Jdi na obsah Jdi na menu
 


Amen-Nacht : Část 2

Jest bůh Tot bytost dobrá nebo zlá? - Dobrý jeho čin byl, že naučil
lidi mluviti a psáti, takže mohli se sdělovati o své myšlenky nejen
tehdy, když byli v téže době na stejném místě, ale i tehdy, když
nalézali se na různých koncích země, nebo byli od sebe odděleni věky;
předkové mohli zanechati myšlenky své potomkům, po tisíciletích na
zemi žijícím. Bylo-li to však úmyslem Totovým, a byl-li dobrý, proč
dopustil, aby papyrus snesl dobro i zlo, pravdu i lež? Nebyl-li zlý, když
dovolil, aby svitky, obsahující myšlenky navzájem si odporující, se
zachovaly, a když nezachránil před zkázou svitky, jež obsahovaly pravé
poznání a vysvětlení těchto rozporů? Proč nedal uschnouti rukám
písaře, jenž lživě vylíčil obraz posmrtného života a skončil svoji knihu
slovy: "Tato kniha byla nalezena od králova syna Hardedefa za vlády
krále horního a dolního Egypta Men-kau-Re-a, jenž byl za spravedlivého
prohlášen, pod nohama sochy boha Hermopolského, jeho vlastními
prsty napsaná na bronzové desce písmem lapis-lazulově modrým? Proč
nezachránil před zkázou onu tajemnou knihu, kterou skutečně sám
napsal, jejíž kouzelná říkání mohla zastaviti běh slunce, nalézti stopu
ptáka ve vzduchu a obrátiti tok řeky tak, že z moře vytékajíc, vzhůru
do hor se vinula a v jejich útrobách mizela? - Jak obojakým se jevilo
chování Totovo v pradávném boji Hora se Setem, tak obojakým byl i
jeho dar lidstvu. Byl dobrý, ale byl i zlý a jak rozeznati, co zachoval
lidstvu ve své dobrotě a co zachoval mu ve své zlobě? Jak rozeznati
pravdu ode lži? Čemu věřiti?
Tápal v nejistotě. Četl sice stále, ale nerozbaloval již nových svitků
ze zvědavosti na jejich obsah, neboť byl přesvědčen, že nedoví se již nic
nového, co by jeho pochybnosti rozptýlilo, nýbrž se setrvačností
člověku vrozené. Nečetl již - jako dříve - aby věděl, nýbrž aby četl.
Dříve nevšímal si svého okolí, aby nevyrušoval se ze svého učení,
kdežto nyní zaměstnával se knihami, aby odvrátil svoji pozornost od
svého okolí, jemuž odvykl a jemuž se již nedovedl přizpůsobiti.
Vystavěl mezi sebou a ostatním světem takovou zeď, jako byla ta, která
stála v hrobce jeho otce a dělila jej od Merit-ites; ačkoliv její duch
toužil po něm a on po ní, byli si nedosažitelni. Byl živ, ale ne dosti živ
pro svět lidí; byl mrtev; ale ne dosti mrtev pro říši duchů.
Jednou, když Amen-nacht seděl s prázdným duchem v knihovně,
přišel k němu sluha chrámu a přinesl mu skřínku s objemným
svitkem papyru, která byla nalezena ve stěně roztříštěného
svatostánku boha, když král horního a dolního Egypta Tutmes, syn
Reův Cheper-ka-Re (stav se samojediným vládcem obou zemí po
odchodu sestry své do nebeské říše Reovy, kam poslal ji i s její dcerou
Nofru-Re, aby Reovi způsobil neskonalou radost a svým potomkům
pojistil trůn Horův), daroval Hermopolskému bohu nový nádherný
svatostánek z tvrdého kamene, jímž měl býti nahrazen starý, menší a
neúhledný. Amen-nacht netečně odvinul okraj svitku; ale jakmile
spatřil písmo, byl překvapen. Kniha byla psána prastarým, ale velice
úhledným písmem, jež nebylo řazeno vedle sebe do řádků, nýbrž pod
sebe do sloupců a nadpis knihy zněl:
"Kniha o tajemstvích života a smrti, o tajemstvích země, nebe i
podzemí; o tom, jak lze s bohy rozmlouvati a vyzvěděti od nich všecko,
co se již stalo, i všecko, co se ještě nestalo."
