Anita Blakeová 6., 7., 8., 9., 10.
5. 4. 2010
6
Schody do sklepa byly strmé, tvořené dřevěnými laťkami. Cítila jsem, jak se schodiště chvěje, když jsme po něm dusali dolů. Nebylo to právě uklidňující. Jasné denní světlo padalo do naprosté temnoty. Zdálo se, jako by selhávalo a bledlo, jako by nemělo žádnou moc na tomhle místě podobném jeskyni. Zastavila jsem se na šedavém okraji světla a zadívala se dolů do místnosti plné noční tmy. Nerozeznávala jsem ani Domingu a Mannyho. Museli přece jít těsně přede mnou, nebo ne?
Osobní strážce Enzo vyčkával za mými zády jako trpělivá hora. Neudělal nejmenší gesto, aby mne popohnal. Takže je to moje rozhodnutí? Můžu si prostě sbalit saky paky a jít domů?
„Manny,“ zavolala jsem.
Z dálky přilétla odpověď – z příliš velké dálky. Možná to je jen akustický klam prostoru. A nebo taky ne. „Tady jsem, Anito.“
Namáhala jsem oči, abych viděla, odkud hlas přichází, ale nic nebylo vidět. Udělala jsem dva kroky dál dolů do inkoustově černé tmy a zastavila se, jako bych narazila do zdi. Byl tu cítit vlhký kamenitý zápach většiny sklepů, ale pod ním ještě jakýsi další – zatuchlý, nakyslý, nasládlý. Téměř nepopsatelný pach mrtvých těl. Tady, na začátku schodů, byl slabý. Vsadím se, že po cestě dolů bude čím dál tím silnější.
Moje babička byla vaudunská kněžka. Její humfo, svatyně, nepáchla po mrtvolách. Rozdíl mezi dobrem a zlem není ve vúdú zdaleka tak jasně určený jako u Wiccy, křesťanství nebo satanismu. Přesto tu je. A Dominga Salvadorová stojí na špatné straně oné hranice. Věděla jsem to, když jsem sem šla. Stejně mi to pořád vadilo.
Babička Flores mi říkala, že jsem nekromantka. Bylo to víc než být kněžkou vúdú, a zároveň méně. Mám pochopení pro mrtvé, pro všechny mrtvé. Je těžké být vaudunská nekromantka a nepřejít ke zlu. Příliš velké pokušení, říkala babička. Podporovala mě v křesťanské víře. Podporovala otce, aby přerušil veškeré kontakty s její stranou rodiny. Podporovala to z lásky ke mně a ze strachu o mou duši.
A teď jdu dolů po schodech přímo do tlamy pokušení. Co by tomu babička Flores řekla? Pravděpodobně by řekla: Jdi domů. Což je dobrá rada. Strachem stažený žaludek mi říkal totéž.
Rozsvítilo se. Zamrkala jsem na schodiště. Jediná slabá žárovka u paty schodů se zdála jasná jako hvězda. Dominga a Manny stáli přímo pod žárovkou a dívali se nahoru na mě.
Světlo. Proč se hned cítím lépe? Hloupé, ale pravdivé. Enzo za námi zabouchl dveře. Stíny byly temné, ale dole, v úzké cihlové chodbě se houpaly další holé žárovky.
Už jsem byla skoro na konci schodů. Sladký nakyslý zápach zesílil. Snažila jsem se dýchat pusou, ale pach mi jen zanášel krk a horní patro. Pach hnijícího masa mi ulpíval na jazyku.
Dominga nás vedla mezi úzkými zdmi. Na stěnách byly pravidelné záplaty. Místa, která vypadala, jako by je někdo zacementoval. Přes cement byla nanesena barva, ale v pravidelných intervalech tam bývaly dveře, místnosti. Proč by je někdo zazdíval? Proč by zacementoval dveře? Co za nimi je?
Přejela jsem konečky prstů po hrubém cementu. Povrch byl nerovný a chladný. Barva nepříliš stará. V tomhle vlhku by jinak už určitě odprýskala. Jenže neodprýskala. Co je za těmihle zahrazenými dveřmi?
Kůže mě začala svědit přesně mezi lopatkami. Potlačila jsem nutkání ohlédnout se dozadu na Enza. Vsadila bych se, že se chová slušně. Že zastřelení je ten poslední z mých problémů.
Vzduch byl vlhký a chladný. Nejhlubší místo sklepení. Byly tu troje dveře, které byly opravdovými dveřmi: dvoje vpravo a jedny nalevo. Jedny dveře měly zářivě nový visací zámek. Když jsme procházeli kolem, uslyšela jsem je zapraskat, jako by se o ně opřelo cosi obrovského.
Zastavila jsem se. „Co je tam?“
Enzo se zastavil, když jsem tak učinila já. Dominga a Manny zahnuli za roh a my jsme osaměli. Dotkla jsem se dveří. Dřevo zaúpělo, zaharašilo v pantech. Jako by se o ně otírala gigantická kočka. Zpod prahu se vyvalil zápach. Zakuckala jsem se a zacouvala. Puch mi ulpěl v puse a v krku. Křečovitě jsem polkla a cítila ho až do žaludku.
Bytost za dveřmi vydala mňoukavý zvuk. Nedokázala jsem rozlišit, zda je to hlas lidský nebo zvířecí. Ať to bylo cokoliv, bylo to větší než člověk. A bylo to mrtvé. Naprosto dokonale mrtvé.
Zakryla jsem si nos a ústa levačkou. Pravou jsem si nechala volnou, čistě pro jistotu. Pro případ, že by se ten tvor prolomil ven. Kulky proti oživlým mrtvým. Věděla jsem, že je to k ničemu, ale pistole mě stejně uklidňovala. Přinejhorším bych mohla zastřelit Enza. Ale nějak jsem věděla, že kdyby se ta bytost harašící dveřmi dostala ven, Enzo by byl ve stejném nebezpečí jako já.
„Už musíme jít dál,“ poznamenal.
Z jeho tváře jsem nedokázala nic vyčíst. Mohli jsme stejně dobře kráčet po ulici k obchodu na rohu. Zdál se zcela lhostejný a já ho za to vážně nenáviděla. Když jsem vyděšená já, tak by, pro Boha živého, měli být všichni ostatní vyděšení také.
Pohlédla jsem na dveře po levici, o nichž jsem předpokládala, že nebudou zamčené. Musela jsem to vědět. Trhnutím jsem je otevřela. Místnost měla tak jeden na dva a půl metru, jako cela. Cementová podlaha a nabílené zdi byly čisté a prázdné. Opravdu to vypadalo jako cela čekající na dalšího obyvatele. Enzo dveře zabouchl. Neprala jsem se s ním. Nestálo to za to. Jestli mám jít do střetu jeden proti jednomu s někým, kdo je o víc než pětačtyřicet kilo těžší, tak si dobře rozmyslím, jak daleko zajdu. Prázdná místnost za to nestojí.
Enzo se opřel o dveře. V nevlídném světle žárovek se mu na tváři leskl pot. „Nezkoušejte otevírat žádné další dveře, seňorito. Mohlo by to dopadnout velice špatně.“
Přikývla jsem. „Jistě. Žádný problém.“ Prázdná místnost a on se potí. Je dobře vědět, že ho taky něco vyděsí. Ale proč tenhle pokoj a ne ten s tím mňoukajícím zápachem? Nemám tušení.
„Musíme dohnat Seňoru.“ Udělal ladné gesto jako vrchní číšník, který mě uvádí k židli. Šla jsem, kam mi ukázal. Kam jinam taky?
Chodba ústila do rozlehlé obdélníkové místnosti vymalované stejnou křiklavě bílou jako předtím cela. Nabílená podlaha byla pokrytá nádhernými černými a červenými obrazci. Verve, tak se jim říká. Symboly nakreslené ve vúdú svatyni k přivolání loa, vaudunských bohů.
Znaky působily jako zdi lemující cestu. Vedly k oltáři. Pokud jste sešli ze stezky, poškodili jste všechny ty pečlivě zformované symboly. Nevěděla jsem, jestli by to bylo dobré nebo špatné. Pravidlo tři sta šedesát devět pro zacházení s neznámými druhy magie: máte-li pochybnosti, nechte to být.
Nechala jsem to být.
Z konce sálu zářila světla svíček. Jasné hřejivé světlo tančilo po místnosti a přinášelo mezi bílé stěny teplo a světlo. Dominga stála uprostřed světla a bělosti a vyzařovalo z ní zlo. Nenašla jsem pro to žádné jiné slovo. Ona není jen špatná, ona je zlá. Zlo kolem ní tvořilo auru jako kapalná hmatatelná temnota. Usmívající se stařenka byla pryč. Teď byla bytostí moci.
Manny ustoupil stranou. Díval se na ni. Letmo zalétl pohledem ke mně. V očích mu byla vidět velká část bělma. Oltář stál přímo za vzpřímenými Dominžinými zády. Z jeho vrchu se kupila mrtvá zvířata až na zem, kde vytvářela hromadu. Kuřata, psi, selátko, dvě kůzlata. Kousky srsti a zaschlé krve, které jsem nedokázala identifikovat. Oltář vypadal jako fontána, z jejíhož středu vytékal líný a hustý proud mrtvol.
Obětiny byly čerstvé. Žádný pach rozkladu. Upíraly se na mě skelné oči kůzlete. Nesnáším zabíjení kůzlat. Vždycky se mi zdají o tolik chytřejší než kuřata. Nebo si možná jen myslím, že jsou roztomilejší.
Napravo od oltáře stála vysoká žena. Téměř černá pleť se jí leskla ve světle svíček, jako by byla vyřezána z nějakého těžkého lesklého dřeva. Vlasy měla krátké a upravené, spadaly jí na ramena. Široké lícní kosti, plné rty, bezchybné líčení. Měla na sobě dlouhé hedvábné šaty, jasně šarlatové, v barvě čerstvé krve. Hodily se jí ke rtěnce.
Nalevo od oltáře stála zombie. Kdysi to byla žena. Dlouhé světlehnědé vlasy jí spadaly téměř až k pasu. Někdo jí je česal tak dlouho, až se leskly. Byly tou jedinou věcí, která na té mrtvole vypadala živá. Kůže získala šedavou barvu. Smrštila se kolem kostí jako seschlý obal. Pod tenkou hnijící kůží se pohybovaly provázkovité scvrklé svaly. Nos téměř neměla, působil jako napůl dokončený. Purpurové šaty volně visely a třepotaly se na kostnatých ostatcích.
Dokonce tu byl i pokus o líčení. Sice bez rtěnky, protože rty byly svrasklé, ale vytřeštěné oči lemoval náznak světle fialových očních stínů. Velmi ztěžka jsem polkla a obrátila se, abych viděla na první ženu.
Byla to zombie. Jedna z nejzachovalejších a nejživěji vyhlížejících, jaké jsem kdy viděla, ale bez ohledu na to, jak přitažlivě vypadala, byla mrtvá. Ta žena – ta zombie – mi oplácela pohled. V jejích dokonalých hnědých očích bylo cosi, co si žádná zombie dlouho neudrží. Vzpomínky na to, kdo a co byly, mizí během několika dní, někdy i hodin. Ale tahle zombie měla strach. Strach se zračil jako jasná ostrá bolest v jejích očích. Zombie nemívají takové oči.
Ohlédla jsem se zpět na rozloženou zombii a zjistila, že i ona se na mě dívá. Vytřeštěné oči se na mě upíraly. Protože přišla o většinu svalů, které drží oči v důlcích, její mimika nebyla zdaleka tak dobrá, ale podařilo se jí to. Podařilo se jí mít strach. Do hajzlu.
Dominga přikývla a Enzo mi naznačil, abych postoupila dál do kruhu. Nechtěla jsem tam jít.
„O co tady sakra jde, Domingo?“
Usmála se, téměř se zasmála. „Nejsem zvyklá na takovou hrubost.“
„Tak si zvykej.“
Enzo mi vydechl za krk. Snažila jsem se ho ignorovat. Pravačku jsem měla nedbale blízko pistole, aniž by to vypadalo, jako že sahám pro zbrani. Nebylo to zrovna snadné. Když saháte po pistoli, většinou to vypadá, jako že saháte po pistoli. Přesto se zdálo, že si toho nikdo nevšiml. Bodík pro nás.
