Dětský Paterik I.
Dětský Paterik
Cílem Dětského Pateriku je přiblížit dnešním dětem vůni duchovního života otců pouště. Naučit děti milovat Boha, skládat v Něj svou naději, vynakládat úsilí pro Jeho slávu a obětovat se za své bližní. Copak je možné nalézt krásnější a pro dnešní dobu aktuálnější odkaz života prvních křesťanů?
Slovo vypravěče
Chtěli bychom vám toho hodně povědět o Bohu; o Jeho nesmírné lásce ke všemu stvoření. Zpočátku jsme sice nevěděli, jak toho co nejlépe docílit, ale pak jsme si vzpomněli na prastarou, jednoduchou a osvědčenou metodu - příběh.
Poslechněte si tedy krásné příběhy, ukryté v tomto Dětském Pateriku, aby se i ony mohly stát příběhy vašimi…
Příběhy jsou doplněny obrázky, které si můžete podle vlastních představ vybarvit a zároveň přemýšlet o skutcích milosrdenství, trpělivosti, o pokoře, lásce k bližním…, o nekonečně milosrdné lásce Boha k člověku.
Obsah
1. Síla víry
Jak veliká je víra? Přečtěte si příběh, který nás o tom může poučit…
2. Boží péče
Boží odpověď přichází štědře k těm, kteří v Boha věří a milují Ho…
3. Podivný žebrák
V poklidném dni otce Agatona kdosi znepokojuje. Podivný žebrák ho zkouší z jeho lásky a trpělivosti. Avšak najednou…
4. Miluj i své nepřátele
Tajemství lásky, která i ze zlodějů činí krotké beránky. Malý příběh s velkou hloubkou…
5. Hrozny lásky
O nejvoňavějších a nejsladších hroznech na světě, o hroznech lásky…
6. Oděv tkaný ze zlata
Ten, kdo dává chudému, dává samému Bohu. Kněz Markianos to dobře ví…
7. Obuvník v Alexandrii
Setkání svatého Antonína s obyčejným obuvníkem nás učí pokoře…
8. Mlčenlivý světec
Příběh o lásce k Bohu, která nezná hranice. O mlčenlivém světci, který si cenil poslušnosti více
než řeči…
9. Opravdu velký
Když jsme pokorní, jsme opravdu velcí…
10. Věnce trpělivosti
V tomto příběhu se dozvíme, kam až mohou dosahovat láska a trpělivost...
11. „Jakož i my odpouštíme…“
Pojďme se pomodlit, řekl starec Georgiovi. Pojďte si s námi poslechnout zvláštní modlitbu…
12. Svatý, který nechtěl odpouštět
Bůh nestojí o mučedníky, kteří nemají dost lásky…
13. Kniha lásky
Odpuštění má větší cenu než vzácná kniha.. A tomu nás také učí Svaté Písmo - milovat a odpouštět…
Dříve, než začnete číst…
Dříve než začnete číst si připomeneme, že už od prvních dob života Církve se mnišský život považoval za andělský. To proto, že mniši neustálou oslavou Boha a konáním Jeho vůle napodobují anděly. Zpočátku se mniši nevzdalovali z obydlených oblastí. Shromažďovali se v malých skupinách anebo žili osamoceně. Jejich život se vyznačoval modlitbou, milosrdenstvím k bratrům, zdrženlivostí a přísností života.
Koncem třetího a počátkem čtvrtého století se počet mnichů zvyšoval. Ke své lásce ke Kristu mniši často přidávali opravdové oddělení se od světa, což vedlo jejich kroky až do pouště.
Egypt se svou velikou pouští se stal duchovním domovem mnišství. První formou mnišství bylo poustevnictví, za jehož otce je považován Antonín Veliký.
Mniši žili v malých kalyvách (domečcích), které si sami postavili, anebo trvale přebývali v již existujících jeskyních. Počet kélií (příbytků pro mnichy) rostl rychle, a tak později došlo k tomu, že mniši, kteří žili v navzájem blízkých kalyvách, uznali autoritu jednoho otce (starce) jako svého duchovního vůdce. Vytvořil se tak skyt, tedy mnišská vesnička s jedním centrálním chrámem. Celý týden mniši přebývali v osamělých kéliích, každý sám anebo měli jednoho či dva učedníky. Jejich prací bylo pletení rohoží a košů z datlových listů, přičemž se neustále modlili.
Tak z těchto míst modliteb a duchovních bojů vyrostly plodné duchovní stromy, které dávaly Církvi to nejkrásnější duchovní ovoce – světce. Mniši dosahovali tak vysoké úrovně duchovního života, že mohli učinit svatého i ze zloděje, jakým byl například abba (otec) Mojžíš Etiopský.
Život v mnišském skytu byl vskutku andělský, pohroužený do Božího světla. Ale ať si nikdo nemyslí, že mniši vypadali nějak zvláštně. Byli to obyčejní lidé, zato srdce měli naplněna láskou k Bohu a ke svým bližním. V příbězích, které se o nich zachovaly, je jednou zastihneme, jak odpouštějí lidem, kteří se dopustili vraždy, jindy, jak se modlí v jeskyních, anebo když se obětují za jiné. Ale stále jsou naplněni láskou a stále milují.
Skyty byly později nahrazeny velkými organizovanými monastýry (kláštery) se společným (kinoviálním) způsobem života. V nich se mniši společně modlí v chrámu, společně jedí a pracují. Tento kinoviální systém mnišského života byl otci pouště považován pro duchovní zdokonalování mnichů za nejlepší.
