Hluk škodí muzice aneb Visáči a Notování
Někdy už vám prostě z folku začne krapet hrabat. Tak sedíte v předsálí, zvažujete, proč vlastně nejste jinde, vtípkujete se známými, užíváte si masáž a kritizujete dění v sále. Plánujete, sčítáte honoráře a snažíte se, aby někdo ocenil, co pro něj děláte. A někdy to i klapne. Ale za to jste několikrát napomínáni členy pořadatelské rady, že rušíte. Na chvíli zmlknete, ale to, co se line ze sálu vás zase donutí to okomentovat. Co na plat. Poučení? Některé hudební produkce opravdu nemám zapotřebí.
Notování se přestěhovalo. Už není pod Vyšehradem, ale ve Vysočanech. Výhoda? Ano, mám to blízko a mělo by se končit ve 22 hodin. Nevýhoda? Myslela jsem, že to uškodí návštěvnosti. A ono ne. Bylo plno a byla tam pěkná sauna.
Takže to nakonec bylo tak, že jsem si poslechla první soutěžní kapelu – Bonsaj č.3, pak společensky pokonverzovala a po hostujícím Triobab (Houdková, Skalická, Balcarová) vyrazila dom. S příjemným pocitem hezkého podvečera. Ten totiž nebyl folkový. V prosluněném parku jsem si lehla na trávu a užívala si Majerovky. Sice hrají teď bez Alice, ale i tak.... taková letní pohoda. Krása. Postupně se kolem začali stahovat dosti typičtí fanoušci Visacího zámku. Tak jsem raději následovala růžové kolo. Což je něco jako sledovat bílého králíka... nevíte, co vás pak čeká :-)
Určitě to nebyl špatný den, jen měl krapet sestupnou kulturní úroveň, ale nemůžeme přeci chodit pořád jen na super a vynikající a úžasné koncerty a kapely. I mistr folkař se někdy utne. Ale přece jen už bych mohla být poučená, že účastnit se některých akcí je celkem ztráta času. I když jeden nikdy neví... Ale neuvědomuji si, že bych zrovna na soutěži Notování objevila něco nově.