Rozhodnutí Kapitola 5.
Kapitola 5.
Arakus se nakonec probudil z hrůzostrašného otřesu, který právě prožil. Usadil se a chytl se za hlavu. Pociťoval neskutečnou bolest a ta jej dosti ovládala. Asi po chvíli se z toho vzpamatoval a snažil se postavit. Nelo mu to. Podíval se co mu v tom mohlo zabránit a před sebou uviděl ležet mrtvé zvíře které leželo přes jeho nohy. Vynaložil veškeré své úsilí aby jej mohl odstranit. Šlo mu to těžko ale nakonec to dokonale zvládnul. Odhodil jej na stranu a postavil se na nohy. Roukandruse nikde nezahlédl a doufal, že jej už nikdy nepotká. Pro jistotu se rozhlížel všude kolem sebe a hmatal proud vzduchu, jestli jej někde nepocítí. Roukandrus vyzařoval prazvláštní silou, jenž jej činila dokonale viditelným a nemohl to ani nějak zastavit. Nemohl jej zachytit a tak se mu ulevilo. Nebyl rozhodnutý, co teď bude dělat sám a bez přátel. Na nějakou dobu se utábořil na místě kde byla poblíž nějaká voda a lovná zvěř, jenž ještě nevyhynula. Moc se trápil když viděl, jak skoro celá zem umírá pod rukou Rexona kterého neznal. Domníval se, že je to nějaká přírodními katastrofa, kterou nezaznamenal. Všude kolem něj bylo ticho. Bylo to trochu děsivé. Jakmile uslyšel někde prasknout větev, okamžitě vyskočil na nohy a rozhlížel se všude kolem, zdali jej někdo nepozoruje a nešpehuje. Zjistil, že se nemusí ničeho bát. Prasknutí větve způsobila její tíha, protože byla už dosti zničena a jen tak visela na kousku lýka. Bylo už k večeru, když se začalo ochlazovat. Země začala mrznout a vzduch byl natolik chladný, že vítr by neměl jak tuhle bariéru prorazit. Arakuse se zmocnil zvláštní pocit. Mněl takové tušení, že se brzy jistě něco stane a proto byl připraven. Vítr nebyl příliš silný a tak si raději rozdělal oheň, aby se ubránil před tak velkým chladem. Dřeva mněl dosti v zásobě a tak se nemusel obávat, že by mu do rána nevydržel. Jenomže do rána bylo ještě daleko a to bylo asi okolo deváté hodiny. Kdesi opodál se k němu blížilo nějaké zvíře. To zvíře mnělo protáhlé tělo. Na konci svých nohou mnělo ostré drápy a hlavu mnělo schovanou v srnčím kožichu. Oči zvířete zářivě svítili jantarovou barvou a jeho kroky byly dosti tiché. Takže jej nemohl v podstatě nikdo slyšet, ani jakákoliv kořist, kterou by se nebál ulovit. Konec jeho těla bylo doplněno podlouhlým ocasem se zakončením ostrým hrotem. Zvíře se pomalu přibližovalo k Arakusovi. Zahleděl se na něj a přišel mu tak, jak si jej představoval. Doufal, že se jej nezalekne, a že jej příjme. Jenomže Arakus byl už dosti vystrašen samotným tichem a hlukem, že by neváhal kohokoliv zabít. Nikdy předtím toho nebyl schopen. Dokonce ani by ani nezabil Roukandruse který mu usiloval o život. Najednou uslyšel prasknutí tenké větve a zašumění listí za keřem . Podíval se proto tím směrem a rozhodl se, že se tam raději zajde podívat. Neměl však tu odvahu tam jít a proto na jeden kus dřeva natřel smůlu ze stromu a vložil jej do ohně. Dřevo od ohně dokonale chytlo a mohl tak mít nějakou zbraň, kromě své tajuplné síly. Podle jeho očekávání z keře na něj vyskočilo zvíře, které se nezdálo být nějak nebezpečné, ale v jeho očích vyvolalo jakousi paniku a strach. Proto kolem sebe začal máchat klackem, na kterém mu plápolal oheň. Zvíře mu pokaždé uniklo, ale nakonec jej trochu popálil a zvíře padlo omráčeno k zemi. Nakonec se Arakus uklidnil a klacek odhodil na oheň a ten poklidně shořel. Pomalým krokem přistupoval ke zvířeti, aby se přesvědčil co se s ním vlastně stalo. Zvíře dále