53. Zajímavá práce
Právě stojím před nejmenovanou firmou. Slečna, se kterou jsem mluvil před dvěma dny, mi líbezným hlasem sdělila, že na doporučení jednoho mého kamaráda právě já jsem vhodný kandidát na obchodního zástupce. To víte, zájem o mě mě potěšil. Jednak konečně získám práci, kterou již dlouho hledám, jednak jsem absolvoval střední školu se zaměřením na obchod a služby . Takže bych mohl splnit veškeré požadavky firmy.
Vcházím do firmy. Ve velké mramorové chodbě pobíhají lidé v oblecích a kostýmech. Připadám si jako někde na ministerstvu, všude samý kravaťák. Zastavuji jednoho a ptám se jej, kde naleznu slečnu Vybíralovou. Pán na mě slizce koukne a nevrle mě posílá mě do druhého patra číslo 212. nejistě klepu na bílé dveře a vcházím do luxusně vybavené kanceláře. U noblesního stolku sedí pán mladšího vzepření a prohlíží si nějaký katalog. Po chvílce mě zpozoruje a podá mi ruku s otázkou, co si přeji. Po vysvětlení, proč jsem vlastně přišel se posadíme a Petr (tak se mi představil) mi nabízí, zda bych si dal kávu.
Poté se Petr začíná vyptávat, kde jsem pracoval naposledy, jaký jsem měl příjem. Když mu řeknu pradvu, neubrání se lehkému smíchu a dodává, že se omlouvá, ale udivuje jej, jak můžu z tak nízkého příjmu vůbec vyžít. Překvapuje jej, jak jsem vůbec celou dobu mohl pracovat za pár drobných, prý u nich se nemůže stát, abych za kvalitně odvedenou práci nedostal řádně zaplaceno.
Následoval monolog o firmě, pod kterou bych měl pracovat, má dlouholetou zkušenost, založená v 90. letech, její jméno je známe po celém světě, Specializuje se na finanční trh, usnadňuje komunikaci mezi klientem a některou z finančních institucí. Hlavní činnost spočívá v uzavírání pojistek a dalších finančních záměrů klienta. Důležité pro mě je, abych dokázal prodat klientovy jejich produkt. Pokud se mi to podaří, dostanu od firmy určité množství bodů, na kterých závisí výše mé provize. pracovní dobu si mohu organizovat libovolně, pouze občas se budou konat porady a školení, které musím absolvovat. Naštěstí prý se budou konat přímo na pobočce, jinak bychom museli jezdit daleko do Prahy.
Po souvislém monologu následovala řada dobrých rad. Bylo mi doporučeno, abych si koupil auto, bude pro mě daleko jednodušší se dostat klientovy svým vlastním vozidlem. Dále si musím pořídit nejméně 3 obleky, změnit vizáš, abych dál pozitivně propagoval jméno firmy. V neposlední řadě mi bylo doporučeno, že svojí "podnikatelskou dráhu" mohu začít u svých známých a kamarádů.
Nastala krátká pauza, poté se mě Petr zeptal, zda mám zájem u nich pracovat. Čas na rozmyšlenou byl krátký, finanční tíseň neúprosná, tedy jsem naivně přikývl. Petr se mnou podepsal pár smluv a dodatků, projednali jsme veškerá pravidla firmy, termíny schůzek a školení a hned druhý den jsem na jednu takovou schůzku se měl dostavit, samozřejmě jak jinak v obleku.
Nemohl jsem ani dospat, stále naivně jsem se těšil, jak se konečně ze své ne příliš slavné finanční krize dostanu. Natáhnul jsem na sebe kvádro a vyrazil vstříc k lepším zítřkům. Došel jsem právě včas, vcházel jsem do velké klimatizované místnosti, kde už sedělo 22 osob, všichni precizně oděni se složkami na stole před sebou. Všichni zbystřili pohled na mě, jakmile jsem vešel dovnitř a podezřívavě si mě prohlíželi. Přisedl jsem k jedné volné židli a rozhlížel se po místnosti. Šum, který se nesl sálem, značil o značné čilosti firmy. Každý před sebou skládal lejstra papírů a uzavřených smluv.
Začala schůze. Jakýsi pan Mareš začal rozsáhle mluvit o nových krocích firmy k prosperitě, ukazoval grafy, kde srovnával prosperitu v jednotlivých měsících. Poděkoval všem za dobrou spolupráci a začal fáze dotazů a připomínek. Po té se ujal Mareš opěs slova a představil nováčky, kteří budou ve firmě pracovat, popřál nám hodně štěstí a vytrvalosti.