„Co jsi udělala s těmi dvěma zombiemi?“
„Prohlédni si je sama, chica. Jestli jsi tak mocná, jak se říká, odpovíš si na svou otázku.“
„A jestli se mi to nepovede zjistit?“ zeptala jsem se.
Usmála se, ale oči měla neproniknutelné a černé jako žralok. „Pak nejsi tak mocná, jak se říká.“
„Je tohle ta zkouška?“
„Možná.“
Povzdechla jsem si. Vúdú lady chce zjistit, jak drsná opravdu jsem. Proč? Možná to nemá důvod. Možná že je to jenom sadistická mocichtivá kurva. Jo, tomu jsem ochotna věřit. Ale na druhou stranu, možná tohle divadýlko má nějaký účel. Pokud ano, tak pořád nevím, jaký.
Podívala jsem se na Mannyho. Sotva znatelně pokrčil rameny. Ani on neví, o co tu jde. Nádhera.
Nebaví mě hrát Dominžiny hry, zvlášť když neznám pravidla. Zombie se na mě pořád dívaly. V jejich očích cosi bylo… Strach… A něco horšího – naděje. Do hajzlu. Zombie nemají naději. Nemají nic. Jsou mrtvé. Tyhle nebyly mrtvé. Musím to vědět. A budu jen doufat, že to nebyla zvědavost, co tu oživovatelku zabilo.
Opatrně jsem prošla kolem Domingy, koutkem oka jsem ji sledovala. Enzo zůstal vzadu a zahradil cestu mezi symboly. Jak tam stál, vypadal velký a pevný, ale mohla bych se přes něj dostat, kdybych to opravdu nutně potřebovala. Dostatečně nutně na to, abych ho zabila. Doufala jsem, že až zas tak nutně to potřebovat nebudu.
Hnijící zombie na mne shlížela. Byla vysoká skoro metr osmdesát. Zpod rudých šatů vykukovaly kostnaté nohy. Vysoká štíhlá žena, pravděpodobně kdysi velmi krásná. Vytřeštěné oči se pohnuly v téměř holých důlcích. Ozval se vlhký mlaskávý zvuk.
Když jsem ten zvuk slyšela poprvé, zvracela jsem. Zvuk očních bulv pohybujících se ve hnijících důlcích. Ale to bylo před čtyřmi lety, když to pro mě bylo nové. Kvůli rozkládajícímu se masu už necouvám ani nezvrátím. V zásadě ne.
Ty oči byly světle hnědé s výrazným nádechem do zelena. Obklopovala ji vůně nějakého drahého parfému. Sypká a jemná, sladká a květinová, jako byste měli v nose pudr. Nakrčila jsem nos, vůně se mi lepila na horní patro. Až příště ucítím tenhle jemný drahý parfém, vzpomenu si na hnijící maso. Ale co, stejně voní jako něco příliš drahého na to, abych si to mohla dovolit.
Dívala se na mne. Ona, ne to, ale ona. V očích se jí dosud zračila osobnost. Většinu zombií označuji jako „to“, protože to sedí. Mohou vystoupit z hrobu a vypadat velmi živě, ale tak to nezůstane. Začnou se rozkládat. Nejdřív osobnost a inteligence, pak následuje tělo. Vždycky v tomto pořadí. Bůh není dostatečně krutý, aby kohokoliv nutil být při vědomí, zatímco jeho tělo hnije. V tomhle případě se něco děsivě zvrtlo.
Obešla jsem Domingu Salvadorovu. Držela jsem se z jejího dosahu, aniž jsem mohla říct proč. Neměla zbraň, tím jsem si byla téměř jistá. Nebezpečí, které představovala, nemělo nic společného s noži nebo pistolemi. Prostě jsem nechtěla, aby se mě dotkla, byť omylem.
Zombie vpravo byla dokonalá. Ani známka rozkladu. Výraz v očích pozorný, živý. Bůh nám pomoz. Mohla by jít kamkoliv a všichni by si mysleli, že je to člověk. Jak jsem poznala, že není naživu? Nejsem si jistá. Neměla žádný z typických příznaků, ale poznám mrtvého, když ho cítím. Přesto… Hleděla jsem na druhou ženu. Její půvabná snědá tvář byla obrácena ke mně. Z očí jí křičel strach.
Ať už je to jakákoliv moc, co mi umožňuje povolávat mrtvé z hrobu, tak teď mi říkala, že tohle je zombie, ale moje oči to nedokázaly rozeznat. Bylo to úžasné. Jestli Dominga dokáže oživovat takovéhle zombie, tak by mě porazila s jednou rukou za zády.
Já musím čekat tři dny, než oživím tělo. Dá to duši dostatek času to místo opustit. Duše obvykle chvíli poletují kolem. Tři dny je průměr. Pokud je duše stále přítomna, tak z hrobu nepovolám ani ň. Našly se teorie o tom, že pokud by oživovatel při povolávání dokázal zachovat duši nedotčenou, získali bychom vzkříšení. Vždyť to znáte, opravdické vzkříšení, jako v případě Ježíše a Lazara. Nevěřila jsem tomu. Nebo možná jen znám svá omezení.
Vzhlížela jsem k zombii a věděla, co je jinak. Duše je stále přítomna. V obou tělech je stále ještě duše. Jak? Jak to prokristapána udělala?
„Duše. V tělech zůstaly duše.“ V hlase mi zaznělo znechucení, které jsem cítila. Proč bych se měla namáhat ho skrýt?
„Velmi dobře, chica.“
Přešla jsem nalevo, nespouštěla jsem Enza z očí. „Jak jste do dokázala?“
„Chytila jsem duši v okamžiku, kdy opouštěla tělo.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To nic nevysvětluje.“
„To nevíš, jak chytit duši do lahve?“
Duše v lahvi? Dělá si srandu? Ne, nedělá. „Ne, nevím.“ Když jsem to říkala, snažila jsem se, aby to neznělo povýšeně.
„Mohla bych tě toho tolik naučit, Anito.“
„Ne, děkuji. Chytila jste jejich duše, pak jste oživila těla a dala duše zpátky.“ Jen jsem hádala, ale znělo to správně.
„Velmi, velmi dobře. Přesně tak.“ Dívala se na mě tak upřeně, až mi to bylo nepříjemné. Vrývala si mě do paměti svýma prázdnýma černýma očima.
„Ale proč druhá zombie hnije? Teorie říká, že s nedotčenou duší se tělo nerozkládá?“
„Už to není teorie. Já jsem ji dokázala.“
Sledovala jsem ohnilou mrtvolu a ona opětovala pohled. „Tak proč se tahle rozkládá a tamhleta ne?“ Prostě dvě nekromantky krafající o práci. Poslyš, oživuješ zombie jenom za novoluní?
„Duši lze do těla vložit a pak ji znovu odstranit. Tak často, jak se mi zachce.“
Zírala jsem na Domingu Salvadorovou. Zírala jsem na ni a snažila se, aby mi nepoklesla čelist, abych nedala najevo ani záblesk počínající hrůzy. Měla by radost z toho, že mě šokovala. Nechtěla jsem, aby mým prostřednictvím získala jakékoli potěšení.
„Nechte mě, ať si vyzkouším své pochopení problému,“ pronesla jsem hlasem výkonného učedníka. „Vložila jste duši do těla a ono se nerozkládalo. Pak jste duši opět vyňala, udělala z těla obyčejnou zombii, a ta se rozkládá.“
„Přesně tak.“
„Pak jste vrátila duši zpátky do hnijící mrtvoly a zombie byla opět při smyslech a naživu. Proces rozpadu ustane, když se duše vrátí zpět?“
„Ano.“
Do hajzlu. „Takže můžete tamhletu zombii udržet přesně takto rozloženou navěky?“
„Ano.“
Do hajzlu na druhou a na třetí. „A tahle?“ Tentokrát jsem ukázala, jako bych dělala přednášku.
„Spousta lidí by za ni dobře zaplatila.“
„Okamžíček. Chcete ji prodat jako sexuální otrokyni?“
„Možná.“
„Ale…“ Ta představa byla příliš strašná. Je to zombie, což znamená, že nemusí jíst ani spát ani nic. Můžete ji mít ve skříni a vyndávat ji ven jako hračku. Dokonale poslušná otrokyně.
„Jsou stejně poslušné jako obyčejné zombie, nebo jim duše ponechává svobodnou vůli?“
„Zdají se být velmi poslušné.“
„Možná z vás jen mají strach.“
Usmála se. „Možná.“
„Nemůžete prostě držet duši uvězněnou navždycky.“
„To nemohu.“
„Duše musí odejít.“
„Do vašeho křesťanského nebe nebo pekla?“
„Ano,“ odtušila jsem.
„Byly to zkažené ženy, chica. Jejich vlastní rodiny mi je předaly. Zaplatily mi, abych je potrestala.“
„Vy jste za tohle vzala peníze?“
„Je nelegální zahrávat si s mrtvými těly bez svolení rodiny.“
Nevím, jestli měla v úmyslu mě poděsit. Možná ne. Ale tou jedinou větou mi dala najevo, že to, co dělá, je naprosto legální. Mrtví nemají žádná práva. To je důvod, proč potřebujeme zákony na ochranu zombii. Do hajzlu.
„Nikdo si nezaslouží strávit věčnost zavřený v mrtvém těle,“ namítla jsem.
„Mohly bychom to provést se zločinci odsouzenými k smrti, chica. Mohli by po smrti posloužit společnosti.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, je to špatné.“
„Stvořila jsem nehnijící zombii, chica. Oživovatelé, tak si tuším říkáte, po tom tajemství pátrali léta. Já ho znám a lidé za ně zaplatí.“
„Je to špatné. Možná toho moc nevím o vúdú, ale i mezi vašimi lidmi je to považováno za špatné. Jak můžete věznit duši a nedovolit jí odejít a připojit se k loa?“
Pokrčila rameny a povzdechla si. Najednou vypadala unaveně. „Doufala jsem, chica, že bys mi pomohla. Kdybychom pracovaly obě, mohly bychom vytvořit víc zombii mnohem rychleji. Byly bychom nepředstavitelně bohaté.“
„Pak jste se obrátila na nesprávné děvče.“
„To vidím. Doufala jsem, že bys to nepovažovala za přečin, protože nejsi vaudun.“
„Křesťan, buddhista, muslim nebo kdokoliv, Domingo, nikdo si nebude myslet, že je to správné.“
„Možná, možná ne. Neuškodí se zeptat.“
Letmo jsem pohlédla na rozloženou zombii. „Alespoň vysvoboďte svůj první experiment z utrpení.“
Dominga se podívala na zombii. „Je to působivá ukázka, ne?“
„Stvořila jste nehnijící zombii, skvělé. Nebuďte sadistická.“
„Myslíš si, že jsem krutá?“
„Jo.“
„Manueli, jsem snad krutá?“
Když Manny odpovídal, díval se na mě. Očima se mi snažil něco sdělit. Nedokázala jsem poznat co. „Ano, Seňoro, jste krutá.“
Znovu se po něm ohlédla, v pohybu těla i ve tváři měla překvapení. „Opravdu si myslíš, že jsem krutá, Manueli? Tvá milovaná amante?“
Pomalu přikývl. „Ano.“
„Před pár lety jsi nesoudil tak rychle, Manueli. Nejednou jsi pro mne zabil bílé kůzle.“
Obrátila jsem se k Mannymu. Bylo to jako ten okamžik ve filmu, kdy se hlavní postava o někom něco dozví. Měla by tu být hudba a různé úhly pohledu kamery, když se dozvíte, že váš nejlepší přítel se účastnil lidské oběti. Nejednou, říkala. Nejednou.
„Manny?“ Znělo to jako ochraptělé zašeptání. Tohle pro mě bylo horší než zombie. Do pekel s cizími lidmi. Tohle je Manny a nemůže to být pravda.
