Telekineze-Ohnutí lžičky
Určitě jste už něco četli, slyšeli nebo viděli o telekinezi a ohýbání lžiček pouhou myšlenkou. Možná tomu věříte a možná ani trochu. Pravděpodobně si říkáte, že zrovna vám by se to určitě nešlo a nebo že kdyby byla možnost, odhalíte podvod. Určitě nezačnete ohýbat lžičky sami a za pestrou slovní masáží neuvidíte víc než podvod pro vyvolené. Ale co když nemáte pravdu a takové setkání s nemožným se přece jen uskuteční? Tady, za vaší účasti, doma v Čechách… Je večer, sobota, 30. dubna 2005. Nacházíme se ve velké místnosti barokní usedlosti Toulcův dvůr v Praze 10. Desítky lidí všech věkových kategorií včetně dětí postávají mezi sloupovím, posedávají na provizorně seskupených skládacích židličkách. Pro Američana Jacka Houcka je to již 376. PK party v řadě a nemá nejmenší obavu, že by se tentokrát věci nepodařily. Jack Houck je původním povoláním letecký inženýr ze společnosti Boeing. Od počátku 70. let 20. století se však věnuje průzkumu psychokineze, vidění na dálku a jiných paranormálních jevů. V roce 1981 zakládá tradici takzvaných psychokinetických večírků (PK parties). Po 23 letech má za sebou přes 370 večírků pro celkem asi 17 000 lidí. Léta pečlivě zaznamenává všechny údaje a výsledky, které pak vědecky vyhodnocuje. V současnosti se podle svých slov soustřeďuje na léčení energiemi. Vítejte na nejpodivnějším večírku Co je to PK party? Moc mysli nad hmotou Skeptické války Když se tvořila historie psychotroniky V laboratořích vládních projektů K čemu je ohýbání lžiček dobré? Návod Jacka Houcka "Zakopaný pes" tak trochu spočívá v třetím bodě. "Málokdo ví, jak to udělat," říká Houck. "Pozoroval jsem, že lidé přestali dávat pozor na svou vlastní vidličku nebo lžíci, protože se podívali na někoho, kdo křičel, že se jeho ohýbá. To byl často právě okamžik, kdy se jejich příbor začal ohýbat a měknout. To byl ten okamžik, kdy se uvolnili. Abychom docílili psychokineze, koncentrace je nutná pouze při prvním kroku." Slavný americký filmový producent Michael Crichton se účastnil Houckova večírku v Los Angeles a říká: " …není to zahaleno nějakým tajemstvím: jenom chvíli mneš lžíci a zanedlouho změkne a ohne se. A to je vše." Začíná se mateřskou školkou Vítejte na střední škole Vysoká škola je pro nejlepší Nejbizarnější výsledky Kdo má šanci na úspěch? Jak vypadá roztavená lžíce Měď nebrat! Pálí!
Jack Houck je pohublá vysoká postavička naprosto nezajímavého, staromódního vzhledu, starší pán v neutrálním obleku a tónovaných dioptrických brýlích. Když se konečně postaví s mikrofonem do čela místnosti, ozve se široký potlesk, plný napjatého očekávání a neznáma. Houck výrazně artikuluje a zvedá obočí, tak trochu jako by si z vás dělal legraci. "Děkuji. Vítám vás na PK party číslo 376. To je pěkná spousta večírků. Dnes se naučíme to, čemu říkám PK, to znamená psychokineze nebo vláda myšlenky nad hmotou. A party říkám proto, že tu budeme mít divoký večírek." Houck se rozhlíží se skřítkovským úsměvem, sleduje, co jeho slova vyvolávají u posluchačů, a po chvíli pokračuje: "Takže počítám s každým, že se zapojí do hry, že bude jásat, a až budete ohýbat věci, je to v pořádku, když budete skákat, křičet a ukazovat ostatním, co jste ohnuli."
"První PK party byl pokus a nikdo nevěděl, jestli se podaří," říká Jack Houck. "Při tomto setkání opravdu vzniklo prostředí, na němž 19 z 21 zúčastněných osob prožilo, že vidličky a lžičky ztratily na 5 až 30 vteřin svou strukturu, přičemž z vnitřku kovu jako by vycházelo teplo." Když prý účastníci cítili, že jsou příbory teplé, pouhým mírným tlakem rukou dokázali vytvořit bizarní tvary. "Během těchto večírků lidé často pociťují "energii", která vychází z jejich rukou. Je to energie podobná energii, kterou pociťují provozovatelé různých bojových technik a kterou nazývají ´chi´. Někdy se lidé na PK večírcích sami od sebe uzdravili." Říká Jack Houck na 30. konferenci Americké psychotronické asociace v červnu 2004. Psychokinetik a showman izraelsko-britského původu Uri Geller je mnohem slavnější než Houck, přesto myšlenku PK party zjevně přebírá až od Houcka. Geller začíná s ohýbáním lžiček v roce 1970 a první PK parties pořádá také v roce 1981.
