München 2015
No, jestli něco opravdu nesnáším, tak je to ranní zvonění budíku. A nejhorší je, že ten krám nezvoní sám ze své vůle, ale proto, že ho tak nastavím. Stejně tomu bylo i v úterý, 4. srpna 2015, ve 4 hodiny a 10 minut. Tímto nepříjemným zážitkem začínala moje výprava do bavorské metropole Mnichova.
Po obvyklých ranních záležitostech jsem se svým pojízdným zavazadlem odešel na zastávku autobusu. Ten přijel krátce před časem pravidelného odjezdu, řidič odbavil pasažéry a v 5 hodin a 20 minut odjel do Plzně. Cestu znám z paměti, a tak jsem se věnoval spánku. Asi ve čtvrt na sedm autobus přijel do Plzně na CAN. Vystoupil jsem a odešel do nedaleké Tylovy ulice, kde bydlí moje přítelkyně Ivana. Ta už čekala před domem, proto naše cesta vedla na zastávku trolejbusů. Následovala jízda trolejbusem linky č. 15 do zastávky „Pařížská“. Pěší přesun na blízké nádraží Plzeň hl.n. byl dílem chvilky. Do našeho odjezdu zbývala asi půlhodina.
Vlak EC356 přijel ke 2. nástupišti na 4. kolej krátce před 7. hodinou. Posunovač odvěsil elektrickou lokomotivu řady 362, která vzápětí odstoupila z čela vlaku. Na její místo najela dieselelektrická lokomotiva řady 223 německého dopravce Alex. Po nezbytné brzdové zkoušce byl vlak připravem k odjezdu.
Několik málo minut po 7. hodině se na odjezdovém návěstidle rozsvítila návěst volno, výpravčí dal výpravkou signál a vlakvedoucí odmávl souhlas. Zaduněl motor lokomotivy a vlak se konečně rozjel. Mezi Plzní a hranicí s Německem vlak pravidelně zastavuje jen jednou. V Domažlicích. Nejspíš z důvodu nelegálního přílivu „uprchlíků“ do Německa zastavil vlak na českém území ještě jednou. A to těsně před hranicí – ve stanici Česká Kubice. Nikdo netušil, co se děje a vlakový informační systém také mlčel. Najednou se otevřely dveře našeho kupé, v nich stáli dva němečtí policisté a požadovali předložení dokladů. Ukázali jsme jim tedy naše občanky a na otázku, zda jsme z Čech, odpověděli, že ano. Slušně poděkovali a popřáli nám šťastnou cestu. Přibližně asi po dvaceti minutách se vlak rozjel. Na německé straně už vlak zastavoval jen ve svých pravidelných zastávkách a stanicích. Nejspíš v Regensburgu došlo opět k výměně lokomotivy za elektrickou. O slovo se přihlásil hlad. Proto jsem vedle sedícího německého důchodce požádal o dozor nad naším zavazadlem a odebral se s Ivanou do bistrovozu v přední části vlaku. Ani jsme si neuvědomili, že „Happy hours“ už jsou dávno pryč a nevěřícně zírali na přemrštěné ceny v jídelním lístku. Nakonec jsem přeci jen objednal dvě gulášové polévky (á 94 Kč) a tmavého lahvového Kozla. Taktéž za 94 Kč. Netrpím finanční nouzí, ale takovéto ceny, zvlášť u toho piva, považuju za vyloženou drzost. Nu což, hlad a žízeň jsou svině. Po občerstvení jsme se vrátili zpět do našeho kupé a usadili se na naše rezervovaná místa. Ani netuším, jak se to stalo, ale najednou vlak začal zpomalovat a nakonec vjel s asi 15 minutovým zpožděním do své konečné stanice München Hbf. Zůstal stát na 26. koleji.