Chtěje se dověděti, jakého jest tato kniha původu, odbalil ji až na
konec a četl: "Kniha tato napsána byla pro krále horního i dolního
Egypta Menu od velekněze Tota Hermopolského, králova přítele,
nejvyššího králova písaře Neba, jenž napsal všecko, co viděl a slyšel
v jeskyni v horách západní pouště, kde zjevil se mu bůh Tot, aby
oznámil a ukázal mu všecko, co v této knize napsáno jest pro poučení
toho, kdo ji čísti bude. Budiž mu Tot dobrým pomocníkem!"
Obličej Amen-nachtův se zase po dlouhé době rozjasnil; nová
naděje rozvířila jeho srdce. Konečně snad nalezl zdroj rozluštění všech
záhad, jimiž byl až doposud zmítán; konečně snad pravda zapudí
pochybnosti, jež spoutaly ducha jeho, a on, zbaven byv jejich pout a
ozářen světlem vědění, nalezne cestu k sestře své Merit-ites. Svinul
zase odvinutý svitek od konce k začátku a jal se čísti:
Kniha skládala se ze dvou samostatných celků a psána byla řečí
prastarou, takže několikráte vystřídal se úplněk s novým měsícem, než
Amen-nacht pročetl první text, jsa nucen vždy znovu vraceti se
k nepochopeným myšlenkám. Ale jeho vědomosti a jeho píle překonaly
vítězně všecky překážky a výsledkem jeho namáhání byl přepis tohoto
prvního textu v řeči jeho doby.
Byl uchvácen tou knihou: Prosté vyjadřování, bezvadná řeč i písmo
a vznešenost myšlenek odlišovala ji od knih, jež dosud četl a jež vedle
ní jevily se ubohými. Umělkovaná řeč, množství chyb gramatických i
písařských, mělkost myšlenek navzájem si odporujících byly chyby,
jimž ostatní knihy se nedovedly vyhnouti, kdežto kniha Nebova jich
neznala, takže Amen-nacht stěží dovedl si představiti, že by původcem
jejím byl člověk a to člověk žijící v temných dobách pravěku, kdy lidé
byli spíše hravými dětmi než vyspělými mysliteli.
Obsah první knihy Nebovy byl tento:
Re žil od věků s bude žíti na věky. Nikdo ani sám Re neví, kdy se
zrodil; nikdo ani sám Re neví, kdy zanikne.
Re od věků vznášel se ve vesmíru, vysílaje paprsky své na všecky
strany; ale nebylo ničeho, co by ozařovaly.
Po dlouhých věcích záře Re-ova se zmenšovala a na povrchu jeho
těla tvořil se tmavý šat, přikrývající jeho záři.
Re byl smuten, a smutek jeho neustálá rostl. Toužil, aby záře jeho
byla zase taková, jaká byla před věky. I strhl se sebe šat, tlumící jeho
záři, a odhodil jej do vesmíru. A tento tmavý Reův šat jest naše země.
Na odhozeném Reově šatě utkvěly však částečky jeho zářícího těla.
Z lítosti nad osudem těchto jisker Reovy záře oddělily se částečky
Reova ducha, obdařené všemi schopnostmi vznešeného boha ve
zmenšené míře, sestoupily na zemi, spojily se s jiskrami a snažily se
odloučiti je od země a vrátiti je nebi.
Duchové, kteří spojili se s jiskrami mocně zářícími, snadno
odpoutali se s nimi od hmoty, vznesli se do nebe k Reovi a stali se
bohy.
Duchové, kteří spojili se s jiskrami slabými, hmotou pevně
spoutanými, přetvořili hmotu na jiskře lpící na živé tělo, přiměřené
záři jiskry, a stali se tak lidmi nebo zvířaty.
Každý živý pozemský tvor skládá se tedy z duše, jež jest jiskrou
zářícího těla Reova, z ducha, jenž jest částí ducha Reova, s z těla, jež
jest částí země.
Jiskra Reova - duše - náleží nebi, tělo náleží zemi a účelem života
pozemského jest zjednati duši tolik síly, aby se mohla vrátiti do svého
domova.
