život vzhůru nohama

Tak ve zkratce shrnu, co se událo od našeho posledního výletu na Mt. Karioi…

Z Oparau jsme se asi po týdnu lenošení vydali opět na cestu směr Napier (kde loni Alešova kamarádka narazila na první práci) a zkoušíme naše štěstí s farmami…a tak objíždíme, ale všude je to víceméně stejné… je zpožděná sezóna a tak budou nabírat nejdříve za 14dní… nevzdáváme se a zkoušíme to dál…někde nás přece vzít musí a tak po týdnu ježdění kolem Napier a Hastings, posíláme CV do hotelu v Gisborne, kde by měli dělat 2 čeští manageři, jak jsme zjistili z nějakého blogu. Netušíme kdy se nám slečna ozve a zda-li vůbec a protože už mě z toho ježdění po farmách bolí akorát tak zadek ze sezení v autě, přemlouvám Aleše, že by jsme si měli udělat volno a jet se podívat na Cape Kidnappers kde by měla být kolonie Terejů (Gannets). Cesta vede 18km podél pobřeží…dojít se tam dá jen při odlivu a než bude příliv musíme být zpátky a tak se informujem v kempu na časy a vyrážíme… je docela zataženo a fouká, takže žádna romantika :-D Po strastiplné cestě, kde sem tam utíkáme ještě před vodou se konečně dostáváme na místo… Cítíme je již s dálky :-D Před námi se rozprostírá obrovská pláň na které všude na zemí hnízdí Terejové…návštěvníků si naprosto nevšímají a staví si svá hnízdečka. Samičky vyhlíží své samečky, kteří se vrací se zobáky plnými mořských řas, chvíli hledají ty své drahé polovičky a pak „zapadávají“ k nim… a když řikám zapadávají myslím zapadávají, protože o nějakém ladném přistání se moc mluvit nedá… představte si několik stovek Terejů namačkaných hlava na hlavě, hledající své družky…a tak když jí konečně najdou ocitají se většinou tak 50cm nad nima a protože místa není na zbyt, tak prostě jen svacknou křídla k sobě a spadnou dolu :-D Občas pochopitelně přistanou nějakému jinému páru na hlavě či na zádech a když se zadaří, občas ho i napadený pár připraví o to málo co má v zobáku… každý se snaží ukořistit co nejvíc a postavit co nejrychleji své hnízdečko lásky… samičky volají své parádníky specifickými zvuky pro každý pár, takže se podle toho vždycky najdou J Stojím na kraji a fotím o 106 a nad hlavou mi sviští každou chvíli… přemýšlím, jaká je pravděpodobnost, že si jeden z letců uleví přesně nade mnou… ptám se Aleše a ten mi odpovídá, že pokud bych se ho bývala zeptala včera na tuto otázku, tak by jsme dnes nikam nešli :-D Protože pravděpodobnost je prý dost vysoká, obzvlášť když se podívá nad sebe, kde jich je každých pár minut aspoň 30 :-D

 Akorát když se vracíme zpět do kempu volá nám paní mluvící anglicky, ovšem s krásným českým přízvukem J a tak se domlouváme, že druhý den přijedeme na pohovor. Gisborne je od Napieru vzdálen 3h rychlé jízdy a projížděli jsme jím už před několika dny, když jsme směřovali do Napieru..doufáme, že práci dostaneme, protože nám leží na účtě jen posledních 80dolarů a to pro oba dohromady :-D

Práci nakonec vážně dostáváme ani ne tak kvůli tomu co je napsané v CV,ale prostě proto, že jsme ČEŠI. Já budu dělat housekeeping a Aleš bude pomáhat Henrymu na pozici houseman, což je víceméně něco jako údržbář…malování pokojů, udržování nábytku v pořádku atd…

Rozhodujeme se ušetřit a tak stále bydlíme v našem 3 + 1 vanu :-D Pokud nás někdo pozoruje, tak to musí být každé ráno slušná podívaná, jak se po noci v autě převlékám do společenských kalhot a černých bot a jedeme směr 4,5 hvězdičkový hotel :-D

