HISTORIE ZLATÉHO RETRÍVRA-Zlatý, nebo chcete-li Golden retriever je poměrně mladé plemeno, které vzniklo pravděpodobně křížením ruských honičů, bladhoundů, černých rybářských psů z Newfoundland a také tzv. Wavy coated retieverů v Anglii.Chovatelem prvních psů tohoto plemene byl sir Dudley Marjoribank ( lord Tweedmouth ), který připustil žlutého psa s „vlnitou“ srstí s fenou dnes již neexistujícího tweedského vodního španěla. Z tohoto spojení vzešla čtyři štěňata. Z vrhu byly fena „Cowslip“ a její potomci připoustěni s dalšími výše vypsanými rasami. VZHLED-Barva srsti je jak napovídá název – zlatá, avšak můžeme se setkat i s jedinci barvy krémové, nikoli však červené. Několik bílých chlupů na hrudi je podle standardu přípustných. Oči mají mít tmavou barvu a laskavý výraz. Jde o velké plemeno, které má cca
V zajetí se dožívá zhruba 25 let. Žije ve skupinách, ale ty nejsou stále. Za život vystřídá větší množství skupin.
NEPŘATELÉ-Přirozeným nepřítelem žiraf jsou lvi, levharti a hyeny. Nicméně žirafy proti nim nejsou úplně bezmocné, jedním mohutným kopem jsou schopny lva na místě zabít.Žirafí krk muže měřit 2 až 2,5 metru. Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je středně velký hlodavec z čeledi veverkovitých (Sciuridae) obývající široké území v rozmezí od západní Evropy až po východní Asii. V České republice ji nalezneme v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým POPIS-Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako „pokrývku“ těla při spánku, je 15 až 20 cm dlouhý. POTRAVA-60 až 80 % dne tráví hledáním potravy,[2] kterou tvoří především semena šišek, houby, které si suší ve svých hnízdech, ptačí vejce, různé plody, např. oříšky, ale občas si pochutná i na čerstvé míze. Část nalezené potravy si uschovává do svých „spižíren“ v dutinách stromů, které ji poskytují výbornou zásobárnu potravy v nejtěžších obdobích. Při konzumaci potravy přitom sedí jako většina veverkovců „na bobku“, přičemž si potravu drží v předních končetinách. Sýkora koňadra (Parus major) je naše největší a nejrozšířenější sýkora. Původně dávala přednost listnatým lesům, ale dnes žije také v parcích a zahradách a velmi dobře se naučila využívat blízkosti lidí ve svůj prospěch. Koňadra je poměrně výrazně zbarvená. Má žluté bříško s podélným černým pruhem, černou čepičku a černě lemované bílé líce. Má velmi rozmanité hlasové projevy a je poměrně dobrý imitátor hlasů jiných druhů. V létě se živí hmyzem, ale v zimě musí přejít na semena s vysokým obsahem tuku, která často nacházejí na krmítkách (nejlépe slunečnice) a jsou ochotny si pro ně přiletět až na lidskou ruku. Dále ochotně konzumují různé živočišné tuky (např. hovězí lůj) a v Anglii prosluly sýkorky tím, že se naučily rozklovat hliníková víčka lahví s mlékem a sezobat smetanu pod ním.
POPIS-Sýkora koňadra je velká asi jako vrabec, ale štíhlejší. Je to naše největší sýkora, je 14 cm dlouhá a váží 20 g. Hlavu má černou, jen tváře a příuší jsou bílé. Černá barva pokračuje i na náprsenku a zužuje se do černého pruhu, který se táhne přes břicho (u samic je tento pruh tenčí a méně výrazný). Hřbet je žlutavý až zelený, břicho žluté, kostřec a svrchní krovky ocasní modrošedé, křídla jsou tmavá modrošedá s nevýraznou bílou páskou. Zobák je silný, kuželovitý a černý. Mladí ptáci jsou bledší a líce mají žlutavé, zobák hnědošedý.
Létá vlnkovitě a poměrně rychle. Hlas má velmi proměnlivý.