nehybně leželo na boku a nehýbalo se. Arakus viděl, že je dosti ošklivě popálil a proto mu urychleně na ránu vstříknul troch vody. Rána se pomalu začala před jeho očima zatahovat. Bylo to k neuvěření. Jako by ta voda byla snad kouzelná nebo zázračná. Byla to ovšem jen obyčejná voda a na zvířeti takto působila díky jeho tajemné moci, kterou mněl. Nebyla to nějak velká moc, jen se dokázal dost dobře ubránit všelijakým bolestem a poraněním. Jediné, co však nedokázal snést, je lidská samota a trápení ostatních lidí. To jej donutilo k smrti aniž by si to on přál. Jakmile byla rána opět pokryta novou srstí, uchopil Arakus kousek větve která ležela volně na zemi a trochu do zvířete šťouchl aby zjistil, zdali je na živu. Zvíře se nehnulo. Domníval se, že asi umřelo pod jeho ohněm, ale to by se však nezatáhla jeho rána. Opatrně tedy přistoupil k zvířeti a naklonil se nad něj tak, aby pocítil jeho dech. Zvíře dýchalo, ale nevnímalo. Arakus nakonec odtáhl zvíře opatrně k rozdělanému ohni a čekal co bude následovat nyní. Po chvíli začal dřímat a málem usnul. byl neustále ve střehu ale přes celou noc by to asi nevydržel. Nakonec tedy ulehl a usnul. Už jej nezajímalo, zdali mu zvíře něco udělá a nebo ne. Nyní se chtěl dokonale prospat a brzy také usnul. Bylo asi kolem jedné hodiny ranní, když se mu začal zdát sen o tajuplném zvířeti. Zdálo se mu, že je uprostřed kruhu a kolem něj je plno hadů. Vypadalo to, jako by se hadi snad báli do kruhu vstoupit a byli neustále v pozoru. Najednou ve snu zazněl jakýsi křik a z poza stromu vyběhlo zvíře, které nyní leželo vedle Arakuse. Okamžitě všechny hady zabilo a snažilo se dostat do kruhu. Arakus se zvířete vůbec nebál a klidně k němu promlouval. Co jej však ve snu vůbec nějak nepřekvapilo, že i on s ním dovede mluvit. Jak tak snil, začalo se zvíře probouzet a vracet se opět do života. Vstalo a přistoupilo k Arakusovi. Naklonilo se nad něj a promluvilo lidským hlasem. Ze sna se však neprobudil a slyšel nějaká slova, která jej pomalu dostávala do reality a ze spánku probouzet. Ve svém snu od něj jasně slyšel.,,Arakusi vstaň a pospěš, nemáme čas.´´Arakus se na něj ve snu podíval a trochu se podivil. ,,Jak mohu vstát, vždyť stojím, co pak ty to nevidíš? A na co není čas, copak někam spěcháme?´´Ale zvíře neustále opakovalo to stejné neustále dokola. Bylo asi kolem páté hodiny raní, když se Arakus ze sna začal probouzet. Byl trochu ospalý a chtěl ještě spát. Protřel si oči , narovnal se a usedl. Jakmile zvíře nebylo tam, kde jej umístil, pomyslil si, kde asi mohlo odejít, když bylo zraněno. Po chvíli mněl však divný pocit. Jako by někdo stál za ním a pozoroval jej. Oheň byl už pomalu vyhaslý, jen pár rozžhavených uhlíku doutnalo, když se za sebe otočil. Za sebou spatřil zvíře, které ještě před nedávnem leželo nehybně na zemi a nevnímalo okolní svět. Velice se ulekl a ihned se začal nějak bránit. Jakmile zjistil, že nemá vlastně čím, chtěl utéci. Jenomže byl tak slabý a rozespalý, že nedokázal učinit snad jediný krok. Dokonce se snažil plazit po zemi, ale cestu mu pokaždé něco překřížilo. Nakonec upadl na zem a bál se toho, co nyní bude. Zvíře se k němu přiblížilo a naklonilo se nad ním. Arakus dostal strach a proto si bránil obličej tak, že si jej zakryl rukama. Zvíře na něj opět promluvilo.,,Arakusi vstaň a pospěš, nemáme čas.´´Tak tohohle se teda pořádně vylekal a nevěděl co má nyní dělat. Obličej měl neustále zakrytý a nehodlal jej odkrýt. Zvíře do něho nohou strčilo. ,,Ne, přestaň, už dost.