Po nějakém tom ubytování se pochopitelně koukáme, ale nic nestojí za to… Musím říct, že úklid pokojů je dost náročný, hlavně díky šibeničnímu termínu 20ti minut na pokoj… Ve 3 odpoledne se stěží ohnu k postelu, jak mě bolí v kříži :/ a to máme v podstatě něco lehce přes 20h týdně…no nedovedu si to představit dělat na plný úvazek…

Nakonec nám Henry navrhuje, jestli se nechceme nastěhovat k němu a jeho rodině (manželka Bridget a dvě malé holčičky ve věku 5 a 9, Emily a Bella)… a tak rozmýšlíme, dohodneme se, že se přijedeme podívat na pokoj a když ho vidíme tak je nám jasné, že jsme právě našli nové bydlení… veliký útulný pokojíček s výhledem na zahradu, s vlastní sociálkou i internetem…no prostě paráda…

S Henrym i zbytkem rodiny, si velmi rychle padnem do noty a je to jak kdybychom se znali léta J

Ovšem aby toho štěstí nebylo moc… stále se nám nedaří najít si druhou práci k naší práci v hotelu a jedna práce na poloviční úvazek tu bohužel nestačí (nejsme v Austrálii) a tak ačkoliv Gisborn je díra ze všech děr největší… s bydlením u Henryho se to dá dost dobře vydržet J ale peněz máme málo a plány na Silvestra jsou jiné než jíst pytlíkovou polévku  v Gisborne… a tak znova objíždíme všechny farmy, stejně jako jsme to dělali v Napier… a opět nám všude říkají to samé…“přijďte za 14dní“ :/

Přesně 3dny poté co jsme se nastěhovali nám volá chlápek, jestli stále sháníme práci…tak řikám, že jo…a ptám se z jakého města volá :-D Prý z Napier .-DD a že jestli můžem druhý den ráno nastoupit…(jen tak mimochodem hovor probíhal v 9 večer)…tak vysvětlujem, že musíme dopracovat týden co máme v hotelu a jestli nám může práci podržet… a tak druhý den sdělujeme šéfové v práci že v sobotu končíme, protože jsme dostali „full time job“ v Napieru a Henrymu, že budeme odjíždět… a ačkoliv je smutný, tak si uvědomuje, že „money talks“ jak říká a chápe nás… Původní plán byl odjet v neděli, ale v pátek se nám porouchalo auto, jako na potvoru a oprava bude až v pondělí ráno, takže voláme našemu budoucímu šéfovi a vysvětlujeme, že se nám porouchal startér a jestli nám práci může podržet ještě o 2 dny déle…

Loučení je smutný, moc se nám nechce od Henryho a jeho povedené rodinky, do které jsme zapadli ani nevíme jak… ani Aleš, když se o tom bavíme zpětně se necítí zrovna silně při loučení… doufáme, že se ještě uvidíme, loučíme se a v pondělí v 9 večer vyrážíme směr Napier.

V úterý ráno máme sraz na benzínce s naším „šéfikem“, který nás odveze na farmu kde budeme makat…Začínáme hned druhý den ráno a jedná se o thinning (protrhávání) ovoce jehož jméno nedokážeme vyslovit natož napsat :-D (dohledáno na pomocí strýčka Gogola J a ovoce se jmenuje Persimmon)

Práce je to lehčí než housekeeping, takže se to 8h denně 6 dní v týdnu dá vydržet a kupodivu mě to i baví (teda ze začátku,ale na to přijdu později)… práce je placená od stromu, tzn. Je jen na mě kolik toho udělám a kolik si vydělám… je to fajn být chvíli sama a jen si tak přemýšlet…  ačkoliv po týdnu zjišťuju, že vydržet jen se svými myšlenkami 8h denně a v kuse není zrovna to nejlepší co se mi mohlo stát a možná se z toho i brzo zblázním :-D jediné co ten den jakžtakž krátí je mp3 a pocit že je to aspoň dobře placené a budu si moct „snad“ dovolit strávit Nový rok v Sydney. Párkrát dokonce zkouším Skype v telefonu, ale jako na potvoru není nikdo připojen a já bych si tak ráda povídala :-D

S internetem je to tu jinak dost špatné…bohužel tu nefunguje internet v knihovně jako v jiných, takže občas využijeme McD a když máme zrovna signál tak net v mobilu… takže nic moc pro „nás“ velké závisláky :-D