Psychokineze nebo telekineze je schopnost ohýbat či posouvat fyzické předměty pouhou silou vůle, myšlenkovým příkazem. Její zastánci tvrdí, že tuto schopnost má úplně každý člověk, jen vlivem moderní společnosti jsme se ji nenaučili používat. S psychokinezí můžeme údajně hýbat předměty (třeba tímto časopisem), dále prý můžeme předměty ohýbat (nejoblíbenější jsou lžičky nebo tužky). Pokročilejší prý mohou dokonce otevírat nebo zavírat okna, vypínat světlo a podobně. Pro nás, materialisticky žijící jedince, je to asi ten nejlákavější jev, který zkoumá parapsychologie - kontroverzní obor, jenž pátrá, jak lidská mysl dokáže věci, které na pohled popírají známé fyzikální zákony.
Skeptikové rádi Tvrdí, že ten či onen ohýbač je podvodník a že nejde o více než kouzelnické triky. Spekulují o způsobech, jakým mohlo být to či ono televizní vystoupení zmanipulováno a kdy kdo který trik musel použít. Občas jsou do věci zataženy i soudy a střídavě vyhrávají obě strany sporu. Mezi rivaly psychokinetiků, tedy lidí, kteří tuto údajnou schopnost ovládají, jsou často právě sami kouzelníci, kteří tak trochu žárlí na tyto své nepřímé kolegy a jejich triky. Mezi nejzatvrzelejšími najdeme například i slavného amerického kouzelníka a vědeckého skeptika Jamese Randiho. Konkurence je konkurence, i když v případě Randiho jde zřejmě o víc než jen o konkurenční boj - od roku 1996 vede celou vzdělávací nadaci na boj proti šarlatánům. A jak říká Richard Feynman, jeden z amerických zakladatelů kvantové fyziky, která jinak ve světě mikročástic sama zákony hmotné reality zcela popírá: "Jen proto, že dobrý kouzelník něco dovede, neměli byste hned skočit k závěru, že je to skutečné."
Když parapsychologické jevy úmyslně používáme, říká se tomu obvykle psychotronika. Svůj zrod zažívá během 20. století a největší zájem o vědecký výzkum se vystupňuje asi během 70. let, v období "studené války", kdy současně Spojené státy americké a tehdejší Svaz sovětských socialistických republik investují nemalé částky do výzkumu parapsychologie a vrcholných způsobů špionáže. Roku 1973 vzniká v Československu oficiální, státem dotovaná Psychoenergetická laboratoř při Vysoké škole chemicko-technologické v Praze (existuje až do roku 1990). V té době provádí CIA v USA řadu výzkumů, které prokazují, že parapsychologické fenomény lze vycvičit. Centrem výzkumu se stává Stanfordský výzkumný institut (SRI) a klíčovými osobami dva doktoři fyziky jménem Harold Puthoff a Russel Targ. Z výzkumů se později stávají vojenské projekty (SCANATE, STAR GATE a další), trénující desítky psychošpionů a jsou nejméně několikrát oficiálně a s úspěchem použity v případech vrcholných bezpečnostních misí. Odtajněné dokumenty dokládají minimálně 20 případů úspěšného vyhledání zbraní metodou parapsychického vidění. V 90. letech se i přes dosavadní úspěšnost od používání těchto metod oficiálně upouští, ačkoliv existují důvodná podezření, že jsou využívány i nadále. O roli Jacka Houcka ve snahách americké vlády a armády se můžeme jen dohadovat. Ale nejspíše se tento postarší skaut na tvorbě historie špionážní parapsychologie také podílel.