´´Křičel Arakus a házel sebou na všechny strany. Došlo mu, že tohle rozhodně není sen a tak musí tuhle situaci nějak vyřešit. Po chvíli mu ale došlo, že se jej nemusí bát, že je to právě on, ze kterého by mělo mít zvíře strach a ne naopak. Odkryl si proto oči a chtěl se usadit. Nešlo mu to, jelikož zvíře nad ním bylo ještě stále nakloněno. Pochopilo Arakusovu myšlenku a proto od něho poodstoupil. Vstal a tvářil se dosti zamyšleně a nad něčím začal přemýšlet. Zvíře se na něho zadívalo nechápavým pohledem a nakonec se jej zeptalo.,,Nad čím uvažuješ, copak tys mi nerozuměl?´´Arakus se po dlouhém uvažování chůzí zastavil a poté se jej zeptal. ,,Kdo jsi a proč chceš, abych s tebou vlastně někde nyní šel. Copak nechápeš, co se mi stalo.´´A začal mu vše vyčítat. Také věděl, že se musí kontrolovat a dávat na sebe pozor před sebou samým. ,,Nejprve mně vystrašíš, poté mi vlezeš do snu a nyní chceš abych s tebou bezmyšlenkovitě někde šel. Mohl bys mi to vysvětlit, pokud by tě to nějak neobtěžovalo. Jenomže zvíře s ním o tomhle nechtělo dále diskutovat a vrhlo se na něj. Arakus se chtěl nějak ubránit, ale zvíře bylo rychlejší. V běhu jej uchopilo a Arakus se usadil na jeho záda. Házel s ním ze strany na stranu a nějak jej nešetřil za to, jak s ním jednalo. Vůbec nevěděl, co se to vlastně děje. Velký náraz, který zvíře způsobilo jej dostalo do mdlob. Nevnímal co se kolem něj vlastně děje a nevnímal okolní světy. Zvíře nepřestalo běžet. Po chvíli se nakonec probral, ale zvíře se doposud nezastavilo. Jakmile zvíře zjistilo, že se probudil, okamžitě zastavilo a Arakus byl povalen na zem. Byl troch pohmožděn, ale to mu nějak nevadilo. Jakmile byli dost daleko od místa, ze kterého zvíře s Arakusem uteklo, začalo se tam něco prapodivného dít. Ze země začaly vyrůstat prapodivné stromy, které vypadaly jako živé a chtěli ožít. Nyní Arakus nevěděl, co se vlastně děje. Zdali má být naštvaný a nebo otřesený. Nyní chtělo s ním zvíře mluvit, ale on ne. Nemínil poslouchat někoho, kdo s ním poslední chvíle takto zacházel. Nakonec se Arakus přemohl a hodlal jej vyslyšet. Vysvětlil mu vše od začátku proč se jej snažil přesvědčit, aby se k němu přidal. Díky jeho síle by mohl pomoci Tritonovi, kterého on neznal, ale zvíře ano. ,,O kom to tady mluvíš, kdo je ten Triton a proč by mně měl nějak zajímat?´´ Ale pak si vlastně uvědomil, že už s ním byl seznámen prostřednictvím nejvyššího. ,,Dobrá tedy, věřím ti, co mám dělat?´´ Zvíře bylo konečně bráno jako jeho společník a potom mu sdělilo svůj plán. ,,Nejprve se musíme vrátit spět do Halinkarnasu a tam začneme. Cože, ulekl se Arakus, ty se tam chceš vrátit? Vždyť právě odtamtud pocházel Roukandrus, mohl se tam třeba vrátit.´´Zvíře se jej snažilo nějak uklidnit. ,,Jak můžeš vědět, že se vrátil zrovna tam, není to přece jisté. Právě v Halinkarnasu musíme začít, tam jsou všechny odpovědi na naše otázky. ´´,,Jaké odpovědi, o čem to tady mluvíš, vůbec tě nechápu a nerozumím tvým úvahám.´´,,Není čas na nějaké vysvětlování, jinak ztratíme drahocenný čas a také na tom závisí osud Tritona a jeho rodiny.´´Arakus nakonec přijal odpovědnost na sebe a vydal se, se zvířetem do Halinkarnasu.