Dlouhé čekání
Letošní čekání na jaro se opravdu táhne jako černá linka. Vskutku dlouhé čekání. To překrásné období si s námi hraje na schovávanou na chvilenku se oteplí, ale hned druhý den pokrývá zemi pěkná sněhová peřina. Zima zkrátka dosud vítězí. V únoru se odehrála přesmutná událost. Pojďme na to, ať to mám za sebou. Stalo se to takhle. Blondýna si téměř každý den telefonuje s parťačkou a probírají spolu vše co se děje kolem koní. Poslední dobou nejčastěji skloňovaly jméno Vandal. Když přešel Vandal z pastvin dolů do stájí k trvalému pobytu, počal chodit denně do Vojtěškového výběhu u trati. Tam si spokojeně postával a pokukoval na Janovic koně, jejich přítomnost na dohled mu stačila a tak se necítil být sám. Přikusoval si tam k tomu seno a vedlo se mu obstojně. Jenže to trvalo jen pár týdnů. Zřejmě tou denodenní štrekou od stáje k výběhu se vyčerpal natolik, že ho jednoho víkendu našla jeho parťačka ležet, a přestože mu nesla samé lahůdky nepohnul se ani o píď a nevzal si ani jedinou dobrůtku. Bezradní požádli o pomoc blondýnu, která jej musela donutit pomocí biče se postavit, poté se apaticky došoural do boxu. Přivolaný veterinář konstatoval dehydrataci a vyčerpání, naordinoval mu dvě infuze a odjel k akutnímu případu, takže u něj zůstali jeho majitelé a má parťačka. Bylo to poměrně náročné, ale nakonec se podařilo obě infuze Vandymu nakapat. Následující den, to byla neděle, se zrzek opět tvářil normálně, nasnídal se i napil, a tak mu lékař předepsal na týden klidový režim. Jelikož se slušně zastabilizoval, mohl chodit opět do výběhu, leč na jedné zpáteční cestě domů mu podjely nohy, upadl na zem a stoupnout si se mu zadařilo až za pomoci několika silných mužů. Po této události v podstatě nebyl příliš schopen se vzdalovat od stáje a tak zůstával venku v padoku, aby nemusel být celé dny jen zavřený v boxu. Ani tento stav netrval bůhvíjak dlouho. Celé noci v podstatě proležel, sena se téměř nedotkl, málo pil, a tak většinou po ránu nebyl s to se zvednout. Nohy ho přestávaly nést a v jeho očích byly patrné známky bolesti, vyčerpání a smutku, začínaly ztrácet lesk a plíživě se z nich vytrácela i jiskra. To páteční ráno, 22.2. přijela jeho parťačka, aby pomohli Vandalovi na nohy. Stalo se to, co jsme všichni tak nějak už delší dobu podvědomě čekali. Pohublý a znavený kůň ležel a absolutně odmítal vstát. Chvílemi nemohoucně zahrabal nohama, avšak naprázdno. Samosebou že i moje malá parťačka přijela. Když se přihnala do stáje, Vandal už v boxu nebyl, hrklo v ní a rozeběhla se ven za stáj a on tam popocházel, takže si oddychla, že ho vidí živého, avšak v ten samý okamžik jí blesklo hlavou, že rozhodně není vyhráno. Obě parťačky začaly hodnotit situaci a do toho akorát dorazil veterinář. Po zvážení všech pro a proti muselo být vyřčeno rozhodnutí. Parťačka Vandala se slzami které jí proudem tekly po tvářích požádala lékaře, aby dal jejímu milovanému koníkovi onu milosrdnou injekci. Nastalo loučení, nepřál bych Vám u toho být, nikdo moc nemluvil, všichni následovali statečného Vandala, jenž odešel hrdě po svých na tu poslední pozemskou cestu. Místo pro vpich nestačilo ještě ani zarůst a tak šlo vše ráz na ráz, látka mu byla vpravena do žíly a on téměř bezprostředně po aplikaci padl k zemi omámen a usnul tvrdým věčným spánkem. Přicválal sem za mnou na Nebeské pastviny a tak jsme zase komplet, Těžká jízda Šibal a Vandal, navždy a už nás nikdy nic nerozdělí.