Duch bytosti žijící na zemi spojen jest nejen s duší, ale i s tělem;
je-li silněji připoután k duši - Reově jiskře - pak po smrti, odpuzován
jsa hmotou, vrátí se i s duší do nebeského domova; pakli však jest
silněji připoután k hmotě, strhne jej tato sebou a zánik těla jest i
zánikem jeho.
Málo jest duchů, kteří dovedou se sprostiti tělesných pout a
uniknou rozkladu a smrti.
Vzácnou výjimkou jest duch, jenž připoután jsa k duši - Reově
jiskře - vrací se s ní po odloučení od pozemského těla do nebes a stává
se tak bohem.
To byl obsah knihy, jež se končila:
Pravdy jsou dvě: pravda lidská a pravda božská. Toto, co v této
knize napsáno jest, jest pravda lidská. Pravda božská jest vznešenější
než pravda lidská, ale člověk jí nesnese, protože jest sláb.
Ten, jenž cítí, že síla jeho jest větší než síla člověka, ať čte knihu
druhou, jež ukáže mu cestu k poznání pravdy božské. Toho však, kdo
jest sláb a božské pravdy nesnese, ona zabije. Proto ať nečte druhou
knihu ten, jenž není velice silen."
Tak nalezl Amen-nacht vysvětlení, po němž dlouho dychtil; ale
klidu, po němž toužil, nedošel. Seznal, že se klamal, domníval-li se, že
duše nemá významu pro posmrtný život; neboť jen duch, který dovede
se pevně spoutat s duší a unikne hmotě, unikne i konečné zkáze. Bez
duše lze po smrti žíti ještě staletí, snad i tisíciletí - ale věčně ne. Kdyby
tělo bylo sebe lépe balsamováno a mumie sebe lépe ukryta, času
neodolá. - Ať posmrtný život bez duše jest jakýkoliv, jest jisto, že
pozvolna bledne, bledne, až zhasne. Veliké štěstí se znenáhla umenšuje,
stane se malým štěstím a malé štěstí rozplyne se ve lhostejnosti.
Bouřlivá láska ztichne a tichá láska zanikne ve lhostejnosti. Všecko
zmizí; jen vítězná lhostejnost zmocní se ducha a rozdrtí jej ve svých
pařátech. Uniknouti jí může jen ten, kdo stane se bohem. - To jest
lidská pravda!
A jaká jest božská pravda? - Jest vůbec možno, aby byly dvě
pravdy? Přece pravda může býti jenom jedna a ta druhá pravda jest lží,
není-li jen částí pravdy prvé! - A jak může pravda zabíti? Pravda zahání
pochybnosti, osvětluje ducha a rozmnožuje jeho vědění; a vědění
nezabíjí! - A kdyby snad přece zabíjelo? - Což nejsem silen? - Nebo jsem
snad sláb? - Jakou sílu míní Nebova kniha? - Nepodává-li o tom zprávy
kniha první, jistě bude o tom mluviti kniha druhá! - Což nemohu
přestati čísti, až se dovím o jakosti této síly, shledám-li, že jí
postrádám?
Tyto pochybnosti pronásledovaly neustále ducha Amen-nachtova.
Mnohokráte odhodlal se knihu čísti, mnohokráte již svitek rozvinoval,
ale zase jej svinul a odložil, aby za krátko zase pokušením byl sváděn.
Od žní do žní zápasil, až konečně podlehl. Jednou rozvinuv svitek
neodolal, dal se s tlukoucím srdcem do čtení a zapomenuv na všecko,
četl, až dočetl.
Nadpis druhé knihy zněl:
"Kniha o tom, jak žíti a co činiti jest tomu, kdo mluviti chce s bohy,
aby oznámili mu božskou pravdu a po odchodu z této země přijali jej do
svého sboru."
Kniha skládala se ze tří částí, z nichž první jednala:
"O přípravě to jest: uvolňování pout, jež vážou ducha k tělu."
První úlohou připravujícího se k velikému cíli bylo odříkati se
všech požitků. Odříkání se však samo o sobě nemělo ceny, nevedlo-li
k úplnému zániku touhy po požitcích. Dokud připravující se požitky
pokládal za požitky, dokud nepohlížel se stejným klidem na krásnou
nahou tančící dívku jako na špinavého, sešlého, belhajícího se starce,
dokud cítil rozdíl mezi chutí pečené husy a chleba z papyrových
stonků, dokud severní vánek byl mu příjemný a polední vedro tísnivé,
dotud nebyl schopen přiblížiti se velikému cíli.
