Inkvizice
Kladivo na čarodějnice, a počátky stíhání
Jako velký začátek honu na čarodějnice odstartovalo vydání pověstné buly Summis desiderantes affectibus roku 1484 papežem Innocencem VIII. V této bule byl kanonicky vymezen pojem čarodějnictví a na základě jí se také vše odehrávalo. Podle ní tedy znamenalo čarodejnictví jev výrazné hereze (pozn.: hereze = tzv. bludařství, církevně vzato názor křesťana odporující jednomu nebo více dogmatům tehdejší společnosti, /dogma = přesně definovaná církevní "pravda"/).
Poté byla roku 1487 vydána dominikána (H. Institoris aj. Sprenger) pověstná kniha Malleus maleficarum, u nás známá pod názvem "Kladivo na čarodějnice", jenž byla velice podrobným rozdělením předcházející buly, stojí v ní, kterak, jak a podle čeho se mohou podezřelé osoby stíhat a zapomenuty nebyly ani soudní procesy s nimi. Netřeba připomínat, že tato kniha vznikla za přispění zvrhlé lidské fantasie, podobně jako plno dalších, podzěji vydaných. Touto knihou se hájili inkvizitoři snad ve všech zemích, jelikož ji považovali za svou "bibli". Z Kladiva na čarodějnice byly poté odvozovány další knihy (např. Guaccio z r. 1608 aj.). Vzorem pro tuto nechvalně známou knihu byl spis Directorium inquisitorum z roku 1376 sepsaná dominikánem N. Eymericem z Gerony.
Byla ustanovena hlavní instituce, jakési centrum inkvizitorů a inkvizice samotné. Říkala si "svatá inkvizice", ustanovená byla už roku 1231 papežem Řehořem IX. Její cíl byl jasný - pronásledovat a trestat tzv. hereticy, neboli kacíře, a její "právo" bylo takřka neomezené, inkvizitoři si přivlastnili doslova právo nad životy ostatních a co hůř, občas byly i uznáváni jako jediná pravda Boží. "Svatá inkvizice" se zpočátku zaměřovala hlavně na vyhlazování kacířských sekt, a byla ustanovena celkově k obraně víry, takže tím pádem nevzbuzovala nedůvěru u občanů. Ta se stejně časem obrátila proti nim. Oběti končily většinou na hranici.
Inkvizice byla poprvé zrušena Napoleonem I až roku 1808, ale o 6 let později ji papež Pius VII ve Francii znovu zavedl. V Čechách byla inkvizice zavedena už roku 1318.
Hlavním důvodem zatýkání bylo tzv. "crimen magiae", neboli zločin magie, kde se předpokládalo, že čarodějnice na základě magických praktik škodily všeobecně ostatním lidem. Jako východiskem zde bylo bráno v úvahu to, že je člověk za pomoci černomagických praktik schopen spojit se s ďáblem, který mu slouží do vypršení paktu. Paktem nazýváme smlouvu mezi oběma stranami. Čarodějnictví a pakt s ďáblem podle všeho patřili neodlučitelně k sobě, a proto se také podle toho jednalo. Zřetel byla brána mimojiné i na některé výroky z bible - např. "Čarodějnice neponecháš na živu" atd, což ještě více utužovalo potřebu se jich zbavovat a vneslo to do podvědomí lidí mnohdy nesprávný obrázek o dané věci.
Už samotné popírání faktu, že čarodějnice existují vedlo k podezření. Kdo se například nechal veřejně slyšet, že popírá to, na čem inkvizice stavěla, už byl v jejích očích pokládán za někoho, kdo jí chce škodit a tudíž za někoho, kdo se čarodějnictví věnuje a snaží se to za těmito výroky skrýt. Boj za správnou věc nenabíral konce.
Boj proti čarodějnicím a kacířům
Mezi první, kteří proti čarodějnictví vystupovali, byl již roku 900 Canon Episcopi, který prohlašoval, že biskupové mají dbát na to, aby jejich věřící nebyli ohrožování temnými silami a nabádal je samotné k boji proti nim bojovali, většinou formou oddanosti církvi. /Což na první pohled trošku bije do očí, aspoň z mého pohledu /.
Čarodějnictví bylo spojováno především s ženami. Někdy se čarodějnicím říkalo strigy.ní za účelem přiznání
Nejprve bylo nucené přiznání samotnou církví zakázáno, ovšem zandlouho se prosadil názor - když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. Všeobecně inkvizice prohlašovala, že člověk, je-li mučen, v bolestech nedokáže lhát. Tento názor samozřejmě podporovali, neboť se oběti většinou přiznaly, ….. logicky, i když s tím, kvůli čemu jsou mučeny neměly nic společného.
Než toto přišlo a všeobecně bylo mučení za účelem přiznání povolené, tak se to obešlo tzv. ordáliemi. V praxi to znamenalo, že Bůh sám měl posoudit a rozhodnout, zda obžalovaný má s ďáblem něco společného. Tak například - žena obviněná z čarodějnictví byla tedy svázána a položena na vodu. Pokud klesla ke dnu a utopila se, ptoom byla nevinná. Pokud zůstala plavat na hladině (věřilo se totiž, že voda nepřijme nic duchovně nečistého), vylovili ji a šli rovnou ke hranici, kde ji upálili.
