Jak pozorní čtenáři a znalci vědí, Třetinka vedla kurz fotografie pro děti. No děti, spíš dorost. V DDM na Proseku. A moc ji to bavilo. Na letošní školní rok se jí ale nepřihlásil dostatek zájemců a kroužek nebyl. Ale moc jí těší, že byl a i nadále je zájem starších kamarádů, které mrzelo, že již nejsou dětmi a nemohou se přihlásit. A pro ty tu mám dobrou zprávu! V příštím školním roce, tedy od konce září, bude vypsán i kurz pro dospělé. Budeme vás o něm včas informovat. No a z toho vznikla i myšlenka, zas trošku obnovit naše fotovýlety. Podpořena byla myšlenkou vyhrané vstupenky do zoo. Asi nikoho nepřekvapí, že zrovna Třetinka vyhrála lístek do liberecké zoo. Tak jela zkontrolovat osla a pandy. A vzali jsme, resp. oni vzali nás, Bobíka. Milouše a Džejn. Takže tentokrát jsme nejeli na Vyvítekoho, nebo na tamty, či ještě tamhlety, ale za jinými zvířátky.
Lekce první: bílý poník v dálce, na přímém slunci. Moc se mu naše snaha nelíbila a na Třetinku poslal svého bráchu, který se jí snažil sežrat. No minimálně jí ožužlával.
Lekce druhá: zebra, která má zbarvení „nazabití“. No foťte něco, co má bílé a černé pruhy. A taky na přímém slunci. Ovšem nad výběhem je krásná vyhlídka a z té se hezky fotí.
Lekce třetí: žirafa před cihlovou zdí. Moc dobře si pamatuju, že Třetinka to použila do jednoho školního cvičení na skladbu a stavbu obrazu. Tak si to pamatujte, má to v programu kurzu tohle cvičení, tak se vám to třeba bude hodit. Mimochodem, víte, na čem si žirafy nejvíce pochutnají? Na střeše. Nevím, jestli na ní byl mech či co, ale moc jim chutnala. Tady prostě vždycky musí mít něco extra.
Lekce čtvrtá: slon a mrtvý slon. Tedy alespoň tak vypadal. Ale jen spal. A to většinou tančí. Ovšem zachytit létající písek, co na sebe házel, nebylo vůbec jednoduché. Zato detaily jeho drobných chodidel šly cekem skvěle.
Lekce pátá: mýval, který není doma. Takže se opravdu špatně fotí.
Lekce šestá: srnka, či něco obdobného, co se skrývá za horizont a druhá, co se skrývá daleko ve stínu pod balíkem sena. Prostě naschvály.
Lekce sedmá: velbloud. Velbloudi, kteří byli trošku vypelichaní, ale krásně leželi vedle sebe, takže hrbů k focení bylo až až. A co teprv to zvláštní položení nohou! Neuvěřitelné. Pozornost ve výběhu však budila spíše koza, která lezla po kamenné zídce a cosi tam ohryzávala.
Lekce osmá: Ještěd. Zkoušeli jste fotit Ještěd od Liďáků? Jde to. A Džejn to ví.
Lekce devátá: mufloni skrz pletivo aneb lekce na trpělivost s ostřením.
Lekce desátá: osel. O libereckém oslovi si myslím své. Prostě osel zůstane oslem, ať už je z kteréhokoliv města. Obzvláště pak z Liberce.
Lekce jedenáctá: surikaty. Evidentně neuměly německy a evidentně se jim nechtělo pózovat. A to mají tak pěkný nový výběh.
Lekce dvanáctá: plameňáci. Jak správně tušíte, zde jsme se zdrželi dlouho. Lásku k těmto trochu podivným ptákům naprosto sdílím.
Lekce třináctá: lach lach jéé. Lachtani. Nebo tuleni? To tu dlouho nebylo, že.
Lekce čtrnáctá: tučňáci. Sekáči ve fraku. Jó, mít tak taky takový. Vlastně pardon, já mám! Focení vody je kapitola sama pro sebe. Ač jsem plyšový a měla by mě trochu děsit, přijde mi s ní v ateliéru největší sranda.
Lekce patnáctá: bílí tygři. Ty nebudu komentovat. Oni prostě nespolupracují a to se nedělá. A co to poškrábané sklo?? Na to teda filtr fakt nemáme.
Pauza na oběd. A to už se blížíme k dětské zoo. Kozy, králíci, prase…a dětičky. A na dětičky v zoo mám svůj vlastní názor. Ale musím uznat, že v Praze to bylo horší. Abych to osvětlil, absolvoval jsem totiž Tour de ZOO. Týden před tím jsem byl v pražské a týden po Liberci opět. Prostě víte, že miluju zoo.
Lekce šestnáctá a závěrečná: kapři a kachny, kachny, kachny, kachny…. Labutí jezírko a pak zpět k Liďákům, kde čeká Bobík. Ještě cestou pozdravit Vyvítekoho v nekoncertní úpravě a pokračujeme v krasojízdě. Trefíme? Trefíme. A pěkně až na horu. Pražáci. Jej, to je prostě nádhera. Ten výhled. Ta krajina. Ta rozhledna. Ta socha. Jo pardon… vy nevíte. Samozřejmě Ještěd. Majestátný hyperboloid, na nějž se už léta Třetinka snaží ukecat někoho na výlet k východu nebo západu slunce. Ale ono se to jednou podaří. Já u toho nebudu, nejsem cvok, ale držím jí palce. Má to v seznamu největších přání hned za rozkvetlou slunečnicí, věnovanou písní a ledovcem. Tak jsme tam tak seděli a kochali se a povídali…. a bylo na čase vyrazit zase zpět do Prahy. Nechtělo se nám. A vy se divíte?