Informace o způsobu života prvních mnichů nacházíme v životech prvních asketů, shromážděných v knize Paterik. Paterik je sbírka výroků a příběhů, které svatí starci vyprávěli svým poslušníkům, tedy mnichům, kteří se rozhodli podřizovat se jejich duchovnímu vedení. Z těchto dochovaných příběhů čerpáme informace o jejich životě, o tom, jak se modlili, jak žili, ale co je nejdůležitější - mnohá poučení a příklady jejich neochvějné víry v Boha a lásky k bližním.
Slovníček
abba starec, duchovní otec
antidor části neproměněného chleba, které se po svaté liturgii rozdávají věřícím
asketa člověk, který žije v odříkání většiny světských požitků
blahodať boží milost, která udržuje člověka i celý svět a vede je ke spáse
bohoslužebné roucho oděv kněze, v němž vykonává církevní obřady
Eucharistie nejsvětější oběť Těla a Krve Páně, která je přinášena při svaté liturgii
kalyva domeček, ve kterém žije mnich
kélie pokoj mnicha
kinoviální společný způsob života mnichů
komboskini čotky, obdoba růžence, šňůra s uzlíky, pomocí níž se mniši modlí, nejčastěji modlitbu „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“
manna nebeský pokrm, který Bůh sesílal Izraelitům po dobu putování na poušti
monastýr klášter, místo společného přebývání mnichů
mučedník vyznavač, člověk, který trpí za víru v Krista
Padesátnice Letnice, padesátý den po Vzkříšení Ježíše Krista, kdy byl na apoštoly seslán Svatý Duch
Pascha velikonoce, svátek Vzkříšení Ježíše Krista
poslušník ještě nehotový mnich, který poslouchá staršího
poustevna mnišské obydlí na pustém místě
prestol stůl v oltáři, na kterém se koná svatá Eucharistie
prosfora chléb, používaný při svaté liturgii k nejsvětější oběti
říza černý plášť, který nosí duchovní osoby
skyt mnišská vesnička se společným chrámem
světec člověk, který svým zbožným životem dosáhl svatosti
„vzít si požehnání“ mnich si bere na každou činnost požehnání od svého duchovního, starce
1. Síla víry
„Víra, mé dítě, je pro člověka vším. Bez víry člověk nežije,“ znovu a znovu opakoval tato slova starec s dlouhým sněhobílým plnovousem mladému mnichovi, který právě vymetal popel z chlebové pece.
„Jak velká může být víra, otče?“ přerušil ho nejistě mladý mnich.
„Víru nemůžeš nijak změřit,“ odpověděl starec. „Záleží na tom, jak moc člověk miluje Boha. Kolik miluješ, tolik věříš, a kolik věříš, tolik miluješ.“
„Nemohu to pochopit,“ řekl mladý mnich.
„Ale to je přece velmi jednoduché. Postačí, když necháš své srdce svobodné, aby milovalo Boha,“ řekl starec, vytáhl své komboskini a začal se modlit.
A tak plynuly dny ve skromné kalyvě, která se nacházela v blízkosti malého městečka.
Lidé často přicházeli do malé poustevny, aby se podělili se svými problémy, vyslechli si radu starce a odnesli si užitečná poučení pro svou duši. Přicházeli také chudí a žebráci a prosili o kousek chleba.
Jednoho roku však silné krupobití zničilo úrodu, matky neměly nic, z čeho by navařily, a děti se toulaly hladové. V celém kraji zavládl smutek a lidé přicházeli ke ctnostnému starci, který jim neustále dával z toho mála chlebů, co mu ještě zůstaly. Nekonečný zástup vesničanů se stále zvětšoval. Lidé, přicházející ze všech končin země, nacházeli v malém domečku lásku a něhu.
„Otče, bochníků nám ubývá, nemáme už co rozdávat, a brzo i my budeme o hladu,“ naříkal mladý mnich.
„Ach, mé dítě, Bůh, který k nám poslal tyto malé bratry, se postará také o nás, abychom netrpěli hladem,“ odpověděl starec, naplněný láskou.
Čas plynul a hladových přibývalo. Jednoho dne se roztrpčený mnich obrátil na starce s prosbou:
„Otče, chci, abychom si naše chleby rozdělili na polovinu. Dej mi tolik, kolik mi patří. Od této chvíle rozdávej ze svých. Já nechci mít hlad.“
Starec byl slovy svého poslušníka překvapený, ale aby ho nezarmoutil, rozdělil chleby a dal jich svému poslušníkovi dokonce více. Nadále pak rozdával milodary ze svého dílu bochníků.
„Ne, já nebudu čekat, až budu mít hlad,“ opakoval si v duchu poslušník, „když otec chce, ať hladoví, množství žebráků se nikdy nezmenší, ale bochníků ubývá.“
Zima toho roku byla tuhá a žebráků opravdu neubylo. Avšak Bůh, který viděl milosrdné starcovo srdce, požehnal bochníky a těch rovněž neubývalo. Naopak chleby jeho poslušníka se velmi brzy spotřebovaly.
Jednoho dne přišel poslušník nesměle ke starci:
„Prosím tě, otče, kdybys chtěl, mohli bychom spolu zase jíst,“ řekl a sklopil zrak.
„S radostí,“ řekl starec, aniž cokoli dodal.
Neštěstí však pokračovalo. Žebráci nepřestávali přicházet ke starci ani večer. Ale starcovo srdce bylo naplněno láskou, která se nikdy nevyčerpala. Znepokojený poslušník začal znovu reptat:
„Vždyť bochníky už téměř nejsou, copak je možné neustále rozdávat?“
„Bůh nás, dítě moje, nenechá o hladu,“ řekl starec a snažil se utěšit netrpělivého poslušníka.
Jednoho zimního dne poslušník zašel do pekárny, aby ji vyčistil. Díval se smutně na police, které byly kdysi plné teplých bochníků chleba, a teď tam zůstal jen jeden jediný. Ještě že máme aspoň ten! Když skončil práci, odešel ke starci plést košíky. Venku zuřil studený vítr, a tak bylo sotva slyšet klepání na dveře. Poslušník slyšel, ale nic neříkal. Pravděpodobně to byl zase jeden hladový, a měli by mu dát poslední chleba?
„Někdo klepe,“ řekl starec.
„To je jen vítr,“ odpověděl poslušník.
„Ale asi to někdo bude,“ řekl starec a vstal, aby otevřel, a přitom četl myšlenky, ukryté v srdci svého poslušníka.
Jeden chudý žebrák, zkřehlý zimou, prosil o kousek chleba.
„Počkej tady,“ řekl mu starec a zavolal poslušníka, „přines z pekárny jeden chleba.“
„To je vyloučené, je to náš poslední chleba. Pak budeme mít hlad my,“ odpověděl poslušník.
„Prosím tě, jdi do pekárny a lépe se podívej,“ trval na svém starec.
„Vždyť jsem tam byl před chvílí a viděl jsem, že máme jen jeden chleba,“ řekl tvrdohlavě poslušník.
„Jdi, mé dítě, a měj víru v Boha,“ dodal starec a poslušník neochotně odešel.
Když se ale přiblížil k pekárně, ucítil nádhernou vůni. Hlad si se mnou zahrává, pomyslel si, ale vůně čerstvě upečeného chleba sílila. Jaký byl jeho údiv, když vstoupil do pekárny, plné čerstvě upečeného chleba. Okamžitě se rozběhl ke starci.
„Otče!“ volal dojatě, „odpusť mi, teď už chápu, kam až může sahat víra v Boha!“
„Tak tak, dítě moje,“ odpověděl starec, „nakolik jsme my sami milosrdní, natolik je Bůh milosrdný k nám. A kolik my dáváme, tolik nám dává i Bůh.“
A od toho dne mladý mnich poslouchal všechno, co mu starec říkal, a důvěřoval Bohu. Protože Ten, který posílal hladové do jejich kalyvy, nemohl nechat o hladu ani je.
2. Boží péče
Hluboko v Judské poušti v Palestině stojí monastýr svatého Teodosia, založený tímto světcem v pátém století. Monastýr se časem rozrostl a žilo v něm mnoho mnichů, kteří se starali o staré lidi, sirotky a chudé, pro které měli i dílny, nacházející se v prostorách monastýru.
Již od svého založení byl monastýr velmi chudý a nebylo žádnou výjimkou, když otcové neměli ani to nejpotřebnější ke svému živobytí. Ale jejich víra v Boha, prosby a modlitby starce, svatého Teodosia, jim pomáhaly i v těch nejtěžších chvílích.
Jednou na Velkou sobotu mniši zjistili, že v monastýru už nejsou žádné zásoby, dokonce ani prosfora ke svaté Eucharistii. Hledali, hledali, ale nic nenašli. Čas plynul a blížil se očekávaný svátek Paschy – Zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista. Rozhodli se tedy, že nebudou v tento sváteční paschální večer nic jíst. Jediné, s čím se nemohli smířit, bylo to, že zůstanou bez svatého Přijímání. Znovu a znovu marně hledali nějakou zapomenutou lahvičku s vínem nebo kousek chleba. Trápili se ve svém naprostém nedostatku a nakonec zašli ke svému starci, svatému Teodosiovi a svěřili se mu se svým zármutkem a starostmi. Otec je s klidem vyslechl. Zprávy mnichů ho ale nijak neznepokojily.
„Tak se věci mají, otče,“ řekl nakonec jeden z mnichů.
Ctihodný Teodosios, který až dosud mlčel, odpověděl:
„Jděte, děti moje, a postarejte se o to, aby bylo všechno připraveno na noční svatou liturgii. A vy se také připravte, večer se uvidíme.“
„Marná útěcha,“ zašeptal jeden mnich.
Starec ho uslyšel a řekl:
„Copak moc našeho Pána Boha zeslábla? Copak i v této době nemůže dávat Své dary Ten, který krmil izraelský národ mannou na poušti? Nebo snad už nemůže činit zázraky Ten, který z pěti chlebů a dvou ryb nasytil zástup, jenž Ho následoval?“
Mniši obdivovali slova svatého, ale nejvíce obdivovali jeho víru a přesvědčení, že vše dobře dopadne. Svatý pak ještě dodal:
„Připravte nejen svatý prestol, ale také paschální stůl, neboť vězte, mí otcové, že Ten, který se stará o nebeské ptactvo, postará se také o nás.“
Otcové mlčky odešli.
Starcova slova byla opravdovou útěchou v jejich zármutku a zklamání. V hloubi duše ale cítili, že starec jim je řekl jen proto, aby zmírnil jejich žal. Byli si téměř jisti, že nebudou moci oslavovat Zmrtvýchvstání – Světlé Vzkříšení Kristovo.
Slunce již zapadlo, když se znenadání ozval tlukot na dveře. Otcové byli překvapeni. Kdo by to mohl být v takovou hodinu a v takový den… Otevřeli hlavní bránu monastýru a uviděli nějakého cizího člověka, který měl s sebou dva velbloudy, obtěžkané nákladem.
„Požehnejte, otcové,“ řekl neznámý.
„Bůh ti žehnej,“ odpověděli mniši.
