Už je po nich
Než jsme se nadáli, skončily. Máme zase na rok pokoj. Připadá mi ovšem, že letos přefrčely obvzlášť rychle. Možná to bylo tím skoro jarem, které nám letos zastupuje zimu. Nebo se čas rozhodl, že přidá na tempu, aby to už měl také za sebou.
Ne jen že skončil ten vánoční maraton, ale i Silvestra odvál čas a jako by ani nebyl.
Dokonce i Tři králové zapadli kamsi na východ a odnesli s sebou vánoční stromky.
Ten věčný koloběh, který podle mě nějak postrádá smysl, stejně jako sám život. Ne, nelekejte se! Nepřišla na mě chandra, ale jen s tak trochu zamýšlím na smyslem života. Mám život ráda a jsem ráda na tomto nejlepším ze všech světů, řečeno s Candidem, ale jeho smysl mi prostě nějak uniká. Narodíme se, prožijeme krátké, vesměs bezstarostné dětství,než nás povinná školní docházka vyrve z domova a vrhne nás bezmilostně do toho krutého světa, kde jen ti nejlepší mají šanci. Kd\ž máme trochu štěstí, neskončíme jako bezdomovci. Od toho okamžiku se však štveme a štveme. Občas prožijeme hezký, krásný a dokonce i nejkrásnější okamžik, kterým se chlácholíme v době kdy prožíváme špatné, horší a často nejhorší okamžiky, které bohužel, trvají mnohem, mnohem déle, než ty prchavé okamžiky štěstí. Ve finále, po celém tom plahočení, máme-li ještě trochu toho štěstíčka, dožijeme se v poměrně dobré kondici důchodu, který, když si chceme ještě trochu užít té dobré kondice záhy vyměníme za nějakou tu prácičku, abychom nemuseli sedět jen doma, protože důchod toho víc neposkytuje. A tak se plahočíme dál, až jednoho dne, zbylo-li tam ještě pár kapek toho štěstí, zavřeme oči a už se neprobudíme.
A tak mi řekněte, k čemu to vůbec bylo?