Vystoupili jsme tedy z vlaku a po průchodu několika nádražními halami se ocitli u hlavního vchodu stanice. Bylo teprve 11 hodin a asi 40 minut. Ubytování v předem zarezervovaném pokoji hotelu Bayernland bylo možné až od 14 hodin. Zbývalo tedy hafo času. Jenže co s ním, když jsem za sebou vláčel kufr na kolečkách? A horko bylo jako v pekle. Po dohodě s Ivanou jsme odešli na nedaleké náměstí Karlsplatz. Tam, nedaleko brány Karlstor, tryskala ze země voda. Ve vzniklé vodní mlze se chladila spousta lidí, mezi nimiž občas proběhlo několik hafanů. Pobývali jsme v okolí fontány přibližně do 13 hodin. Potom nás nohy pomalým krokem nesli zpět k hlavnímu nádraží a ulicí Bayerstrasse k našemu hotelu. Ten je od nádraží vzdálen asi 600 metrů. Měli jsme v úmyslu zkusit „check-in“ o něco dříve.
Hodinky ukazovaly asi čtvrt na dvě, když jsme vstoupili do recepce. Moje němčina není dokonalá, a tak pan recepční chvilku nechápal, co po něm vlastně chci. Nakonec však pochopil a odvětil, že náš dřívější příchod není vůbec žádný problém a pokoj je již připraven. Dále nám řekl číslo pokoje a vysvětlil, kde se ráno podávají snídaně. Na moje přání uhradit ubytování již při příjezdu odpověděl, že můžeme zaplatit klidně až při odjezdu a dál to neřešil. Vyjeli jsme s Ivanou výtahem do 3. patra a našli náš pokoj č. 303. Ten sice nebyl nijak obrovský, ale byl hezky a prakticky zařízen. V panujícím pařáku zvlášť potěšila malá chladnička maskovaná do skříňky pod televizí. Po zabydlení jsme postupně prošli sprchou. To bylo vzhledem k venkovní teplotě ultrapříjemné.
Kolem půl čtvrté jsme vyšli z hotelu na rozpálenou ulici. Po asi 200 metrech nás nohy donesly k budově Evropského patentového úřadu a po odbočce vpravo a dalších 60 metrech až k mostu Hackerbrücke. Ten vede přes celou šířku kolejiště mnichovského hlavního nádraží. V jeho polovině je budova nádražního dispečinku a na druhém konci se nachází autobusové nádraží – München ZOB. V budově ZOB je množství obchodů a provozoven. Mezi nimi i market Lidl. Tam jsme si nakoupili něco k večeři a prošli celou budovu. Vlastní autobusové nádraží je v suterénu, tedy pod úrovní mostovky. Nutno podotknout, že je menší a prostší než třeba plzeňský CAN. Potom jsme se pomalou chůzí vrátili do hotelového pokoje a ukojili svůj hlad. Zas bylo na světě o něco líp.
Asi kolem 18. hodiny jsem s Ivanou opět opustil hotel, šli jsme směrem na západ a pak znovu přešli po mostě Hackerbrücke přes koleje. Bylo nám úplně jedno kam jdeme. Naše cesta vedla do ulic po levé straně od mostu a z ničeho nic padlo moje oko na ceduli před jedním z větších domů. Bylo na ní napsáno „Bayerisches landeskriminalamt“. No, k tomu snad není nutné nic dodávat. Nakonec jsme nějakým záhadným způsobem došli kolem jakéhosi pivovaru zpátky k mostu Hackerbrücke a přešli po něm zpátky. Došli jsme k ulici Bayerstrasse, ale neodbočili doleva k hotelu, nýbrž doprava a po nějakých 300 metrech došli k dalšímu pivovaru s pivnicí. Ta nesla jméno „Augustiner Bräustuben“. Je to jedna ze známých mnichovských pivnic a navíc se nachází nedaleko Theresienwiese, kde se na podzim koná Oktoberfest. Vešli jsme dovnitř a usadili se na lavici z prken a sudů. Každý na jednu, proti sobě. Během několika málo okamžiků u nás byla servírka a vyslechla naši objednávku piva. Já si objednal světlé a Ivana tmavé. Netrvalo ani 10 minut a piva byly na stole. Ani jedno nechutnalo vůbec špatně. Připouštím, že mám raději světlé, ale je to jen můj názor. Ivana zaujímá tentýž postoj k tmavému pivu. V pivnici mají na čepu asi tři druhy světlého a tři druhy tmavého piva. Ani cena není na obvyklé německé úrovni, tj. 3 a více EUR za půllitr. Cena za světlé pivo byla od 2,65 € do 2,75€ a za tmavé od 2,75€ do 2,95€ za půllitr. Litrové „tupláky“ měli za dvojnásobek. Těsně před dopitím prvního půllitru jsem dostal nápad, že si objednám „tuplák“. Stalo se tak a byl to můj první „tuplák“ v životě. Zcela logicky jsem očekával, že by mi to pivko mohlo vydržet déle. Nebyla to pravda. Asi se v tom vedru (v pivnici byl příjemný chládek) pivo z větší sklenice líp odpařuje nebo co. :-) Kolem 21. hodiny jsme zaplatili, odešli zpět do hotelu, po spláchnutí prachu ve sprše se zavrtali do pelíšku a usnuli.
