Historka první
jak se První fotila se světoznámým fotografem a seznámila se členy českoznámého tria Vinný bar Bokovka, který provozují známí umělci, slavil 4 roky od založení. Při vstupu nás uvítal zajímavý prostor s obyčejným vybavením, který ale působí velmi útulně, a několik párů zvědavých očí. Ale my jsme tentokrát opravdu pozvaní. Na přípitek bylo samozřejmě použito víno Bokovka a pak… Pak následovala ochutnávka vín z Francie a Itálie a … hmmm … a pak už si toho moc nepamatuju. Ne, to přeháním. Večer prostě utíkal v příjemném povídání a ochutnávání. A potom … potom se to stalo. Najednou tam byli. Všichni tři. A já byl patřičně poučen KDO je to. A historka s focením? To tak První postávala před barem a tam byl on. Ona ho na první pohled nepoznala. Až na druhý se dala přesvědčit. Ale pořád se nechtěla fotit. Ani při druhém přemlouvání, ani při třetím až … až když odcházel. Dovedete si představit jaká je to legrace, když před vámi pobíhá eMPík a fotí vás mobilem s ním?? Síla, co? :-)
Historka druhá jak První nakupovala lístky
Pokuste se vcítit do atmosféry – zimní podvečer, sněhem pokrytá Praha, zima jak na Sibiři a Akropole táááák daleko. Máte to? Ještě si domyslete únavu a prázdnou peněženku. Tak už?? OK. Jdeme na to. Tedy my ne, První jde do profláknutého baru Big Lebovski u náměstí Jiřího z Poděbrad a napadne ji, že přece už je to jen skok pro lístky na TU akci. A tak šupky, dupky … jenže ouha. Ono se nedá platit kartou. A bankomat na Jiřáku nebo někde dole pod kopcem. Hrůza. A to mají posledních 30 lístků. Co teď? Rozhodla se velmi prozíravě se jít ohřát do baru a tam vyškemrala peníze, takže se po čaji vydala zase zpátky a tam zakoupila asi milion (čti 6) lístků na TU akci.
Historka třetí jak k První přijel mladší bratr
Znáte to. Ten klid, mír a pohoda před vánocemi a 14ti denní dovolenou. Tak za těchto velmi příznivých podmínek se rozhodl mladší bratr První (Znáte z fotek z Telče. Ten s tou sádrou.) … (tedy on se ani tak nerozhodl … on za něho rozhodl někdo jiný) přijet na návštěvu do Prahy. Ale co už. Kdo si co navařil, ať si to také sní. I když hned první večer si vlastně „snědla“ první. Naše společné kroky zamířili do vyhlášeného baru (ano – přesně toho o kterém je zmínka již v předchozím odstavci) kde ten večer bylo opravdu veselo, ale na konkurenční televizní stanici běžela oblíbená soutěž a to musel mladík vidět, takže se šlo předčasně domů. A pěšky. A pořádný kus. A v zimě. Další dny už to byla klasika - První „v klidu“ chodila do práce a já s bratrem a eMPíkem absolvoval různé atrakce – divadelní představení pro školu, do které ani jeden z těch dvou co se tam vetřeli nechodí, kino, trénink v benďasu, prohlídku Vltavy včetně židle, tučňáků, obrovského mlýnského kola atd., několik čajů a dortíků atd. Kromě prudících řečí typu: „Já nikam nejdu.“ „Tam mě nikdy nedostaneš.“ „Zapomeň na to.“ „To jste se úplně zbláznili.“ to s ním docela ušlo.
Historka čtvrtá jak obsadit první řadu
A to už se blížíme do finále. Pondělí večer. Palác Akropole. Všude fůra lidí. Do začátku zbývá 30 minut. Lístky nečíslované. Skoro neřešitelná situace. Ne tak pro znalé prostoru. První napadlo, že přece je ještě jeden vchod do sálu. A dokonce, že je ten vchod jen kousek od pódia. Tak proč to nezkusit. Došlo k rozdělení skupiny. Pokusím se reprodukovat konverzaci, která proběhla při příchodu k druhému vchodu do sálu:
První: „Dobrý večer, prosím vás budete pouštět i tudy?“ (*kromě jednoho pořadatele totiž nikde ani noha)
Mladík: „Budeme, ale až za chvíli.“
První: „A za jak velkou chvíli?“
Mladík: „Až dostaneme pokyn. A proč tak spěcháte? To dávají uvnitř banány zadarmo?“ (*hahahahaha)
První: „To nedávají, ale to víte (*myšlenky probíhající první hlavou – první řada je moc trapná, druhá není vtipná, sakra co mám říct za číslo??? Ani nevím, jak to tam na sezení vypadá. Sakva, sakva, sakva … ) … hmmm … třetí řada je prostě třetí řada.“
Šéf mladíka: „Tak Roberte za chvilku pouštíme. Jen to ještě dojdu říct dopředu.“
První: (*poté co se zavřou dveře) „To je super. Tak to nás už můžete pustit. Vždyť už je to chvilka.“
Mladík: (*se asi úplně zbláznila … co pořád otravuje) „Ale jistě. Prosím.“
….. a najednou jsme uvnitř. Úplně první. A rozhodujeme se jestli půjdeme do té trapné první nebo do té druhé. A víte jak to dopadlo?