Teprve když úplně odumřely tělesné žádosti připravujícího se,
když vnější svět nepůsobil na jeho city, byla zpřetrhána pouta,
svazující ducha s tělem, a duch spojený s jiskrou Reovou dostal se do
stavu, v němž byly částice Reova zářícího těla, jež stavše se bohy,
vznesly se na nebe k tomu, od něhož pocházely.
Druhá část jednala:
"O sésílení jiskry Reovy."
Když duch byl úplně od těla uvolněn, mohl připravující se
k velikému cíli přistoupiti k provádění druhého úkolu, jímž bylo:
sesíliti jiskru Reovu. To dálo se dvojím způsobem: Připravující se
rozdmychával záři své jiskry a připojoval k své jiskře jiné jiskry; neboť
jiskra Reova, jedinému člověku náležející, jest slabá a nemůže se
odvážiti vejíti ve styk s velikými, mocně zářícími částmi Reova těla,
jaké mají bozi, aby nesplynula s nimi, a duch nepropadl zkáze.
Sesílení záře vlastní jiskry lze docíliti potlačováním lidského
sebevědomí; neboť lidské sebevědomí jest mocným poutem mezi
hmotou a jiskrou Reovou, a jen zlomení těchto pout může očistiti
sebevědomí ducha od hmotnosti a přiblížiti člověka k bohům.
Rozdmýchá-li člověk světlo své jiskry až do oslňující záře, slétají
se cizí jiskry, uvolněné od duchů k jeho jiskře, spojují se s ní a zvětšují
její záři.
Když jiskra připravujícího se je shlukem připojených jisker
náležitě sesílena a potlačením lidského sebevědomí skoro až k úplnému
jeho zániku rozzářena tak, že vyrovná se bohům, stal se připravující se
dokonalým a může se odvážiti vejíti s nimi ve styk.
Třetí část jednala:
"O spojení s bohy a vstupu do jejich sboru po odchodu z této
země."
Když dokonalý chce vejíti ve styk s bohy, připraví se k tomu
dlouhým postem, rozdělá oheň ze svatých vůní, nasype do něho
různých sušených bylin a vdechuje páry, vyvíjející se při jejich
spalování; tím zbavuje jiskru Reovu posledního pouta, jež ji k zemi
váže; takže může se vznésti k nebi a duch s ní spojený může
rozmlouvati s bohy. Když oheň dohasne, vrací se zase jiskra Reova
s duchem na zemi.
Chce-li dokonalý ve sboru bohů trvale zůstati, počíná si stejným
způsobem, rozdělá vsak oheň větší a úplně čist lehne si do něho; pak
dospěje k velikému cíli a stane se bohem, jenž žíti bude na věky.
Předpisy o sbírání a přípravě vůní a bylin potřebných k roznícení
ohně, jehož účelem jest spojiti jiskru Reovu s bohy, a přáním
připravujícímu se, aby se dopracoval dokonalosti a dospěl k velikému
cíli, končila se kniha.
Mnohokráte zastihlo vycházející i zapadající slunce Amen-nachta
zadumaného nad obsahem Nebovy knihy. - Poznati božskou pravdu,
státi se bohem a povznésti pak i ducha Merit-ites ke stejné
vznešenosti! K dosažení toho cíle byl hotov podniknouti všecko; ale
varovná slova Nebova naplňovala jeho srdce tísní: "Budu moci se státi
tak silným, jak božství toho vyžaduje? - Svět mne již dávno neláká a
touha po spojení s Merit-ites nemůže býti překážkou k dosažení
velikého cíle! - Co mne očekává po odchodu z pozemského života? -
Nepůjdu-li za velikým cílem, pak údělem mi bude život tam za branou
duchů, život, neustále blednoucí až do konečného zhasnutí. Nastoupímli
cestu, vedoucí k božství, buď budu bohem, nebo zhasnu o něco dříve,
než bych zhasl, jsa stínem. - Co tedy činiti? - Bojovati o věčné božství a
o božství sestry Merit-ites či zaniknouti?"