"S výzkumem Remote Viewing (´dálkové pozorovatelství´ neboli mimosmyslové vnímání na dálku, zkratkou RV) jsem začal v polovině 70. let. I když jsem nevěděl, jak dálkové pozorovatelství funguje, uplatnění bylo očividné, včetně schopností ´vidět´ zdravotní problémy jiných lidí. Potkal jsem se s Targem a Puthoffem v jejich laboratoři ve Stanforském výzkumném institutu a velký dojem na mě udělal jejich vědecký přístup ke zkoumání této lidské schopnosti. Na konci schůzky navrhli, abych se pokusil okopírovat jejich pokusy, což jsem udělal. James McDonnel (vedoucí kalifornský metalurg) se doslechl o mém zájmu a zeptal se mě, jestli bych pro něho mohl udělat jeden pokus," říká Jack Houck. Shodně s dalšími výzkumníky tvrdí, že nevnímáme jen smysly, jako jsou oči, uši, jazyk, nos a kůže či její nervová zakončení. Jedním z předpokladů pro spuštění psychokinetické síly je podle něj záměrně vytvořit vrcholný citový zážitek. Mysl se tím soustředí na přítomný okamžik a současně na úkol ohnout kov. Když je Houck vyzván, aby své předpoklady dokázal, rozhodne se se svým kolegou Severinem Drhlenem (metalurg, který také pracoval u McDonnela) pro uspořádání večírku - první PK party, při němž by rozpustilá nálada potřebný citový zážitek měla zajistit.
Skeptici vtipně podotýkají, proč psychotikové pořád něco ničí, proč raději pokřivené příbory nenarovnají a proč nepoužívají své údajné schopnosti k něčemu prospěšnějšímu. Faktem je, že to není tak úplně pravda. Výzvu k opětovnému narovnání ohnutých lžiček zřejmě ještě nikdo nepřijal, ale součástí repertoáru je například i veskrze pozitivní ´trik´ - klíčení semen. Ano, psychokinetickou silou někteří lidé údajně přimějí vyklíčit před očima svědků i semena. A podobně jako Jack Houck, řada z nich své schopnosti používá k energetickému léčení. Zastánci psychokineze ale tvrdí, že i naučit se ohýbat lžičky je prospěšné životu. Mohli bychom se pak prý zbavit některých uměle vytvořených zábran ve svém životě a dosahování cílů prý bude pro nás mnohem snadnější. Ohýbání lžiček slouží jako názorný příklad, jaký potenciál se v každém z nás skrývá. Následující "pokyny pro vytvoření psychokineze dodal Severin Drhlen a stejné pokyny používám na všech PK večírcích, které pořádám," vysvětluje Houck.
PK večírky jsou rozděleny do několika stupňů. Prvním je "mateřská školka", nejsnazší na uvěření. Při ní se ohýbají nerezové vidličky a lžičky za pomoci rukou a minimální fyzické síly. Je to dobrý trénink třetího kroku "uvolni se, nech být" a hlavně se tu učíte najít okamžik, kdy příbor ztratí svou strukturu. "Kolem 80% lidí se podaří ohnout jeden nebo dva nerezové příbory. …Lidé obvykle ohnou čtyři nebo pět kusů příborů, než přejdou na další úroveň." Napadnou vás asi otázky: "Není to způsobeno pouze teplem rukou? Nepoužíváme pouze fyzickou sílu při ohýbání? Lžíce mají koneckonců tenké krčky…" Pochybnosti zmizí při úspěšném provedení dalších úrovní a dojde na ohýbání pouhou myslí, bez pomocí rukou.
Na "střední škole" se většinou používají ocelové tyče různých délek a průměrů. Také se ohýbají dolní vypouklé části lžičky, které jsou na ohnutí fyzickou silou příliš náročné. Druhý krok je tu pozměněn: místo "Bend" ("Ohni se") se používá "Buvole" ("Poddej se"). Řada dětí ve věku od 6 do 8 let dokáže ohnout půlmetrovou ocelovou tyč o průměru 1,3 cm o úhel 20 stupňů. Tuto úroveň zvládá na večírcích přibližně 32% účastníků. Na "střední škole" se také učí klíčit semínka - nejčastěji sójové boby, které jsou krátce před začátkem večírku vložena do vody. Mokrý bob si vezmete do ruky a jako příkaz použijete "Sprout" ("Klič"). "Pamatuji si na jednu PK party, která se konala nedaleko University of Minnesota," vypráví Houck. "Jeden profesor si přinesl svoje vlastní semínka a trval na tom, abychom použili ta jeho místo těch, které jsem přinesl já. Skoro omdlel, když mu jedna žena ukázala plnou ruku jeho naklíčených semínek."