Po skončení schůze se mě ještě s dvěma nováčky ujal Petr, dal nám CD se podrobnými informacemi psychologie a chování zástupce ke klientovi, abych jej neodradil od uzavření smluv.
Odpoledne jsem začal obvolávat své známé a kamarády, se kterými jsem mnohdy nemluvil i více než 5 let. Všichni rádi slyšeli můj hlas do doby, než jsem jim sdělil, proč s nimi chci mluvit. Někdo zavěsil rozčíleně telefon, jiní zdvořile odmítli, že nemají zájem, další tvrdili, že již pojistky mají a ostatní, že nemají peníze. Do večera jsem měl polovinu známých obvolaných, ani jeden se se mnou nechtěl sejít za záminkou nabídky mé služby. A tehdy mě spadly růžové brýle z očí a já konečně spatřil reálnou stránku tohoto živobytí. Bez klientů se dál nedostanu a získat je vyžaduje větší úsilí, než jsem si myslel. Ale nevzdával jsem se a doufal jsem, že další den bude lepší.
Další den bohužel skončil stejně jako předchozí. Druhá várka mých přátel mi dali jasně najevo, že o moje služby nestojí. Propadl jsem chvilkovému zoufalstvi. Až večer mě rozptýlil kamarád Vláďa u vínečka,má prý pár kontaktů, mohl bych je obvolat, mnozí z nich jsou movitější a určitě bych někoho mohl ulovit.
S velkou nadějí jsem začal obvolávat všechny jeho dostupné známé. Zde už bylo volaní horší, nevolal jsem žádnému známému, tudíž jsem se musel po telefonu chovat profesionálně a získávat postupně důvěru potencionálních zájemců. Ovšem výsledek zůstal stejný jako předešlé dny. Někteří se dokonce vyptávali, odkud jsem vzal jejich telefonní číslo, samozřejmě jsem slíbil kamarádovi, že zůstane v anonymitě, tak jsem si vymyslel historku o zbloudilém telefonním čísle na netu. Večer jsem sděloval své dojmy Vláďovi a on mě doporučil, že bych mohl dělat podomního pojišťováka. Jde o přímý kontakt se zákazníkem a první dojem u mě by nebyl problém. Sice jsem tomu moc nevěřil, ale budiž, zkusit se má vše, navíc jsem pořád věřil, že s nadějí přece jen nějakou pojistku uzavřu.
Naděje umírá poslední, ta moje opravdu umřela, takový pocit mě objímal na konci dalšího dne, kdy jsem s nohama v teplé vodě sumíroval myšlenky. Málem mě pokousal pes, někde na mě vyhrstli kbelík s vodou, jinde raději neotevřeli vůbec. A když už jsem opravdu měl možnost navázat slovní kontakt, neobešlo se to bez urážek do příživníků, zlodějů a parazitů. Zkrátka další takovou "procházku" bych absolvovat nechtěl. Už jsem ani neměl chuť se sejít s Vláďou, abych se pochlubil se svými neúspěchy. Po těch všech dnech jsem se definitivně rozhodl, že tuhle práci vzdávám. Bohužel za čtvyři dny jsem nesehnal nikoho, kdo by měl zájem uzavřít se mnou jakoukoliv pojistku.
Druhý den ráno se konala porada. Petr se zajímal o výsledky svých nových učňů. Oba se jaksi již neobtěžovali přijít, ani se jím svým způsobem nedivím. Petr mě uklidňoval a doporučoval, abych nepolevoval, on sám prý prvního klienta sehnal až za 14 dní. Musel obvolat 500 lidí, než našel toho pravého, který mu otevřel klíč ke štěstí. Chlácholil mě, že na to mám, stačí ještě více vůle, vzepřít se negativním reakcí, prostě být v nepříliš příjemných situacích splachovací.
Neměl jsem už další várků přátel, které jsem mohl dál otravovat se svými "úžasnými službami". Vlastně jsem už neměl žádnou chuť dělat tenhle typ služeb. Přemlouvat věčně lidi, aby využili "úžasné produkty" za pár drobných se mi vážně nechce. Petrovi jsem poděkoval a opět jsem se postavil k frontě na úřad práce.