Jakmile duch Amen-nachtův dospěl až k této otázce, nemohlo býti
pochybnosti o tom, jak na ni odpoví. Jeho čelo se vyjasnilo, váhavost
jeho srdce se rozplynula v nic, když rty jeho podlehnuvše proudu
myšlenek, samovolně zašeptaly: "Já i ty, Merit-ites, budeme bohy!"
Několikráte rozlil Nil své vody po obou zemích a svlaživ vyprahlou
půdu, aby poskytovala pokrmu lidem i zvířatům, vrátil se zase do
svých břehů. Mnohokráte rolníci zorali a osili svá pole zúrodněná
záplavou, požali obilí a zrní mezky vydupané odvezli do svých sýpek,
aniž Amen-nacht, úzkostlivě šetřící všech pravidel připravujícího se
k velikému cíli, zpozoroval úbytek lidského sebevědomí nebo vzrůst
svých sil.
Jednou, když slunce chýlilo se k horám západním, vyšel si na
procházku podle Nilu, a když slunce skončilo svou denní pouť, usedl na
břehu, přemýšleje o svém cíli. Náhle vyšel na východě bílý měsíc a
hladina řeky zatřpytila se, jakoby byla protkána stříbrnými nitkami, jež
se trhaly a zase navazovaly, proplétaly se, mizely a znova se objevovaly
s tichý m šumotem.
Amen-nacht díval se na hru vlnek světlem prosycených a znaven
jsa přemýšlením, oddal se jen tomuto pohybu, lesku a šumění. Všecky
tyto tři dojmy splynuly mu poznenáhlu v dojem jediný, takže nedovedl
jeho složky od sebe rozeznati, a dojem tento vlnivě rostl a zase se
zmenšoval a vyplnil jeho nitro tak úplně, že nepociťoval mimo něj nic
jiného.
Jak dlouho tento stav trval, nebyl by mohl Amen-nacht říci zrovna
tak, jakoby nebyl mohl popsati jakosti tohoto vlnivého dojmu. Když
vycházející slunce vrátilo mu sebevědomí, nebyl by se divil, kdyby mu
byl někdo řekl, že uplynula hodina od okamžiku, kdy usedl na břeh, ale
nebyl by se také divil, kdyby mu řekl, že proseděl na břehu Nilu celý
týden.
Od té doby chodil Amen-nacht každodenně večer k řece; stav tento
dostavoval se pokaždé a pokaždé cítil Amen-nacht těsnější splynutí své
s oním vlnivým dojmem, takže brzy nedovedl rozeznati, co z toho stavu
je cizí příčina a co jeho vlastní cit.
Než měsíc po třetí objevil se na nebi v úplném svém lesku, stav se
úplňkem, ocítal se Amen-nacht v tomto stavu často i za denního světla
z různých příčin.
Pozoroval-li ve stínu sykomory paprsek slunce, proplétající se
větvemi a listím, zdálo se mu náhle, že se začíná zmenšovati a
zmenšuje se až v bod, jenž zmizel ve slunečním paprsku, rozplynuv se
v nic.
Jindy zase, když stál na střeše chrámu a pozoroval denní ruch
v okolí, na Nilu i na obou jeho březích, zaslechl zpěv skřivana, vysoko
nad ním se vznášejícího. Zdálo se mu, že roste a roste, až obsáhl
vesmír, jenž se zcela rozechvěl zpěvem skřivana; a v tom zpěvu
rozplynul se konečně celý vesmír i Amen-nachtovo sebevědomí.
Stavy tyto dostavovaly se čím dále tím častěji a rychleji. Stačilo
jen, upoutal-li na okamžik svou pozornost na nějaký malý předmět,
nebo poddal se něčemu rozsáhlému, jako tmě, poušti, řevu dravé zvěře
z daleka se nesoucímu nebo vánku větru, aby jeho sebevědomí se
rozplynulo v citu, jenž jej ovládl.
A jednou, když se rozplynul v rostoucím šeru svého obydlí, cítil,
jak ticho a nehybnost šera se soustřeďuje a do pohybu uvádí jeho
zhaslé sebevědomí. Za chvíli se šero rozplynulo a on zpozoroval, že se
vznáší ve vzduchu, ale současně také viděl svoje tělo nehybně sedící
v křesle a cítil svoji nehybnost. Toto rozdvojení nenaplňovalo ho
podivením a věděl hned, jak užívati své nové schopnosti, které dosud
postrádal, jakoby už byl kdysi v tomto stavu. Vzpomenuv si na Meritites,
byl okamžitě před vchodem na onen svět v hrobce svého otce.
