Octoginta Octo 2006 - zpráva ze závodu
další fotky jsou na www.foto.domazlice.cz v rubrice Octoginta Octo 2006
Tak je to tady, dlouho očekávaný den, na který jsme se tak těšili. Očekávaný velký otazník je tu, konečně se dozvíme co nás čeká, jaký příběh….kde se co odehraje…. Na start v Praze se dostáváme včas a dokonce jako celý team Kolibřík, Kouďa, Plha, Dája a Michi.
A je tady první překvapení, alespoň pro nás z lesů, očekávaný start v osvětlené a čisté Praze se nekonal, místo toho jdeme ve tmě po panelech, na kterých je super blátíčko a svítíme si propiskou – úžasná věc, taková modře svítící propiska. Poznáváme nějaké tváře a zdravíme se placatkou. Před halou Centrálních státních laboratoří VIR stojí hlídka v maskáčích v plné polní. Jsou ozbrojeni, nouzový stav byl vyhlášen již 20. října, ale přesto většina občanů neví proč, nejsou k dispozici žádné informace. Po předložení výzvy k dostavení nás doprovází do haly. Nejprve musíme do vyšetřovny, prostrčit ruku dírou v plentě odebrat krev. Je to asi nová metoda, protože je bezbolestná a zůstává po ní jen UV stopa.
Po nezbytném shromáždění a vyšetření cca 150 nešťastníků je nám představen Doc. Mudr. Keďul Čířhrn, ředitel VIR. Startuje 31 teamů. Seznamuje nás s vyhlášeným nouzovým stavem, s preventivními opatřeními. Během sledování dokumentu na projekčním plátnu získáváme informace o novém, nebezpečném viru Ebola Octoginta Octo, o jeho příznacích a možnostech léčby. Je nás oznámeno, že jsme infikováni a že budeme pod dohledem převezeni do nemocnic. Ozývají se protestní hlasy, několik lidí nesouhlasí a snaží se dostat ven. Jsou okamžitě a bez varování zastřeleni.
Následuje rozdílení do transportů, které nás rozvezou do nemocnic. 4 autobusy, v každém jeden člen, v jednom dva. Cesta trvá něco přes hodinu. Někteří s úlevou zjišťují, že Šumava to letos asi nebude. Jedeme na sever. Očekáváme výsadek a přemýšlíme o délce pochodu a akci, která nás čeká. Jsme v lesích. Na cestě ve světlech reflektoru rozeznáváme postavu, něco ukazuje. Autobus brzdí a v tom dovnitř vpadnou maskované osoby, které zastřelí vpředu a vzadu sedící vojenskou hlídku. Jeden mi střílí u hlavy, což má za následek pískání v uchu další 2 hodiny. Křičí, že je to podvod, že nejedeme do nemocnice, ale že nás chtějí zlikvidovat, protože léčba je moc drahá. Utíkáme ven z autobusu a po chvíli se setkáváme s dalšími členy teamu – louka, mokro, tma, pár útržků mapy, vysvětlující leták skupiny, která tvrdí, že je schopna vyvinout vlastní lék. Orientace v terénu a vyrážíme na pochod. Pohybujeme se v zakázané zóně plné armádních jednotek podléhajících VIR (Vládní institut rizik)
...no fakt, dost dobrý příběh, který nás provází celou cestu. Někteří herci ve shlédnutém dokumentu předvedli opravdové výkony. Osobně uděluji cenu za střih. Atmosféra dokonalá a vidět znovu některé tváře z let minulých bylo pohlazením na duši.