Budík v mém mobilu spustil kravál v osm hodin ráno. Tentokrát mi to zas až tolik nevadilo, poněvadž jsme chtěli s Ivanou poznat alespoň nějaké památky nebo pamětihodnosti bavorské metropole. Venku už pálilo slunce a v ulici Bayerstrasse panoval čilý ruch. Tramvaje, auta i cyklisté se hnali kamsi kupředu za svými cíli a mezi nimi se proplétali chodci. Vlezl jsem do sprchy a pustil na sebe chladnou vodu. Nejprve to vypadalo, že mě sklátí „šlak myokardu úplně“, ale pak se mi to i líbilo. Když prošla sprchou i má přítelkyně, trošku jsme se zušlechtili a sjeli výtahem do přízemí na snídani. Asi dvoumetrový černoch se nás u dveří snídaňové místnosti zeptal, zda mluvíme německy nebo on má mluvit anglicky. Pak následoval dotaz, kde chceme sedět, zda u okna nebo u zdi. Další otázka byla za účelem zjištění, zda si dáme kávu nebo zelený čaj. Já zvolil kávu a Ivana požádala o černý čaj. Onen černoch s úsměvem řekl, že tedy zařídí černý čaj a zmizel v kuchyni. Snídaně byly formou švédských stolů, tak jsme se pustili do jídla. Nakonec ten černoch přinesl kávu i černý čaj pro Ivanu. Popřál nám dobrou chuť a věnoval se dalším hostům.
Po snídani jsme se vrátili do pokoje pro foťák, kameru a další potřebné věcičky a vyrazili do víru velkoměsta. První naše kroky vedly kolem hlavního nádraží na Karlovo náměstí, skrz bránu Karlstor až na Mariánská náměstí (Marienplatz), kde se nachází krásná budova Nové radnice (Neues Rathaus). Už kolem půl desáté ráno bylo náměstí docela plné. Pořídil jsem pár fotek, udělal nějaký ten záběr a odešel s Ivanou do postranních uliček, kde již bylo lidí podstatně méně. Za pomoci navigace v tabletu jsme odešli ke známé pivnici a pivovaru Hofbräuhaus.Ta se nachází na adrese Platzl 9. Někde jsem četl, že právě v této pivnici získával kolem roku 1930 budoucí německý diktátor Adolf své první přívržence. Je to ale neověřená informace, tak nevím, no. Každopádně dovnitř jsme nešli. Na oběd bylo ještě brzy a nasávat pivo už dopoledne, to nechám tamním alkoholikům. Neříkám, že nemám pivo rád, to bych asi nebyl Čech, ale nemusím ho mít každý den a už vůbec ne před obědem. Zase pár fotek a nějaký ten záběr kamerou. Potom jsme se šli podívat k bráně Isartor. Její název dává tušit, že někde v blízkém okolí bude i řeka Isar. Není. K řece bychom došli východním směrem od brány.