Viděl sice kamennou bránu zavřenu, ale viděl skrze ni i skrze temnou
chodbu za ní besídku na břehu podzemního Nilu a v ní Merit-ites ležící
a plačící. Cítil její pláč tak, jakoby plakal sám, a cítil její bolest tak,
jakoby to byla jeho vlastní bolest. I její myšlenky zdály se býti jeho
myšlenkami: "Řítíš se do zkázy, miláčku můj! Zastav se na pokraji
bezedné propasti, jež hrozí tě pohltiti a navždy vyrvati z mého náručí!
Hleď! Hrozné bylo to, co jsem na zemi vytrpěla, ale hroznější jest to, co
trpím nyní, bojíc se o tebe.Víš dosti již, více, než jest k našemu
posmrtnému životu třeba. Nechtěj věděti více, neboť pravda zabíjí!"
Tato slova připomněla Amen-nachtovi Nebovu knihu, a okamžitě ocitl
se v knihovně. Skřínka, v níž byla uložena, sama se otevřela, kniha
sama vystoupila, rozvinula se, a před očima zastkvěla se mu - jakoby
ohněm napsaná věta: "Toho však, kdo jest sláb a božské pravdy
nesnese, ona zabije!" Tato dvojí výstraha jej zastrašila; vzpomněl si na
své tělo a vznášel se zase nad ním ve svém obydlí. Jeho vědomí
přeneslo se do nehybného těla, on otevřel oči a spatřil neurčitý světlý
přízrak, vznášející se v pokoji, jemuž světlosti rychle ubývalo, a
současné vracely se do jeho těla síly a život. Když nabyl zase úplného
lidského sebevědomí, nevěděl o ničem, co se s ním dálo; pamatoval se
jen na ticho a rostoucí šero.
Od té doby pozoroval, že síly jeho, jež nejsou údělem člověka,
rychle rostou. Pozoroval, že jeho duch může zrovna tak ovládati duše a
pomocí jich těla jiných lidí, jako duši a tělo vlastní. Přál-li si, aby někdo
něco vykonal, nebylo mu třeba vydati rozkazu; stačilo, aby jen chtěl, a
jeho vůle se splnila, aniž jednající člověk měl tušení, že vykonává cizí
rozkaz a ne své vlastní přání. Jeho duše - Reova jiskra - obdařena byla
mocí vábiti k sobě jiskry jiné, jako rozžatá svítilna vábí v noci mušky,
jež slétajíce se k ní a obletujíce ji, nalézají v jejím plamenu svoji smrt.
Zemřel-li někdo v okolí místa, kde se zdržoval, nebo někdo, jejž
znal, cítil okamžitý vzrůst své duše s svých schopností. Tak jeho moc
neustále rostla, lidé stávali se mu hračkami, snáze a snáze
ovládatelnými, až stalo se to, co ukázalo mu, že není již pro něj na
světě místa mezi živými.
Jednou večer vyšel si na procházku k Nilu a usedl na kmen
poražené palmy, jsa úplně zakryt houštím na břehu rostoucím. Zadíval
se do vln, chtěje uvolniti tělesná pouta svého ducha. Byl však vyrušen
šploucháním vody a spatřil nedaleko břehu člun, v němž seděli dva
mladí lidé, muž a žena. Nedaleko místa, kde Amen-nacht byl skryt,
vystoupili na břeh a nemajíce tušení o přítomnosti třetí osoby, objali se
a líbali. Amen-nacht nedovedl se již soustřediti a upjal svoji pozornost
na ně, přemýšleje o jejich citech a svých citech k Merit-ites,
přirovnávaje to, co bylo kdysi, k tomu, co jest nyní. A tu pozoroval, že
jeho jiskře Reově přibývá síly a že současně projevy vzájemné něžnosti
obou milenců poznenáhlu ochabují, až docela zhasly. Amen-nacht, divě
se tomu, přál si je spatřiti blíže; duch jeho ihned sklonil se až k nim
s spatřil dvě mrtvá těla, chladnoucí v těsném objetí, jejichž ústa
blahem se usmívající spojena byla v posledním nedokončeném polibku.