Odcházíme jako první team a přicházíme do obce Osinalice, odtud po žluté až do místa, zakresleného na mapě. Jdeme celou noc dost svižným tempem a ve 23,59 jsme stále na prvním místě (cestou nás předbíhá IsMise, ale ty jsou na procházce, takže si jich nevšímáme). I když vpředu, jsem plný pesimismu a nenechávám si ho pro sebe. To že jsme letos netrénovali, se projevuje několika symptomy – chybějící dech, malátnost, malá výkonnost apod. Na dotaz, zda pojedeme příští rok, reaguji nepřiměřeně: „jestli se mě někdo zeptá, zda pojedeme příští rok na OO, tak si zaplatím soukromé lekce u trenéra Křivky a po třech měsících zvládnutí kickboxu všem rozbiju hubu!“ Ale samozřejmě, že pojedeme, jsme prostě nepoučitelní. Hlavně aby se našli další, ještě větší blázni a zorganizovali to.
Na prvním stanovišti usínám opřený o strom a ty tři minuty mi děsně pomáhají. Jdu jak čamrda. Dostali jsme obrázek viru na folii, cestou pak na určených místech poblíž Mácháče nalézáme tři texty a nevíme kam dál.
Je ráno, mlha a teplota okolo nuly, děsná kombinace. Sedíme u hlavní silnice a snažíme se vyluštit šifru. Dírku po špendlíku objevuje až Dája. Jdeme k Máchovu jezeru „Staré splavy – výpusť“, kde dostáváme další informace.
Území okolo Máchova jezera je silně střeženo armádními jednotkami a tak ho musíme překonat po vodě. Vojáci pátrají po uprchlících a mají povolení střílet. I na vodě se budeme muset krýt a jet u břehu, ale nejdřív musíme získat pádla, jména dvou doktorů a úplatek pro vojáka, který střeží lodě.
Po 10 minutách nacházíme další stanoviště. Hrajeme divadelní scénky, které nás baví, i když zapamatovat si některé texty a sled pohybů nám dělá občas problém. Únava a nevyspání se začíná projevovat. Navíc úkoly jsou roztroušené po lese a tak běháme sem a tam. Musíme nasbírat peníze v hodnotě 5000, abychom měli na úplatek a scénky jsou rozděleny dle hodnot od 100 do 500.
Dál musíme překonat lanovou lávku – jen po nohou od stromu ke stromu. Rukama se drží jen provazu, který drží další člen teamu z boku. Jde Michal a Dája, Kouďa a Kolibřík jistí. Plha to řídí. Zde musím zcela otevřeně napsat, že to Michal posral....i když se snažil, úkol nesplnil a tak se píšeme na další pořadník a čekáme dalších 8 teamů. Mezitím začínáme luštit další úkol.
Po lese jsou hlášky typu: Doktor Coney dělá pokusy na psech. Doctor W. je na patře které sousedí s patrem kde se dělají pokusy na šimpanzích. Doktor M. zkoumá arenaviry apod. Není to složité, 6 atributů a jednoduchá logická tabulka. Tady to však musíme vyřešit bez jakýchkoli pomůcek. Dost náročné na paměť a analýzu jen tak z hlavy. Myslíme si, že to máme a jdeme znovu na lana. Při čekání kontrolujeme a větráme nohy, snažíme se zredukovat jídlo a cpeme se jak nemoudrý. Máme podezření, že v batohu máme stejně jen jídlo. Svítí sluníčko a podzimní okolí jezera i mě nabíjí optimismem. Stresujeme a odvoláváme Kouďu, který pokládá kabel, tak prý ani neutřel nástroj. Jde Kouďa a Michal a plní. Dostáváme tři pádla a hurá k vodě.
Přesto, že se známe, musíme uplatit vojáka, (protože ani vrah zadarmo nevystřelí) a završíme to hltem z placatky. Ze dvou lodí tvoříme katamaran a dle instrukcí plujeme k označenému místu. To je nádhera, je lehce po obědě a nemusíme šlapat. Zpíváme a užíváme si to. Nepotřebujeme ani boty do vody.
Na místě, označeném vlajkou nás čeká B-týmák, který je dost hladový, tak se smilujeme a darujeme mu chléb (vidět v dnešní době takovou radost z pouhého chleba je prostě nezapomenutelný zážitek) a hlt pálenky.
Dle dalších informací se organizované skupiny odborníků stáhli do svých úkrytů, ale dle posledních zpráv by na nás měl čekat někdo na nejvyšším kopci na této straně jezera. Rozhodujeme se pro vysílač poblíž máchovo jezera, i když nedaleký Bezděs je asi nejvyšší – bohužel nemáme mapu, abychom to zkontrolovali. Ústřižky map, které jsme dostali předchozí noc zobrazovali ještě část jezera, ale nic víc.
Bohužel je to další z kopců, co „je svini podobnej“, jak říká Plha. Děsnej krpál, a jak mi už to umíme, bereme ho přímo. Pročpak jít po cestě, která je super....Nacházím meteorologické balónky, které bereme s sebou a rozdáváme pocestným i orgům, zvláště dívkám. Nahoře je pěkná skála s vysílačem a B-týmák. Lezeme nahoru. Zjišťujeme, že údolí na druhé straně je zamořeno chemickou látkou a musíme si chránit zrak. Jeden ze členů nás naviguje a každých 5 minut se střídáme. Držíme se provázku, který je natažený mezi stromy. Konečně jsme pod kopcem, ale provázek pokračuje další 3 kilometry....je to vopruz. Dostáváme se do výcvikového tábora v Bučinách.
No prostě batohy dolů, hodit boba, uvařit nudle a hurá na 12 stanovišť. Dostáváme k nahlédnutí mapu – teda spíš takový plánek a musíme si stanoviště zapamatovat. Vyrázíme na první z nich, ale je už tma. Všude samý kopec. Druhé stanoviště jsme nenašli. Místo toho jsme po hodině přišli na další, kde nám ale řekli, že musíme nejdřív splnit jiné a tak pořád dokola. Stanoviště, kde jsme spolu s jiným teamem hledali klíče rozvěšené na stromech k pěti zámkům. Celkem rychle odemykáme první čtyři. Ale poslední nemůžeme najít ani my, ani sousední team. Diskuse s B-týmákem je dost hustá – chudák děvče. Zkoušíme vyloučit veškeré možnosti a zjišťujeme, že jeden klíč pasuje do dvou zámků. Nestíháme, a i když Michal chce na další stanoviště vyzkoušet si, co je pro nás připraveno, strategicky se rozhodujeme výcvikový tábor opustit. Máme za to sice distanc, ale jak se ukazuje, byla to dobrá volba – stanoviště neplní dalších 19 teamů z 28 pokračujících v závodě. Cestou si ještě plníme stanoviště, kde bylo za úkol postavit konstrukci během 10 minut pomocí 4 klád a provazu, která unese 3 lidi min. 1 metr nad zemí po dobu 10 vteřin. Už nevím, jaký to byl team před námi, ale ten splnil 10 vteřin a konstrukce s nimi ihned potom spadla. Nikdo se nezranil, tak to bylo funny.
Na stanovišti M plníme úkol, kdy po vyznačené cestě musíme pronést míček na kroužku, ke kterému jsou přivázaná lanka, která držíme napnutá. Wawi nám na bráně vysvětluje cestu: „no půjdete tak 7 ale spíš 6 km, pořád rovně po asfaltce, nikde neodbočovat, pořád rovně až k závoře, pak na hlavní silnici vpravo, a hned první asfaltová odbočka vlevo a pak na Ypsilonce doleva a tam už někdo bude“
Super, je to jasný, jdeme, konečně si snad odpočnem a zdřímnem. Předpoklad, že dojdeme okolo jedné v noci se plní. Jsme víc jak 24 hodin na nohou. Mnozí z nás již nespali víc jak 36 hodin. Máme toho pro první den dost. Plha se statečně drží zuby i nehty, i když má těsně před koncem krizi a za ypsilonkou chce sejít na nějakou imaginární cestu. Buď to Wawi vysvětlil špatně, nebo se nám zdá každý kilometr, jak tři další. Jsme konečně v táboře. 4 hangáry, 2 na spaní, 1 pro orgy a 1 velitelský, ve kterém jsou pro nás připraveny úkoly kdybychom snad nemohli spát. Nejhorší je asi nucená 60 minutová pauza na oddech. Dáváme super guláš a čaj a jdeme spát. Kouďa po hoďce vyráží na stanoviště a po 2 hodinách budí Michala. Hamoun Michal si nechává zbytek stanovišť pro sebe, a místo aby mě vzbudil si např. v 7 ráno chladí tělo petkou, ve které je zamrzlý klíček, který musí dostat pomocí tělesného tepla ven. No super úkoly. Nicméně plníme 10 povinných stanovišť, snídáme, budíme dívky a máme další 3 hodinovou nucenou pauzu. Deadline pro toto stanoviště je poledne + 3 hodiny. My odcházíme v 11.15 a jsme tedy 4 hodiny napřed. Jsme 4tí. Ale hned na prvním stanovišti, kde se pereme o umístění s Tajfunem, který si bere lichá a my sudá čísla – jsou rozvěšená na stromech a my musíme vyřešit matematický graf a cyklus. No těžko vysvětlovat. Nicméně plníme a výsledek není uznán. Po opětovné kontrole hodinu přesvědčujeme B-týmáka o chybě orgů a pak postupujeme dál. Vynecháváme signalizaci sekvencí a rychle na další kopeček Víšek. Tam hrajeme kriket s tenisákem, po placatém vršku kopce mezi stromy po značené cestě. Jako znalec golfu odpaluju první, ale tenisák nabírá směr o 90 stupňů vpravo přímo z kopce. No naštěstí napravujeme mojí chybu celkem brzo a pak už opatrněni střídáme až do cíle. Následuje rychlý přesun na skálu, kde z okraje trefujeme sud pod ním. Musíme se střídat a tak je to odpal....běh dolů...chytání míče....házení nahoru...běh nahoru...odpal....moc nám to nejde a nechytit se opravdu nevyplácí, bo míč si to bere dalších 100 m dolů. Naštěstí Plha dává a rychle pryč.
Lezeme na Velkou Bukovou, necháváme dole batohy a jen lehce oblečení lezeme plnit další úkol, že prý budeme hned dole. No klasika, kopec bereme přímo, dolů vede krásná cesta. Navíc nahoře jsme 2 hodiny, a stavíme model nějaké molekuly z šašliktyček a provázků. Nahoře mě se mi do zadku zakousl obrovský vlk, který mě zpříjemňuje cestu až do cíle. Vzpomínám na Frdyho, jak s krémem a staženýma trenkama pádluje po řece a zpívá naše nepublikovatelné písně. Kouďa diktuje do záznamu: „nikdo mi nebude věřit, že si v pětatřiceti hraju na kopci s dřívkama, jako nějaký magor“. Já do záznamu: „ a mě nikdo neuvěří, že se jako otec tří dětí, svleču v listopadu pod kopcem jen do trička a vylezu na kopec, kde dvě hodiny tvořím nějaký trojrozměrný model z dřívek a nití a klepu se přitom jak ratlík.“
No nic, pro změnu jdeme i na Malou Bukovou, kde musíme odvysílat postavený model. Neseme ho jako nějakou svátost, bo když nám něco upadne, musíme zpět na Velkou Bukovou – super smyčka. Ale model nese Michal, který si musí napravit reputaci z lana, tak se snaží a prokazuje své studiem nabyté zkušenosti – nosit věci prostě umí, je to jeho parketa.