Naše další cesta vedla zpět přes Mariánské náměstí, kolem hlavního nádraží a „našeho hotelu“ až k pivnici Augustiner Bräustuben. Tam jsme došli přibližně asi ve čtvrt na jednu po poledni. Jestli něco nemám opravdu rád, tak je to právě hlad. Vešel jsem tedy s Ivanou dovnitř a usadil se v druhé části než minulý večer. Během chvilky přišel ke stolu postarší číšník a ptal se nás, zda chceme jídelní lístek v němčině nebo angličtině. Jistěže v němčině, byli jsme přeci v Německu a ne v Anglii. Poté jsme si objednali stejné pivo jako předešlý večer. Když číšník přinesl pivo, došlo i na objednávku jídla. Ivana si objednala nějaké pečené vepřové plátky s bramborovým knedlíkem a já zvolil jakýsi karbanátek s bavorskou baštou. Mám docela rád překvapení, proto ta bavorská bašta. Asi za dvacet minut nám ten samý číšník přinesl jídlo. Před Ivanu položil talíř se dvěma velkými plátky pečeného masa, bramborovou „koulí“ a vypečenou šťávou. Já dostal karbanátek se směsí, která z dálky připomínala míchaná vajíčka. Byla to směs vařených brambor, na plátky nakrájené salátové okurky. Celé to bylo spojeno pravděpodobně právě míchanými vajíčky a ochuceno octem. No a k tomu v misce ještě okurkový salát. Tak to tedy byla ta bavorská bašta. Nutno ale podotknout, že to celé dohromady vůbec nechutnalo špatně. Bylo to zvláštní, ale ne špatné. Ani Ivana si nestěžovala. Jen ta bramborová koule vypadala nezvykle a podivně. Podivně v tom smyslu, že Němci prostě neumí vařit knedlíky. Ani ty bramborové. Po obědě jsem vyrovnal účet (cca 33€) a odešli jsme do hotelu.
V hotelovém pokoji byl příjemný chládek, i když chyběla klimatizace. Okna na sever mají v létě holt něco do sebe, no. Oba jsme si dali chladnější sprchu a osvěžili se tak před další výpravou do města. Krátce před třetí hodinou odpolední jsem v recepci odevzdal klíč od pokoje a vyrazil s Ivanou zase do města.
Tentokrát jsme šli k budově Patentového úřadu, tam odbočili doleva a přibližně po 500 metrech došli k památníku Ruhmeshalle a soše Bavarie u „louky“ Theresienwiese, na níž se každoročně koná známý pivní festival Oktoberfest. Přestože byl začátek srpna, na obrovské asfaltové ploše probíhala zuřivá výstavba velkých stanů a dřevěných hal jednotlivých pivovarů, aby návštěvníci Oktoberfestu měli kde ochutnávat svůj oblíbený nápoj. Celé staveniště bylo ještě obehnáno plotem, s „uličkou“ uprostřed. Tou jsme prošli na východní okraj placu a naše další cesta vedla ulicemi Bavariaring, Beethovenstrasse a Nussbaumstrasse až na náměstí Sendlingertor Platz. Tam se nachází i stejnojmenná městská brána a fontána tryskající z dlážděné plochy náměstí. Skvělý způsob, jak se osvěžit ve více než 30 stupňovém pařáku. Ještě pár fotek a vydali jsme se severním směrem k náměstí Karlsplatz. Cesta poměrně rušnou ulicí Sonnenstrasse byla docela nudná a kromě občas projíždějících tramvají ničím zajímavá. Tedy aspoň pro mne a Ivanu, protože nás prakticky souvislý „had“ jedoucích aut ničím nezaujal. Na náměstí Karlsplatz jsme zabočili vlevo a ulicí Bayerstrasse došli k hotelu. Těch přibližně 200 metrů mezi Karlovo náměstím a hlavním nádražím bylo dost náročných. Po obou stranách chodníku totiž seděli arabští přivandrovalci a žebrali. Já vím, v dnešní době je v televizi i v tisku módou o těchto kreaturách mluvit jako o uprchlících ze Sýrie, kteří prchli v obavě o svůj život. Ale nikdo na světě mi rozumně nevysvětlí, proč takový „uprchlík“ je zahalen do značkového oblečení, má lepší mobil než já (mám Nokii Lumia 520) a jak si může dovolit zaplatit převaděči – pašerákovi sumu v řádech několika tisíc EUR za osobu. Také nechápu, jak si vůbec můžou dovolit vybírat, kam se chtějí dostat. Pokud by mi šlo o život, tak zůstanu v první zemi, která je povážována za bezpečnou a ne abych si vybíral, kam se chci dostat a diktoval si, jak se mnou mají imigrační úřady jednat. To už je podle mého názoru vrchol drzosti a arogance. Nehledě na to, že většina z nich jsou ekonomičtí migranti. Ale dost už. Nakonec jsme přeci jen došli až k hotelu, vyzvedli si v recepci klíč od pokoje a vyjeli výtahem do třetího patra. Na pokoji jsme povečeřeli ze zásob z předchozího dne a přemýšleli co dál.
