Studium finštiny v Praze
Zhruba před rokem mi přišla emailem nabídka. Byl mi v ní představen známý program, který vysokoškolským studentům zajišťuje studium v zahraničí.
Každá vysoká škola má své partnerské univerzity, s kterými si studenty takříkajíc „vyměňuje“. Moje škola má své partnerské univerzity na mnoha místech, například v Rakousku, Německu, Anglii, Francii a tak dále. Všechny tyto země jsou opravdu nádherné, a tak pro mě bylo poměrně těžké vybrat si z nich pouze jedinou. Nejraději bych si zkusila studium v každé alespoň na chvilku. Takto ale bohužel tento studentský program nefunguje. A vzhledem k tomu, že se pomalu ale jistě blížila uzávěrka přihlášek, byla jsem nucena se co možná nejrychleji rozhodnout. Najednou se mi zdálo, že většina těch výše zmíněných zemí by se klidně mohla stát cílem mých letních prázdnin. Byly pro mě sice v mnohém zajímavé, ale byly také velmi snadno dostupné. Jistě, to je výhoda, ale když jsem nad tím uvažovala trochu více, uvědomila jsem si, že bych chtěla vyzkoušet něco jiného, něco trochu méně obvyklého. Chtěla jsem poznat místo, které je samozřejmě v mezích dostupnosti, ale zároveň takové, kam se člověk nepodívá každý den.
Vzala jsem to tedy za úplně jiný konec. Pídila jsem se po takové zemi, která by byla tak trochu neokoukaná. Chtěla jsem, aby se tenhle můj pobyt stal něčím skutečně významným v mém životě. Moje volba padla na Finsko. V té zemi jsem nikdy předtím nebyla, a o finštině jsem neměla ani ponětí, přesto mě vždycky, alespoň zdálky, fascinovala svou krásou, jednoduchostí a jistým druhem nezkaženosti či čistoty. V mých očích bylo Finsko synonymem nádherné divoké přírody, jezer a nekonečně dlouhé křišťálové zimy.
Jestli taková bude i samotná realita jsem měla zjistit během několika následujících měsíců. Měla jsem štěstí, ač obvykle nedochvilná, tentokrát se mi podařilo poslat přihlášku do projektu, včetně motivačního dopisu, včas a brzy na to jsem byla pozvána na pohovor, který je nedílnou součástí každého takového výběru studentů, kteří jsou v podstatě reprezentanty své vysoké školy na zahraniční univerzitě. Ani nevím jak, ale pohovor, díky kterému jsem měla sevřený žaludek prakticky celý den, jsem nakonec podle všeho zvládla výborně. Opravdu mi záleželo na tom, se do projektu dostat, takže jsem mimo jiné v motivačním dopise uvedla, že o studium na dané finské univerzitě mám velký zájem, a to dokonce takový, že se v co možná nejbližší době hodlám zapsat na kurzy finštiny, abych svým potenciálním spolužákům byla alespoň o něco blíže. Ač je to tak trochu ironie osudu, tahle drobná fráze, která rozhodně nebyla v mém dopise stěžejní, a do jisté míry vlastně ani nebyla míněna tak úplně vážně, se tehdy výběrové komisi zalíbila natolik, že jsem krátce po pohovoru obdržela oficiální rozhodnutí, které mi libozvučně šeptalo, ať si pomalu začnu shánět kufry. Na svůj neoficiální slib týkající se studia finštiny, jsem pochopitelně zapomněla.
Byla jsem radostí bez sebe. Každý druhý den jsem trávila částečně i tím, že jsem hypnotizovala počítačovou obrazovku se stránkami mé přechodné finské alma mater. Neustále jsem se probírala všemi semináři, které nabízí. Okouzlilo mě toho tolik, že jsem docela opomněla skutečnost, že stíhat bych mohla sotva pětinu z těch fascinujících přednášek. Protože jsem si vybrala, že ve Finsku budu studovat v letním semestru (přeci jen si neumím představit půlrok v naprosté tmě), zbývalo mi ještě skoro půl roku do odjezdu. Mou současnou největší starostí tedy bylo úspěšné dokončení zimního semestru tady v Čechách. Měla jsem toho nad hlavu, navíc bylo třeba vyřídit některé formality týkající se mého odjezdu s předstihem, a tak jsem, obzvláště během jednoho zkouškami přecpaného týdne nebyla schopna vnímat své okolí. A pokud ano, pak velmi omezeně.
Když jsem pak jednoho dne zmateně pobíhala po školní chodbě ve snaze nalézt onu učebnu, ve které se měla konat má ústní zkouška, narazila jsem na jednoho z těch milých profesorů, kteří mě před pár měsíci zpovídali při mém pohovoru.