„Manny?“ zopakovala jsem. Nepodíval se na mě. Špatné znamení.
„Tys to nevěděla, chica? Tvůj Manny ti neřekl o své minulosti?“
„Zmlkni,“ sykla jsem.
„Byl mým nejdražším pomocníkem. Udělal by pro mě cokoliv.“
„Zmlkni!“ zaječela jsem na ni. Zarazila se, tvář se jí stáhla vztekem. Enzo udělal dva kroky k oltáři. „Nech toho.“ Nebyla jsem si jista, komu to říkám. „Chci to slyšet od něj, ne od tebe.“
V obličeji měla stále vztek. Enzo se nade mnou tyčil jako lavina, která se chystá utrhnout. Dominga jedinkrát ostře přikývla. „Tak se ho sama zeptej, chica.“
„Manny, říká pravdu? Přinášel jsi lidské oběti?“ Můj hlas zněl normálně. Neměl by. Žaludek jsem měla tak zkroucený, až to bolelo. Už jsem se nebála, alespoň Domingy ne. Pravda… Bála jsem se pravdy.
Vzhlédl. Do obličeje mu padaly vlasy a rámovaly jeho oči. V těch očích bylo tolik bolesti. Téměř jsem ustoupila.
„Je to pravda, že ano?“ Bylo mi chladno. „Odpověz mi, ksakru.“ Znělo to obyčejně, klidně.
„Ano,“ řekl.
„Ano, přinášel jsi lidské oběti?“
Vztekle se na mě podíval, zuřivost mu pomohla pohlédnout mi do očí. „Ano, ano!“
Teď jsem to byla já, kdo uhnul pohledem. „Bože, Manny, jak jsi jen mohl?“ Teď jsem nemluvila normálně, ale velmi tlumeně. Kdybych nevěděla, že to tak není, řekla bych, že to zní, jako bych byla na pokraji pláče.
„Bylo to skoro před dvaceti lety, Anito. Byl jsem vaudun a nekromant. Věřil jsem. Miloval jsem Seňoru. Myslel jsem si, že ji miluji.“
Zírala jsem na něj. Z jeho výrazu se mi stahovalo hrdlo. „Manny, k čertu.“
Neodpověděl. Jen tam stál a vypadal bídně. A já nemohla uvést v soulad dva obrazy. Manny Rodriguez a někdo, kdo rituálně zabije bezrohé kůzle. V téhle věci mě naučil rozlišit dobro od zla. Odmítal udělat tolik věcí. Věcí, které nebyly ani z poloviny tak strašné jako tohle. Nedávalo mi to smysl.
Zavrtěla jsem hlavou. „Tím se právě teď nemůžu zabývat.“ Slyšela jsem se, jak to říkám nahlas, aniž jsem to měla v úmyslu. „Dobrá, shodila jste svou malou atomovku, Seňoro Salvadorová. Řekla jste, že nám pomůžete, pokud projdu zkouškou. Prošla jsem?“ Máte-li pochybnosti, soustřeďte se vždy jen na jednu pohromu.
„Chtěla jsem ti nabídnout možnost pomoci mi v mém novém obchodním podniku.“
„Obě víme, že to neudělám.“
„Škoda, Anito. S výcvikem by ses mi mohla vyrovnat.“
Být jako ona, až vyrostu. Děkuji, nechci. „Každopádně díky, ale jsem spokojená tam, kde jsem.“
Zalétla pohledem k Mannymu, pak zpátky ke mně. „Spokojená?“
„Manny a já si to vyřídíme, Seňoro. Pomůžete mi?“
„Pokud ti pomohu, aniž bys ty nějak pomohla mně, budeš mi dlužit službičku.“
Nechtěla jsem jí dlužit službičku. „Raději bych vyměnila informace.“
„Co bys ty mohla vědět, co by stálo za veškeré úsilí, které vložím do lovu té tvé vraždící zombie?“
Chvíli jsem o tom přemýšlela. „Vím, že právě teď se připravuje legislativa ohledně zombií. Zombie budou brzy mít práva, budou existovat zákony, které je ochrání.“ Doufám, že to opravdu bude brzy. Netřeba jí říkat, že celý legislativní proces je ještě v počátcích.
„Takže musím rychle prodat pár nehnijících zombií dřív, než to bude nelegální.“
„Myslím, že nelegálnost vás příliš netrápí. Lidská oběť je taky ilegální.“
Věnovala mi drobný úsměv. „Už takové věci nedělám, Anito. Vzdala jsem se všech špatností.“
Tomu nevěřím a ona ví, že tomu nevěřím. Usmála se poněkud širším úsměvem. „Když mě Manuel opustil, zanechala jsem temných praktik. Bez jeho pobízení jsem se stala ctihodnou bokar.“
Lže, ale nemám, jak jí to dokázat. A to ví také. „Dala jsem vám cenné informace. Pomůžete mi?“
Blahosklonně přikývla. „Budu hledat mezi svými následovníky, zda někdo něco neví o tvé vraždící zombii.“ Měla jsem pocit, že se mi v tichosti vysmívá.
„Manny, pomůže nám?“
„Pokud Seňora řekne, že něco udělá, pak se tak stane. V tomto směruje velmi dobrá.“
„Vašeho vraha najdu, pokud to má cokoliv do činění s vaudunským vyznáním.“
„Výborně.“ Neřekla jsem děkuji, protože mi to přišlo nepatřičné. Chtěla jsem jí říct, že je kurva, a střelit ji mezi oči, ale to bych taky musela zastřelit Enza. A jak bych to vysvětlovala policii? Neporušila žádné zákony. Ksakru.
„Nepředpokládám, že kdybych apelovala na vaše lepší já, tak byste zapomněla na tenhle šílený záměr využít nové vylepšené zombie jako otroky?“
Usmála se. „Chica, chica. Získám větší bohatství, než tobě se kdy snilo. Můžeš odmítnout se ke mně přidat, ale nemůžeš mě zastavit.“
„Nevsázejte na to,“ odtušila jsem.
„Co uděláš? Půjdeš s tím na policii? Neporušuji žádný zákon. Jediný způsob, jak mě zastavit, je mě zabít.“ Když to říkala, dívala se přímo na mě.
„Nepokoušejte!“
Manny stanul vedle mě. „Ne, Anito, nevyzývej ji ke střetu.“
Byla jsem na něj taky svým způsobem naštvaná, tak co. „Zastavím vás, Seňoro Salvadorová, ať to stojí, co to stojí.“
„Použij proti mně magii smrti, Anito, a budeš to ty, kdo zemře.“
Nerozeznám magii smrti od frijoles. Pokrčila jsem rameny. „Měla jsem na mysli něco poněkud přízemnějšího, jako například kulku.“
Enzo přiřazoval k oltáři a vyrazil zaujmout místo mezi svou šéfkou a mnou. Dominga ho zastavila. „Ne, Enzo, ona je dnes ráno jen naštvaná a šokovaná.“ Její oči se mi stále vysmívaly. „Neví nic o hlubší magii. Nemůže mi ublížit a je příliš morálně nadřazená na to, aby se dopustila chladnokrevné vraždy.“
Nejhorší na tom bylo, že měla pravdu. Nemůžu ji střelit mezi oči, rozhodně ne, pokud mě nebude ohrožovat. Pohlédla jsem na čekající zombie, trpělivé jako mrtvé, ale pod tou nekonečnou trpělivostí byl strach, naděje a… Bože, hranice mezi životem a smrtí se stále tenčí.
„Alespoň nech spočinout svůj první experiment. Dokázala jsi, že můžeš mnohokrát vyjmout a zase vložit duši do těla. Nenech ji, ať se na to dívá.“
„Ale Anito, já už pro ni mám kupce.“
„Ježíšikriste, snad ne… Bože… nekrofil.“
„Ti, kdo milují mrtvé víc, než ty nebo já kdy budeme, jsou ochotni zaplatit obrovské sumy za takové, jako je ona.“
Možná bych ji prostě mohla zastřelit. „Jsi chladnokrevná amorální děvka.“
„A ty, chica, se potřebuješ naučit úctě ke starším.“
„Úctu si musíš zasloužit.“
„Myslím, Anito Blakeová, že si budeš muset zapamatovat, proč se lidé bojí tmy. Dohlédnu na to, aby tvé okno brzy někdo navštívil. Jedné temné noci, až budeš tvrdě spát ve své teplé bezpečné posteli. Něco zlého se ti připlíží do pokoje. Získám si tvou úctu, pokud chceš, aby to bylo takhle.“
Měla bych mít strach, ale neměla jsem. Byla jsem vzteklá a chtěla jsem jít domů. „Můžeš přinutit lidi, aby se tě báli, Seňoro, ale nemůžeš je přinutit, aby k tobě měli úctu.“
„Uvidíme, Anito. Zavolej mi, až obdržíš můj dárek. Bude to brzy.“
„Pomůžeš mi i tak najít vraždící zombii?“
„Řekla jsem, že to udělám, tak se také stane.“
„Dobrá,“ prohlásila jsem. „Můžeme teď jít?“
Mávla na Enza, aby stanul po jejím boku. „Rozhodně utíkej ven, na sluneční světlo, kde můžeš být statečná.“
Přešla jsem k cestičce. Manny se držel u mě. Dávali jsme si záležet, abychom se nepodívali jeden na druhého. Měli jsme spoustu práce se sledováním Seňory a jejích mazlíčků. Zastavila jsem se právě na začátku stezky. Manny se lehce dotkl mé paže, jako by věděl, co se chystám říct. Nevšímala jsem si ho.
„Možná nejsem ochotná tě chladnokrevně zabít, ale ubliž mi jakkoliv a jednoho jasného slunného dne do tebe vpálím kulku.“
„Výhružky tě nezachrání, chica.“
Sladce jsem se usmála. „Ani tebe ne, ty mrcho.“
Obličej se jí stáhl zuřivostí. Usmála jsem se od ucha k uchu.
„Nemyslí to tak, Seňoro,“ vložil se do řeči Manny. „Nezabije vás.“
„Je to pravda, chica?“ Její hlas zněl jako hluboké zavrčení, příjemné, a zároveň děsivé.
Věnovala jsem Mannymu krátký nasupený pohled. Byla to dobrá výhrůžka a vůbec se mi nelíbilo, že jí někdo ubírá na síle zdravým rozumem nebo pravdou. „Řekla jsem, že tě střelím. Neřekla jsem, že tě zabiju. Nebo ano?“
„Ne, neřekla.“
Manny mě popadl za paži a začal mě pozpátku tahat ke schodům. Tahal mě za levou ruku a pravačku mi nechal volnou pro použití pistole. Čistě pro jistotu.
Dominga se ani nehnula. Její černé vzteklé oči se na mě upíraly, dokud jsme nezahnuli za roh. Manny mě odtáhl do chodby se zacementovanými dveřmi. Vytrhla jsem se mu. Po dobu jediného úderu srdce jsme se dívali jeden na druhého.
„Co je za těmi dveřmi?“ zeptala jsem se.
„Nevím.“
Pochybnosti se mi musely mihnout ve tváři, protože dodal: „Bůh je mi svědkem, Anito, nevím. Takhle to před dvaceti lety nebylo.“
Jen jsem se na něj dívala, jako by pohled mohl něco změnit. Přála jsem si, aby si bývala Dominga Slavadorová nechala Mannyho tajemství pro sebe. Nechtěla jsem to vědět.
„Anito, musíme se odtud dostat. Hned.“ Žárovka nad našimi hlavami zhasla, jako by ji někdo sfoukl. Oba jsme vzhlédli. Nebylo nic vidět. Na pažích mi naskočila husí kůže. Žárovka kousek před námi zeslábla, pak se zablikáním zhasla.
Manny má pravdu. Musíme okamžitě zmizet. Vyrazila jsem klusem ke schodům. Manny se mě držel. Dveře s nablýskaným visacím zámkem harašily a duněly, jako by se cosi zkoušelo dostat ven.
