Dolce niente
To sladké nic nedělání! Pomalu mi končí doba, kdy čas nebyl mým
pánem. Jenom když jsem musela k doktorovi, či na úřad, jsem se
musela držet hodinek. Nebo když jsem si dala s někým sraz. Takže
vlastně skoro pořád, mě ten pan Čas proháněl jak nadmutou kozu.
Je pravda že se mi dvakrát stalo, že jsem zapomněla na to, že k
doktorovi jít mám. To se potom má sestra hořčila, jak je to možné.
Abych řekla pravdu, také mi to bylo trochu divné, neb si o sobě
myslím, že jsem v takových věcech pečlivá, ale znáte to, prostě
jsem si řekla, že mi jednou ten panák Čas nebude poroučet a o-
devzdala jsem to rukou božích. Vzhledem k tomu, že Bohu od
svých asi deseti let nedůvěřuji, neb mě velmi zklamal, tak vlast-
ně nevím, čí to byly ruce. Jak musím s trouchou škodolibosti
konstatovat, také ne příliš spolehlivých. Nakonec to vždy dobře
dopadlo a doktor si ničeho nevšiml. Zkrátka a dobře, za 14 dní
se budu muset zařadit znovu do pracovního procesu. Hlavně,
abych nějaký ten proces vůbec našla. No, něco se rýsuje, mu-
sím to zaklepat,aby to vyšlo. Pak bych snad mohla být za vodou.
I když po pravdě řečeno, moje voda je trošku jiná, než si obvy-
kle lidé představují, ale mně to bude stačit. Takže, moje milé
a milí, za krátko se octnu s Vámi v tom blázinci, kterému se říká
život. Tak nashledanou. J.