Amen-nacht zhrozil se toho, co se stalo. "Vypil jsem jejich duše!" -
zvolal a dal se na útěk z místa, kde seznal, že bůh nemůže žíti mezi
lidmi, nemá-li bez své viny státi se obojakou bytostí, někdy dobrou,
jindy zdánlivě zlou, jak bohové se lidem jeví. Přesvědčen jsa, že
nemůže a nesmí mezi lidmi zůstati, a rozpomenuv se na opuštěný člun
milenců, vrátil se k němu, vsedl do něho, přepravil se přes Nil a dal se
na cestu k západním horám.
Mnoho dní a mnoho nocí bloudil Amen-nacht po pustých hřebenech
západních hor, ubíraje se neustále k jihu, na místo, které mu
vyhlédl jeho duch za sídlo, v němž měl dokončiti svoji přeměnu v boha.
Každodenně večer, když odpočíval po překonaných útrapách
namáhavé cesty, zatím co v okolí rozléhal se řev šelem, dychtících po
kořisti, duch jeho opouštěl tělo a přenášel se přes hory a údolí do
kotliny, obklopené se všech stran strmými horskými stěnami, již
bublající potůček čisté, chladné vody, vyvěrající ze skály, proměnil
v nádhernou zahradu, v niž rostlinstvo výtečně vyživované bujelo tak,
že dosahovalo neobvyklé mohutnosti, a květy jeho zbarveny byly
pestřeji než kdekoliv jinde. A tento pohled vzpružil Amen-nachtovy
tělesné síly k další pouti.
S počátku pomalu ubývalo cesty, kterou mu vyhledával duch jeho
každodenně pro příští den, ale čím dále tím rychleji ubíhala mu cesta,
až konečně jednou večer stanul u svého cíle. Po úzké cestičce, vinoucí
se po boku strmých skal, sestoupil až k těsné průlině mezi dvěma útesy
a po několika stech krocích stanul na severní straně údolí asi 3000
loket dlouhého a 1500 loket širokého, majícího tvar oválu.
Byl to čarovný pohled. Západní stěny a část údolí byly již skryty ve
stínu; jen ozářené koruny palem vznášely se nad tmou, pronikavě
odrážejíce se od východních stěn, jež zářily, jakoby byly ze zlata a
mědi, a část údolí přiléhající k nim skvěla se sytě zelenými barvami
nejrůznějších odstínů jako malachitová deska, posetá drahokamy všech
barev.
Zde tedy v odloučenosti od všeho lidstva, mezi nímž nemohl již
žíti, dokončí svoji průpravu ke stykům s bohy, stane se sám bohem a
učiní bohyní svoji sestru Merit-ites.
Přešel údolím napříč k jeskyni v jižní stěně skalní, jejíž vchod pod
korunou sykomory zakryt byl kvetoucími keři, vešel dovnitř a ulehl ke
spánku, aby osvěžil své síly, pokleslé námahou cesty.
Probudil se, když slunce stálo již vysoko nad obzorem, vyšel
z jeskyně, usedl pod korunou sykomory, jež chránila jej před palčivými
paprsky slunce, a rozhlížel se po kotlině. Shledal, že slunce, voda a
úrodná země opatřila údolí toto vším, čeho potřeboval k svému
skrovnému živobytí, a k dosažení svého cíle.
Nasytiv se krásy, jež jej obklopovala, vstal a dal se na obchůzku po
údolí, aby hned hledal rostliny, jejichž páry měly dokonati odloučení
ducha spojeného s duší od pozemského těla.
Celý rok uběhl, než Amen-nacht nasbíral a upravil z některých
rostlin mladé lístky, z jiných květy, šťávu nebo plody podle
předpisů knihy Nebovy, a protože byl si vědom, že jeho duše rozzářena
jest tak, že dovede překonati všecky překážky stojící jí v cestě,
odhodlal se k poslednímu činu.
Celý týden nic nepožil a posledního dne ani nepil. Večer připravil
v jeskyni malou hraničku dříví, a když úplněk dostihl vrcholu své
dráhy, zapálil ji. Když se rozhořela, nasypal na ni předepsané sušené
rostliny, vylil do ohně směs několika šťáv a naposled vsypal do něho
prach z předepsaných plodů. Hustý dým vystupoval z plamenů vzhůru
ke klenbě, sestupoval vlnivě dolů, plazil se kolem stěn a hadovitě
obtáčel Amen-nachta a planoucí hranici, z níž vyšel.
