Způsobů, jak se loví opice, je jistě mnoho. Mne však zaujal ten nejoriginálnější. Když lovci objeví oblast, kde se opice vyskytují, rozmístí tam vázy s dlouhými a úzkými hrdly. Velmi důkladně vázy zahrabou do země a nechají vykukovat pouze hrdlo. Pak dovnitř vloží hrst bobulí nebo rýže, kterou opice milují. Opice jsou totiž mlsné a navíc velmi zvědavé.

 
Jakmile se lovci vzdálí, opice se přiblíží. Jejich přirozená zvědavost je žene k vázám a když zjistí, co je uvnitř, hned tam strčí ruku a naberou do hrsti co nejvíce jídla. Ale hrdlo vázy je příliš úzké na to, aby jím prošla ruka s plnou hrstí dobrot. Tak opice tahají a tahají. . . a právě to je okamžik, na který lovci poschovávaní v okolí čekají. Přiběhnou k opicím a bez problémů je chytí. Ačkoli se opice zběsile brání, za žádnou cenu nepustí to, co jednou uchvátila. Je pro to ochotna i zemřít.

 
Nepřipomíná Vám to něco? Také my lidé se velice často honíme za různými pamlsky, kterých se nechceme za žádnou cenu vzdát, a které nám přitom ničí život. Dokud máme zaťaté pěsti, nejsme svobodní. Svoboda není nabírat plné hrsti všeho, co vidím, ale umět ty hrsti včas otevřít. Umíš se vzdát toho, co Tě svazuje? Často kolem sebe slyším říkat: „Já jsem svobodný/á! Mohu si dělat, co chci.“ Problém je ale v tom, že kdo si dělá co chce, časem zjistí, že skončil tak, jak nikdy nechtěl. Svoboda je možnost volby, ale volit si to správné není vždy snadné.  

Umění odepřít si okamžité uspokojení je jednou z nejtěžších věcí v životě. Bůh nás otevřeně nabádá, abychom byli ve své vůli odolávat nezákonným rozkoším velmi pevní. Jak praví staré rčení, je lépe zdaleka se vyhnout návnadě, než bojovat poté, co past sklapne. Pokud se nenaučíme odmítat a půjdeme snadnou cestou povolnosti vůči čemukoli, jednoho dne nám bude předložen účet, který budeme nuceni zaplatit.

Ježíš Kristus řekl: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?“ (Matouš 16,20) Kolik lidí už se o pravdivosti tohoto výroku přesvědčilo na vlastní kůži! Celý svět jim ležel u nohou, ale když přišel okamžik smrti, k ničemu jim to nebylo. Odešli tak, jak přišli – s prázdnýma rukama. Své by o tom mohl vyprávět francozský spisovatel Guy de Maupassant, který se do dějin zapsal jako jeden z nejslavnějších spisovatelů své doby, ale zároveň jako jedna z nejtragičtějších postav uměleckého světa. Nabyté bohatství mu zajišťovalo život v přepychu – vlastnil jachtu, vilu na pobřeží Normandie, luxusní byt v Paříži, kritici ho vychvalovali, muži obdivovali, ženy zbožňovaly. . . ale na vrcholu své slávy zešílel. Podle mínění mnohých následkem pohlavní choroby. Na Nový rok 1892 si pokusil podřezat krk nožem na otevírání dopisů. Poslední týdny svého života prožil v soukromé psychiatrické léčebně na francozské Riviéře. Nakonec, neschopný smysluplné řeči, zcela vysílen bolestí, zemřel ve věku 42 let. Ale ještě předtím napsal vlastní epitaf: „Prahl jsem po všem, ale radost jsem nenašel v ničem.“ Tak skončil život geniálního člověka, který byl po kouscích rozházen a nakonec úplně zahozen. Jeho geniální mysl totiž nebyla ochotna platit cenu, která spočívá v odepření si nesprávných rozkoší.

V protikladu k Maupassantovi stojí současný spisovatel, který se hnal po stejné cestě chaosu a bezcílnosti. Část jeho autobiografie je sbírkou ubohých a nechutných příběhů. Podtitulek ke svému životopisu zvolil autor sám: „Kronika zbytečných let“. Také on byl posedlý radovánkami, někdy na hranici normálnosti. Hovořím o Malcolmu Muggeridgeovi, jednom z nejtalentovanějších novinářů Anglie. Svou honbu za požitky popsal těmito slovy:

„Myslím, že se mohu považovat za poměrně úspěšného muže. Lidé na mě občas zírali na ulici – to je sláva. Mohu docela snadno vydělávat tolik, abych byl zařazen mezi vrstvy s nejvyššími příjmy – to je úspěch. Rád se rozptyluji módními radovánkami – to je požitek. Někdy se stává, že něčemu, co jsem napsal nebo vyslovil, je věnována dostatečná pozornost – to je naplnění. Ale přesto vám chci říct toto – a prosím, abyste mi uvěřili – násobte tyto chatrné triumfy milionkrát, sečtěte je všechny dohromady a výsledek bude 0. Ne! Méně než 0! Spíše jen prázdná a zbytečná zátěž – v porovnání s jediným douškem živé vody, kterou nabízí Ježíš Kristus všem duchovně žíznivým, bez ohledu na to, kdo nebo čím jsou.“

Radost je naplnění vyjadřující spokojenost z bytí. Je to vztah k životu, jenž není závislý na jednotlivých radovánkách a snahách. Tento přístup k životu nachází klid a uspokojení v úplně obyčejných věcech a chrání před nepokojem, který přichází s věcmi extravagantními. Život naplněný radostí sahá dál než požitky nebo bolesti a je ukotven v Tom, kdo nám dal schopnost zářivě se usmívat i nad těmi nejobyčejnějšími věcmi života.

Každá rozkoš, kterou vyhledáváme pro ni samotnou, která je pro nás cílem sama o sobě, nás jednoho dne přestane uspokojovat. Ale hlad po radosti, která vše přesahuje, trvá stále. Ryzí pocity radosti jsou svázány vztahy stojícími na mravním závazku. U amorálních vztahů je požitek radosti ochuzen o přítomnost cti a úcty a proto nepřináší trvalejší naplnění a postupně chřadne. Avšak i kvalitní vztahy vypovídají o čemši vyšším a čím jsme starší, tím nesnadněji uspokojujeme touhu svého srdce po nevyslovitelné, ryzí radosti. Pouze Bůh je dostatečně velký na to, aby ji naplnil. C. S. Lewis jednou řekl: „Jak málo toho vědí lidé, kteří se domnívají, že svatost je nudná.“

G. K. Chesterton o tom napsal: „Radost je pro křesťana ústřední a zármutek pouze okrajovou záležitostí. Ale pro člověka, který Krista nepoznal, je zármutek ústřední a radost jen okrajová, protože má odpovědi pouze na okrajové a nedůležité otázky, avšak rozhodně ne na ty podstatné.“

Tento svět nám nabízí spoustu dobrých věcí, které ale když se uchopí nesprávným způsobem, stanou se zhoubnými. Prožít kvalitní a radostný život není snadné a i velice inteligentním lidem k tomu mnohdy chybí moudrost. Skutečná svoboda tedy neznamená dělat si, co chci, protože dříve či později přijde chvíle, kdy budeme muset sklízet následky svých činů. Pravá svoboda je – zůstávat v Bohem vymezených hranicích. Ty hranice, které On stanovil, nejsou omezení, ale ochrana – a to je právě to, co pořád nechápeme - že Bůh nás chrání před sebou samými. Proto, nebuďme jako ty opice! Letmé okamžiky štěstí za zničený život rozhodně nestojí.