No nic, chceme se zahřát a tak spěcháme dál, ale je to většinou po vrstevnicích, takže nic moc. Po troše bloudění ve vojenském prostoru, na cestičkách, které snad nejsou ani na mapě, potkáváme v opačném směru team IDKFA, takže jdeme správně. Nalézáme svíčku a nějaké sluníčko na zemi. Snažíme se luštit a já a Kouďa jdeme hledat nějakou živou duši. Nalézáme i B-týmáka na stanovišti, který nám vysvětluje, že v okolí je takových sluníček víc, každé má nějaké paprsky s písmeny a klíč, že je pneumatika z náklaďáku u našich nohou. Chci to zaznamenat, ale říká, že si ten klíč máme vzít s sebou. Tak to berem, super, kutálet v noci pneumatiku – co by asi řekli turisté, kdyby tam nějací byli. Již s celým teamem objíždíme s gumou jednotlivá sluníčka a zde se konečně střetávají rozdílné povahy Dáji a Michala – trochu to mezi nima jiskří a to je super, máme čím svítit a nuda taky nebude. Jedno sluníčko je dokonce na zdi, docela pakec.
Luštíme směr Kuřivody, studujeme zapůjčenou mapu a rychlostí šneků ženeme dál. U čističky další super úkol, Kouďa s Dájou křičí na Plhu na valu tvar objektu, který máme my s Michalem namalovat křídou a ona to řve na nás. Dája hlásí, jako správná úča, věty typu: „Osa x je kolmá na osu Y, dvě délky provázku na X a Y, pak namaluj přeponu.“ Můj zpětný dotaz: „takovou zkur...nou šikmou čáru? a budu mít trojúhelník?“ a tak po celou dobu. Plha trošinku nervuje a u Dáji se obáváme, že s náma nebude mluvit. Ale ona je prostě úžasná. No máme na to 30 minut a musí to být přesné, odchylka 10 stupňů. Plníme na jedna mínus, prostě jsme osu y dali vpravo, a ve škole se přece vždy maluje vlevo (dája).
Další pár dlouhých kilometrů na Jezovskou horu, další super kopec, nahoře rokle s bažinou, musíme přemostit lanem a vytáhnout na háku kýbl s tekutinou, nesmí se vylít. Já a Dája na jedné straně, na druhé Michal s Plhou a Kouďa !! koordinátor – ty vado, dvě B-týmačky se můžou strhat smíchy, Kouďa tvoří nakonec tvoří kotvu (trojháček), což je super, ale ty hlášky. Z našich pohledů úplně nepochopitelné: Ke mě, vedle, kousek tam, dál, přitáhni (aniž bychom viděli nebo věděli na koho mluví) ale díky trpělivosti OK. Další cesta na Lysou horu, jsme tak uťapaný, že děláme přestávku, jíme, na celých asi deset minut usínáme jen tak na silnici a jdeme dál. Teda spíš couváme. Plha toho má plný krovky a těsně pod vrcholem vzdává. Voláme orgům a jdeme, jak jinak, zase kolmo, nejkratší cestou. A to tam byla fakt super pěšinka. Jsou 4 ráno, asi sobota?, a jdeme plnit lana. Dáju vezeme na lanovce přes propast. Kouďu houpeme na houpačce – celkem dřina, trefit strom. Já s Michalem slaňujeme. Mezi osmou a kbelíkem vybírám kbelík a poté co si navleču do celotěláku a připínám se na lano se nechávám kontrolovat, bo hlava to nebere a nejsem se schopen ani zkontrolovat. Škoda, že jsme tam nebyli ve dne, byly by to dobré fotky. Zjišťujeme, že je to poslední stanoviště a musíme do Mukařova, kde prý je vytápěné spaní, ale je to cca 18 km. Dobré dilema, které řeší mnoho teamů. No jdeme dál a dál, a dál....já cestou spím vždy tak dvě minuty po příkopech. Jdeme po asfaltu a nohám se to moc nelíbí a vlkovi už vůbec ne. Michal a Kouďa jsou nezmaři. Kouďa s Michalem nám pro pobavení vymýšlejí malou divadelní vložku s názvem „rozštěpený rým“ , jejíž text se stává naším těžko pochopitelným pokřikem „Hoří, hoří, už to chytlo, kam koníčky....fúúúú..“ No na poprvé nevíme vůbec o co jde.