Veškeré vnitřní síly Amen-nachtovy napjaly se do krajnosti, když
vdechl první kotouček svatého očisťujícího dýmu, a přece ještě rostly
tím více, čím více houstl dým, vyplňující jeskyni. - Amen-nacht cítil,
jak mu ubývá tíže. Jeho zrak i sluch se neustále zbystřoval, ač oči se
mu zavíraly a tělo stávalo se stále nehybnější.
Náhle spatřil v prostoru nad ohněm světlý bod, jenž ustavičně
rostl, až proměnil se ve žhoucí hmotu, jež naplnila celou jeskyni. Když
dotkla se jeho těla, duch jeho se uvolnil, opustil tělo a vniknuv do
vnitra žhoucí hmoty, rozšiřoval se, až hmotu tu úplně vyplnil. Ta
nepřestala růsti, nýbrž pronikala do skalních stěn jeskyně, které jí
nepřekážely, a vyplnivši celou skálu, šířila se dále do prostoru, ozařujíc
okolí na mnoho mil daleko. Amen-nachtův duch i jeho žhoucí duše
rostly bez ustání, a Amen-nacht viděl, slyšel i myslil celým svým
novým tělem. Nabyv konečně rozměrů, proti nimž pyramida krále
Chufu byla malou hračkou, odloučil se Amen-nachtův duch spojený
s duší od země a zaměřil k bohu Totovi, jenž v plné kráse plul po
nebeské báni.
Spočátku pohyboval se pomalu, ale pohyb jeho byl stále rychlejší,
až konečně letěl závratnou rychlostí k měsíci, jenž neustále rostl. Brzy
Amen-nacht poznal, že duše Totova jest mnohem, mnohem větší než
duše jeho, a pojala jej hrůza před tím, co se stane. Vzpomněl si na
Merit-ites, na její výstrahu, a před zrakem jeho objevil se obraz besídky,
zarostlé bujným, kvetoucím rostlinstvem na břehu podzemního Nilu, a
Merit-ites zoufale plačící a vztahující k němu své rozepjaté ruce.
Chtěl se vrátiti, ale neměl již v moci rozpoutané síly své duše.
Obraz se rozplynul a on spatřil zase boha Tota, ohromný zářící oblak
zakrývající celé nebe, k němuž se řítil rychlostí myšlenky. Již neměl
pochybnosti, jaký bude jeho konec. Vzpomněl si, jak kdysi vypil duše
milenců na břehu Nilu; tak také Tot pohltí duši jeho, ubohého červa,
jenž ve své slepotě myslil, že může se státi bohem. Jako on neměl viny,
že zbavil života milence, kteří netušíce své zkázy, přiblížili se jeho
mocné duši a zanikli v ní, tak ani on nemohl viniti Tota ze své zkázy,
kterou sám zavinil. Sám se zahubil, sám sebe připravil o šťastný
posmrtný život v náručí sestry své Merit-ites, sám vydal zoufalství
jejího ducha.
Ta myšlenka zdrtila jej úplně. Jako hlemýžď svinuje se do své
skořápky, tak shroutil se, odvrátil svou pozornost od příšerného
vnějšku do svého vnitra a soustředil ji na jedinou představu své sestry
Merit-ites. Ale představa ta byla velice mlhavá; obraz její neměl ani
kontur ani barev. Brzy pozbyl vědomí, že byla jeho sestrou, jeho
miláčkem, pak zapomněl, že byla ženou, pak nechápaje rozdílu mezi
člověkem a neživou hmotou, měl jen představu o čemsi, co za krátko se
rozplynulo v nic, s pak nastal konec.
Duch Amen-nachtův, zbaven byv sebevědomí, ocitl se zase u svého
mrtvého těla v jeskyni v horách západních. Nevěděl, kdo jest, ani
kde jest, neboť všecky jeho lidské myšlenky a city vyhasly. Žil
animálním životem, očekávaje svůj konečný zánik tak, jak líčí kniha
mrtvých život duchů, kteří nenašli milosti před tváří Osira, vládce říše
mrtvých.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář