Když zítra ještě znamenalo včera
1984. Leningrad, mezinárodní civilní letiště. U schůdků stojí milicionář se samopalem. To u nás tehdy nebývalo. Příliš si nikoho nevšímá. Přijíždějí letištní autobusy. Různých typů, tvarů a stáří. To na fotografii není svozové vozidlo KGB ale skutečně poněkud archivní autobus převážející turisty k letištní budově.Některé z příměstských vlaků měly futuristické vybavení. Nadčasové bio lavice zhotovené z pravého, ryzího dřeva nebyly sice úplně pohodlné, ale svým přírodním původem, celulóznatostí a biologickou odbouratelností by jistě splnily přísné požadavky nejedné komise EU.
Do ulice přivezli cisternu s kvasem. Je to vlastně pivo, ale vyráběné trochu jinak než jsme zvyklí. Je-li chlazený, není špatný. Cisterna v teplém letním dnu chlazena nebyla. Obyvatelé přilehlých ulic se sešli k této společenské události. Mnozí si přinesli vlastní sklo. Kvas se do něho odměřoval plecháčkem připoutaným řetízkem ke kulovému ventilu.
Pomocník pomocné stráže. Stávali u velkých tříd. Pískotem a gestikulací vraceli zpět ty, kteří se snažili přejít jinde než na přechodu. Občas také sloužili jako součást přechodu a zastavovali provoz. Povšimněte si, že zebra je jen ve středu vozovky.
Parky byly vždy vzorně upraveny. Nejen před památkami. V mnohých zvedala k obloze pravici, snad v starém římském pozdravu AVE, socha Vladimíra Iljiče. V druhé ruce knihu na znamení gramotnosti.
Parky byly upraveny i v místech, kde by to člověk nečekal. Uprostřed oprýskaných domů a ulic určených k demolici.
Petrodvorec. Sídlo, které nechal vybudovat car Petr I. Mělo soupeřit s nejhonosnějšími evropskými panovnickými domy. Bílé štuky a zlaté intarzie. A zrcadla, která musí uspokojit nejnáročnějšího narcisistu.
Psi byli stejně zvědaví jako psi u nás, a vlastně kdekoli na světě.
Zvědaví psi měli páníčky zvědavé jako oni sami. Zvědavé, jako jsou páníčci zvědavých psů u nás, a asi i na celém světě. Kolem chodili lidé, kteří zvědavě koukali na zvědavé psy a zvědavé páníčky. Jako u nás.
Setkali jsme se poprvé i s opravdovou chudobou v ulicích velkých měst.
Žebráci sedávali před obchody, někdy i uvnitř. To jsme u nás tehdy neznali. Snímek je z obchodu specializovaného na různé druhy chleba. Na rozdíl od jiných prodejen, zde zboží bylo a v dosti velkém sortimentu. Nakupující většinou uvnitř sedící žebračku několika kopejkami obdarovali.
Přišlo zboží. Zásobování bylo, řekněme, nekoncepční a nepravidelné i na naše tehdejší poměry. Zvláště to platilo u potravin, bot a oblečení. Pokud někam zboží přišlo, okamžitě se to rozkřiklo a vytvořily se dlouhé fronty. Snímek zachycuje prchavý časový úsek mezi otevřením a okamžikem, kdy již nebylo co prodávat.
V době počínající perestrojky byla snaha odvrátit národ od nadměrného pití alkoholu. Snaha to byla bohulibá, leč marná. V běžných obchodech sice bylo znát, že vodky není na pultech takový výběr, specializované obchody však zbožím přetékaly. A že těch obchodů bylo. Lahev na fotce má klasický závěr. Zřejmě to je Stoličnaja vodka. Patřila k lepším a tudíž dražším a méně kupovaným. Nejběžnější půllitrová vodka byla tak říkajíc na jedno použití. Měla jen hliníkovou krytku, která se odtrhla a nešla zavřít. Asi jako u nás na minerálce Vincentka. Pamětníci si možná vybaví. Před obchody postávali ženy či muži se vztyčeným jedním či dvěma prsty. To znamenalo, hledám společníka/y na vodku. Když se domluvili, koupili společně láhev, na místě vypili, pozdravili se a rozešli.
V uličkách Talinu panovala trochu jiná atmosféra, než v Leningradě. Lidé, když slyšeli lámanou ruštinu, obvykle reagovali trochu popuzeně. Když zjistili, že se jedná o cizince, většinou své chování změnili na přátelské.