„Odpusťte, že vás ruším v takovou hodinu, ale děje se něco, co si nedokážu vysvětlit,“ řekl neznámý a pokračoval. „Dal jsem slib, že každý rok v tento den zavezu zásoby do skytu kousek odtud. Mám ve zvyku účastnit se tam noční paschální liturgie. A stejně tak i letos. Ale když jsem přišel k vašemu monastýru, mí dva velbloudi odmítli jít dál, klekli si na zem a bylo marné nutit je, aby pokračovali v cestě. Vůbec mě neposlouchali.
Pomyslel jsem si, že je to snad Boží vůle, aby věci zůstaly tady. Proto jsem zaklepal u vás s myšlenkou, že nechám tyto zásoby zde, a moji velbloudi ihned vstali a přišli k bráně monastýru.“
Byla to vskutku Boží vůle. Boží prozřetelnost se postarala o potřeby monastýru. Potraviny, které jim přinesl neznámý muž, vystačily nejen na sváteční paschální hostinu, ale až do svaté Padesátnice a ještě déle. Ani prosfory na svatou liturgii nechyběly monastýru po dobu všech těchto svátečních dní.
Mniši obdivovali starcovu víru v Boha. Od toho dne si ještě více vážili svatého Teodosia a naděje na Boží pomoc získala v jejich životech zvláštní místo.
3. Podivný žebrák
Otec Agaton se mezi lidmi těšil jen té nejlepší pověsti. Svými ctnostmi a svatostí vynikal mezi ostatními.
„Říkám ti, že se otec Agaton odlišuje od ostatních,“ znovu opakoval starý Abrahám, potulný kupec z Alexandrie. Jakub Řek ho poslouchal a žasl.
„Předevčírem,“ pokračoval Abrahám, „jsem kupoval koše od poustevníků. Uprostřed poutníků a mnichů jsem potkal starce. Velmi jsem se podivoval jeho slovům a ptal jsem se, kdo je ten člověk. Otec Agaton, řekli mi. Ale vždyť nevypadá jako otec Agaton, otec Agaton přece nemůže být tak obyčejný! Ale vskutku, byl to sám starec. Jeho oblečení bylo jednoduché, ale tvář zářivá a průzračná jako křišťálová voda, se kterou si tiše pohrává slunce. Jeho slova, sladká jako med, rozsévala kolem sebe klid. Všude vládlo ticho. Vyprávěl o lásce a jeho oči zářily. Jeho hlas byl přitažlivý a prozrazoval člověka, který umí opravdově milovat. Opodál seděl mladý mnich s pěknou, veselou tváří. Pokorně požádal o svolení, aby mohl položit otázku: „Řekni, otče, jak se může projevit láska k bratru?“ Tehdy otec Agaton zazářil jako světlo, které se doširoka rozlilo a naplnilo všechny okolo. „Láska, dítě moje, to je - jako když najdu malomocného, dám mu své tělo a vezmu si jeho.“ Tato slova našeho starce námi tak otřásla, že nikdo z nás nebyl schopen slova,“ řekl starý Abrahám a ztichl.
„Nikdy jsem nic podobného neslyšel,“ řekl Jakub.
Starý Abrahám se slzami v očích pokračoval:
„Již léta navštěvuji askety, ale nikdy jsem nepoznal takového člověka, který by obětoval svůj život za životy svých bratrů.“
„Buď oslaven Bůh, který i dnes má na zemi takové služebníky,“ dodal Jakub.
„Natisíckrát oslaven,“ souhlasil s ním Abrahám.
„Náš rozhovor se protáhl a práce čeká. Přeji ti pěkný den,“ řekl Jakub, vstal a odešel.
„Všecko dobré, šťastnou cestu,“ řekl Abrahám.
Přátelé se rozloučili a každý se ubíral svou cestou. Den plynul, a když nastalo poledne, přišli ze severní strany města, která je otevřená do pouště, nějací chudí poustevníci, aby prodali své košíky na tržišti. Byl mezi nimi i otec Agaton. Přicházel mlčky, obtěžkaný překrásnými ručně pletenými košíky, které zhotovili mniši. Prodávali je ve městech a tu trochu peněz, které za ně dostali, použili na nejběžnější výdaje. Starci vstoupili do města a lidé je zdravili slovy „požehnejte“. Každý rozložil své koše, poslední ze všech byl otec Agaton.
Na místě, kde se postavil, se po chvíli objevil chudičký stařeček, který ani nemohl chodit, a poprosil starce:
„Neodháněj mě, otče, nechej mě tady, blízko sebe. Nemám na světě nikoho, sednu si tady a nebudu ti překážet.“
„Z celého srdce, budu rád,“ odpověděl starec a vyskládal před sebe košíky.
Za chvíli se košíky otce Agatona, pletené svědomitě a s láskou, začaly prodávat jeden za druhým.
„Kolik jsi dostal peněz?“ zeptal se náhle žebrák.
„Tři dukáty,“ odpověděl otec Agaton, aniž se ho otázka podivného žebráka dotkla.
„To je dost,“ znovu se ozval žebrák a pokračoval: „Kup mi trochu chleba, už jsem nejedl několik dní.“
„A to je to, co tě rmoutí?“ řekl otec Agaton a bez váhání se rozhodl proměnit jeho prosbu ve skutek. Zanedlouho jedl žebrák teplý chléb ze starcových rukou. Čas plynul a otec Agaton dál prodával košíky, které mu ještě zůstaly.
„Kolik máš dukátů, otče?“ znovu se náhle a zcela neomaleně zeptal žebrák.
„Domnívám se, že zase tři,“ odpověděl dobrosrdečně starec.
„Koupíš mi na trhu trochu ovoce a něco sladkého?“ zeptal se žebrák.
„Velmi rád,“ řekl starec a podruhé šel nakupovat pro žebráka, tentokrát ovoce a sladkosti.
Po chvíli dojídal žebrák poslední kousek sladkosti a starec se připravoval k návratu do své kalyvy, aniž byl zarmoucen z toho, že všechny peníze dal z lásky svému bližnímu. Ale vše vykonal s láskou a ochotně, přestože sám neměl ani na kousek chleba.
„Už odcházíš?“ zeptal se žebrák.
„Musím se vrátit zpět do pouště,“ odpověděl mu otec.
„Poprosím tě tedy ještě o jedno. Vezmi mě odsud a odnes mě k velké cestě. Pak půjdeš do pouště.“
„Z celého srdce, s radostí,“ odpověděl otec Agaton a vzal žebráka na záda.
Nohy však starce sotva poslouchaly, byl po celém dnu tak unavený, že kráčel z posledních sil. Nesl žebráka na zádech až k velké cestě, kde už začíná poušť, a chtěl ho položit na zem. Ale najednou se toto místo naplnilo nebeským hlasem:
„Buď požehnaný na zemi i na nebi!“
Namísto podivného žebráka stál před Agatonem Anděl v bílém oděvu, naplněný světlem a Boží blahodatí. Anděl byl poslán samým Bohem, aby vyzkoušel srdce pokorného Agatona. Neboť Bůh korunuje člověka trpělivého a štědře ho odměňuje Svým požehnáním.
4. Miluj i své nepřátele
Kdysi dávno se jeden mnich vydal ze svého monastýru na cestu, aby si něco obstaral. Když své povinnosti vyřídil, vydal se na cestu zpět, ale zabloudil a sešel z cesty. Co si teď počít? A tak se začal modlit.
„Bože můj,“ řekl, „pomoz mi.“
Již za chvíli potkal nějaké pocestné a poprosil je, aby mu ukázali cestu.
„Dobrá,“ řekli mu, „pojď za námi.“
Tito lidé byli ale zlí, přepadali pocestné, a když viděli, že je mnich sám a nevyzná se v těch místech, chtěli ho vylákat daleko od cesty, aby ho pak mohli okrást.
Mnich pochopil jejich úmysl, ale nic neřekl. Jen se usilovně modlil, aby ho Bůh zachránil. Šli dlouho, až dorazili k velké řece, kde se zastavili, aby si odpočinuli.
Zloději se v hloučku šeptem domlouvali. Mnich seděl o kousek dál a neustále se modlil. Po chvíli se rozhodli, že budou pokračovat v cestě.
Tu najednou vyskočil na jednoho ze zlodějů, který stál u břehu řeky, mohutný krokodýl. Zloděj se tak lekl, že zůstal stát jako zkamenělý a ani se nepohnul. V tom okamžiku ho mnich odvážně a s nasazením vlastního života rychle strhl k sobě, a tak ho zachránil.
Krokodýl se ponořil zpět do vody a zloději neublížil. Zachráněný však byl tak dojatý dobrotou mnicha, že mu padl k nohám a prosil o odpuštění za zlo, kterého se na něm chtěl dopustit.
„Chtěl jsem tě při přechodu přes řeku zabít,“ řekl mu, „ale tvá láska mě předběhla.“
Mnich poděkoval Bohu za to, že ho zachránil a zloděj prosil mnicha, aby mu dovolil u něho zůstat. A skutečně u něho zůstal a stal se dokonalým poslušníkem. Žili spolu ještě mnoho let v poušti a nikdy nezapomněli na podivuhodný způsob svého seznámení.
5. Hrozny lásky
Kolem roku 330 po Kristu se v jednom skytu usadil svatý Makários Egyptský. Postupně se kolem něj shromáždily tisíce mnichů, kteří naslouchali jeho radám a poučením. Zvěst o něm se roznesla do celého kraje a přicházelo za ním i mnoho světských lidí z celého Egypta. Jednou doputovali za otcem Makáriem do mnišské vesnice nějací poutníci. Chvíli se u otce zdrželi, vyslechli si jeho vzácné rady a duchovně poučení se vraceli zpět do města. Při loučení otci darovali koš plný sladkých, voňavých hroznů.
„To je pro tebe, otče, víme, že máš hrozny velmi rád,“ řekli při loučení.
Otec Makários poděkoval a s úsměvem poutníky vyprovodil. Uprostřed chudé kalyvy zůstal koš plný voňavých hroznů – dar neobyčejně vzácný, protože v okolí žádné víno nerostlo. Určitě budou sladké – pomyslel si otec Makários, už už je chtěl ochutnat, když zpozoroval z okénka kalyvy jiné mnichy a pocítil se najednou provinile.
„Není správné, abych si hrozny nechal pro sebe, vždyť někteří otcové ještě vůbec hrozny nejedli. Donesu je otci Petrovi, je už starý a určitě si na nich pochutná.“
Rychle vzal koš hroznů a spěchal k otci Petrovi, který byl ve skytu nejstarší:
„Otče, přinesli mi tyto hrozny a myslím si, že ti budou chutnat, moc bych si přál, aby sis je nechal,“ řekl dobrosrdečně otec Makários.
„Děkuji ti, otče, Bůh ti žehnej,“ odpověděl starec.
Otec Makários se s pocitem radosti vrátil do své kalyvy. Otec Petr vzal voňavé hrozny a chystal se je ochutnat.
„Ale,“ pomyslel si najednou, „vždyť jiní otcové je vůbec neochutnali. Hrozny má přece rád otec Isidor!“
Dlouho nepřemýšlel, vzal koš s hrozny a odnesl mu ho.
„Otče, přinesli mi tyto hrozny. Buď tak laskav a nechej si je. Vím, že máš hrozny rád,“ řekl otec Petr a dal hrozny otci Isidorovi.