´´ Mezitím Rexon neustále čekal na skřety, jenž mu mněli přinést z Halinkarnasu aurendru. Už to trvalo několik týdnů a skřeti se pořád nevraceli. Vůbec netušil, co se za tu dobu vlastně odehrálo a tak se to snažil nějak zjistit. Přistoupil ke skále a upřeně se na ní podíval. V mysli se mu odehrály okamžiky, které skřety neminuly. Takto zjistil, že skřeti byli usmrceni a aurendru mu nepřinesou. Nikdo ze skřetů, kteří byli vysláni nepřežil. Jenom pár, asi deset utekli směrem, kde se Rexon měl nacházet. Rexon začal okamžitě zuřit a hned začal kolem sebe všechno ničit. Rozbíjel okolní skály a svou zuřivostí vyvolal i nějaká menší zemětřesení. Bylo to jen málo poznat ale Triton a Sibara to pocítili na vlastní kůži. Dokonce se dali do pláče obě dívky. Triton a jeho syn Trijan to brali statečně, ale báli se i o svůj život, který nemínili vůbec promarnit. V místnosti, kde byli uvězněni se nad nima také otřásal strop plný kamení. Byl jen zázrak, že se nezřítil, i když zadní část stropu, kde nebyli se začal bortit a zasypávat jednu prohlubeň v zemi. Této prohlubeni si ani jeden nevšimnul a tak se jim nemohla ani naskytnout příležitost možného útěku. ,,Otče, co se to děje, já mám strach.´´Začal křičet Trijana, skrčil se na zem a zakryl si hlavu, aby na něj nemohlo nic spadnout a způsobit mu tak bolest hlavy. Triton se k němu sehnul a začal jej nějak utěšovat. ,,Vůbec nevím co se to děje, jistěže za to může Rexon, asi jej něco natolik rozčílilo, že si svou zlobu vybíjí tak, jak ji my pociťujeme. Ale otče, jak dlouho to bude ještě trvat, jak dlouho nás vlastně bude věznit, mám o sebe a o tebe strach.´´ Triton se na něj podíval a potom upadl do smutku.,,Taky mám strach, ale hlavně mám strach o Sibaru a Vás děti. Co s náma asi bude, kdo ví, jak si asi nyní vedou, bude to už skoro pět měsíců, co nás Rexon takhle uvěznil. Já vím Trijane, Musíme něco udělat a dostat se z tohohle vězení. Než to však my učiníme, musíme hlavně vysvobodit tvoji matku se sestrou a tvou sestřenicí. Máš pravdu otče, musíme něco podniknout, přece tady nebudeme jen tak litovat naších osudů a musíme se snažit nějak zachránit.´´Najednou Trijana něco napadlo. Připadalo mu to jako dobrý nápad, ale nevěděl, zdali s tím bude jeho otec souhlasit. Proto se jej tedy zeptal.,,Otče, máš pořád prsten od Rexona? ´´Triton se na něj podíval a potom se radostně pousmál.,,No vidíš, děkuji ti, že jsi mi to připomněl, málem bych na něj dočista zapoměl. Ale nevím, zdali bude mít tu moc odporovat Rexonovi, jeho stvořiteli. Je to jen na Vás otče, záleží jak se rozhodnete vy.´´Triton nakonec zvážil jejich situaci a vytáhl prsten. Nic zvláštního se nyní nedělo. Pomalu si připadali ztraceni. Jako by už neměli možnost se nějak zachránit a dostat se ze spáru Rexona a jeho moci. Dlouho se před jejich očima nic zvláštního nedělo. Sibara však pocítila zvláštní chvění v místě, kde byla zavřena se svou dcerou a neteří. Nakonec zaslechla hluk padajícího kamení a proto se za sebe ohlédla. Zpozorovala hroutící se stěnu a za ní proudil vzduch. Nebyl zrovna tak čistý, jak by ona očekávala, ale šance se ji nyní naskytla. nyní však také stále před velkým rozhodnutím. Zda-li si zachrání život a svým dětem tak, že uteče, nebo se bude snažit osvobodit Tritona. Takže to vůbec nedokázala. Nedokázala se odtrhnout od svého srdce, které ji neustále táhlo za Tritonem a jejim synem. Nemohla proto opustit tuhle místnost a proto tuhle šanci vůbec nevyužila. Její rozhodnutí bylo natolik správné a čisté, že se začalo dít něco i na straně Tritona a Trijana. jako by prsten všechny dohromady zvláštní silou přitahoval. Stěnou, kterou byli rozděleni od sebe, nyní povolila a zhroutila se. Mezera, která je rozdělovala, byla zasypaná kamením a bylo dosti obtížné se k sobě jakkoliv dostat. Všichni se po tak dlouhé době zase viděli a nemohli