Gruzie 2019 poprvé - část první
Den první – úterý 12. 3. 2019
Pokrmit havěť, rozloučit se, popadnout batoh a hurá na vlak Břeclavi.
RegioJet přijíždí s pěti minutových zpožděním, cestou do Prahy nabírá hlavně před Brnem dalších asi dvacet minut. Mám zaplacenou vyšší třídu i dostatečnou časovou rezervu, takže to vůbec nevadí.
Dvě hodiny co mám jako rezervu, trávím procházkou po Praze a návštěvou několika lokálů. Pak už hurá na letiště. Gulášek na rozloučenou v letištní restauraci v prvním patře, na Prahu a letiště jídla za fakt rozumnou cenu. Pak ještě, v Bille nakoupit nějaké drobnosti.
Jedu minimalisticky, s malým batůžkem, takže zavazadla neodbavuju. V bezcelní zóně kupuju pulčích Jelínkovy hruškovice za cenu příručního zavazadla, příště budu vědět. Naskenovat pas, nechat si přeměřit obličej a pak už jen kontrola zavazadla. Flaška i klasická vývrtka přes kontrolu prošla bez problémů. Dobíjím mobil v jedné z mnoha zásuvek a na leteckém radaru sleduji, přílet našeho letadla.
Nízko nákladový WizzAir asi neplatí za chobot, takže přesun k letadlu autobusy a nástup po schůdcích. Mám sice za příplatek místo u okýnka, ale venku je tma, koho by to napadlo. V letadle je překvapivě převažují Gruzínci. Startujeme se zpožděním chvilku před devátou. Chvilka napětí, když jsem letěl naposled, tak jsem na trase Santiago de Chile – Frankfurt slavil dvacáté šesté narozeniny což už pár let je, ale start v pohodě a má fobie z výšek nikde, pražské piva účinkují.
Den druhý – středa 13. 3. 2019
Po třech hodinách letu přilétáme na letiště Kopinatri resp. letiště Kutaisi. Časový posun je plus tři hodiny, takže je chvilku před třetí. Letiště je to malé s minimálním provozem, letadlo zastavuje až téměř u odbavovací haly, pár schůdků a jsme v Gruzii. Odbavení rychlé. Vývrtka na rentgenu nevadila, lékárnička už ale celmana zaujala, posílá mě do kanceláře, paní doktorce ukazuju, že to mám na hlavu, to na žaludek, prostě běžné věci, takže bez problémů.
Po odbavení rychle do směnárny vyměnit ejro za lari. Pak zařídit místní SIM kartu. Spěchám a dělám chybu, kupuji u prvního stánku od společnosti Magticom, navíc se nedaří, vytáhnou českou kartu a tak mně ochotná zástupkyně kartu ani neaktivuje. Hned vedle kupuji lístek do Batumi a všímám si i stánku další telekomunikační firmy. Na letišti i u přepážek ovládají jak ruštinu, tak angličtinu.
Nasedám do mikrobusu směr Batumi, po cestě překvapuje množství otevřených provozoven, nejen občerstvení ale i myček a servisů. Mikrobus zastavuje před Radisson Blu Hotel, je šest hodin ráno, město spí, přesto nacházíme nonstop market, zato první gruzínská keš, i přes jasné hinty nenalézáme.
Pokračuji promenádou okolo moře. Na koupání je dost rozbouřené, ale alespoň palec smočím. Druhá keška je ve věži, která je součástí restaurace a toho času zavřená. Sezóna ještě nezačala, prázdné jsou i další restaurace a stánky na promenádě. Všude plno jeřábů, hotely se zvyšují a staví i nové.
Konečně přicházím k ORBI hotelu, co jsem si zarezervoval přes booking.com, levá i pravá věž má suterén plný stavebního materiálu, recepci nacházím v prostřední z věží. Vrátný nechápe, co po něm chci. Budí recepčního, ten něco o bookingu ví, ale neví nic o tom, že bych u nich měl pokoj rezervovaný. Volá na dané číslo, bez úspěchu. Tvrdí, že mně nemůže pomoct.
Trochu znervózňuji. Po problémech s léky na hranici, s kořalkou v batohu vzdávám odlov keše v Turecku a vyrážím do města. Táži se paní na zastávce, jak si koupím lístek do projíždějících maršrutek, studentka, co stojí vedle, ochotně pomáhá, dvě lari mizí v automatu, ven vyjíždí před nabitá karta na MHD.
V centru si dávám první pořádné gruzínské jídlo, chačapuri, chlebová placka s hromadou ovčího sýry a vajíčkem a gruzínské pivo. Navštěvuji tamní hasiče. Procházím spletí tamních uliček, parky. Nacházím delfinárium, produkce je ale až odpoledne. Město je to krásné, ale vidím, že sezóna očividně ještě nezačala. Rozhoduju se vyrazit dál. U výjezdu z města nacházím shromaždiště maršrutek.
Hledám tu pravou. Okamžitě se mě ujímá nadháněč a vede k té správné. Řidič vyhazuje z předního sedadla pasažéra a dělá mně tam místo. Vyrážíme, tentokrát už za světla vidím víc než v noci. S dopravními předpisy si tu nikdo těžkou hlavu nedělá a to si ještě párkrát s řidičem při družném rozhovoru potřásám rukou. Troubí se pořád. Při kolizních situacích, na protijedoucí kamarády, na potenciální zákazníky u cesty. Osazenstvo Maršrutky se průběžně mění. Nástup a výstup probíhá kdekoliv na znamení.
V noci cesta trvala tři hodiny, za dne jen dvě. Zastavujeme před McDonaldem u hlavního autobusového nádraží. Řidič nabízí, že mně sežene ubytování. Ukazuji, že mám už zamluvené, ale souhlasím s tím, že mě tam odveze. Po cestě se několikrát ptá, ale k hotelu po chvíli trefí.
Maršrutka zastavuje až před dveřmi do hotelu/penzionu Globus. Majitel je na recepci. Přes booking mám rezervované ubytování až z pátku na sobotu, ale není problém, dokonce mám na výběr. Volím pokoj s výhledem do ulice, spím dobře tak mně hluk z ulice nevadí. V přízemí stejné budovy je malý market se vším možným, kupuju něco malého k večeři a pití. Po probdělé noci, nachozených a naježděných kilometrech už jen vyměním pár mailů s bookingem, kde tvrdí, že můj pokoj v Batumi je připraven a upadám do zaslouženého spánku.
Fotografie
(Autor, 27. 3. 2019 16:49)