Další žárovka se zábleskem zhasla. Temnota nám chňapala po kotnících. Když jsme se dostali ke schodům, už jsme běželi tryskem. Zbývaly dvě žárovky.
Poslední světlo zmizelo, když jsme byli na půl cesty nahoru. Svět zčernal. Strnula jsem na schodech neochotná se hnout, když nic nevidím. Mannyho ruka zavadila o mou, ale neviděla jsem ho. Temnota byla naprostá. Mohla bych si sáhnout na oční bulvy, aniž bych viděla své prsty. Popadli jsme se za ruce a drželi se. Jeho ruka není o mnoho větší než moje. Byla hřejivá a známá a zatraceně uklidňující.
Zapraskání dřeva zaznělo ve tmě hlasitě jako výstřel z brokovnice. Schodištní šachtu naplnil pach hnijícího masa. „Do hajzlu!“ To slovo se vracelo ozvěnou a odráželo se v černotě. Přála jsem si, abych ho nebyla vyslovila. Cosi obrovského se protáhlo do chodby. Nemůže to být tak velké jak to zní. Vydalo se to nahoru po schodech s vlhkými šoupavými zvuky. Nebo to alespoň tak znělo.
Vypotácela jsem se o dva schody výš. Manny nepotřeboval žádné pobízení. Potácel se tmou a zvuky dole si pospíšily. Světlo pode dveřmi bylo tak jasné, že téměř bolelo. Manny rozrazil dveře, slunce mi žhnulo přímo do očí. Na okamžik jsme byli oba oslepeni.
Cosi za námi zavřísklo, chyceno na okraji slunečního světla. Ten výkřik byl skoro lidský. Začala jsem se otáčet, abych se podívala. Manny zabouchl dveře. Zavrtěla jsem hlavou. „Nechceš to vidět. Nechci to vidět.“
Měl pravdu. Tak proč jsem měla nutkání dveře prudce otevřít a dívat se dolů do tmy, dokud neuvidím cosi bledého a beztvarého? Kvílející noční můru. Hleděla jsem na zavřené dveře a nechala to být.
„Myslíš, že to vyrazí za námi?“ zeptala jsem se.
„Na denní světlo?“
„Jo.“
„Pochybuju. Pojďme pryč, než to zjistíme.“
Souhlasila jsem. Srpnové slunce proudilo do obývacího pokoje. Bylo hřejivé a skutečné. Výkřik, temnota, zombie, to všechno se zdálo na denním světle nepatřičné. Věci, na které narazíte po ránu. Neznělo to úplně správně.
Pomalu a klidně jsem otevřela zamřížované dveře. Já a panikařit? Ale naslouchala jsem tak pozorně, že jsem slyšela krev hučet v uších. Naschouchala jsem šouravým zvukům pronásledovatle. Nic.
Antonio stál pořád venku na stráži. Měli bychom ho varovat, že se nám možná za patami žene Lovecraftovská zrůda?
„Zašukali jste si tou zombií tam dole?“ zeptal se Antonio.
Tak tolik k varování pro starého Tonyho.
Manny ho ignoroval.
„Běž do prdele,“ opáčila jsem já.
„Heh!“ vydal ze sebe.
Pokračovala jsem dolů po schodech od vstupu. Manny šel se mnou. Antonio nevytáhl pistoli a nezastřelil nás. Den se nám lepší.
Holčička na tříkolce se zastavila u Mannyho auta. Dívala se na mě, když jsem nastupovala do dveří pro spolujezdce. Opětovala jsem pohled jejích obrovských hnědých očí. Tvář měla do tmavá opálenou. Nemohlo jí být víc než pět.
Manny se usadil na místo řidiče. Zařadil rychlost a vyrazil. Já a ta dívenka jsme hleděly jedna na druhou. Těsně než jsme zahnuli za roh, začala jezdit zase nahoru a dolů po chodníku.
7
Klimatizace vháněla do auta studený vzduch. Manny jel ulicemi obytné čtvrti. Většina příjezdových cest k domům byla prázdná. Lidé byli v práci. Na dvorcích si hrály malé děti. Několik maminek na zápraží. Neviděla jsem nikoho z tatínků, že by byl doma s dětmi. Věci se mění, ale ne až tolik. Mezi námi se prodlužovalo ticho. Nebylo to uklidňující ticho.
Manny na mě pokradmu pohlédl koutkem oka.
Sesula jsem se na sedadle spolujezdce, bezpečnostní pás se mi zaryl do těla a překryl pistoli. „Takže,“ začala jsem, „ty jsi přinášel lidské oběti.“
Myslím, že sebou trhl. „Chceš, abych lhal?“
„Ne, nechci to vědět. Chci žít v požehnané nevědomosti.“
„Takhle to nefunguje, Anito.“
„Asi ne.“ Upravila jsem si pás, aby nešel přes pistoli. Hm, pohodlí. Kdyby bylo tak snadné napravit i všechno ostatní. „Co s tím budeme dělat?“
„S tím, že to víš?“ zeptal se. Znovu na mě letmo pohlédl, když to říkal. Přikývla jsem.
„Ty nebudeš zuřit a vztekat se? Neřekneš mi, jaký jsem zlem prolezlý bastard?“
„Nevidím v tom příliš smyslu.“
Zadíval se na mě tentokrát o trošku déle. „Díky.“
„Neřekla jsem, že je to v pořádku, Manny. Jen na tebe nebudu ječet. Rozhodně ne teď.“
Předjel velké bílé auto plné snědých výrostků. Měli v autě puštěné stereo tak hlasitě, až mi drkotaly zuby. Řidič měl takovou tu plochou tvář s vysokými lícními kostmi, přímo z aztéckého reliéfu. Naše oči se setkaly, jak jsme přejížděli kolem nich. Naznačil polibek a ostatní se hurónsky rozchechtali.
Odolala jsem pokušení ukázat jim vztyčený prostředníček. Netřeba parchantíky povzbuzovat.
Zabočili doprava, my pokračovali rovně. Uf.
Manny zastavil za dvěma auty na semaforech. Těsně za křižovatkou byla odbočka na Čtyřicátou Východní. Pojedeme Dvěstěsedmdesátou nahoru do Olive, a pak už jen kousek k mému bytu. Chybí nám pětačtyřicet minut do hodiny cestovního času. Obvykle to není problém. Dneska jsem ale chtěla od Mannyho pryč. Potřebovala jsem čas, abych to strávila. Abych se rozhodla, co vlastně cítím.
„Řekni něco, Anito, prosím.“
„Při Bohu Všemohoucím, Manny, nevím, co bych řekla.“ Pravda, snažme se mezi přáteli držet pravdy. Jasně.
„Znám tě čtyři roky, Manny. Jsi dobrý člověk. Miluješ svou ženu, svoje děti. Zachránil jsi mi život. Já zachránila život tobě. Myslela jsem si, že tě znám.“
„Nezměnil jsem se.“
„Ano.“ Podívala jsem se na něj. „Změnil. Manny Rodriguez by nikdy, za žádných okolností, neprovedl lidskou oběť.“
„Bylo to před dvaceti lety.“
„Vražda nemá promlčecí dobu.“
„Půjdeš s tím na policajty?“ Řekl to velice tiše.
Na semaforu blikla zelená. Počkali jsme, až bude volno, a vmísili se do ranního provozu. Byl tak hustý, jak nejvíc to je v St. Louis možné. Není to sice naprostý zásek ve stylu L. A., ale styl jízdy brzda-plyn mi pořád celkem leze na nervy. Obzvlášť dnes ráno.
„Nemám žádné důkazy. Jen slovo Domingy Salvadorové. A ji bych zrovna spolehlivým svědkem nenazvala.“
„A kdybys měla důkazy?“
„Netlač na mě, Manny.“ Dívala jsem se z okénka. Vedle nás jsem viděla stříbrnou mazdu se sklopenou střechou. Řidič byl bělovlasý muž, měl okázalou čepičku a závodnické rukavice. Krize středního věku.
„Ví o tom Rosita?“ zeptala jsem se.
„Podezírá mě, ale jistě to neví.“
„Nechce vědět.“
„Asi ne.“ Obrátil se a pohlédl na mě.
Červený náklaďák ford byl skoro před námi. „Manny!“ zaječela jsem.
Dupl na brzdy a jenom bezpečností pás mě zachránil, jinak bych políbila palubní desku.
„Prokrista, Manny, hleď si řízení!“
Několik vteřin se soustředil na provoz na silnici, pak znovu promluvil, tentokrát se na mě nepodíval: „Řekneš to Rositě?“
Okamžik jsem o tom přemýšlela. Zavrtěla jsem hlavou, pak mi došlo, že to nevidí, a prohlásila: „Myslím že ne. Nevědomost je v tomhle případě požehnání, Manny. Pochybuji, že by se s tím tvá žena dokázala vyrovnat.“
„Opustila by mě a vzala by děti k sobě.“
Věřila jsem tomu. Rosita je velmi zbožná osoba. Všechna přikázání brala velice vážně.
„Už teď si myslí, že ohrožuji svou nesmrtelnou duši tím, že oživuji mrtvé,“ dodal Manny.
„Neměla nejmenší problém, dokud papež nepohrozil exkomunikací všech oživovatelů, pokud nepřestanou povolávat mrtvé z hrobu.“
„Církev je pro Rositu velmi důležitá.“
„Pro mě taky, ale já jsem teď spokojená malá anglikánka. Přestoupila jsem k jiné církvi.“
„Není to tak jednoduché.“
Nebylo. To jsem věděla. Ale koukněte, člověk dělá, co může, nebo co musí. „Můžeš mi vysvětlit, proč by ses dopustil lidské oběti? Myslím tím něco, co by mi dávalo smysl?“
„Ne,“ odtušil. Přesunul se do jiného pruhu. Zdálo se, že ten jede o něco rychleji. Zpomalil okamžitě, jak jsme do něj přejeli. Murphyho zákony silničního provozu.
„Ani se nepokusíš mi to vysvětlit?“
„Je to neobhajitelné, Anito. Žiju s tím, co jsem udělal. Nemůžu udělat nic víc.“
Na tom něco bylo. „Tohle prostě změní můj náhled na tebe, Manny.“
„V jakém směru?“
„Ještě nevím.“ Upřímnost. Pokud budeme velmi opatrní, můžeme být jeden k druhému dosud upřímní. „Je tu ještě něco, co bych měla vědět? Něco, co by mohla Dominga později vytáhnout?“
Zavrtěl hlavou. „Nic horšího.“
„Dobrá,“ kývla jsem.
„Dobrá. To je všechno? Žádné vyptávání?“
„Ne teď a možná nikdy.“ Najednou jsem byla hrozně unavená. Bylo 9:23 ráno a já se potřebovala prospat. Jsem emocionálně vyčerpaná. „Nevím, co si o tom mám myslet, Manny. Nevím, jak to změní naše přátelství, naše pracovní vztahy nebo jestli je to změní vůbec. Myslím, že ano. Ksakru, fakt nevím.“
„Dobře. Pojďme se bavit o něčem, v čem nemáme takový zmatek.“
„A to je co?“
„Seňora ti pošle do okna něco nepříjemného, přesně jak řekla.“
„To mi došlo.“
„Proč jsi jí vyhrožovala?“
„Nemám ji ráda.“
„Nádhera, prostě nádhera. Proč mě to jenom nenapadlo?“
„Zastavím ji, Manny. Přišlo mi, že by to měla vědět.“
„Nikdy nedávej špatňákům náskok, Anito. To jsem tě přece učil.“
„Taky jsi mě učil, že lidská oběť je vražda.“
„To bolelo,“ zamumlal.
