Praha (Kapitola 3)
Od události ve společnosti Organizace uteklo několik týdnů. Petr si byl jistý ve svých pocitech. Ačkoliv si to zpočátku nechtěl přiznat, postupem času mu došlo, že Karolínu miluje a již se tomu nedokáže bránit. Přemýšlel, jestli to na něm již poznala.
Petr seděl na nádraží v Hradci. Opěra lavice ho tlačila do zad. Oči těkaly z místa na místo, všude čekaly nepřítele. Petr měl na sobě tmavě modré džíny a černou podlouhlou bundu. Kolem krku se mu vinula šála, škrabošku na sobě neměl. Čekal, až se ručičky na hodinách pohnou. Hnuly se.
Vstal a sešel po schodech dolů, do podhloubí. Poté opět po schodech vystoupal na nástupiště číslo dva. Na nástupišti čekal vlak. Petr měl štěstí, našel si kupé jen pro sebe, takové, jaké chtěl. Seděl bez hnutí a díval se z okna na lidi, jenž ve vedlejším vlaku usedali. Vlak se dal do pohybu a Petr se usmál. Vzpomněl si na to, že v Praze před nádražím na něj má čekat Karolína.
Cesta vlakem byla zdlouhavá. Přece jen je to do Prahy skoro dvě hodiny. Po hodině se Petr již opravdu nudil a tak sáhl do náprsní kapsy. Vytáhl knížečku. Byla modrá. Nápis na titulní stránce oznamoval, že jsou to básně francouzské ho básníka Villona (mnohými považovaného za prvního Prokletého básníka francouzského). Petr Prokleté zbožňoval. Otevřel knížečku a začal číst. Ty verše ho naplňovaly nadšením i zoufalstvím, zároveň mu dávaly inspiraci.
Ach, smilujte se, smilujte se přec,
vy aspoň, přátelé, jimž byl jsem druh!
Zde v díře ležím, bídný zajatec,
sem vržen Fortunou - tak velel Bůh-,
kde hloh ni palma nekvete, jen puch.
Galáni, holky -růže na líci -,
kejklíři po provaze křepčící,
běžci, že sotva šíp vás překoná,
pijáci chrabří, sudy dunící,
chudáka necháte tu Villona?...
Vy, které volám, starci, mladíci,
na pana krále jděte s peticí
a vylovte mě jménem zákona!
Tak pojďte, honem, bando kvičící!
Jak jeden pískne, běží, vepříci.
Chudáka necháte tu Villona?
Tuhle báseň si Petr oblíbil. Vyhadřovala zcela jasně, co básník cítí, po čem touží. Při tom si však uvědomoval i její hrůzostrašnost. Vlak zastavil v Praze na hlavním nádraží, Petr vystoupil. Sešel po schodech a prošel podloubím, po několika dalších krocích se konečně ocitl před hlavním nádražím. Rozhlédl se, Karolínu nikde neviděl. Vytáhl mobil a napsal jí, že ji nikde nevidí. Ani ne za minutu mi přišla zpráva, že sedí přímo před vchodem na lavičce. Petr byl od vchodu již vzdálen dost vlevo. Proto se nyní otočil a kráčel směrem doprava. Pak ji uviděl. Seděla na lavičce. Nejvíc ho zaujaly její boty. Byly nádherné. Po chvíli si uvědomil, že je vlastně nádherná celá. Na tváři také neměla škrabošku. Podívala se na něj jednou. Byl to pohled na dvě vteřiny. Petrovi bylo jasné, že ho poznala. Přesto však pohled na chvíli znovu sklopila k zemi. Pak se na něj již dlouze zadívala a Petrovi srdce jásalo radostí. Již byl těsně u ní, vyskočila z lavičky a skočila mu kolem krku. Chvíli ji držel v náručí, poté se na něj zadívala a přitiskla své rty na jeho. Pevně ji objal a přitiskl k sobě.
Procházeli se v Praze po Václaváku, navštívili tam McDonald a drželi se za ruce. Strávili spolu velice hezký den (aspoň Petrovi to tak přišlo) a čekali, až nadejde noc a oni splní svou Misi. Kolem druhé ráno se vplížili do uličky, ve které se nacházel antikvariát pana Stacha. Petr vytáhl jehlu a skalpel. Zarazil je do zámku u dveří antikvariátu a chvíli jimi v něm šťoural, zámek po chvilce cvakl a dveře se konečně otevřely. Petr s Karolínou vnikli dovnitř. Karolína zavřela dveře a oba vytáhli baterky. Rozsvítili je a začali světlem přejíždět po regálech. Hledali tu správnou knihu. Rozdělili se a každý šel prohledávat jiný oddíl antikvariátu. Po třech minutách Karolína hvízdla a Petr k ní doběhl. V ruce již držela hledanou knihu. Petr přikývl a Karolína si ji strčila pod bundu.
Petr opatrně došel ke dveřím, tiše je otevřel a vykoukl ven, na ulici. Nikde nikdo. Rychle se vyplížili ven a volným krokem se ubírali k nádraží. Opět se drželi za ruce. Pak si Petr vzpomněl na Mikea a zastavil se na místě. Karolína se na něj tázavě zahleděla. Řekl jí, že jemu jede vlak až později a on se tedy skočí ještě někam najíst nebo něco. Vypadala smutně, objala ho a nechtěla ho pustit. Petrovi přišla rozkošná. Také ji nechtěl za žádnou cenu pustit. Ale musel. Odtáhl ji od sebe, políbil ji, rozloučil se s ní a odcházel od ní směrem, odkud oba přišli. Ani jednou se neohlédl. Nevěděl, na jak dlouhou dobu ji vidí naposled...
Mike čekal na smluveném místě. Petr tam dorazil s více než dvacetiminutovým zpožděním. Omluvil se a okmažitě se zeptal:,,Máš?" při tom Mikeovi pohlédl přímo do očí. Mike se jen usmál a něco strčil Petrovi do ruky. Petr se usmál:,,Díky moc, máš to u mě." pokývli na sebe hlavami a Petr se znovu vydal na nádraží, odkud ho čekala ještě dlouhá cesta domů.
Komentáře
Přehled komentářů
Já vím ^^ Píšeš vážně krásně ^^
Opět správně
(Petr, 16. 3. 2010 21:34)Samozřejmě, je to tím inspirované...samozřejmě jen některé pasáže jsou pravdivé. :)
něco mi to připomíná
(Arisu, 16. 3. 2010 20:13)Něco mi to připomíná.. 28.12 .. Praha :) Je to ono?
hihi
(Arisu, 17. 3. 2010 16:03)