovek: 1) základní – odpovídají na otázku kolik; jedna, dva, patnáct, sto, několik, …
2) řadové – odp. na otázku kolikátý, který; první, druhý, stý, několikátý, …
3) druhové – odp. na otázku kolikerý; dvoje, dvojí, troje, čtvero, paterý, několikero, …
4) násobné – odp. na otázku kolikanásobný, kolikrát; dvojnásobný, dvakrát, několikrát
5) podílné – odp. na otázku po kolika; po jednom, po několika
Verba - Slovesa
- vyjadřují děj, a to činnost nebo stav (např. pracuji, děláš, žiji, zčervenal jsi, prší, spí se)
- verba se časují, určujeme u nich osobu (1, 2, 3), číslo (sg, pl), čas - tempus (prézens, préteritum, futurum), způsob - modus (imperativ, indikativ, kondicionál), rod (pasivum, aktivum – trpný, činný), vid (perfektum, imperfektum - dokonavý, nedokonavý), třídu (1.-5.) a vzor (-e, -ne, -je, -í, -á)
- příčestí – participie; přechodník - transgresiv
Adverbia - Příslovce
- slova neohebná, která vyjadřují různé bližší okolnosti dějů, jako je místo (zde, tam), čas (brzy), způsob (dobře), příčinu a důvod (proto) anebo označují stupeň vlastnosti (velmi, vůbec) nebo míru předmětu (dost)
Prepozice - Předložky
- vyjadřují bližší okolnosti jako adverbia, ale teprve ve spojení se jmény, jejichž pád řídí
Konjunkce - Spojky
- spojují jednotlivé větné členy nebo věty a teprve ve spojení s nimi nabývají svého významu
- a) souřadicí – a, i, ani, nebo, anebo, ale, avšak, neboť, ať, buď – nebo, aj.)
- b) podřadicí – když, jakmile, protože, že, aby, -li, kdyby, ač, třebaže, aj.)
Partikule - Částice
- uvozují věty a vyjadřují vztah mluvčího k větě a k jednotlivým výrazům
Interjekce - Citoslovce
- vyjadřují city, nálady a vůli mluvícího anebo označují hlasy a zvuky
Syntax (skladba)
- souřadné souvětí – má alespoň dvě věty hlavní (může mít i věty vedlejší)
- podřadné souvětí – je spojení věty hlavní a jedné nebo několika vět vedlejších
Větné členy (některé důležité podrobnosti)
b) verbonominální – sloveso se sponou, modální sloveso, …
c) nominální – podstatné jméno, citoslovce
- atribut – a) volný – můžeme vypustit, oddělujeme čárkou
b) těsný – nemůžeme vypustit, aniž bychom tím změnili význam věty
- objekt – je zasažen činností – Píšu(P) dopis(O) perem(Adm).
- genitiv celkový – S, At – Osm(S) vojáků(At) se opilo.
- nominativ jmenovací – Město(S) Hlučín(Atn) – stále v 1. pádě
- doplněk = atribut verbální – Přistihli mě sedícího(Atv).
Souvětí souřadné
a) vztah slučovací +
- a, i, také, jakož i, pak, potom, ani, i - i, ani - ani, jednak – jednak, hned – hned, tu - tu
- Červnem končí jaro, vrcholí délka dne a začíná léto. Þ 1.H + 2.H + 3.H
b) vztah stupňovací
- ba, ba i, ba dokonce, nejen – nýbrž i
- Skauti nám tábor ukázali, ba i na oběd nás pozvali. Þ 1.H 2.H
c) vztah odporovací x
- ale, avšak, však, leč, nýbrž, jenže, sice – ale, někdy i spojka a, před kterou pak píšeme čárku
- Slunce pěkně vycházelo, avšak obloha se brzy zatáhla. Þ 1.H x 2.H
d) vztah vylučovací ~
- nebo, anebo, buď – nebo, buď – anebo, zda - či
- Buď si tiše hrajte, nebo si čtěte. Þ 1.H ~ 2.H
e) vztah příčinný (důvodový) ←
- neb, neboť, vždyť, totiž
- Letadlo nemohlo vzlétnout, neboť byla velká mlha. Þ 1.H ← 2.H
f) vztah důsledkový →
- a proto, tedy, tudíž, a tak, proto
- Čas letí, a proto se dejme rychle do práce. Þ 1.H → 2.H
Souvětí podřadné
a) věta podmětná
- na podmětnou větu se ptáme otázkou kdo, co?
- Není nutné, abys tam šel.
b) věta přísudková
- ptáme se na ni: co dělá podmět?