„Ano, bolelo.“
„Musíš být připravena, Anito. Něco za tebou pošle. Myslím, že jen proto, aby tě vyděsila, ne aby ti doopravdy ublížila.“
„Protože jsi mě přiměl přiznat, že ji nemíním zabít.“
„Ne, proto, že nevěří, že bys ji zabila. Zaujaly ji tvé schopnosti. Myslím, že tě raději získá na svou stranu, než aby tě zabila.“
„Chce mě jako součást své továrny na výrobu zombií.“
„Ano.“
„Ani náhodou.“
„Seňora není zvyklá na to, že by jí lidé říkali ne, Anito.“
„To je její problém, ne můj.“
Pohlédl na mě, pak zpátky na silnici. „Postará se, aby to byl tvůj problém.“
„Poradím si.“
„Neměla bys být tak sebejistá.“
„Nejsem. Ale co chceš, abych dělala? Zhroutila se v slzách? Až – jestli vůbec – se mi něco smrdutého připlazí do bytu, tak si s tím poradím.“
„Se Seňorou si neporadíš. Je mocnější, než si vůbec umíš představit.“
„Vyděsila mě, Manny. Udělala na mě patřičný dojem. Jestli pošle něco, co nezvládnu, budu utíkat. Dobře?“
„Ne. Ty o tom nic nevíš, ty o tom prostě nic nevíš.“
„Slyšela jsem tu bytost na chodbě. Cítila jsem ji. Mám strach, ale ona je jen člověk, Manny. Žádné čáry máry ji nezachrání před kulkou.“
„Kulka ji možná vyřadí, ale nesejme.“
„Co tím chceš říct?“
„Kdyby dostala zásah, řekněme do hlavy nebo do srdce, a zdála se mrtvá, zacházel bych s ní jako s upírem. Hlavu a srdce pryč. Tělo spálit.“ Podíval se na mě tak nějak úkosem.
Neodpověděla jsem. Bavili jsme se tu o zabití Domingy Salvadorové. Chytá duše a vrací je zpátky do mrtvých těl. To je zrůdnost. Pravděpodobně na mě zaútočí jako první. Domů se mi připlíží nějaká nadpřirozená lahůdka. Je zlá a zaútočí na mě první. Byla by to vražda, kdybych ji přepadla? Jo. Udělala bych to tak jako tak? Nechala jsem tu myšlenku pomalu získat tvar. Převalovala jsem ji v mysli jako bonbon, vychutnávala si tu představu. Jo, to bych mohla.
Měla bych se cítit mizerně, že jsem bez mrknutí oka schopna plánovat vraždu, ať už z jakéhokoli důvodu. Necítila jsem se mizerně. Bylo svým způsobem uklidňující vědět, že pokud na mě bude tlačit, tak ji to můžu oplatit. Kdo jsem já, abych hodila kamenem po Mannym za jeho dvacet let staré zločiny? Vskutku, kdo jsem já?
8
Bylo brzké odpoledne. Manny mě beze slova vysadil před domem. Nechtěl jít nahoru a já mu to nenabízela. Pořád jsem nevěděla, co si myslet o něm, Dominze Salvadorové a nehnijících zombiích, které mají duše. Rozhodla jsem se nepřemýšlet. Co potřebuji, je důkladná fyzická aktivita. Jako z udělání mám dneska odpoledne trénink judo.
Mám černý pásek, což zní mnohem působivěji, než to doopravdy je. V dojo, s pravidly a rozhodčími, si vedu obstojně. Venku, ve skutečném světě, kde mě většina protivníků předčí vahou o pětačtyřicet kilo, se spoléhám na pistoli.
Už jsem sahala po klice, když se ozval zvonek. Položila jsem přecpanou sportovní tašku vedle dveří a vyhlédla kukátkem. Vždycky si musím stoupnout na špičky, abych něco viděla.
Lehce zkreslený zjev byl blonďatý, světlooký a mírně povědomý. Tommy, svalnatý osobní strážce Harolda Gaynora. Dnešek je vážně čím dál tím lepší.
Obvykle si na judo neberu pistoli. Bývá odpoledne. V létě to znamená za světla. Opravdu nebezpečné věci nelezou ven před setměním. Vykasala jsem si z kalhot červené tričko s rolákovým límcem a připnula si pouzdro s pistolí zpět na vnitřní stranu kalhot. Kapesní devítka mě tlačila jenom trochu. Kdybych věděla, že ji budu potřebovat, vzala jsem si volnější džíny.
Zvonek zazněl podruhé. Nezavolala jsem, aby nevěděl, že tu jsem. Nezdálo se, že ho to odradilo. Zazvonil potřetí, opřel se o zvonek.
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Podívala jsem se nahoru do Tommyho světlemodrých očí. Byly stále prázdné, mrtvé. Dokonalá prázdnota. S takovým pohledem se narodíte, nebo ho musíte natrénovat?
„Co chceš?“ zeptala jsem se.
Zacukal mu koutek. „Nepozveš mě dál?“
„Sotva.“
Pokrčil mohutnými rameny. Viděla jsem mu na saku obrysy popruhů od podpažního pouzdra. Potřebuje lepšího krejčího.
Nalevo od nás se otevřely dveře. Vyšla nějaká žena s batoletem v náručí. Zamkla dveře dřív, než se otočila a uviděla nás. „Zdravíčko,“ zářivě se usmála.
„I vám,“ odpověděla jsem.
Tommy pokývl.
Žena se odvrátila a vydala se ke schodům. Vysokým hlasem mumlala batoleti něco nesmyslného.
Tommy se obrátil zpátky ke mně. „Vážně to chceš řešit na chodbě?“
„Co řešit?“
„Obchod. Peníze.“
Podívala jsem se mu do obličeje, ale nevyčetla z něj nic. Jedinou útěchou mi bylo, že kdyby mi Tommy chtěl ublížit, pravděpodobně by kvůli tomu za mnou nepřišel domů. Pravděpodobně.
Ustoupila jsem a podržela dveře doširoka otevřené. Držela jsem se z dosahu jeho paží, když vcházel do bytu. Rozhlédl se. „Hezké, uklizené.“
„Úklidová služba,“ odtušila jsem. „Povídej o tom obchodu, Tommy. Mám ještě schůzku.“
Letmo se podíval na sportovní tašku u dveří. „Pracovní, nebo soukromou?“
„Do toho ti nic není.“
Znovu to sotva patrné zacukání rtů. Uvědomila jsem si, že to je jeho verze úsměvu. „Dole v autě mám kufřík plný peněz. Milion a půl, polovinu hned, polovinu po oživení zombie.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Už jsem Gaynorovi odpověděla.“
„Ale to bylo před tvým šéfem. Teď jsme tu jen ty a já. Nikdo se nedozví, pokud to vezmeš. Nikdo.“
„Neřekla jsem ne proto, že tam byli svědci. Řekla jsem ne, protože nepřináším lidské oběti.“ Cítila jsem, že se usmívám. Tohle je směšné. Vzpomněla jsem si na Mannyho. Dobrá, možná to není až tak směšné. Ale já to neudělám.
„Každý má svou cenu, Anito. Řekni si. Můžeme ti zaplatit.“
Ani jednou nezmínil Gaynorovo jméno. Jenom já ho vyslovila. Byl tak zatraceně opatrný, příliš opatrný. „Nemám svou cenu, Tomášku. Vrať se k panu Haroldovi Gaynorovi a řekni mu to.“
Zamračil se. U kořene nosu se mu objevily vrásky. „To jméno neznám.“
„Ale prosím tě, nech toho. Nemám u sebe vysílačku.“
„Řekni, kolik chceš. Můžeme ti zaplatit.“
„Nemám svou cenu.“
„Dva miliony bez daně.“
„Jaká zombie by měla cenu dvou milionů dolarů, Tommy?“ Hleděla jsem do jeho lehce zamračené tváře. „Co Gaynor doufá, že získá, aby měl zisk i při takových nákladech?“
Tommy jen opětoval pohled. „To nepotřebuješ vědět.“
„Myslela jsem si, že to řekneš. Jdi pryč, Tommy. Nejsem na prodej.“ Ustoupila jsem zpátky ke dveřím, měla jsem v úmyslu ho vyprovodit ven. Náhle vyrazil proti mně, byl rychlejší, než vypadal. Svalnaté paže napřažené, aby mě chytil.
Vytrhla jsem firestar a namířila mu ji na hruď. Strnul. Mrtvé oči, které na mě pomrkávaly. Zaťal ruce v pěst. Od krku se mu do tváře šířila téměř purpurová barva. Zuřivost.
„Nedělej to,“ řekla jsem tiše.
„Ty děvko,“ zasípal na mě.
„No tak, Tommy, nebuď sprostý. Uklidni se a všichni se můžeme dožít dalšího nádherného dne.“
Světlýma očima přelétl z pistole na mou tvář, pak zpátky k pistoli. „Bez tý bouchačky bys nebyla tak drsná.“
Jestli mě mínil vyzvat na zápasnický souboj, tak ho budu muset zklamat. „Dej si odjezd, Tommy, nebo tě tady a teď složím. Žádné svaly na světě ti nepomůžou.“
Viděla jsem, jak se za těma mrtvýma očima cosi hnulo, pak se celé jeho tělo uvolnilo. Zhluboka se nadechl nosem. „Okej, tentokrát máš navrch. Ale jestli míníš i nadále působit mému šéfovi zklamání, jednou si tě najdu, až nebudeš mít pistoli.“ Rty mu zacukaly. „A uvidíme, jak drsná opravdu jsi.“
Tenký hlásek v mé mysli vykřikl: „Zastřel ho!“ Věděla jsem tak jistě jako nic jiného, že milý Tommy mi jednoho dne vpadne do zad. Nechtěla jsem, aby se to stalo, ale… Nemůžu ho prostě zabít kvůli domněnce, že by po mně někdy mohl jít. Není to dost dobrý důvod. Ajak bych to kdy vysvětlila policii?
„Vypadni, Tommy.“ Otevřela jsem dveře, aniž bych z něj spustila oči nebo pistoli. „Vypadni a řekni Gaynorovi, že jestli mě dál bude štvát, tak mu jeho bodyguardy začnu posílat domů v zavařovacích sklenicích.“
Tommymu se trochu zachvěly nozdry, žíly na krku se mu napjaly. Velice strnule prošel kolem mě a ven na chodbu. Držela jsem zbraň podél těla a sledovala ho, naslouchala, jak jeho kroky doznívají na schodišti. Když jsem si byla tak jistá, jak to jen šlo, že je pryč, vrátila jsem zbraň zpátky do pouzdra, popadla sportovní tašku a vydala se na hodinu juda. Nesmím dovolit, aby mi takováhle malá vyrušení pokazila program tréninku. Zítra cvičení určitě nestihnu. Musím jít na pohřeb. Navíc, pokud mě Tommy opravdu vyzve k zápasu, budu potřebovat jakoukoli oporu, kterou mohu získat.
9
Nenávidím pohřby. Alespoň že tohle nebyl pohřeb nikoho, koho bych měla nějak obzvlášť ráda. Chladné, leč pravdivé. Peter Burke byl zaživa zkurvysyn bez skrupulí. Nevidím důvod, proč by mu smrt měla automaticky zaručit svatost. Smrt, obzvláště násilná smrt, změní nejhnusnějšího bastarda na světě v hrdinu. Proč?
Stála jsem v jasném srpnovém slunci, oblečená v krátkých černých šatech, sluneční brýle na nose, a sledovala truchlící. Rakev byla umístěna pod baldachýnem, kolem květiny a židle pro rodinu. Můžete se ptát, proč jsem sem vlastně šla, když to nebyl můj přítel? Protože Peter Burke byl oživovatel. Nepříliš dobrý, ale jsme nepočetný, exkluzivní klub. Když jeden z nás zemře, na pohřeb jdeme všichni. To je zásada. Bez výjimek. Možná naše vlastní smrt, ale vzhledem k tomu, že oživujeme mrtvé, tak možná ani to ne.
S tělem se dá něco udělat, aby nevstalo jako upír, ale zombie je jiná potvora. Kromě kremace vás oživovatel vždycky dokáže přivést zpátky. Oheň je tak jediná věc, kterou zombie uznávají nebo se jí bojí.
Mohli bychom povolat Petra a zeptat se ho, kdo mu přiložil pistoli k hlavě. Ale přiložili mu těsně za ucho Magnum 357 s výbušnou municí. Z hlavy mu nezbylo dost ani na to, aby se tím naplnil igelitový sáček. Mohli bychom ho povolat z hrobu, ale nemohl by mluvit. I mrtví potřebují ústa.