„Bůh ti žehnej,“ odpověděl. Ale ani třetí otec si voňavé hrozny nenechal.
„Není přece správné, abych si hrozny nechal,“ pomyslel si otec Isidor a odnesl je dalšímu otci. A ten dalšímu. A tak prošel koš s hrozny do večera všemi chudými kalyvami a žádný z mnichů si je nenechal pro sebe, protože si vždy všichni vzpomněli, že je někdo jiný potřebuje víc. Když se hrozny ocitly v poslední kalyvě, mnich, který tam bydlel, si pomyslel:
„Byl by to hřích, kdybych si ty hrozny nechal pro sebe, vždyť je má tolik rád otec Makários!“ A hned se vydal do jeho kalyvy.
„Otče, vím, že máš rád hrozny, vezmi si je.“
Když otec Makários uviděl na sklonku dne, že koš hroznů, který ráno dostal, zůstal nedotčený, děkoval Bohu za to, že ve skytu žijí takoví laskaví a milosrdní mniši. V tu chvíli přicházeli k otci Makáriovi poutníci z velké dálky a on jim s úsměvem na tváři řekl:
„Jezte, děti moje, z hroznů lásky. Jsou to ty nejsladší hrozny na světě,“ a vyprávěl jim celý příběh.
6. Zlatem tkaný oděv
Ve starobylém městě začal nový Boží den. Konstantinopol, oděná do nádhery legend a zlatých barev staletí, se na obzoru třpytila vznosnými byzantskými chrámy a paláci, pohádkově krásnými zahradami, hrady a hradními cimbuřími s trofejemi. Bylo to město, které svou krásou, vznešeností a především vírou předčilo všechna města na světě.
Bůh si v Konstantinopoli vyvolil mnohé, mezi nimi i pokorného mezi pokornými, kněze Markiana. Již jako malé dítě poslechl Boží volání a rozhodl se, že bude žít jen pro Pána Boha a Jeho lásku.
Zvěst o Markianovi se šířila do dalekých krajů. Říkalo se o něm, že nikdy neměl žádnou vlastní věc, protože stále cítil, že někdo jiný ji potřebuje více. Otec chudých a opovrhovaných se po celý den věnoval milosrdenství a lásce.
Ozářen prvními paprsky nedělního slunce, kráčel Markianos hbitě úzkou uličkou, vedoucí k nádhernému chrámu svaté Anastázie, kde sloužil už léta jako představený chrámu. Dnes byl významný den – chrámový svátek a musel se tedy o všechno postarat. Svižným krokem a s modlitbou na rtech procházel městskými podloubími. Ulice byly liduprázdné. Došel až k západní bráně a vešel na čtvercové nádvoří s krásnou studánkou. Odtud už bylo vidět nádvoří chrámu. V Konstantinopoli panovala tuhá zima a za úsvitu byl nemilosrdný chlad. Markianos se zachumlal do své řízy, ale v zápětí jakoby toho litoval.
„Rozpomeň se, Pane, na chudé, Tvé malé bratry,“ vyslovil šeptem. Přišel k velkému schodišti a jeho pohled upoutal nádherný výhled na město. Chtěl pokračovat v cestě, ale pojednou zaslechl jakési sténání. Markianos se podivil a přežehnal se.
„Pane, smiluj se,“ řekl si. Kdo by to mohl být v tuto dobu? Sténání se stalo zřetelnějším, ale bylo šero a Markianos špatně viděl.
„Kdo je to?“ Zeptal se nahlas.
„Smilování, otče.“ Zaslechl utrápený hlas. Na schodech seděl nešťastný žebrák, zkřehlý zimou.
„Ó, bratře můj,“ řekl rozpačitě Markianos. „Musím ti pomoci, ale má náruč nic nemá.“ Vložil ruce do kapes, najde-li něco. Ale nic. Pomyslel si, že mu řekne, aby počkal na schodech: po svaté liturgii pro něho bude možná něco mít. Ale možná, že bude pozdě.
„Pomoz mi, Pane, co mám udělat?“ zašeptal Markianos.
V té chvíli lidumilného kněze napadlo, že udělá něco neobvyklého. Rychle otevřel chrám a utíkal do oltářní části - do místnosti, kde se kněží oblékají do bohoslužebných rouch před svatou liturgií. Svlékl svou řízu a oblékl si bohoslužebné roucho. Vyšel ven na nádvoří, dal žebrákovi řízu a řekl:
„Nemám nic jiného, co bych ti dal. Vezmi si řízu. Já ji nepotřebuji, protože teď budu sloužit svatou liturgii. Vezmi si ji, je tvoje.
Žebrák, překvapený takovou ochotou, políbil svému dobrodinci ruce a odešel naplněný radostí.
Čas plynul a po obou stranách cesty se shromáždilo mnoho slavnostně oblečených lidí. Pozvaní přišli v hedvábných a sametových oděvech. Generálové, šlechtici a nakonec sám císař. V nádherně vyzdobeném chrámu vše získalo slavnostní ráz. Vedle císaře se postavil patriarcha. Světlem zalitý chrám zářil a tisíce zažehnutých lustrů vydávalo světlo, jako by bylo vše spojeno v jedinou loď, která plavala k nebi.
Ale najednou se pohledy všech lidí obrátily do oltářní části, kde stál Markianos. Když se objevil v královských dveřích, bylo vidět, že má na sobě oblečen oděv tkaný ze zlata, a který přese všecku nádheru a velkolepost tohoto dne obyčejnému knězi přece jen nenáležel.
Z myšlenek se po chvíli staly rozhovory. Šeptání lidí sílilo a rušilo církevní zpěv.
„Podívej se, příteli, na Markiana, co to má na sobě? Copak mu není stydno?“ říkal jeden.
„Kdo si myslí, že je? Poslední kněz v Konstantinopoli, a má na sobě oděv krásnější než patriarcha! To je hanba!“ odpovídal někdo jiný.
„Hanba! Hanba!“ ozývalo se z mnohých úst.
Záře Markianova oděvu oslňovala celý chrám.
„Vaše blaženosti, někdo musí tomu knězi říci, aby se oblékl skromněji,“ zašeptal patriarchovi do ucha jeden kněz.
Tato slova patriarchu roztrpčila. Znal Markiana: byl pokorným a důvěryhodným knězem. Ale na obranu jeho dnešního chování nemohl nic říci. Rozhodl se nakonec, že ho po skončení svaté liturgie přísně napomene.
Když se věřícím rozdávaly po svaté liturgii antidory, vzal si Markiana stranou.
„Dnes jsi udělal chybu, Markiane, co je to za oděv, který máš na sobě? Jaký příklad v tobě mají vidět chudí z našeho kraje? Kněz musí být obyčejný, prostý, dítě moje.“
Dobrosrdečný kněz se podivil. Podíval se na své roucho a s úsměvem, ale s úctou, odpověděl:
„Ale o jakém oděvu to tvá blaženost mluví? Máš-li na mysli ten, který mám na sobě, je to týž oděv, který si oblékám ode dne, kdy jsem byl tebou vysvěcen na kněze. Je tomu už dvacet pět let!“
Teď se patriarcha rozzlobil. To je příliš, takhle se mu vysmívat do očí. Rozhodl se, že ho potrestá.
„A co je toto!“ zvolal patriarcha. Vzal do ruky roucho - a tu zjistil, že je to opravdu starý oděv, který Markianos už léta oblékal. Přišlo však další, ještě větší překvapení… Patriarcha si všiml, že tento Boží člověk neměl pod starým oděvem oblečenou řízu. S údivem se ho zeptal:
„Kdo tě svlékl, Markiane?“
Tehdy vzal lidumilný kněz do rukou svaté Evangelium, ukázal na něho a řekl patriarchovi:
„Ono mne svléklo, tvá blaženosti.“
Dojatý patriarcha objal Markiana a se slzami v očích mu řekl:
„Dítě moje, kdyby žili všichni kněží a všichni lidé jako ty, nepotřebovali bychom žádná slova. Stačil by pouze jejich příklad.“
7. Obuvník z Alexandrie
Antonín Veliký byl jedním z prvních mnichů, kteří zanechali světského způsobu života a odešli do pouště. Svatý Antonín je považován za otce mnišského života a v naší pravoslavné Církvi je často vzpomínán jako učitel pouště. Kolem jeho kalyvy se po čase shromáždilo mnoho mnichů, kteří v jeho osobě nacházeli útěchu a pokoj.
Antonín Veliký vedl boj s ďáblem jako málokteří svatí. Ďábel se ho pokoušel různými způsoby polapit do svých pastí. O to větší bylo světcovo úsilí, aby jeho jedovatým šípům čelil.
Jednou se ďábel snažil Antonína přesvědčit, že už dosáhl vysokého stupně zbožnosti. V celé poušti a širokém okolí se prý nenajde nikdo jiný, kdo by dosáhl takových ctností a takové duchovní výše.
„Antoníne,“ našeptával mu ďábel, „kdo dosáhl takové duchovní úrovně jako ty? Nikdo. Kdo se postí, modlí, kdo miluje tak, jako ty? Nikdo.“
Zdálo se, jako by svatý Antonín na okamžik naslouchal své myšlence, ale velmi rychle rozpoznal, že jde o lstivý úmysl. A milostivý Bůh, který nechtěl, aby Antonín Veliký zhřešil, našel způsob, jak velikého asketu poučit.
Toho večera, když Boží člověk Antonín ukončil svou vroucí modlitbu k Bohu a zavřel oči, uslyšel Boží hlas, který k němu zřetelně promlouval:
„Vydáš-li se po úzké cestičce do Alexandrie, nalezneš obuvníka, který je větší než ty, Antoníne.“
Antonín procitnul ze spánku: „Obuvník? Je to možné? Obuvník je větší v duchovním boji a ve ctnostech než Antonín Veliký? Hned zítra se vypravím do Alexandrie,“ rozhodl se.
Sotva se rozednilo, vydal se Antonín Veliký na cestu, aby navštívil místo, které mu Bůh ukázal.
„Jeden obuvník v Alexandrii je větší než asketové v poušti,“ stále si opakoval Antonín Veliký.
Na okraji úzké cestičky, která vedla do Alexandrie, stál malý obchůdek a v něm svatý Antonín našel obyčejného, starého a mlčenlivého obuvníka, který pečlivě opravoval boty.
„Požehnejte,“ pozdravil obuvník pokorného mnicha.
„Bůh ti žehnej,“ odpověděl Antonín Veliký.
Obuvník se sehnul nad botu, kterou opravoval, a šeptem přeříkával nějaký žalm.
„Pověz mi, dítě moje, jak prožíváš dny svého života?“
„Nevím, otče, jestli jsem kdy udělal někomu něco dobrého. Ani si nepamatuji, jestli jsem byl k někomu laskavý.“
„A jak plyne tvůj život?“ přerušil ho s údivem otec.
„Inu, každé ráno, když vstávám, říkám si ve svých myšlenkách, že všichni lidé v Alexandrii i ti, kteří žijí daleko, a také lidé, které neznám, budou spaseni. Jen já budu pro své mnohé hříchy zatracen. S touto myšlenkou mi ubíhá celý den a večer přemýšlím znovu o tomtéž.“
Antonín Veliký vstal, dojatě chudého obuvníka objal a políbil.