Spíme deset minut s členy teamu HornoPorno (tři nádherné a děsně fajn dívky a asi i nějaký kluk, kterému závidíme, bo mi máme dívky jen dvě) v autobusové zastávce, je docela chladno a tak jdeme dál. Pamatuji si, jak chvilku spím stojící v příkopu, opřený o stráň. Na zádech svítí červená, na hlavě bílá blikačka a okolo jezdí kamiony sem tam. Další, docela super vtípek: Už vidíme baráky – čekáme Mukařov, vysněný to cíl. Na ceduli je nápis Borovice. Nedokážete si představit tu frustraci. Je 9.35 Naštěstí Borovice a Mukařov tvoří vlastně jednu velkou vesnici. No a ubytování v Mukařově – zase až na nejvyšším místě. Svlékám kalhoty a bundu, neskutečný smrad. Se slzami v očích vyháním vlhčeným kapesníčkem a niveou vlka. Sledují mě všichni, kteří zrovna nespí a čučí mi na zadek. Následuje nezbytné ošetření nohou a spát. Kluci jdou plnit úkoly a mě budí na poslední. Tvrdím že nejdu, kontroluju nohy, vstávám, jdu, přiblblej se učím cestu a jdu, pak běžím a ono to jde i běží, i do kopce...super. Úkoly plníme spolu s Maničkami těsně před limitem. Lidské tělo je úžasnej stroj. Později se dozvídáme, že – Gabča z teamu Zběsilá Haluz - ztratila směr a naběhala navíc 18 km a ztratili tak tři hodiny. I když se ztratila, má můj veliký obdiv.
Opět vycházíme do tmy, jdeme na kopec Káčov – další svini podobnej – kde jsou šifry. Sedíme v hospodě a řešíme. Máme vše potřebné a jdeme dál. Dálniční most u obce Březiny. Zde trochu bloudíme a hledáme dopředu vyslané nezmary. Dostáváme info k závěrečnému úkolu. Na šesti stanovištích dle plnění dostaneme jeden až tři body s vyznačením A-F. Někde v cíly pak podle bodů musíme na šest stanovišť A - F, kde dostaneme podle bodů počet max. tří částí léku. Máme-li tedy jeden bod, musíme na jedno stanoviště třikrát. Úkol pod mostem – jsme součástí programu a programátor stojí na pilíři. Plha a Michal. Software – já a Dája – plníme příkazy, máme zavázané oči. Samozřejmě příkazy tvoří jen jednička a nula a musíme se všichni střídat. Musíme se dostat na namalované značky dle zadané sekvence. Máme limit 15 minut. Michal nás programuje a máme jednu část asi za dvě minuty. Divím se na co potřebujeme 15 minut. Nastupuje Plha – vygumováno. Dle jejích příkazů tančím i mazurku. Trochu nervuju. Získáváme dva body.
