2010-04-03 - První letošní výlet - Brandýsek
Byl čtvrtek a předpověď na prodloužený víkend dávala jedinou možnost, kdy vyrazit na první cykloprojížďku letošního roku. Byla to sobota, kdy se teploty měly pohybovat do
Trasu jsem měl nastudovanou v hlavě, jelikož to byla první letošní jízda, alespoň pro mě, plán byl takový – ujet max do
13:35 jsem u Červenků, kde, a to mě překvapilo, už čekal Láďa s Pavlem. Od nich padnul návrh jet na Říp, což jsem zavrhl s větou, že na první vyjížďku se na to necítím (možná by to bylo jednodušší, ale to jsem zjistil později). Tedy nastínil jsem mou představu cesty a vyrazili jsme směr Zeměchy. Na konci Kralup, kde jsme měli pokračovat dále po Velvarské silnici, Láďa navrhl silnici opustit a do Zeměch se dostat z „druhé“ strany, proto jsme najeli na zpevněnou polní cestu a příjemným okolím jsme se dostali do Zeměch. Na jejich kraji jsme minuli hezký hřbitov. V obci jsme pokračovali po zpevněné cestě okolo třech rybníků dále směr Olovnice. Já jsem tudy jel poprvé, znám silnici, která vede druhou stranou rybníků a kde až odsud jsem si všimnul nádherného stromu, který nad silnicí roste. Je to nejspíš starobylý dub, nádherně košatý, bez chyby umístěný do krajiny a nádherně osvětlený prvním jarním sluncem. Škoda, že jsme nikdo nevzali foťák, důvod víc se na tuhle cestu vydat ještě jednou.
Cesta tu kopíruje železniční trať a mění se ze zpevněné na asfaltovou. Docela příjemné svezení s minimem vynaložené námahy. V Olovnici jsme narazili na žlutou značku označující cyklotrasu. Měla číslo
Pokračujeme dále po silnici do Kamenného Mostu. Zde bychom normálně pokračovali dál po silnici do Zvoleněvsi, ale v obci si Láďa všimnul nenápadné cedulky ukazující mezi domy. Na cedulce bylo napsáno Menhir
Cesta byla zarostlá náletovými dřevinami a široká tak akorát na projetí kola. Nicméně jsme se opravdu zhruba po
Cestou sjíždíme do Zvoleněvsi a pokračujeme po silnici do Podlešína. Po levé straně míjíme rybník Otrok a po levé těsně před vjezdem do vesnice nějaký komplex budov vsazený do stráně. Vypadá to dosti odpudivě nevlídně… Na konci vesnice projíždíme pod krásným železničním viaduktem. Do Knovíze pokračuje silnice lemovaná po pravé straně ovocnými sady, "jó byli jsme ovocnářská velmoc…" V Knovízi se naše cesta stáčí na jih a čeká nás přejezd mezi „údolími“, tedy první stoupání letošního roku.
A opravdu se cesta na konci vesnice začíná zvedat a „kroutit“. Ale ještě před tím někdo z nás, až ani nevím, kdo to byl, uviděl za domy po levé straně v tomto místě alespoň pro mě ojedinělý přírodní úkaz. Z borového lesa čněly dvě pískovcové věže. Neodolali jsme a uličkami ve staré zástavbě jsme se dostali k cestě vyskládané kamenem, která se asi
Ale zpět na silnici a stoupání začíná. Silnice je krásně široká a po zimě, a to navzdory tomu, že jsme ve Středočeském kraji, s krásným povrchem. Kouzelně se točí v serpentinách a zařezává se do svahu nad námi. No takhle to vypadá jako stoupání na nějakou horu, ale byl to první kopec letošního roku, tak jsem to tak prostě cítil. Stoupání je dlouhé
Jedeme tedy dál směr Dřetovice, podjíždíme dálnici a Láďa upozorňuje na kapli, která je ve vesnici. Opravdu je vidět už z dáli, a to proto že je na samém vrcholku nad vesnicí. Na návsi dochází k diskuzi, jestli raději nezůstat dole ve vesnici, podívat se na vesnický fotbalový zápas, dát si Plzničku nebo vyšlapat do ukrutného kopce ke kostelíku sv. Lukáše. Vyhrává druhá možnost a já schazuji na 4. nejlehčí převod a dupu nahoru. Zde se ukazuje, že na Láďu i Pavla v síle ještě ztrácím, ale snad to bude tím, že oni už letos něco najezdili a oba také běhají, takže prostě zde měli navrch…
No nicméně se mi podařilo s malinkým zpožděním dorazit za nimi a výšlap stál opět za to! Nádherý výhled, krásně opravený kostelík se hřbitovem. Chvíli jsme si odpočinuli a nastaly dvě možnost, jak pokračovat. Kratší byla sjet stejnou cestou do obce a pokračovat po silnici do Kovár a Zákolan nebo si to ještě prodloužit a prakticky po vrstevnici po polních cestách přejet do údolí k obci Zájezd.
Druhá varianta vyhrála a my se po poli blížili nad vesnici Zájezd. Zde se o slovo hlásila skládka, která vyrostla u silnice, ke které jsme se měli dostat. Nepříjemný smrad se linul po polích a my si ho opravdu užili… Sjeli jsme na silnici nad obcí a odbočili na Libochovičky. Odtud po silnici podél Buštěhradského potoka k jeho soutoku s potokem Zákolanským a dále do Kovár, kde už jsem do nohou dostával křeče… Nicméně jsme byli dohodnuti, že v Zákolanech máme vyzkoušenou hospodu Na hřišti, kde točí Černou Horu a tady zakotvíme.
Do Zákolan jsme dorazili něco okolo půl páté. První pivo s příchutí borůvek jen zasyčelo, druhé už jsme vychutnávali pomaleji. Seděli jsme venku, na sluníčku to šlo, ale jen co zašlo, byla velká kosa… Pavel se tu od nás odpojil a jel zpět do Libčic, bohužel pro něj, nechal na stole telefon. Ten jsme mu vzali a vyrazili po silnici do Otvovic. Musím říct, že jsem nemohl dosednout na zadek, jak byl otlačený. V Otvovicích jsme vyjeli k domu Láďovi babičky, který nedávno prodali, tak byl Láďa zvědavý, jak se o něj noví majitelé starají. Tady už jsem byl vážně vyždímanej, chtěl jsem v pohodě dojet do Kralup Zákolanským údolím. Láďa chtěl ještě vyjet z Otvovic na polní cestu nad vesnicí, která nás dovede zpět do Zeměch. Zase jsem se nechal přemluvit. Stoupání z vesnice bylo úmorné, sice ne nijak prudké ani dlouhé, ale po tom všem už toho bylo prostě dost…
Nicméně jsme se nahoru dostali a přes pole dojeli nad Sprašovou rokli u Zeměch. Tady nás čekal zasloužený sjezd hezkým terénem až do obce. Tu jsme přejeli a pokračovali ke státní silnici na Velvary. Tu jsme přejeli a začalo poslední, ale velmi nepříjemné stoupání. Vedlo po rozbité cestě do Nového Dvora, naprosto odříznuté části Kralup, kde jsem nikdy nebyl, popravdě ani o ni neslyšel. Zde jsme opustili cestu a čekal poslední opravdu prudký snad
Na závěr musím říct, že cesta byla o mnoho náročnější, než kterou jsem plánoval. O
Tedy délka přesných
Dobrej vejlet, ale...
(Láďa, 5. 4. 2010 15:54)