Protože byla biskupská církev jako taková v boji proti kacířům nedůsledná, byla pravomoc inkviziční papežem Innocencem IV r. 1248 zčásti přenesena na dominikány, kteří se v boji s tzv. temnými silami osvědčili. Roku 1252 byla inkvizice dominikánům předána docela.
Jak to probíhalo…
Zpočátku byl boj formou aktivního hledání kacířů. Pověřený inkvizitor svolal určitý počet lidí a oznámil jim, aby mu v rozmezí 6-12ti dnů přinesli informace o tom, kde se kdo vyskytuje a co kdo dělá. Tedy byly pověření lidé posláni do terénu a hledali a špehovali.
Byla ovšem také vyhlášena tzv. "lhůta omilostnění", kde do 40ti dnů byly lidé sami vyzváni, aby se daní kacíři dobrovolně přihlásili a zřekli se svých hříchů. Po uplynutí této doby byli kacíři souzeni. Přiznání se obvykle docházelo mučením (neboli torturou). Užívalo se při tom nejrůznějších pomůcek - skřipců, palečnic, "španělských bot", pálení ohněm, nalévání vody do úst (později přešla voda v roztavené olovo), zavěšování viníků za ruce se zátěží atd…………toto všechno záviselo už na fantasii samotných inkvizitorů. Mučení samotné předepsal Innocenc IV a papež Kliment IV ho potvrdil.
Mučení se mohlo opakovat jen třikrát, ale to bylo obcházeno tím, že mohlo trvat neomezeně dlouho a mohlo být přerušováno. Tedy inkvizitoři sami neřekly, že se končí, ale že se mučení odkládá na neurčito. Museli být na místě nejméně dva svědci, obažalovaný neměl právo znát jejich jména, kteří vše dosvědčovali (samozřejmě zde hrálo logicky velkou roli úplatkářství).
Další metodou usvědčování bylo samotné udávání mezi jednotlivými čarodějnicemi, tedy že jedna řekla, že tu druhou viděla na sabatu. Po přiznání šli oběti ihned k upálení (podle svých hříchů na pomalém nebo prudkém ohni). odezření….
Podezřelá byla například osoba, která nechodila pravidelně do kostela, nebo naopak, chodil-li tam dotyčný až příliš pravidelně - už i to bylo podezřelé, dále byla (beze srandy) podezřelá starší žena, která žila sama a měla doma pověstného černého kocoura, a tak dál. Opravdu takovýchto "znaků" byla spousta. Mnohdykrát končili na hranici i sami inkvizitoři - jelikož byli udáni. ůběh přiznání….
Celkově když byla oběť přivedena před inkvizici a měla se doznat, vypadalo to následovně - nejprve byla zastrašována ukázkou mučících nástrojů. Pokud se nepřiznala, bylo jí domlouváno, a pokud se ani tehdy nepřiznala, nastalo samotné mučení. Co je zajímavé - během mučení nepadaly žádné slovní narážky a dokonce to i vypadalo, že je oběti samotné inkvizice líto. Během mučení jí bylo předčítáno z bible a obvykle vlídným hlasem kněze domlouváno./dle mého to mělo psychologický podtext/.
Téměř všichni mučení se přiznali ke všemu, co od nich inkvizitoři chtěli slyšet. Obvyklé bylo i to, že se na těle dotyčného hledlo nějakých podezřelých znamének, bylo za pomoci bodátek vyhledáváno necitlivé místo, protože se věřilo, že právě z tohoto podezřelého místa je vysávána krev nějakým démonem. Takovýmto místům se říkalo všeobecně "ďábelské pečeti".
Mnohdy byly nabádány samotné děti k tomu, aby šli a udávaly, neboť se všeobecně věřilo, že dítě nedokáže lhát. Pokud tedy nějaké dítě na někoho ukázalo (na popud svých rodičů většinou), daná osoba měla pramalou šanci na svou obhajobu.
Další zajíavostí bylo například to, že pokud byla oběť zproštěna obvinění (vykoupila se, nebo i jinak), ještě to neznamenalo, že inkvizičnímu procesu unikla - daný člověk totiž musel každý den chodit "od snídaně do oběda a od oběda do večeře" k vratům inkvizičích domů, a tam musel vždy celý den stát, a čekat, kdyby náhodou proti němu bylo nalezeno nějaké obvinění. Dále byl propuštěný nabádán, aby v případě, že bude mít sebemenší černé myšlenky, se šel hned udat… /jak nelogické /.
Hlavním proviněním bylo tzv. rouhání, neboli zříkání se Boha samotného.
U nás probíhalo nejvíce procesů v Losinách na Šumpersku za aktivní účasti vyšetřovatele J.F.Bobliga, který toto rozšiřoval převážně kvůli své ziskuchtivosti, a připravil o život celou stovku nevinných lidí, mimojiné i šumperského děkana a kněze.