Rychle dál. Trochu mě znervozňuje, že ještě nevíme nic o cíly. Další stanoviště rybník poblíž obce Ploukonice. Dája mě drží za ruku, jdu, mám zavřené oči, spím. Krize. V Ploukonicích usínám na lavičce a team jde beze mě. Hlídám batohy. Budí mě zvuk auta – vidím zadní světla – stará škodovka, světla tvaru slza. Slyším někoho: „Na takový akce se můžu vysrat, na to nemám“, pak práskání dveří a jsou pryč. Kontroluju batohy v mém zorném poli. Blbě. Usínám. Team se na stanovišti musí dostat na ostrov pomocí pneumatik a lyží. Po splnění a příchodu teamu zjišťujeme, že dva batohy chybí. Michalovo a Dáji. Voláme orgům, Michal běží zpět na stanoviště. Domníváme se, že jde o špatný vtip, popř. omyl nějakého z teamů, který vzdal a odjel škodovkou. Orgové hlásí, že nikdo nemá škodovku, Michal se vrací. Ptáme se procházejících teamů. V tom vidím auto, které se vrací ze směru od stanoviště, dle zvuku je to škodovka. Auto zpomalí, cca 100 metrů od nás jede krokem, rozsvítí dálková světla. Jdu do středu silnice a dobře osvětlený signalizuju aby zastavil. Najednou auto zrychlí, najíždí na nás a mizí. Stačím je křiknout aby koukli na SPZ a jsem v příkopu. SPZ nebyla vidět, neměl ji osvětlenou,hajzl. Kluci za ním běží. Někde se otáčí a je pryč. mezitím kontaktuju policii a další team nás informuje, že stejné auto jim stavělo na cestě z Doubravy – dva ožralý mladíci, chtěli je svézt a byli neodbytní. Voláme orgy, požadujeme auto a Dája s Michalem jedou s hlídkou sepsat protokol. Čekáme na Lukáše, Kouďa má krizi, je podchlazenej, bo nemůže jít a klepe se jako velký vibrátor. S Lukášem z A-teamu objíždíme pravděpodobné polní cesty. Je ale děsná mlha a s čelovkou nic moc. Domlouváme se na ranním návratu a prohlídce okolí, včetně vytěžení místních lidí. Takovou škodovku tady má jen jeden – je to rarita.
Jsme totálně nabuzení a nasraní, těch nadávek....škoda mluvit. Poslední 4 stanoviště. Spíme v Srbsku, 5 lidí, tři spacáky. Tulím se k Dáje. Oba to snáší statečně, dokonce se smějeme jak pitomci hláškám typu: „Když se dva hádají, tři mají batoh“ „Tak dlouho se chodí s batohem,až ho někdo ukradne“ Ráno nám Olajda domlouvá auto a Dája má telefon. Našli se batohy. Chválíme policii, ale bylo to jinak. Nějaký pán volal, že má na zahradě nějaké batohy. Ztráty – peníze, pár věcí.... Ale máme lepší náladu. Vaříme snídani, Dája a Michal jedou převzít věci a my jdeme na skály, projít stanoviště a udělat nějaké fotky. Užíváme si to. Nakonec přijdou i šťastné oběti a tak děláme společné fotky.
Orgové se překonali a máme teplé jídlo, sójačínu a gulášoboloňskou omáčku. No cpeme se a cpeme. Přichází armádní hlídky, doktoři, pyrotechnik a ostatní členové výzkumných teamů. Vládne napětí a slavnostní atmosféra. Opravdu, poslední test a lék je na světě. Stihli jsme to jen tak tak. Vedoucí lékařského teamu vysvětluje, že lék je na světě. Všichni dostávají léky, nápaditě maskované obalem bonbonů Besip. Bohužel, mnoho lidí z našeho transportu nepřežilo, neměli štěstí. Uctíváme padlé vzpomínkou a povzbuzujeme živé hltem pálenky. Hra končí. Vyhlášení teamů. Z 31 dokončilo jen 23, poslední etapa nebyla orgy částečně zohledněna, bo do cíle došlo po svých jen asi 7 teamů. Jsme devátí s jedním distancem. Obrovská radost.
Jedeme druhým autobusem a protože jsme u něj mezi prvními, čekáme venku a s každým si podáváme lahev a zdravíme se již sebevědomým „Ahóóój“ Celé asi tak 50x. Někteří podvádějí a obíhají autobus, aby mohli pít ještě jednou. Na nádraží se organizuje nákup společné jízdenky pro 36 osob. My si kupujeme jen pro pět. Na peronu hrajemece různé aktivity a zkoušíme rozeznít halu naším zpěvem textu Skákal pes... na hudbu písně Láska je tu s nami.... Ve vlaku se seznamujeme s cestujícími a zapojujeme je do tiché pošty. Hrajeme loutkové divadlo apod. Cesta utíká, i když ve vagonu je hic, smrad a plná ulička. Průvodčí si zase jednou těžce vydělává na svůj chléb. V Praze se loučíme s Dájou a Michalem a ještě poslední 3 kiláčky pěšky a jsme u auta. Plha nás veze bezpečně domů.
