Když nevíte „co by“, začněte studovat japonštinu
25. 11. 2010
Možná jste i vy zažili ten tíživý pocit, kdy vám poslední ročník střední školy jasně spěje ke konci a rozhodnutí, kam se hnout dál na vysokou, dýchá na záda. Takhle nebezpečná kombinace konečného dýchání na záda není rozhodně nijak příjemná. Proto ani já nebyla nijak nadšená, když jsem ji pocítila na vlastní kůži. Do konce února bylo nutné podat přihlášky a já si marně přála pod stromečkem najít nějakou spásnou radu, co se sebou. Bylo mi jasné, že žádná hvězda techniky ze mě nebude. Talentovaná určitým uměleckým směrem jsem také rozhodně nikdy nebyla, takže mi zbývalo vybrat si některý z humanitních oborů. Ale co přesně? Že by psychologii, sociologii nebo filosofii? Nepřipadlo v úvahu, že bych byla schopná vydržet někomu naslouchat déle než jedno kafe a jednu kamarádku, takže psychologie šla mimo mě. Sociologie v sobě obsahovala až příliš teorie a taky zčásti matematiku, proto jsem se myšlenky na její studium vzdala docela rychle. No a o filosofii ani nemohla být řeč. Nikdy jsem si totiž pod pojmy bytí, jsoucno a kategorický imperativ neuměla nic představit. A co nebylo nikterak hmotně uchopitelné, můj mozek odmítal jakkoliv pochopit. Kam si tedy podat přihlášku? Znělo mi už pomalu s výstražným červeným světlem v hlavě.
Začínala jsem být ze své svízelné situace nešťastná, a tak jsem se začala myšlence na osudové rozhodnutí úspěšně vyhýbat. Snažila jsem se proto číst co nejvíce časopisů a knížek a sledovat co nejvíce filmů a seriálů, abych takzvaně zapomněla. Jeden ze svých „únikových“ dnů jsem se úplnou náhodou dostala k televiznímu dokumentu o japonských kreslených příbězích zvaných manga. Typické postavičky mi byly z minulosti známé, ale celou historii a příběh jejich popularity jsem neznala. Ten samý večer jsme se spolužáky v rámci filmového večera promítali snímek Ztraceno v překladu a já pomalu začínala být ztracená do toho, jak moc je Japonsko jako země a její kultura zajímavá. Do téhle doby jsem kromě vyjmenování japonských ostrovů neuměla o Japonsku nic říct. A snad ještě heslo dobrý den v japonštině, protože jako hokejová fanynka jsem si Nagano ještě dlouho pamatovala. A když jsem se dozvěděla z jedné statistické tabulky, že Japonsko je zemí s nejvyšším počtem sebevražd, bylo rozhodnuto. Do téhle naprosto „podivínské“ (ale to pro nás Evropany) prostě musím proniknout! A japonská mánie propukla!
Nejprve jsem se rozhodla se dočíst co nejvíce o japonské kultuře. Doma se tak na mém stole vršily štosy knih o bojových umění, zenbuddhismu a japonské kuchyni. Nebylo dne, kdy bych se o Japonsku něco nového nedozvěděla (a tenhle úžasný stav stále trvá). Tím, co jsem si však myslela, že mi navždy zůstane skryté, byla japonština. Jazyk naprosto cizím veškerému našemu evropskému tlachání, písmu i výslovnosti. Mým hlavním cílem se tedy stalo japonsky se naučit. Tušila jsem, že sama se rozhodně nic japonsky nenaučím, a proto jsem se rozhodla sehnat si jazykový kurz. Nebylo samozřejmé, aby se japonština vyučovala v každé jazykové škole. A když už jsem někde japonštinu našla, nebyla jsem si jistá, jaký kurz (samozřejmě že začátečníky), ale spíše u jaké školy, zvolit. Díky tomu, že někteří z mých spolužáků ohledně své vysokoškolské budoucnosti už rozhodnutí pevně byli (a já jim neuvěřitelně záviděla) a navštěvovali přípravné kurzy k přijímačkám u společnosti Tutor, rozhodla jsem se přihlásit zrovna tam. Nakonec jsem byla za svou volbu skutečně ráda. Ukázalo se, že japonština je neuvěřitelně těžký jazyk, ale na druhou stranu může být jeho učení se ohromná zábava. Sešlo se nás na kurzu několik stejně zapálených „nadšenců“, kteří jsme si společně vypůjčovali manga komiksy, chodili na festivaly japonských filmů, vyhledávali ty nejlepší sushi restaurace a pořádali společně s naší lektorkou japonské večery. Kromě úplných začátků v japonštině jsem tak navrch získala několik nových přátel a osvojení si japonské kultury. Jenže, můj hlavní problém pořád vyřešen nebyl. Kam si podat přihlášku?
Rozhodla jsem se nakonec pro všeobecné humanitní vzdělání na Fakultě humanitních věd s tím, že se snad do jednoho z oborů nakonec přece jenom trefím. Až na poslední chvíli jsem si uvědomila (díky mé lektorce japonštiny, a tímto jsem jí neskutečně vděčná), že se samotná japonština studovat dá, a to na filosofické fakultě. Byla jsem nadšená představou, že bych se mohla věnovat pouze tomu, co mě baví a o Japonsku se dozvěděla všechno, a to od těch nejlepších odborníků. Podala jsem si tedy přihlášku na japonštinu. Ačkoliv nebylo povinností při přijímacích zkouškách jazyk znát, byla jsem si jistá, že moje základní průprava určitě nebude k zahození. Věřila jsem si, že bych se svým zájmem a základy japonštiny přijímačky zvládnout mohla. Přišlo ale zklamání, a to ve chvíli, kdy jsem neprošla testem jazykových předpokladů (odborně filologickým testem). Musím přiznat, že jsem po svém neúspěchu byla trošku naštvaná, ale hlavně na sebe, protože jsem se soustředila zejména na druhou část přijímacích zkoušek, a to japonštinu jako takovou a znalost japonských reálií. Druhé přijímačky na humanitní studia se konaly s pozitivním výsledkem, a tak jsem se rozhodla, že nic nedám za to, abych si zkusila zvykat na vysokoškolský život právě tam a během roku se zkusila připravit na japanologii se vším všudy. Dál jsem tak navštěvovala kurzy japonštiny se svou „japonskou partou“ u Tutoru, kde jsme se na přijímací zkoušky na Ústav Dálného východu nakonec připravovali ve dvou. Jeden můj starší spolužák z kurzu se totiž také rozhodl zkusit svoje štěstí při studiu země vycházejícího slunce. A představte si, po roce dřiny naše slunce vyšlo! Přijímací zkoušky se nám oběma povedly, takže jsme se stali takovými vyslanci našeho japonského kurzu v akademickém světě a snažíme se neudělat mu ostudu.
Závěrem proto jedna rada pro všechny – ať už jsou vaše zájmy, záliby, koníčky nebo kulturní úchylky jakékoliv, hlavně se jich nevzdávejte. Vyražte s nimi do světa a nepochybujte o tom, že najdete další bandu stejných šílenců, kteří se budou chtít naučit třeba afrikánsky (a to se skutečně dnes dá). A nejlépe najděte ty, kteří vám za vaše neutuchající nadšení udělí vysokoškolský diplom!