Asi kolem půl osmé večerní jsme vyšli ven na ulici a zamířili k pivnici Augustiner Bräustuben. Já měl chuť na pivo a ani Ivana na tom nebyla jinak. Zase do mě padl tuplák a půllitr k tomu. Zatoužil jsem po samotném tupláku a po úhradě útraty požádal příjemnou číšnici o prodej tupláku jako suvenýru. Tato mi řekla, že to je možné, že podnik sklo běžně prodává a odvedla mne ke svému kolegovi, který měl tento prodej na starosti. K menšímu nedorozumění došlo ve chvíli, kdy jsem projevil svůj úmysl zaplatit kartou. Onen číšník cosi mumlal anglicky a já nemohl pochopit, co vlastně chce. Teprve, když přešel do němčiny, tak jsem zjistil, že platba kartou je možná v této pivnici až od částky 15€. Jenže ten tuplák byl za 5,10 €. Co tedy s tím?. Nakonec jsme se domluvili, že já zaplatím kartou těch 15 € a on mi vrátí 9,90 € v hotovosti zpět. Tak se i stalo a já si odnesl s sebou ten tuplák.
Kolem 21. hodiny jsem s Ivanou odešel do hotelu. Při průchodu recepcí jsem dostal nápad, že konečně srovnám účet za ubytování, abychom se tím nemuseli ráno zdržovat. Slečna v recepci mi s úsměvem vyhověla a já kartou zaplatil požadovaných 210 €. Všechno v pohodě a bez problémů. Následovala sprcha a spánek.
Asi v 8 hodin ráno mne vzbudily projíždějící tramvaje. Ivana se také vyškrábala z postele a nevěřícně zírala na hodiny. Nakonec jsme se oba přemohli a po ranní očistě odešli do přízemí na snídani. A zase ten dvoumetrový černoch, jako minulé ráno. Já opět zvolil kávu a Ivana zase čaj. Překvapivě. Po vydatné snídani jsme se vrátili do pokoje a zabalili poslední věci. Do odjezdu nám zbývalo asi 2,5 hodiny času. Co s tím?. Se všemi zavazadly jsme výtahem sjeli do přízemí a přítomnému panu recepčnímu poděkovali za krásné ubytování. On nám popřál šťastnou cestu a my odešli do marketu Lidl u mostu Hackerbrücke utratit poslední eura. Potom už následoval pomalý přesun na hlavní nádraží. Ivana se usadila u severního vchodu na schodech a „chytala bronz“, kdežto já popadl svou kameru a natočil několik odjíždějících vlaků, včetně rychlovlaku ICE do Hamburku. Krátce před polednem byl na 26. kolej přistaven vlak ALEX355. Došel jsem tedy k severnímu vchodu pro Ivanu a společně se přesunuli k 26. koleji, vyhledali vagón č. 259 a zaujali svá rezervovaná místa. Přesně na čas, ve 12 hodin a 44 minut, se dal vlak do pohybu a i s námi vyrazil na svoji cestu do ČR.
Asi 15 minut po 17. hodině jsme po několika zastávkách v Německu a jedné v Domažlicích vystoupili v Plzni na nádraží Plzeň - Jižní Předměstí a pěšky odešli k Ivaně domů. Už jsem se moc těšil na pořádného „turka“ a Ivana mi ho uvařila. A to byl vlastně konec naší výpravy za krásami a památkami bavorské metropole – Mnichova.
V 18 hodin a 40 minut jsem odjel autobusem domů.