Manny stál vedle mě, ve tmavém obleku mu bylo nepohodlně. Jeho žena Rosita stála naprosto vzpřímeně. Silnýma snědýma rukama svírala černou koženou kabelku na patentku. Rosita má těžké kosti, jak by řekla moje nevlastní matka. Černé vlasy měla zastřižené těsně pod ušima a lehce natrvalené. Vlasy by měla mít delší. Zdůrazňovaly, jak dokonale kulatý má obličej.
Přímo za mnou stál Charles Mongomery jako vysoká černá hora. Charles vypadá, jako by někde hrál rugby. Má schopnost se zamračit a lidi pak utíkají do krytu. Vypadá jako tvrďák. Pravda je taková, že Charles omdlí kvůli čemukoliv kromě zvířecí krve. Má štěstí, že je takový obrovský černý týpek. Nemá téměř žádnou odolnost vůči bolesti. Pláče nad kreslenými filmy Walta Disneye, jako třeba když Bambimu zabijou maminku. Roztomilé jak samo peklo.
Jeho žena Caroline je v práci. Nepodařilo se jí vyměnit si s nikým směnu. Zajímalo by mě, jak moc se snažila. Caroline je v pohodě, ale tak nějak se dívá svrchu na naši práci. Říká tomu čáry máry. Je vystudovaná zdravotní sestra. Když celý den jedná s doktory, tak asi pak potřebuje na někoho koukat svrchu.
Vepředu, nedaleko čela davu, jsem zahlédla Jamisona Clarka. Je vysoký, štíhlý a jediný zrzavý zelenooký černoch, kterého jsem kdy potkala. Pokývl mi z opačné strany hrobu. Opětovala jsem pokývnutí.
Jsme tu všichni. Oživovatelé z firmy Oživovatelé a spol.. Bert a Mary, naše denní sekretářka, teď musejí bránit naši pevnost sami. Doufám, že nás Bert neuvrtá do něčeho, co bychom nemohli zvládnout. Nebo odmítli zvládnout. Dělá takové věci, když si na něj nedáte pozor.
Slunce mě udeřilo do zad jako žhavá kovová ruka. Muži si popotahovali kravaty a límečky. Vůně chryzantém mi vězela vzadu v krku jako hustý vosk. Nikdo vám nikdy nepřinese chryzantémy, dokud neumřete. Karafiáty, růže i hledíky mají šťastnější život, ale chryzantémy a gladioly jsou zkrátka pohřební květiny. Alespoň že dlouhé stonky gladiol nemají žádnou vůni.
V přední řadě židlí, pod baldachýnem, seděla nějaká žena. Tvář měla skloněnou ke kolenům jako rozbitá panenka. Vzlykala dost hlasitě na to, aby přerušila proslov kněze. Jak jsem tak stála téměř až vzadu, doléhal ke mně jen tichý, uklidňující rytmus řeči.
Dvě malé děti svíraly ruce staršího muže. Dědeček? Děti byly bledé, oči měly zapadlé. Ve tvářích se jim mísil strach a slzy. Viděly, jak se jejich matka naprosto zhroutila, přestala pro ně být oporou. Její žal je důležitější než ten jejich, její ztráta je větší. Blbost.
Matka mi zemřela, když mi bylo osm. Tu prázdnotu jsem nikdy nevyplnila. Je to, jako by zmizel kus vás samých. Bolest, která nikdy doopravdy nezmizí. Vypořádáte se s tím. Překonáte to, ale nezbavíte se toho.
Vedle ženy seděl jakýsi muž a hladil ji po zádech, dlaní opisoval nekonečné kruhy. Měl téměř černé vlasy, krátce zastřižené a upravené. Široká ramena. Zezadu vypadal jako Peter Burke. Duchové za bílého dne.
Hřbitov byl plný stromů. Šelestily a ve slunečním svitu se jejich stíny zdály měňavě světlešedé. Na druhé straně štěrkové příjezdové cesty, která se kroutila hřbitovem, stáli dva muži. Tiše, vyčkávavě. Hrobníci. Čekali, až budou moci dokončit své dílo.
Podívala jsem se zpátky na rakev posypanou růžovými karafiáty. Přímo za ní byla velká hromada pokrytá jasně zelenou falešnou trávou. Pod tou byla čerstvě vykopaná hlína, čekající, až jí někdo opět zasype díru v zemi.
Nesmíme nechat milované pozůstalé, aby mysleli na to, jak se červená jílovitá hlína sype na nablýskanou rakev. Špinavé hroudy dopadající na dřevo skrývající vašeho manžela či otce. Uvězní je navždycky uvnitř zaplombované rakve. Dobrá rakev zastaví vodu a červy, ale nezabrání rozkladu.
Vím, co se stane s tělem Petra Burkeho. Pokryjte ho saténem, uvažte mu kravatu kolem krku, dejte zdravíčko na tváře, zavřete mu oči – ale stejně je to mrtvola.
Zatímco jsem se dívala, pohřeb skončil. Lidé vděčně vstali v jediné hromadné vlně. Tmavovlasý muž pomohl truchlící vdově vstát. Téměř upadla. Druhý muž přispěchal, aby ji podepřel z druhé strany. Visela mezi nimi, nohy vlekla po zemi.
Ohlédla se přes rameno, hlava jí skoro volně visela na krku. Vykřikla, hlasitě a trhaně, a vrhla se na rakev. Klesla na květiny, ruce zaťala do dřeva. Prsty škrábala o zámky rakve. O ty, které držely víko zavřené.
Všichni na okamžik zůstali strnule zírat. Skrz dav jsem viděla obě děti, jak stále ještě stojí s rozšířenýma očima. Do hajzlu. „Zastavte ji,“ řekla jsem to příliš nahlas. Lidé se po mně otáčeli. Bylo mi to jedno.
Prodrala jsem se vytrácejícím se davem a skupinkami židlí. Tmavovlasý muž držel vdovu za ruce, zatímco ona křičela a bránila se. Klesla na zem, černé šaty se jí vyhrnuly až ke stehnům. Měla na sobě bílé kombiné. Řasenka jí stékala po tváři jako černá krev.
Stanula jsem před starým mužem a dvěma dětmi. Díval se na ženu, jako by se už nikdy neměl pohnout. „Pane,“ začala jsem. Nereagoval. „Pane?“
Zamrkal a shlédl na mě, jako bych se před ním právě objevila. „Pane, myslíte si, že děti tohle opravdu musejí vidět?“
„Je to moje dcera.“ Hlas měl hluboký a zastřený. Drogy, nebo jen zármutek?
„Cítím s vámi, pane, ale děti by teď měly jít do auta.“
Vdova začala kvílet, hlasitě a beze slov, z čiré bolesti. Holčička se začala třást. „Jste její otec, ale jste jejich dědeček. Jednejte podle toho. Dostaňte je odtud.“
Očima mu probleskl vztek. „Jak se opovažujete?“
Neposlechne mě. Jsem jen vetřelec do jejich žalu. Starší z dětí, chlapec asi pětiletý, se na mě díval. Měl obrovské hnědé oči, hubenou tvář tak bledou, až vypadala přízračně.
„Myslím, že jste to vy, kdo by měl jít,“ řekl starý muž.
„Máte pravdu. Máte naprostou pravdu.“ Přešla jsem kolem nich na trávník a do letního horka. Nemohla jsem těm dětem pomoci. Nemohla jsem jim pomoci, stejně jako nikdo nebyl u mne, aby mi pomohl. Přežila jsem to. Ony to také přežijí, snad.
Čekali na mě Manny a Rosita. Rosita mě objala. „Musíš v neděli po mši přijít na oběd.“
Usmála jsem se. „Pochybuji, že to stihnu, ale díky za nabídku.“
„Přijde můj bratranec Albert,“ pokračovala. „Je inženýrem. Dobře by tě zaopatřil.“
„Ale já nepotřebuji někoho, kdo by mě zaopatřil, Rosito.“
Povzdechla si. „Na ženu vyděláváš příliš mnoho. Proto nepotřebuješ muže.“
Pokrčila jsem rameny. Pokud se kdy vdám, o čemž jsem začínala pochybovat, nebude to pro peníze. Láska. Do háje, čekám snad na lásku? Hm, ne. Já ne.
„Musíme vyzvednout Thomase ze školky,“ ozval se Manny. Omluvně se na mě usmíval za Rositinými zády. Je téměř o třicet čísel vyšší než on. Nade mnou se taky tyčí.
„Klučíka ode mne pozdravujte.“
„Měla bys přijít na oběd,“ trvala na svém Rosita. „Albert je velmi pohledný muž.“
„Díky, že na mě myslíš, Rosito, ale nechám si to ujít.“
„Tak pojď, ženo,“ usmál se Manny. „Náš syn na nás čeká.“
Nechala ho, aby ji odtáhl k autu, ale její snědá tvář vyjadřovala nesouhlas. Cosi hluboko v Rositině nátuře bylo silně uraženo tím, že je mi čtyřiadvacet a nemám vyhlídky na vdávání. Stejná jako moje nevlastní matka.
Charlese jsem nikde neviděla. Spěchal zpátky do kanceláře kvůli klientům. Myslela jsem si, že Jamison taky odkvapil, ale stál na trávníku a čekal na mě.
Byl bezvadně oblečen, klopy přilehlé, úzká červená kravata s malými tmavými puntíky. Kravatová spona z onyxu a stříbra. Usmál se na mě, což je vždycky špatné znamení.
Jeho zelené oči vypadaly zapadlé, jako by někdo vygumoval část kůže. Pokud dost dlouho pláčete, kůže oteče a zčervená, pak nabude vpadlé bledosti. „Jsem tak rád, že nás přišlo tolik,“ řekl tiše.
„Vím, že to byl tvůj přítel, Jamisone. Upřímnou soustrast.“
Přikývl a zadíval se dolů na své ruce. Volně držel sluneční brýle. Pak vzhlédl ke mně, zadíval se mi přímo do očí. Naprosto vážně.
„Policie rodině nic neřekne. Petra někdo odstřelí a oni nemají tušení, kdo to byl.“
Chtěla jsem mu říct, že policie dělá, co může, protože opravdu dělá. Ale v St. Louis dojde každým rokem k zatracené spoustě vražd. Soupeříme s Washingtonem o titul hlavní město vražd ve Spojených státech.
„Snaží se, seč mohou, Jamisone.“
„Tak proč nám nic neřeknou?“ Zaťal ruce v pěst. Zvuk drcené umělé hmoty zněl ostře a drolivě. Nezdálo se, že by si toho Jamison všiml.
„Nevím,“ odtušila jsem.
„Anito, ty jsi s policií zadobře. Mohla by ses zeptat?“ Jeho oči byly odhalené, plné skutečné bolesti. Většinou jsem mohla Jamisona ignorovat, nebo ho dokonce nemít ráda. Je to vtipálek a Don Juan, přehnaně soucitný liberál, který si myslí, že upíři jsou jen lidé s dlouhými zuby. Ale dneska… Dneska byl skutečný.
„Na co chceš, abych se zeptala?“
„Jestli udělali nějaký pokrok ve vyšetřování. Jestli mají nějaké podezřelé. A tak podobně.“
Byly to nekonkrétní otázky, ale důležité. „Uvidím, co se mi povede zjistit.“
Věnoval mi mdlý úsměv. „Díky, Anito, opravdu ti děkuji.“ Podal mi ruku. Přijala jsem ji. Potřásli jsme si rukama. Všiml si rozbitých slunečních brýlí. „Ksakru, pětadevadesát dolarů vyhozených z okna.“
Pětadevadesát dolarů za sluneční brýle? To si snad dělá srandu. Skupina pozůstalých konečně odváděla rodinu. Matka byla obklopena mužskými příbuznými s dobrým úmyslem. Doslova ji odnášeli od hrobu. Děti a dědeček šli vzadu. Nikdo neposlouchá dobré rady.