Na stupni zvaném "vysoká škola" účastník drží v každé ruce vidličku za její konec a chce, aby se příbor ohnul sám. Použije se příkazu "Bend" ("Ohni se") nebo "Melt" ("Roztav se") a pak čekáme, až se vidlička začne sama od sebe ohýbat. Houck vzpomíná na jednoho účastníka: "Na jednou PK večírku jsem byl na jedné straně místnosti a on byl na druhé. Všiml jsem si, jak se upřeně dívá na vidličku ve své pravé ruce a vidlička v levé se ohnula. Upozornil jsem ho na vidličku v levé ruce a on řekl: "Wow, kdy se to stalo?" V tom okamžiku se ohnula i vidlička v pravé ruce. Byl trochu naštvaný, protože ani jednou, jak se vidličky ohýbají samy od sebe od sebe, přestože většina z nás to viděla." Vysokoškolské úrovně dosahuje kolem 11% účastníků. Někdy lze údajně pozorovat, jak z hrotů vidličky při vyřknutí příkazu kape voda. "V takových případech je vzduch kolem vidličky velice studený a domnívám se, že mysl se pokouší vytáhnout energii ze vzduchu kolem vidličky, aby ji ohnula." "Vysokoškolské" příbory se musí po PK večírcích vyměnit, protože se prý přestanou spontánně ohýbat - údajně pro nevratné změny ve struktuře kovu.
Někdy účastníci večírků sami rozvinou své schopnosti o další pikantnost, jako je údajně pohybování celými předměty nebo roztrhnutí lžičky. "…jeden účastník roztrhl lžičku na PK večírku. Bylo to dokonce zaznamenáno na videu. Na druhý den jsme seděli u oběda a on seděl u stolu naproti mně. Zeptal jsem se ho, jestli by to dokázal znovu, a on naznačil, že se o to pokusí. Odešel do kuchyně a objednal dvanáct nerezových lžiček. Dal jsem mu jednu a za chvíli ji roztrhl. Zbývajících jedenáct jsme testovali v laboratoři a průměrná síla na roztržení každé z nich byla 386 kg." Pokusy rovněž ukázaly, že i nepoužité nerezové příbory a kovy, které jen tak leží na podlaze, podléhají zřejmě psychokinetické energii vyvolané večírkem a s každým večírkem jsou měkčí. Další pokus prý dokazuje, že psychokinezi je možné provádět na dálku. Skupina psychokineticky působících lidí v něm během pěti minut zastavuje setrvačník, hlídaný v 4900 kilometrů vzdálené laboratoři.
Kdo se PK party může zúčastnit? "Všichni lidé jsou schopni psychokineze. Děti jsou na PK nejlepší," konstatuje Houck. "…děti ve věku šesti až třinácti let nemívají problém s uvolněním a vždycky se během ohýbání dívají kolem sebe." Druhá nejlepší skupina jsou prý starší lidé. "Obvykle jsou sebevědomí a dokážou se uvolnit relativně snadno." Ovšem jsou i tací, kterým se nepodaří své schopnosti na večírku aktivovat. "Buď příliš analyzují (např. právníci a inženýři), nebo ve svém nitru nechtějí opravdu prožít PK, možná díky svému náboženskému přesvědčení či negativnímu postoji."
A co k experimentu potřebujeme? "Zkušenosti dokazují, že nerezový příbor je na PK nejvhodnější. Je to kvůli dvěma metalurgickým vlastnostem nerezu. První je, že nerezové příbory se obvykle lisují ve velkých množstvích. Výroba lisováním za studena vytváří v kovu velký počet ´zlomů/poruch´v textuře kovu. Psychokinetická energie je prý jakýmsi způsobem vložena do kovu, a když se dostane k poruše, nemá kam jít a promění se v teplo, tak jako neutrony a rentgenové paprsky pronikají pevnými předměty. Teplo narůstá podél rozhraní zrn, které je velice tenké a kov se začne tavit (nerez se taví okolo 1093° Celsia). Následkem toho se mnohem větší zrna v podstatě vznášejí a vidlička nebo lžička jakoby ztratí svou strukturu a podobá se gumě. …Kov setrvá měkký pět až třicet vteřin. Když teplota klesne pod 1093° C, kov ztuhne a vrátí se do svého původního stavu."
Nevhodná je prý měď, protože se příliš rychle ohřeje a může popálit. Sklo a olověné tužky zas můžou nebezpečně vybouchnout, protože se nedovedou dost rychle roztáhnout. "Někdy vznikne uvnitř kovu tolik tepla, že je možné slyšet hlasité praskání, když dojde k proměně kovu do plynného stavu. Slitiny se také těžko používají na PK, protože nemají ve struktuře mnoho zlomů."
