básně
Volám tvoje jméno a ty ho nevnímáš.
Procházíš kolem mě a ja si jako vzduch připadám.
Volám tvé jméno a ty ho neslyšíš.
Bojím se zůstat sama teď, když vím,
že milovat dokážu.
Našla jsem lásku a taky ji ztratila.
Každou noc pláču, že sama jsem zůstala.
Volám tvé jmeno a ty ho neslyšíš.
Ptám se, zda se ke mně vrátíš.
Ráda tě mám a volám znova tvé jméno,
ktere neslyšíš... nebo nechceš slyšet.
Měsíc, jak básník po nebi,
píše své verše po obloze.
Noc co noc je on pobledlý
a smutný bývá tůze.
Veselé, teplé verše nepíše,
neb na nebi byl sám.
Hvězdičky, sestry potiše
rozsvěcí jako král.
Bez trůnu a žezla však,
vždyt korunu nemá ani ubožák,
jen jedinou tu dobrou vlastnost má,
že sladký spánek přivolá.
Vždyť studený a krasný jest,
nehřeje, ale studí fest.
Ten spánek převzacný je dar,
podělí ho všem jako spravedlivý král.
Tak jako kapka vody touží stát se řekou,
tak jako kůrka chleba touží stát se měkkou,
tak i já toužím nebýt tím, čím zdám se být,
tak i já toužím dýchat, smát se - znovu žít.
Tak jako nic touží stát se něčím,
tak jako chvilka touží stát se věčnou,
tak i já nechci být jen něčím,
tak i já nechci tobě být jen slečnou.
Tak jako kámen touží stát se skálou.
tak i láska touží býti stálou,
tak i já toužím býti kráskou,
tak i já toužím stát se něčí láskou.
Tak jako oheň touží hořet ve vodě,
tak i já nevěřím už jen náhodě.
Tak jako hluk nestane se tichem,
tak jako Cassanova nestane se mnichem,
tak i já vím, že se jednou objevíš,
najdu tě, ty sen můj tak vyplníš.
Nemám sílu dál ti lhát...
z přetvářky mám vážně strach,
mrzí mě, že je dávno pryč ten cit,
co měl tu stále mezi námi být.
Je mi líto, že jsi sám,
kdo doopravdy miloval,
omlouvám se za ta slova, kterými tě trápím,
za slova, která říkají, že už se nikdy nevrátím.
Jsem ta špatná, ty to víš,
tak proč mlčíš, nic nepovíš?
Víš to i ty a nejen já,
že dřív jsme byli jedno a teď jsme zase dva
Láska je sladká, je k smíchu,
ke spáchání nevinného hříchu,
také k slzám dovést může,
kdo je jí polapen kvete, jako růže.
Kdo ji nepoznal, cítí se sám,
nenaučí se nevinným hrám.
Ona je silná a umí se prát,
kdo ji pozná, má ji vážně brát.
Pomůže Ti v nejhorších chvílích
a dokáže nevést na cestu ke správnému cíli.
Může být všude a Ty ji přesto nevidíš,
dyž ji má druhý, tak mu ji závidíš.
Někdy Tě potká zůstaneš ní,
pocit štěstí Tě nemine.
Někdy Tě potká a jde dál,
přesto má moc, jak sám král!
Když slunce zajde za hory,
jsme spolu sami já a ty.
Večer krásný, lásky plno,
miluješ mne, řekneš ano.
V náručí tvé mě objímáš,
okolní svět nevnímáš.
Cítím na hrudi tvé mužné tělo,
to pravé co vím, zajímat by tě mělo.
Miluji tě už to vím,
ale nikomu to nepovím.
Chci být s tebou hodně dlouho,
umírám po tobě touhou.
Ty jsi jedinný koho miluji,
tvůj obličej si v hlavě maluji.
Ty jsi poklad který mám,
a už jiný nehledám.
Chci být ledem, co tě chladí,
vodou, co tě zradí.
Minutu ticha proměnit ve věčnost,
neslyšet ve tvých slovech prolhanou něžnost.
Necítit sladkost na tvých rtech,
nemít na srdci další steh.
Nevidět v očích tvých lásku,
lásku jako hloupé nic,
nikdy jsi neřekl,
že bys chtěl víc.
Toužím být ohněm, jež tě spálí,
nahou slečnou, co ve tvé posteli se válí.
Duší, která se z tebe vytrácí,
tvým mrtvým tělem, co peklem se potácí.
Chci být broukem, co ti nedá spát,
a v hlavě tvé bloudí.
Žebrákem chudým, jež po štěstí loudí,
neumět číst a neznat tvé básně,
nespatřit řádky, co znějí tak krásně.
Nevidím ti do srdce a to mě souží,
polib mě naposled,
chci ochutnat sladkost lží...
Miluju tě čím dál víc,
hodinu od hodiny je to silnější,
bez tebe už nebudu nic,
už nemůžu být šťastnější.
Milovala bych tě,
i kdybys byl němý,
milovala bych tě,
vždyť láska se na světě cení.
Mohl bys být slepý,
potichu mě poznávat,
klást jeden nesmělý dotyk za nesmělým,
prosím, chtěj mě poznávat.
Můžeš být cokoliv,
ale vždy budeš můj,
můžeš být kdokoliv,
tak prosím, chvíli stůj.
Nejsi slepý,
tak otevři své krásné oči,
nejsi němý,
tak řekni, že pro mě se tvůj svět točí.
Hodiny počítám,
kdy se tohle všechno stane,
už i minuty počítám,
kdy má ruka do té tvé zase spadne.
Miluju tě
Věř mi to,
v tomhle já neumím lhát,
řeknu ti jen jedno,
lásku já neumím předstírat.
Chtěl bych být jen s tebou,
má duše tělo opouští,
myslel jsem, že našel jsem tu pravou,
teď jsem sám jak písek na poušti.
Chtěl jsem být jen s Tebou.
Každým dnem jsem toužil polibek Ti dát,
proč změnilo se všechno,
měl jsem Tě přece tak rád.
Nevim, co teď dělat mám,
čím dál hloub se propadám...
Proč člověk pláče nad láskou,
proč člověk tolik slibuje,
proč člověk žije v obrázku,
proč z celého srdce miluje.
Měl jsem šanci Ti to včera říct,
ale jsem prostě hloupý,
bojím se otevřít.
Kéž bych mohl vrátit čas,
kěž bych mohl vrátit tu lásku, co spojila nás.
Teď jsme si cizí, ani se neznáme,
každý se jinam koukáme.
Proč nejdeš za mnou a nechceš polibek mi dát,
vždyť ty to nevidiš jak tě mám pořád rád.