No, čtu si tuto zprávu a je dost dlouhá, pokud jste se dočetli až sem, tak buď rychle čtete, nebo máte velkou trpělivost.
Na závěr musím konstatovat, po poradě s dalšími členy našeho teamu, že organizátoři odvedli velký kus práce, poučili se z loňských nedostatků a dali nám do těla.
Orgové,
máte náš obdiv za organizaci, dokonalý příběh, který nás provázel po celou dobu,
za výběr úžasné lokality, za vytrvalost a útrapy, které jste museli snášet během závodu,
za dobře zvládnutou improvizaci, když bylo třeba
a hlavně za to že jste a že jste dokázali na 5 dní shromáždit haldu super lidiček, které jste vytrhli z jejich každodenních starostí a kteří se dokázali smát a vtipkovat i ve chvílích, kdybychom to nikdy nečekali.
B-týmáci, náš obdiv patří i vám, protože člověk, který jede dobrovolně mrznout přes celou republiku na stanoviště, kde je i více jak 24 hodin a doufá, že ho možná někdo přijede vystřídat, nebo že dostane alespoň kus chleba, je pro takový závod nezbytný a nebylo by to bez vás ono. Všichni jste se usmívali v jakoukoli chvíli a byli trpělivý při vysvětlování úkolů pochodem vygumovaným hlavám, a toho si my vážíme.
Těšíme se na další ročník a na vás na všechny. Pokud se dalšího ročníku nezúčastníme, nezlobte se na nás, ale asi jsme zrovna v Norsku a posouváme hranice lidských možností zase o kousek dál.
Kolibřík a team Kapazabaka
Komentáře
Přehled komentářů
No, tak za tvuj popis akce Ti moc dekuju...parada, konecne se mi utrzky ze stanovist davaji dohromady. Jeste nekolik a budu to mit pekne pohromade :-) Az mi bude smutno, tak si to budu predcitat...
Diky
Jste dobrý...
(Magda, 29. 11. 2006 8:13)Čau Koldo,vypjaté situace máš asi v krvi.Čteníčko jedna báseň,já holt jsem měkoň,do tohodle byste mě neuvrtali.Takže se klaním.To jsem zvědavá,kdo a o čem bude psát teď.Měli byste s Plhou vyrobit něco jako sešítek do kapsy na dlouhé cesty.Schovávala bych je pro svý děti,páč ty sedí jen u počítače a mastí hry,nebo jsou na četu.Tak to zvažte,zdraví (nemluvím o duševním) potomstva je na vás.
Pro tohle to dělám
(Luděk Hrnčíř, garant OO 2006, 28. 11. 2006 10:37)
Dělám to přesně pro to, abych poznal lidi jako jste vy. Díky.
Luděk
VZNIKNE DALŠÍ TÝM?
(Plha, 27. 11. 2006 19:36)Zdravím všechny, začněte přemýšlet o dalším ročníku. Snad se bude konat. Už tady začíná vznikat druhý tým. Jistě vypadá Frdy a Dany. Takže čekáme na soupeře :o) i když už jsem dva roky po sobě řekla, že nikdy víc... tak se stejně asi potkáme! Doporučuju zaregistrovat se na stánkách www.velkyvuz.cz a nechat si posílat novinky o akcích.
pochvala
(Michal, 27. 11. 2006 17:48)Diky za prima cteni, je silene zajimave poznat postup jineho tymu a z tveho vypraveni jsem si uzil. Hodne stesti a dalsich zazitku.
konecne vim jak to probihalo
(Evule (b-tym), 30. 11. 2006 18:03)