uvěřit tomu, že ten druhý žije. Sibara se dala do pláče a Triton s Trijanem začali okamžitě odhazovat kameny, které jim bránili se nyní setkat. Sibara tak radostně plakal, že se obě dívky také daly okamžitě daly do pláče. Netušila proč pláčou, ale jistě to bylo štěstím, které ze Sibary obě dvě dokonale vycítili. Všude kolem bylo spoustu prachu a těžký vzduch, ale nakonec prach klesl a mohlo se zde opět nějak dýchat. I když těžko, ale dokázali i při takovém malém množství čistém vzduchu přežít.Nakonec byly kameny odházeny a mohli se konečně k sobě dostat. Sibara se k nim okamžitě vrhla a začala je oba objímat a líbat. Bylo to pro ně natolik šťastné shledání, že se od sebe nedokázali vůbec odtrhnout. ,,Tolik jsem se o vás bála, myslela jsem, že jste oba mrtví.´´Plakala i nadále Sibara a nepřestávala je objímat. Triton však i nadále vnímal jejich situaci a proto musel urychleně jednat. Musíme se odsud nějak dostat, Rexon nám už nesmí ubližovat. Už jsme k vůli tomu hodně utrpěli a asi nejvíce z nás To jsi byl asi ty Trijane.´´A podíval se na nechápajícího syn. ,,Jak to myslíš, proč právě já, vždyť se nic nestalo.´´A zakroutil hlavou na důkaz nechápavosti. ,,Ale Trijane vzpamatuj se. Copak ty si nepamatuješ na ty muka, které jsi nám oběma připravil když tě Rexon ovládal?´´ Trijan se zamyslel a nakonec si na tuhle nemilou událost vzpomněl. Nakonec si uvědomil, že pod nadvládou Rexona se nikomu nemůže podařit jakkoliv přežít. ,,Mněli bychom utéct, ale kde a jak. Není tady žádná cesta, kterou by se dalo jít, nebo alespoň náznak nějakého úniku. ´´Řekla Sibara a tvářila se nyní zklamaně po vyhodnocení jejich situace. Triton se však nehodlal vzdát jakékoliv možnosti a příležitosti, která by se jim naskytla. Proto se Sibary tedy zeptal.,,Nepociťovala si za poslední chvíli nic zvláštního. Nějaké chvění nebo tak podobně?´´Sibara se nakonec zamyslela a pak si vzpoměla. ,,Ano, před malou chvíli jsem pocítila menší záchvěv země a jedna ze stěn v mém uvěznění se zřítila a vytvořila průchod. Ten se však po chvíli zasypal. V danou chvíli jsem se chtěla dostat nějakým způsobem k vám a proto jsem nechtěla opustit ty, které tak miluji.´´Triton ji v podstatě nic nevyčítal a nelitoval toho. ,,Mohla bys mi to místo ukázat. Moc rád bych si jej prozkoumal a vyhodnotil situaci.´´Sibara souhlasila a dovedla Tritona k místu, kde původně mněl být otvor, kterým si mohli zachránit kůži. Triton se tedy podíval na místo zavalené kameny a poté uznal, že tudma by to docela šlo. Jenom musí vyházet tu neskutečnou spoustu kamenů, jenž jim bránila v úniku. ,,Pojď Trijane, pomůžeš mi. Proházíme se skrz to hrůzostrašné vězení.´´Trijan neváhal ani minutu a hned běžel svému otci pomoci. Sibara by ráda pomohla, ale kdo by se asi postaral o obě dívky. Oba odhazovali spoustu kamenů. Všude poletoval drobný prach a usedal na zem.. Brzy se na zem sesypalo hned několik kamenů po uvolnění jednoho z nich. Kolem bylo opět spousta prachu a museli dokonce uskočit, aby je kameny nezavalili. Sibara zakryla obličej oběma dívkám, aby jim prach neublížil. Prachu však ale bylo po sesunutí kamenů tolik, že se všichni dosti zakuckali a museli si i oni zakrýt dobře svůj obličej. Nakonec byl cítit jemný závan větru, ale nebyl zrovna dobrý. Jenom pociťovali jeho jemný vánek, který dráždil jejich dýchaní. Nakonec opatrně prošli přes kameny směrem ven. Jakmile vyšli všichni ven, vchod se okamžitě zavalil opět spoustami kameny. Konečně byli venku z toho vězení, všichni živí a zdraví.