O Rumové Karkulce
O RUMOVÉ KARKULCE (vzniklo někdy na střední škole při hodině ekonomie) Byla jednou jedna holčička a protože už odmalička měla ráda rum, říkali jí Rumová Karkulka. Jednou si ji zavolala maminka a řekla jí: „Karkulko, dnes má babička narozeniny. Upekla jsem jí něco dobrého, tak jí to zaneseš. A ne abys honila cestou motýly! Mohla by ses ztratit.“ Karkulka se ušklíbla, potom přikývla a s košíčkem v ruce vyrazila za babičkou. Nebylo to však dítko zvedené, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jen co měla rodný dům z dohledu, strhla šátek z košíku a obratně vyhrábla láhev oblíbeného rumu. Spěšně vydolovala zátku a vzápětí hnědavá tekutina bublavě mizela v bezedném hrdle malé alkoholičky. „A bábovku? Tu si ta stará rašple ani nezaslouží!“ odůvodnila přežvykující Karkulka konzumaci vonící pochoutky. „Pche, honit motýly?! Copak je mi pět?“ prolétlo sedmileté Karkulce hlavou poté, co dopila poslední kapičku rumu. Nevšimla si však, že ji z křoví pozoruje úchylný vlk Pepa, po celém lese známý pro své transvestitské sklony. Tomu netrvalo dlouho, aby zjistil, kam opilecky vrávorající Karkulka míří. Lehce ji předběhl doslova o svá silikonová prsa, vrazil do chaloupky a babičku sežral. Brzy na to vykopla dveře alkoholem posilněná Karkulka, a jak tak byla v rumovém opojení, začala klást babičce nevybíravé otázky. „Babičko, proč máš tak velké uši?“ „To si nemůže nedoslýchavá babka dát na stará kolena plastiku?“ zavrčel vlk. Karkulka se však nezarazila. „Babička, proč máš tak velké oči?“ zeptala se. „Kruci!“ ohmatal si vlk obě oči. „Asi jsem si místo čoček nasadila lupu.“ „A babičko, proč máš tak velké zuby?“ zeptala se Karkulka do třetice. „Protože nehlodám mrkvičku jako králík, ty inteligente!“ zařval rozvzteklený vlk a Karkulku zhltnul stejně jako její babičku. Pak si spokojeně prohlédl své rudě nalakované nehty a usnul. Druhý den šel kolem chaloupky myslivec, a když slyšel, že se odtamtud ozývají zvuky pro babiččino chrápání zcela netypické, opatrně vkročil rozbitými dveřmi do místnosti a že se mu ta postava válející se v babiččině posteli nezdála, nazvedl babiččinu minizástěru. „Je to jasné“, řekl, když očima zabloudil po podlaze a nalezl tam válející se prázdnou láhev od rumu. „Vlk se ožral a sežral babičku a bůhvíkoho ještě. Fuj!“ odplivl si. Vytáhl pštrosí péro ze svého klobouku a začal jím lechtat vlka v krku. Lechtal usilovně, lechtal dlouho a lechtal rád, a tak za krátkou dobu byla opět na denním světle nejen vlkova včerejší snídaně, ale i Karkulka s opicí a babička ve spodním prádle. Vlkovi se mstít ani nemuseli. Od té doby, když vidí jakékoli peří, zvrací jako Alík, a kdykoli vidí myslivce, Karkulku nebo babičku, dostává kopřivku.