Podnikání a angličtina na stará kolena
25. 11. 2010
Jako dlouholetá učitelka v mateřské školce jsem si nikdy v životě neuměla představit, že bych v životě dělala něco jiného. Děti jsem měla vždycky nadevšechno ráda a práce s nimi mě bavila a naplňovala zároveň. Vždyť ne nadarmo se říká, že co se ve školce naučíš, to už nezapomeneš po celý život. Viděla jsem na mnoha dětech, jak je školka pro ně důležitá. Některé měly doma volnější ruku, a tak potřebovaly trochu disciplíny, s jinými se zase doma rodiče tolik netulily, a tak byly vděčné za jakékoliv pohlazení a milé slovo. Přesto, když jsem odcházela do důchodu, byla jsem už po těch letech práce unavená. Na důchod jsem se těšila. Rozhodně jsem se necítila nijak stará nebo nemohoucí, a tak jsem si plánovala, kolik věcí najednou stihnu. Udělala jsem si seznam knížek, které jsem si slibovala přečíst už několik let. Viděla jsem se, za kolika přáteli stihnu najednou zajet, kolik oblíbených míst znovu vidět a poznávat i místa další. Sama jsem nevěřila, že přestože jsem najednou nebyla v práci, moc volného času mi nezbývalo. Každý den se něco dělo. A hlavně, ať jsem chtěla nebo ne, stále jsem se snažila vnímat, co se píše nebo říká o výchově dětí předškolního věku. S většinou názorů mladých odborníků a rodičů jsem se nemohla smířit. Prý ať se dítě vychovává samo. To bych to tedy chtěla vidět. A tak jsem jednoho dne v rozčílení začala na papír malovat políčka, která připomínala hada a vinula se po celé ploše papíru. Na každé políčko jsem si napsala, co je dobré, aby se dítě ve svém věku naučilo, jakou dovednost zvládlo. Takto jsem pomalu naplnila celý papír. Postupně jsem si jednotlivé úkoly četla a opravovala je nebo doplňovala. Odpoledne ten den dorazila moje dcera s malým vnukem a všimla si papíru. Vzala jej do ruky a prohlásila: „Mami, tohle by byla perfektní hra pro děti.“ A tak vznikla úplnou náhodou naše první dětská hra.
Nejprve jsem se nápadu dcery hru skutečně zrealizovat bránila. Nemyslela jsem si, že by mohla mít nějaký velký úspěch, nebo že by o ni někdo mohl projevit zájem. Dcera, která však byla momentálně na mateřské dovolené, dříve pracovala jako obchodnice a tvrdila mi, že by věděla, kudy hru prodat a uvést na trh. Nakonec jsem se tedy nechala přemluvit s tím, že pokud se hra nechytne, nebudeme to dále zkoušet. Hru jsme daly výtvarně zpracovat a společně s dcerou jsem obešla několik nakladatelství a vydavatelství. Jak se ukázalo, o hru skutečně zájem byl a já najednou měla na stole několik dopisů a nabídek, z nichž jsme s dcerou začaly pomalu vybírat. Nakonec jsme se ale rozhodly pro to, začít hru s pomocí několika známých v malém vyrábět samy. Nevěřila jsem neznámým lidem a chtěla jsem si ověřit, zda mé peníze půjdou do správných rukou. Jaké bylo mé překvapení, když se hra skutečně uchytila a nějakým zázrakem se nám dokonce ozval zájemce o koupi hry ze zahraničí. Obdržela jsem tak několik mailů v angličtině, se kterou jsem si však neuměla poradit. Nějaké základy jsem si kdysi ve večerní škole osvojila, ale obchodní terminologii jsem neznala. Dcera se mi sice snažila v podnikání pomáhat, jak jen to šlo, měla ale přece jenom hodně práce s malým Kubou, a tak to pro ni nebylo lehké. Neustále mi proto říkala: „Mami, ale tohle bys přece mohla zvládnout. Vždyť ses anglicky učila.“ Podobné výtky jsem slyšela pořád a snažila se jí vysvětlit, že já jsem obchod na rozdíl od ní nestudovala a že obchodní angličtina mi nic neříká. „Umím si koupit rohlíky v krámě, ale prodávat a dodávat kusy s různými procenty, to mi nejde.“ Nakonec ale mě samotnou začala moje omezenost štvát a rozhodla jsem se, že když už jsem dokázala svoji maličkou firmu rozjet, naučím se přece i něco z obchodu v angličtině. Sama jsem si ale na učení nedokázala najít čas, a tak jsem si zjistila, že u nás v Plzni fungují kurzy obchodní angličtiny, takže bych se mohla přihlásit tam. Samotné se mi ale samozřejmě nechtělo. A tak jsem podobně jako kdysi dcera mě ohledně hry, nyní já ji přemlouvala, aby se se mnou na kurzy vydala. Snažila jsem se najít něco, co by ji nalákalo. Nakonec se chytla na to, jak se jí kurz bude hodit po mateřské zpět v práci. Takže jsme se na jazykové kurzy do Tutoru vydávaly společně. Dcera si perfektně odpočinula od syna, já mohla s dcerou strávit čas a hlavně jsem zjistila, že není vůbec od věci, se i v mém věku učit něco nového. Kurzy mě moc bavily, snažila jsem se na ně připravovat, až si ze mě dcera dělala legraci, že jsem ve třídě ze všech největší šprt. A nejspíš to tak i je. Nejsem ten typ, který si dokáže jen tak sednout a lenošit. Na to mám, a doufám, ještě hodně času. Zatím se cítím fit a hlava mi ještě pálí. Dodělávám zrovna svoji druhou hru, podnikám na vlastní „triko“, jak se říká, učím se angličtinu a takovýhle důchod si užívám plnými doušky.