Byl to postarší, mírně prošedivělý pán. Když jsem kolem něj proběhla a přitiskla se na dveře, z kterých zrovna vycházel, v naději, že jsem snad konečně natrefila na tu správnou místnost, zdálo se mi, že se na mě překvapeně usmívá. Pozdravila jsem ho, a s vědomím, že vlastně i díky němu mám tu úžasnou možnost vycestovat a strávit semestr jinde, jsem přidala i letmý úsměv. Okamžitě mi odpověděl a nadhodil otázku, která logicky musela směřovat přímo ke mně, protože nikdo jiný tam v tu chvíli nebyl.
„Tak jak vám jde ta finština, slečno?“
Naprosto mě paralyzoval. V tom všem zmatku kolem, ve spěchu a strachu z toho, že nestihnu včas dorazit na zkoušku, jsem ze sebe nedokázala vydat ani jedinou hlásku. Pár vteřin to jistě trvalo, ale hned, když jsem to stačila rozdýchat, jsem mu dala nějakou z těch typicky neurčitých odpovědí. Dnes už si přesně nevzpomenu, jaká to byla, ale myslím, že jsem ze sebe vykoktala něco jako:
„No, to víte...ehm...nic na světě není jednoduché.“
V tu chvíli bych si samozřejmě přála být neviditelná. Zcela jasně se mi totiž vybavilo, jak nadšeni byli členové výběrové komise, když jsem jen tak lehce nadhodila, že bych se ráda začala věnovat studiu finštiny, abych si vytvořila alespoň nějakou představu, než se tam doopravdy vydám. Měla jsem to v plánu, ale v tom všeobecném shonu, který se kolem mě vytvořil, jsem to dočista vypustila z hlavy. Když se mě pak ten milý starý profesor zeptal, jak jsem na tom se studiem finštiny, cítila jsem se trapně. Nechtěla jsem mu lhát, ale nedokázala jsem mu sdělit fakt, že já a finština jsme se dosud ještě ani neseznámily.
Přiznám se, že s ohledem na všechny ty starosti, které mě obklopovaly z mnoha stran, jsem v sobě jen stěží nalézala chuť ke studiu finštiny, jazyka, který je tomu našemu na hony vzdálený. Ale bez přestání ve mně hlodal pocit viny. Možná to bylo absurdní, ale něco ve mně vykřikovalo, že podvádím, a s takovým tichým hláskem někde uvnitř bych odtud do Finska odjet nechtěla.
Rozhoupala jsem se. Hned po zkoušce, která dopadla vcelku dobře, jsem se podívala na internet s tím, že si musím najít nějaký kurz finštiny v Praze, který by mi poskytl alespoň minimální základy jazyka, abych mezi těmi krásnými Finy nebyla tak docela ztracená.
Pročetla jsem si webové stránky několika jazykových škol. Nakonec jsem si vybrala studium finštiny, které nabízí společnost Tutor. Zpočátku se mi zdálo nereálně zkombinovat kurzy finštiny se školou, zkouškami, které mi ještě zbývaly a drobnou brigádou, kterou jsem si sehnala, abych si alespoň částečně pokryla náklady na své půlroční studium. Proto mě příjemně překvapilo, že jsem se celkem rychle aklimatizovala (věřte, že daleko složitější to bylo později ve Finsku). Na nový systém, ve kterém jsem přebíhala ze školy vysoké na školu jazykovou, kde mě čekalo intenzivní studium finštiny, jsem si přirozeně zvykla. Učebnici finštiny jsem prakticky nepustila z ruky. Zimní semestr na své škole jsem úspěšně zakončila, a ačkoliv občas nebylo nejsnazší naplánovat si věci tak, abych je skutečně všechny stihla, za nic bych tohle období svého života nevyměnila.
Těch pár měsíců uteklo jako nic, můj kurz finštiny se pomalu chýlil ke konci a já ve svém pokoji stále častěji zakopávala o napůl zabalené kufry.
Jazyková škola Tutor nabízí skutečně kvalitní výuku finštiny v Praze, což se mi potvrdilo, jakmile jsem dorazila do Finska. Pochopitelně jsem hned nerozuměla všemu, co říkají, ale měla jsem o finštině už určité povědomí, a tak pro mě bylo daleko jednodušší překonat onu počáteční bariéru, která se zhmotní vždy, když dorazíte do cizí země.
Půlroční pobyt ve Finsku mě nadchnul. Sice jsem tam absolvovala většinu přednášek v anglickém jazyce, ale stále jsem se snažila zdokonalovat ve finštině, což ocenili i moji tamní přátelé. Když jsem se vrátila domů, bylo jasné, že tohle rozhodně nebyla moje poslední návštěva téhle nádherné země, a tak jsem bez váhání pokračovala ve studiu finštiny v Praze. Finština je složitý, ale velmi zajímavý jazyk a její studium mohu všem vřele doporučit.