„Ty sis, dítě moje, koupil za malé úsilí vzácný poklad! Já žiji na poušti, zestárl jsem v duchovním zápase a postech, ale nedosáhl jsem tvé pokory.“
Tak se veliký asketa poučil od obyčejného obuvníka a vrátil se zpět do pouště.
8. Mlčenlivý světec
Za dávných dob žila v Malé Asii vznešená rodina. Byli to zdvořilí, dobrosrdeční a věřící lidé. Když jejich jediný syn vyrostl a dostudoval, zatoužil po andělském způsobu života a rozhodl se žít jako poustevník. Dlouho hledal po skytech egyptské pouště, až jednoho dne potkal velmi přísného starce. Zdvořilý mladík ho ihned poprosil, aby ho přijal jako svého poslušníka ve skytu, a zároveň přislíbil, že mu bude zachovávat úplnou poslušnost.
„Vrať se tedy domů,“ řekl mu starec, „a usiluj o to, co řekl náš Pán. Vezmi všecek svůj majetek a rozdej ho chudým. Když to uděláš, přijď sem a já tě přijmu.“
Mladík se uklonil a ochotně se vrátil domů. Prodal veškerý svůj majetek a peníze rozdal chudým. Spokojený s tím, že poslechl starcovu radu a že už je chudý, vrátil se zpět do pouště, do skytu. Starec ho přijal s radostí, a když se stal mnichem, zavolal si ho a řekl mu:
„Teď odejdeš do kélie ve skalní stěně a nebudeš s nikým mluvit.“
„Ať Pán Bůh požehná,“ odpověděl mnich a usadil se v kélii, kterou mu starec ukázal. Žil v ní pět let a tvrdě zápasil, aniž řekl jediné slovo. Jeho zbožnost a trpělivost však nemohly zůstat skryty před ostatními bratry, kteří ho obdivovali a velmi si ho vážili. Mnich pokračoval v duchovním zápase ve své kélii, když ho jednou navštívil starec a řekl mu:
„Jedna věc mě rmoutí, mé dítě. Není pro tebe prospěšné, abys tady zůstal. Slýcháš od bratrů mnohé pochvaly, ačkoli jich nejsi hoden, a jsi tak vystavován nebezpečí, že ztratíš svou duši. Proto musíš odejít z Egypta. Rozhodl jsem se, že tě pošlu do monastýru.“
Mnich sklonil hlavu a bez jediného slova poslechl vůli svého starce. Ihned si připravil pár věcí, které měl, a vydal se na dalekou cestu. Před odchodem mu starec dal dopis s doporučením pro představeného monastýru, do kterého jej posílal. Zapomněl mu však říci, jestli tam, kam odchází, může nebo nemůže mluvit. Protože mu starec nic neřekl, pokračoval mnich ve starém nařízení a měl nadále zavřená ústa.
Když přišel do monastýru, představený ho přijal a mnich pokračoval ve svém duchovním zápase. Většina otců monastýru ho považovala za němého. Ale představený měl jisté pochybnosti a chtěl se přesvědčit, jestli je skutečně němý. Zavolal si ho a řekl mu:
„Otče, chci, abys šel k veliké řece, přešel na druhou stranu a přinesl nám potraviny pro monastýr.“
Mnich zbožně sklonil hlavu, uposlechl a odebral se k řece. Představený však za ním poslal jiného mnicha, aby ho sledoval. Představený dobře věděl, že se řeka vylila z břehů a bylo nemožné, aby někdo přešel na druhou stranu. Mladého poslušníka tam poslal, protože věřil, že když nebude moci přejít na druhou stranu, bude se muset vrátit a říci mu to. Tak zjistí, jestli je skutečně němý.
Sotva přišel poslušný mnich k řece, pochopil, že je nemožné přejít přes rozvodněnou řeku na druhou stranu. Bez dlouhého otálení si klekl na kolena a se slzami v očích se začal vroucně modlit, aniž otevřel ústa. Když modlitbu dokončil, vynořil se z řeky krokodýl. Postavil se vedle mnicha a ten mu sedl na záda. Veliký plaz s mnichem na zádech opatrně přeplaval řeku, a převezl ho tak na druhou stranu.
Bratr, který na příkaz představeného mnicha sledoval, byl podivuhodnou událostí dojat a skláněl se před mnichovými ctnostmi a jeho mocnou modlitbou. Běžel rychle do monastýru a vyprávěl vše, co viděl. Také představený obdivoval tuto událost a od této chvíle si svého spolubratra všichni velice vážili a považovali za požehnání pro celý monastýr, že s nimi žije takový mnich.
Za několik let tento zbožný mnich, který byl příkladem pokory, odevzdal svou duši Bohu a monastýr upadl do smutku, protože ztratil svatého člověka. Představený poslal jeho bývalému starci dopis, v němž mu oznamoval blažený konec mnichova pozemského života. Dopis zakončil slovy: „Přestože jsi k nám poslal němého člověka, žil mezi námi jako skutečný anděl.“
Když starec dočetl dopis, obdivoval mnichovu poslušnost a rozhodl se napsat o něm představenému pravdu. Představený pak svolal všechny otce monastýru a přečetl jim starcova slova:
„Ctihodný otče, požehnaný člověk, kterého jsem ti před léty poslal, nebyl vůbec němý. Naopak! Podle příkazu svého duchovního otce prožil všechna ta léta v mlčenlivosti. A nyní, když ho Pán k sobě povolal, ať na nás spočívá jeho požehnání.“