Možná si říkáte, cože je chválihodného na zapomnětlivosti. Povím vám to.
Jako miliony, a nebojím se říci miliardy, lidí kažý den doufají, že se to štěstí konečně unaví a sedne si na toho správného vola, tedy je, také já doufám a sázím. Tak se stalo, že když se mi nepodařilo vyhrát žádný ten milionek ve středu, doufala jsem, že by se to mohlo podařit v neděli, ale při své zapomnětlivosti jsem na to pozapomněla v pátek, ani v sobotu jsem to nějak nezvládla i rozhodla jsem se, že zajedu v neděli na Opatov, protože vím, že tam je "sázecí" okénko. Jak jsem pomyslela, tak jsem i udělala. Když jsem viděla jaké je nádherné ráno, hned jsem se rozhodla, že po vsazení popojedu na Roztyly a půjdu lesem do Krče. Vím, že se dá jít i z Opatova, ale při svém orientačním smyslu, který se rovná, no, nechci říci nule, to bych lhala, ale není to daleko od pravdy, raději jsem si vybrala prověřenou cestu. A tak jsem šla tou lesní silničkou, v tom nádherném jarním, nedělním ránu. Spousta prostoru pro chůzy i pro myšlenky. Protože díky Velikonocím je Praha pěkně vylidněná a také proto, že bylo poměrně brzy, nepotkávala jsem moc lidí. Sem tam cyklista, nějaký ten běžec a spousta datlů a jiných všelijakých ptáků, jejichž jména neznám. Tedy, samozřejmě že nějaká jména znám, ale bohužel je nedovedu přiřadit k těm správným ptáčkům. Také ten veliký čmelák, který si hledal doupátko. Bzučel jako malé letadélko. A to jsem se ještě nezmínila o krásném svěžím vzduchu, azurové obloze a ta nádherná jarní zeleň! Miluji tyhle drobné momenty, při kterých si uvědomím, jak je na světě hezky a jaké mám štěstí, že ještě funguji tak jak mám. Tedy, až sem tam na nějakou drobnost, kterou ani nevnímám v takovýto krásný čas.
A tak si všichni užívejme dokud můžeme a dokud je co.