Od davu se oddělil jeden muž a přešel k nám. Byl to on, kdo mi zezadu připomněl Petra Burkeho. Měřil zhruba metr osmdesát, měl snědý obličej, černý knír. Tvář pohlednou jako filmová hvězda, ale ve způsobu jeho chůze bylo cosi znepokojívého. Nebo to možná bylo bílým pramenem vlasů přímo nad čelem. Ať to bylo čímkoliv, člověku bylo jasné, že bude vždycky hrát záporňáka.
„Pomůže nám?“ zeptal se, bez úvodu, bez pozdravu.
„Ano,“ odpověděl Jamison. „Anito, tohle je John Burke, Petrův bratr.“
John Burke, ten John Burke, chtěla jsem se zeptat. Nejslavnější oživovatel a lovec upírů z New Orleansu? Spřízněná duše. Potřásli jsme si rukama. Měl silný stisk, téměř bolestivý, jako by chtěl zjistit, jestli ucuknu. Neucukla jsem. Pustil mě. Možná si jen není vědom vlastní síly? Pochybuji.
„Upřímnou soustrast,“ řekla jsem. Myslela jsem to vážně. Jsem ráda, že jsem to myslela vážně.
Přikývl. „Díky, že o něm promluvíte s policií.“
„Překvapuje mě, že jste nepřesvědčil policii z New Orleansu, aby uplatnila nějaký vliv na policii místní.“
Byl dost zdvořilý na to, aby se zatvářil nejistě. „Nějak jsem se s neworleanskou policií nepohodl.“
„Opravdu?“ zeptala jsem se, oči široce otevřené. Slyšela jsem nějaké zvěsti, ale chtěla jsem slyšet pravdu. Pravda je vždycky podivnější než výmysl.
„John byl obviněn z účasti na rituální vraždě,“ řekl Jamison. „Jen proto, že je praktikujícím vaudunským knězem.“
„Ach tak,“ pronesla jsem. To byly ty zvěsti. „Jak dlouho už jste ve městě, Johne?“
„Skoro týden.“
„Vážně?“
„Peter byl dva dny pohřešovaný, než našli… tělo.“ Olízl si rty. Tmavýma očima zalétl ke scéně za mými zády. Přišli už hrobníci? Ohlédla jsem se, ale hrob se mi zdál pořád stejný.
„Cokoliv, co byste mohla zjistit, nesmírně ocením,“ prohlásil.
„Udělám, co bude v mých silách.“
„Musím se vrátit zpátky do domu.“ Pokrčil rameny, jako by si chtěl na nich uvolnit svaly. „Moje švagrová to těžce nese.“
Nekomentovala jsem to. Za to si zasloužím bobříka sebeovládání. Jednu věc jsem ale nemohla nechat plavat. „Můžete se postarat o svého synovce a neteř?“
Podíval se na mě, v očích pod tmavým obočím mírný zmatek.
„Myslím tím dohlédnout, aby nebyli u těch opravdu dramatických událostí, pokud je to možné.“
Přikývl. „Bylo to dost drsné pro mne, když se vrhla na rakev. Bože, co si musejí myslet ty děti?“ V očích se mu stříbřitě zaleskly slzy. Držel oči široce otevřené, aby mu slzy neskanuly po tvářích.
Nevěděla jsem, co říct. Nechtěla jsem ho vidět plakat. „Promluvím s policií a zjistím, co se dá. Řeknu Jamisonovi, jakmile budu cokoliv mít.“
John Burke opatrně přikývl. Oči měl jako sklenici, kde jen povrchové pnutí bránilo vodě, aby se přelila.
Pokývla jsem Jamisonovi a odešla. V autě jsem zapnula klimatizaci a nechala ji běžet naplno. Oba muži dosud stáli v horkém slunci uprostřed zhnědlého letního trávníku, když jsem zařadila rychlost a odjela.
Promluvím si s policií a zjistím, co se dá. Taky mám další jméno pro Dolpha. John Burke, největší oživovatel z New Orleansu, kněz vúdú. Mně osobně to znělo jako dost podezřelé.
10
Když jsem zastrčila do zámku klíče, začal v bytě zvonit telefon. „Už jdu! Už jdu!“ zaječela jsem. Proč tohle lidé dělají? Ječet na telefon, jako by vás člověk na druhém konci drátu mohl slyšet a počkal?
Rozrazila jsem dveře a na čtvrté zazvonění vyhrábla telefon. „Prosím?“
„Anito?“
„Dolphe.“ Stáhl se mi žaludek. „Co se děje?“
„Myslím, že jsme našli toho chlapce.“ Hlas měl tichý, neutrální.
„Myslíš,“ opakovala jsem. „Co tím chceš říct, že myslíš?“
„Ty víš, co chci říct, Anito.“ Zněl unaveně.
„Jako jeho rodiče?“ Ve skutečnosti to nebyla otázka.
„Ano.“
„Bože, Dolphe, zbylo toho hodně?“
„Přijď a uvidíš. Jsme na hřbitově Burrell. Znáš to tam?“
„Jistě, už jsem tam pracovala.“
„Přijeď, jak nejdřív to půjde. Chci jít domů a obejmout manželku.“
„Jistě, Dolphe, chápu.“ To už jsem mluvila sama k sobě. Dolph zavěsil. Chvíli jsem se dívala na sluchátko. Byla mi zima. Nechci se jít podívat na ostatky Benjamina Reynoldse. Nechci to vidět. Zhluboka jsem se nadechla nosem, pak pomalu vydechla.
Dívala jsem se dolů na své tmavé punčochy, vysoké podpatky, šaty. Není to moje obvyklé oblečení na ohledání místa vraždy, ale trvalo by příliš dlouho se převléknout. Obvykle jsem poslední zavolaný odborník. Jakmile si všechno prohlédnu, mohou odklidit tělo. A všichni mohou jít domů. Popadla jsem černé tenisky na chůzi po trávníku a v kalužích krve. Jakmile si jednou ušpiníte sváteční boty, už je nikdy nevyčistíte.
Browning Hi-Power včetně pouzdra jsem měla tak nějak naaranžovaný na malé černé kabelce. Během pohřbu jsem měla pistoli v autě. Neumím si představit, jak bych mohla mít u sebe jakoukoli pistoli, když mám šaty. Jasně, že v televizi jste určitě viděli pouzdro s pistolí na stehně, ale říká vám něco slovo „tření“?
Zaváhala jsem, jestli si nemám vzít záložní pistoli a dát ji do kabelky, ale neudělala jsem to. Moje kabelka, stejně jako všechny ostatní, totiž zřejmě obsahuje putovní černou díru. Kdybych ji opravdu potřebovala, nikdy bych odtamtud pistoli nevylovila včas.
V pouzdře na stehně pod krátkou černou sukní jsem měla stříbrný nůž. Cítila jsem se jako Kit Carson v sukních, ale po Tommyho vzácné návštěvě jsem nechtěla být neozbrojená. Nedělala jsem si iluze o tom, co by se stalo, kdyby mě Tommy chytil a já neměla pistoli. Nože nejsou tak dobré, ale je to pořád lepší, než kdybych kopala nožičkama a ječela.
Dosud jsem nikdy nebyla nucena vyzkoušet rychlé tasení nože z pouzdra na stehně. Bude to asi vypadat lehce nemravně, ale jestli mě to udrží naživu… no tak, trochu rozpaků přece zvládnu.
Burrellský hřbitov je na vrcholu kopce. Některé náhrobky jsou několik set let staré. Písmo v měkkém opršelém vápenci je téměř nečitelné, jako bonbony, které někdo ocumlal do hladka. Bujná tráva sahá až po pás, jenom náhrobní kameny tu stojí jako unavení strážci.
Na okraji hřbitova je dům, kde žije správce, ale nemusí se starat o příliš mnoho věcí. Hřbitov je plný a byl plný po léta. Poslední člověk, který zde je pohřbený, mohl pamatovat světový veletrh roku 1904.
Na hřbitov už nevede silnice. Zbyla po ní jen stopa po vozech, tam, kde tráva není tak vysoká. Správcův dům byl obklopený policejními auty a koronerovou dodávkou. Moje nova vypadala nedostatečně vystrojená. Možná bych si měla pořídit jednu z těch dlouhých tykadlovitých antén nebo si nalepit na bok auta nápis „Zombie, zombíci, zombíčci.“ Bert by asi zuřil.
Vytáhla jsem z kufru kombinézu a oblékla si ji. Zakrývala mě od krku po kotníky. Jako u většiny kombinéz jsem měla rozkrok někde u kolen, nikdy nepochopím proč. Ale znamenalo to, že si nezmuchlám sukni. Původně jsem si je brala, když jsem zatloukala upírům kůl do srdce, ale krev je krev. Navíc ostřice by mi udělala z punčocháčů fotbalovou síť. Z krabičky od papírových kapesníků jsem vyndala chirurgické rukavice. Tenisky místo bot na podpatku, a byla jsem připravena zhlédnout ostatky.
Ostatky. Hezké slovo.
Dolph stál jako nějaký prastarý strážce, tyčil se nad všemi ostatními přítomnými. Propracovávala jsem se k němu a snažila se nezakopnout o kousky rozbitého náhrobního kamene. Vítr horký tak, že skoro pálil, ševelil v trávě. V kombinéze jsem se neskutečně potila.
Detektiv Clive Perry mi vyšel vstříc, jako bych potřebovala doprovod. Detektiv Clive Perry je jeden z nejzdvořilejších lidí, které jsem kdy potkala. Má v sobě dvornost starého světa. Gentleman v tom nejlepším slova smyslu. Vždycky jsem se ho chtěla zeptat, co udělal, že skončil u MOST.
Úzkou tmavou tvář měl zrosenou potem. Pořád měl na sobě sako, i když muselo být skoro čtyřicet stupňů. „Slečno Blakeová.“
„Detektive Perry.“ Pohlédla jsem nahoru, na vrchol kopce. Dolph a pár mužů postávalo kolem, jako by nevěděli, co dělat. Nikdo se nedíval na zem.
„Jak moc je to zlé, detektive Perry?“ zeptala jsem se.
Potřásl hlavou. „Sejde na tom, s čím to srovnáváte.“
„Viděl jste záznamy a fotky z domu Reynoldsových?“
„Viděl.“
„Je to horší?“ Byla to moje nejnovější míra „nejhorší věc, co jsem kdy viděla“. Předtím to byl upíří gang, který se sem snažil přesunout z Los Angeles. Místní ctihodná upíří komunita je rozsekala sekyrami. Jednotlivé části se ještě plazily po místnosti, když jsme je našly. Možná že tohle není horší. Možná jen čas otupil vzpomínku.
„Není to krvavější,“ odtušil, pak zaváhal. „Ale byl to malý chlapec, dítě.“
Přikývla jsem. Nemusel nic vysvětlovat. Vždycky to je horší, když jde o dítě. Nevím proč vlastně. Snad nějaký primitivní instinkt chránit mladé. Nějaká hluboce hormonální záležitost. Každopádně děti jsou vždycky horší. Zadívala jsem se na zem na bílý náhrobek. Vypadal jako matný roztátý led. Nechci jít nahoru na kopec. Nechci to vidět.
Vyrazila jsem do kopce. Detektiv Perry mě následoval. Náš statečný detektiv. Naše statečná já.
Na trávě spočívala plachta, připomínala stan. Dolph jí stál nejblíž. „Dolphe,“ přivítala jsem se s ním.
„Anito.“
Nikdo se nenabídl, že plachtu zvedne. „Tohle je ono?“
„Jo.“
Dolph jako by se otřásl, nebo to možná bylo zachvění. Sklonil se a vzal za okraj látky. „Připravena?“
Ne, nejsem připravená. Nenuťte mě se dívat. Prosím, nenuťte mě se dívat. V ústech mi vyschlo. Cítila jsem tep až v krku. Přikývla jsem.
Plachta odlétla, zachycena poryvem větru, jako bílý papírový drak. Tráva byla udupaná. Zápas? Byl Benjamin Reynolds naživu, když ho někdo vláčel travou? Ne, určitě ne. Bože, doufám, že ne.
