Vzpomínky
Přes týden mívám více klidu na přemítání a tak občas zavzpomínám. Pojďte se se mnou vydat zpátky v čase....
Už to bude nějaký ten pátek, co jsem se narodil mamince Mindě a tátovi Rytíři a dostal jméno Dárek. Rostl jsem a sílil, a když nadešel ten správný čas, vzali mě do učení a stal jsem se zaměstnancem Lesní správy Kácov. Byl jsem opravdu velký a mohutný kůň, síly jsem měl za dva a tak jsem makal, jak žádali. Tahal jsem klády z míst, kde traktor nebo jiná technika nemá šanci. V tom jsme my siláci nenahraditelní. Tato práce je náročná na přesnost, vyžaduje rozvahu a klidnou hlavu, je při ní také třeba opatrnosti a ostražitosti. Sice jsem sem tam utrpěl nějaký šrám, les se s nikým nemazlí, ale snažil jsem se vše pokud možno zvládnout bez úhony. Přibližně v mých deseti letech mě však propustili a já odešel k hospodáři na jeho usedlost. Vrátili mu v restituci nějaké pozemky a tak se rozhodl, že oživí staré zvyky a začne hospodařit na svém jako za mladých let, k čemuž potřeboval koně, tedy mě.
Obydlí neměl nijak velké, takový normální domek s menším dvorkem za plechovými vraty a před nimi opodál majestátná košatá lípa, pod kterou se v bezpečném stínu ukrývají Boží muka a zvonice, klidem to vyzařující místo.
Po příchodu mne ubytovali v tmavém a ne příliš velkém chlívě, který už obývaly dvě holštýnské krávy. Vyfasoval jsem místo až vzadu u stěny, kde jsem stál přivázaný. Spolu s pánem jsem chodil do práce na pole a louky. Nejčastěji jsem tahal vůz, ale taky sekal trávu, obracel seno, oral jsem, vláčil, sel, prostě vykonával jsem všechny činnosti pečlivě a ochotně. Neflákal jsem se, byl jsem zvyklý, aby práce pěkně odsejpala. Protože všechny pozemky byly za humny, nemusel jsem být kovaný, tak jako předtím v lese. Mimochodem, tam se mě prý dost báli, byl jsem kolos budící strach. Ale u hospodáře jsem nezlobil. Sice jsem se ze začátku lekal, když jsem se setkal s něčím neznámým, protože já byl z lesa uvyklý slýchat jen kvílení motorových pil, svistot, s kterým padá strom dolů k zemi a řinčení řetězu, když se jím omotává kmen.
Na poli jsem vydržel stát v klidu a trpělivě, přestože všudypřítomné mouchy pořádaly hody na mém zpoceném těle. Nosíval jsem světle zelenou čabraku s vyšisovanými růžovými bambulkami, které visely přes oči. Alespoň nějaká ochrana proti mušímu komandu. Vždy poté co můj pán vyslovil ta dvě zázračná slova jedeme domů, okamžitě jsem se otočil a rázoval jsem si to do chlíva až se za mnou prášilo. Když mě zavedli dovnitř, dali mi oves a pán i jeho žena mě společně čistili. On kopyta, nohy, břicho a ona, protože byla vyšší, věnovala se hřbetu. Pokud hospodář chtěl na má záda dosáhnout, musel si vzít stoličku, kterou používali při dojení krav, jedině tak mi je mohl vyčistit. To on mi od počátku začal říkat Šibale, protože se mu mé původní jméno nelíbilo a tak si mě ihned přejmenoval. Proč, nebo podle čeho vybral zrovna tohle pojmenování, Vám bohužel nepovím, ale jedno Vám řeknu, líbí se mi. Hospodář beze mne nedal pomalu ani ránu byli jsme sehraný pár, jenže on stárl a slábl a jak říkávala jeho žena, zmenšoval se. Došlo to až tak daleko, že už nebyl schopen se mnou dál pracovat. Zůstal jsem nečinně snad pár měsíců, snad půl roku, zřejmě to bylo i déle, to už přesně nevím. Pořád jsem tam stál a stál a čekal, kdy spolu zase vyrazíme ven. Nepřicházel.... Jak to se mnou bylo dál, to už vlastně víte.
Moje fotka, kterak stojím v zápřahu na poli, visí dodnes na zdi nad postelí v tom malém baráčku a snad i ti co mě dříve znali, si pro mě ve svých vzpomínkách najdou místo.
Náhledy fotografií ze složky Zderadiny