- Řeka byla, jako by ji postříbřil.
c) věta předmětná
- ptáme se na ni pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu
- Řekl, že k nám přijde.
d) věta přívlastková
- ptáme se na ni stejně jako na přívlastek – jaký, který, čí?
- Znáte toho člověka, který vás zradil?
e) věta doplňková
- závisí na slovesu i jménu řídící věty, bývá připojena spojkami jak, kterak
- Vidím ho, jak tam stojí s hlavou skloněnou.
f) věta příslovečná
- ptáme se na ni stejně jako na příslovečné určení
- Vrátil se tam, odkud přišel. (příslovečná místní)
- Počkám na tebe, dokud nepřijdeš. (příslovečná časová)
- Petr pozdravil, jak se sluší. (příslovečná způsobová)
- Třásl se, protože mu byla zima. (příslovečná příčinná)
- Vyzval ji, aby si zatančili. (příslovečná účelová)
- Co by si počaly, kdyby neměly maminku. (příslovečná podmínková)
- I když je Petra mladá, je velmi nemocná. (příslovečná přípustková)
Fonologie (hláskosloví)
Samohlásky (vokály)
1) podle svislé polohy jazyka dělíme samohlásky na vysoké, středové a nízké.
2) podle vodorovné polohy jazyka dělíme samohlásky na přední, střední a zadní.
3) podle trvání (kvantity): - a) krátké: a, e, i, o, u
- b) dlouhé: á, é, í, ó, ú
přední střední zadní
vysoké i u
středové e o
nízké a
- dvojhlásky (diftongy) – spojení dvou samohlásek v jedné slabice
- v domácích slovech je jediná dvojhláska ou (houpačka), v přejatých je i au (auto) a ei (pneumatika)
Souhlásky (konsonanty)
Souhlásky |
|
Podle vlastní artikulace
|
|
|
|
|
|
||
|
|
retné |
|
zubodásňové |
předopatrové |
Zadopatrové a hrtanové |
|||
Podle způsobu artikulace |
znělé |
neznělé |
znělé |
neznělé |
znělé |
neznělé |
Znělé |
neznělé |
|
Závěrová (ražená) |
ústní |
b |
p |
d |
t |
ď |
ť |
g |
k |
|
nosní |
m |
|
n |
|
ň |
|
|
|
Polozávěrové |
|
|
|
dz, dž |
c,č |
|
|
|
|
Úžinové |
vlastní |
v |
f |
z,ž |
s,š |
j |
|
h |
ch |
|
bokové |
|
|
l |
|
|
|
|
|
|
kmitavé |
|
|
r, ř |
|
|
|
|
|
- souhlásky: měkké, tvrdé, obojetné
- retné – labiální, zubodásňové – alveolární, předopatrové – palatální, zadopatrové – velární
Asimilace (spodoba) znělosti
1) asimilace zpětná (regresívní) – celá skupina souhlásek je buď znělá nebo neznělá a to se řídí podle poslední souhlásky: lebka [lepka], kletba [kledba], kdo [gdo]
2) asimilace postupná (progresívní) - celá skupina souhlásek je buď znělá nebo neznělá a to se řídí podle první souhlásky: shoda [schoda], tvůj [tfůj]
- v asimilaci podléhá, ale nezpůsobuje ji
Stylistika
Jazykové styly
1) styl prostě sdělovací - běžné rozmluvy, zprávy, oznámení, jednoduché popisy a vyprávění
- jednoduchá stavba vět i jednoduchá kompozice
2) styl odborný - cílem je přesné, výstižné a úplné poučení o zkoumaném jevu
- užívá odbornou terminologii, často je laikům nepřístupný
3) styl publicistický - styl novin, časopisů, řečnických projevů, …
- takové projevy jsou určeny pro širokou veřejnosti
4) styl umělecký – základem je zpravidla jazyk spisovný, ale autoři využívají i jiné prostředky (obecná čeština,
nářečí, obrazná vyjádření, …)
5) administrativní – používá se při úředním styku
Slohové postupy
1) informační postup – prosté podání informace; při podávání zpráv, v běžné řeči, …
2) vyprávěcí postup – jde o vyprávění nějakých událostí v určitém dějovém sledu
3) popisný postup – uvádíme při něm části nějakého celku, jejich vlastnosti a zjišťujeme jak části spolu souvisí,
především místně a časově
4) výkladový a úvahový postup – srovnáváme různé jevy a objasňujeme jejich vzájemné vztahy, vysvětlujeme
příčiny, vyvozujeme závěry, podáváme hodnocení, …