Na maličkém pyžamku, nebo spíš dupačkách, byly kreslené postavičky. Pyžamko někdo stáhl jako slupku od banánu. Jednu drobnou ručku měl chlapec přehozenou přes obličej, jako by spal. Víčka s dlouhými řasami doplňovala iluzi. Kůže bledá a bezchybná, křivka napůl otevřené pusinky. Měl by vypadat hůř, mnohem hůř.
Na dupačkách se vyjímala špinavě hnědá skvrna, látka zakrývala dolní polovinu těla. Nechci vidět, co ho zabilo. Ale proto tu jsem. Zaváhala jsem, prsty jsem bloudila nad látkou. Zhluboka jsem se nadechla a to byla chyba. Skloněná nad mrtvolou za větrného srpnového vedra. Pach byl čerstvý. Čerstvě mrtvé tělo páchne jako latrína, zvlášť když má vyrvaný žaludek a střeva. Už jsem věděla, co najdu, až zvednu zkrvavenou látku. Zápach mi to prozradil.
Klekla jsem si, rukávem si na chvíli zakryla ústa a nos, dýchala jsem mělce pusou, ale moc to nepomohlo. Jakmile jednou ucítíte ten závan, nos si to pamatuje. Pach se plazil dolů hrdlem a nemínil zmizet.
Pomalu, nebo rychle? Strhnu látku, nebo ji stáhnu? Rychle. Škubla jsem za tkaninu, ale zadrhla se, přichycená zaschlou krví. Odtrhla se s vlhkým mlaskavým zvukem.
Vypadalo to, jako by někdo vzal obrovskou zmrzlinovou naběračku a dítě vykuchal. Žaludek, střeva, vnitřnosti – všechno pryč.
Sluneční světlo se kolem mě rozvlnilo a já se musela dlaní opřít o zem, abych neupadla.
Podívala jsem se chlapci do obličeje. Vlasy měl světle hnědé jako jeho matka. Vlhké zvlněné pramínky vlasů se mu táhly po tvářích. Mé oči přitáhla zejicí troska, který bývala břichem. Ze zbytku tenkého střeva vytékala jakási tmavá hustá tekutina.
Odpotácela jsem se od místa činu, opírala jsem se o náhrobky, abych mohla stát. Utekla bych, kdybych si nebyla jistá, že pokud to zkusím, upadnu. Nebe se točilo a padalo k zemi. Padla jsem na povadlou trávu a zvracela.
Zvracela jsem, dokud bylo co a svět se nepřestal točit. Otřela jsem si pusu rukávem a vstala, opírajíc se o náhrobní kámen.
Nikdo neřekl ani slovo, když jsem se k nim vracela. Tělo zakrývala plachta. Tělo. Tělo. Musím o něm přemýšlet tímhle způsobem. Nesmím se upínat ke skutečnosti, že to kdysi bylo malé dítě. Nesmím. To bych se zbláznila.
„Tak?“ zeptal se Dolph.
„Není mrtvý dlouho. Ksakru, Dolphe, bylo brzy k ránu, možná těsně před úsvitem. Byl naživu. Žil, když ho ta věc sebrala!“ Dívala jsem se na něj a cítila, jak se mi do očí derou horké slzy. Nebudu plakat. Už jsem se pro dnešek shodila dost. Zhluboka, opatrně jsem se nadechla a vydechla. Nebudu plakat.
„Dal jsem ti čtyřiadvacet hodin, abys promluvila s tou Domingou Salvadorovou. Zjistila jsi něco?“
„Tvrdí, že o tom nic neví. Věřím jí.“
„Proč?“
„Protože kdyby chtěla někoho zabít, tak by nemusela dělat nic tak dramatického.“
„Co tím chceš říct?“
„Prostě by si přála, aby dotyčný zemřel.“
Oči se mu rozšířily. „Tomuhle věříš?“
Pokrčila jsem rameny. „Možná. Ano. Ksakru, nevím. Mám z ní strach.“
Pozvedl jedno husté obočí. „To si budu pamatovat.“
„Nicméně mám další jméno na tvůj seznam.“
„Kdo?“
„John Burke. Přijel z New Orleansu na bratrův pohřeb.“
Zapsal si jméno do malého zápisníku. „Pokud je tu jen na návštěvě, měl by na to čas?“
„Nenapadá mě motiv, ale mohl by to udělat, kdyby chtěl. Zeptejte se na něj policie v New Orleansu. Myslím, že ho tam podezírají z vraždy.“
„Jak to, že odcestoval sem, do jiného státu?“
„Pochybuji, že mají důkazy. Dominga Salvadorová řekla, že mi pomůže. Slíbila, že se poptá a řekne mi, pokud se cokoli dozví.“
„Něco jsem si o ní zjišťoval, když jsi mi dala to jméno. Nepomáhá nikomu kromě svých vlastních lidí. Jak jsi ji přiměla ke spolupráci?“
Pokrčila jsem rameny. „Získala jsem si ji silou své osobnosti.“
Zavrtěl hlavou.
„Nebylo to ilegální, Dolphe. Dál o tom nechci mluvit.“
Nechal to plavat. Není hloupý. „Dej mi vědět, jakmile se něco dozvíš, Anito. Musíme tu bytost zastavit, než zabije někoho dalšího.“
„Domluveno.“ Otočila jsem se a zadívala se přes vlnící se stébla. „Je tohle ten hřbitov, v jehož blízkosti jste našli první tři oběti?“
„Ano.“
„Možná, že část odpovědi je tady.“
„Co tím chceš říct?“
„Většina upírů se musí před úsvitem vrátit do své rakve. Ghúlové přebývají v podzemních tunelech jako obrovští krtci. Pokud to je jedno z toho, řekla bych, že to stvoření je někde tady a čeká na setmění.“
„Ale…“ začal.
„Ale pokud je to zombie, tak jí sluneční světlo nevadí a nepotřebuje odpočívat v rakvi. Může být kdekoliv, ale myslím, že pochází z tohohle hřbitova. Pokud tady použili vúdú, budou tu stopy po rituálu.“
„Jako například?“
„Křidlou nakreslené verše, symboly kolem hrobu, zaschlá krev, možná stopy po ohni.“ Hleděla jsem na šelestící trávu. „I když já osobně bych zrovna tady nezakládala otevřený oheň.“
„A jestli to nebylo vúdú?“
„Pak to byl oživovatel. Znova hledej zaschlou krev, možná mrtvé zvíře. Nebude tu tolik stop, protože je snazší po sobě uklidit.“
„Jsi si jistá, že je to nějaký druh zombie?“ zeptal se.
„Nevím, co jiného by to mohlo být. Myslím, že bychom měli jednat, jako by to zombie byla. Alespoň máme kde začít hledat a něco, co můžeme hledat.“
„Pokud to není zombie, tak nemáme jedinou stopu.“
„Přesně.“
Usmál se, ale nebyl to příjemný úsměv. „Doufám, že máš pravdu, Anito.“
„Já taky.“
„Jestli to přišlo odtud, dokážeš zjistit, ze kterého hrobu to vylezlo?“
„Možná.“
„Možná?“
„Možná. Oživování mrtvých není věda, Dolphe. Někdy cítím mrtvé pod zemí. Neklid. Vím, jak staré tělo je, aniž bych se podívala na náhrobek. A někdy to nedokážu.“ Pokrčila jsem rameny.
„Poskytneme ti jakoukoli pomoc, kterou budeš potřebovat.“
„Musím počkat do setmění. Moje… schopnosti se zlepšují za tmy.“
„To potrvá několik hodin. Můžeš něco udělat teď?“
Chvíli jsem o tom přemýšlela. „Ne. Je mi líto, ale ne.“
„Dobrá, takže se sem vrátíš dneska večer?“
„Jo.“
„V kolik hodin? Pošlu sem nějaké své muže.“
„Nevím, v kolik hodin. A nevím, jak dlouho to zabere. Můžu tu chodit hodiny a nenajít nic.“
„Nebo?“
„Nebo můžu najít přímo tu zrůdičku.“
„Pro ten případ potřebuješ krytí.“
Přikývla jsem. „Souhlas. Ale kulky, ani stříbrné, tomu neublíží.“
„A co tedy?“
„Plamenomety, napalm. Jako používají exterminátoři na ghúlské tunely.“
„To není standardní vybavení.“
„Nech tady postávat exterminátorský tým.“
„Dobrý nápad.“ Udělal si poznámku.
„Potřebuji od tebe laskavost,“ ozvala jsem se.
Vzhlédl. „Jakou?“
„Peter Burke byl zavražděn, zastřelen. Jeho bratr mě prosil, abych zjistila, jak policie postupuje.“
„Víš, že nemůžeme poskytovat takovéhle informace.“
„Vím, ale pokud je budu mít, můžu jimi nakrmit Johna Burkeho dostatečně na to, abych s ním zůstala v kontaktu.“
„Zdá se, že se všemi našimi podezřelými dobře vycházíš.“
„Jo.“
„Zjistím, co se dá, od oddělení vražd. Nevíš, pod jakou jurisdikci spadal?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Mohla bych to zjistit. To by mi poskytlo záminku znovu mluvit s Burkem.“
„Říkáš, že v New Orleansu je podezřelý z vraždy.“
„Mmhm.“
„A možná spáchal tohle.“ Ukázal směrem k plachtě.
„Tak.“
„Kryj si záda, Anito.“
„To já vždycky.“
„Zavoláš mi, jak nejdřív to dnes večer půjde. Nechci, aby tu všichni moji lidé posedávali a točili palci mlýnek přesčas.“
„Jak nejdřív budu moct. Budu muset odvolat setkání se třemi klienty jen proto, abych to stihla.“ Bert nebude rád. Den se nám zlepšuje.
„Proč to z toho chlapce nesežralo větší část?“ napadlo Dolpha.
„Nevím.“
Přikývl. „Dobrá, takže se uvidíme dneska večer.“
„Pozdravuj ode mě Lucille. Jak je na tom se svým magisterským titulem?“
„Skoro hotovo. Bude ho mít dřív, než náš nejmladší získá inženýrský titul.“
„Skvělé.“
Plachta se třepotala v horkém větru. Po čele mi stékal pramínek potu. Došla mi nezávazná společenská témata. „Uvidíme se,“ zamumlala jsem a vyrazila dolů z kopce. Ještě jsem se zastavila a ohlédla. „Dolphe?“
„Ano?“
„Nikdy jsem neslyšela o právě takovéhle zombii. Možná že vystupuje z hrobu spíš jako upír. Pokud tady necháš exterminátorský tým a zálohy potulovat se okolo až do setmění, můžete ji chytit, až bude vystupovat z hrobu, a budete ji moct zneškodnit.“
„Je to pravděpodobné?“
„Ne, ale je to možné.“
„Nevím, jak vysvětlím ty přesčasy, ale udělám to.“
„Dorazím, jak nejdřív to půjde.“
„Co může být důležitější než tohle?“
Usmála jsem se. „Nic, o čem bys chtěl slyšet.“
„Zkus to.“
Zavrtěla jsem hlavou.
Přikývl. „Dnes večer, jak nejdřív to stihneš.“
„Jak nejdřív to stihnu.“
Detektiv Perry mě doprovodil zpátky. Možná ze zdvořilosti, možná se jen chtěl dostat pryč od corpus delicti. Nezazlívala jsem mu to. „Jak se daří vaší ženě, detektive?“
„Za měsíc očekáváme první dítě.“
Usmála jsem se na něj. „To jsem nevěděla. Blahopřeji.“
„Děkuji.“ Zachmuřil se, mezi tmavýma očima se nakrčily vrásky, zamračení. „Myslíte, že tu bytost dokážeme najít dřív, než znovu někoho zabije?“
„Doufám, že ano.“
„Jakou máme šanci?“
Chce ujištění, nebo pravdu? Pravdu. „Nemám nejmenší představu.“
„Doufal jsem, že tohle neřeknete.“
„Já také, detektive. Já také.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář